Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

Novinky (1. 8. 2019)

+3 neviditelných
Dál
datum / id18.07.2019 / 497542Vytisknout |
autorCoutinho
kategoriePovídky
zobrazeno177x
počet tipů5
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Dál

„Milovaná Karolíno. Už dlouho jsem ti nepsal a odtud bych ani neměl, protože jsme tu spolu nikdy nebyli. Ale musím. Musím něco důležitého vyřešit a věřím, že mi s tím poradíš. Že mi odpovíš... a odpovíš mi přes svědomí, kterého až se zeptám, zda dělám správnou věc, nebude mě tížit, ale naopak přinese úlevu.

Po té dlouhé době.

Je to víc než pět let, kdy svět udělal strašnou chybu a nechal tě odejít. Ani na vteřinu jsem na tebe nepřestal myslet. A myslím, že Eliška taky ne. I když jí tenkrát byly dva roky a moc si tě nepamatuje. Ale určitě ví a vždycky vědět bude, že jsi její máma. Stejně jako já vím, jak moc jsem tě miloval a jak moc tě milovat pořád budu.

Dnes ráno, když jsme sem jeli, jsem ale něco zjistil. Zjistil jsem, že bych potřeboval jít dál. A proto ti píšu. Potkal jsem někoho, s kým si dokážu představit další cestu...“

-----

Malá benzínka na kraji vesnice. Místní u stolku popíjeli lahváče a opileckými hlasy rozebírali politickou situaci.

„Slyšeli jste, co říkal včera?“ rozohnil se dlouhán s šedivými vlasy a usrkl pivo. „Já myslel, že tu televizi rozbiju. Prej nevadí, že to vytuneloval... Milion sem, milion tam.“ Zakroutil hlavou a sáhl po panáku rumu.

„Na nás úplně kašlou,“ přidal se špinavý zamračený muž. Právě vcházejícímu Mikulášovi připomínal dědu Adolfa, který celé dny seděl na lavičce před jejich domem a na všechno a na všechny – od babičky po zlomené hrábě – nadával.

Ostatní štamgasti přitakávali a spouštěli salvy nadávek na zkorumpované ministry a jejich svědomí, překřtěná na stoky arogance a pohrdání.

Mikuláš zamířil k chladicímu boxu. Za ruku se ho držela sedmiletá holčička, která legračně popobíhala a poskakovala, aby stačila jeho dlouhému kroku. Z ledového království vyndal nealko pivo a malinovku, poté vyhlásili výběrové řízení na čokoládové tyčinky. S nákladem potravinových zásob zamířili k pokladně.

„Tati,“ ozval se jemný hlásek, „koupíš mi ještě zmrzku?“

„Umazala bys sedačku,“ zazněla jasná odpověď. „Až se vrátíme, zajdem do cukrárny.“ Za dalšího přemlouvání ke koupi zmrzliny nebo neméně nebezpečného baleného dortu se šlehačkou došli k pultu. „Na trojce a tohle k tomu. Platit budu kartou.“

-----

„Rovných sedmnáct set,“ oznámila prodavačka, když všechno načetla do systému. Usmívala se – z radosti, že konečně obsluhuje někoho normálního.

Pobídla muže, aby přiložil kreditku. On tak učinil, počkal, až terminál schválí částku a uklidil kartu do peněženky. Přitom si vzpomněl, že si chtěl dát ještě kávu.

„Kafe máte jen v automatu?“

Prodavačka utrhla paragon, který vylezl ze chřtánu chroustajícího přístroje.

„Tam bych to neriskovala. Jestli chce dojet v pořádku, dejte si čerstvý. Teď jsem ho dovařila.“ Přitom se nepřestávala od ucha k uchu usmívat.

Mikuláš jí odhadoval dvacet, maximálně pětadvacet let. Líbila se mu. I laický pohled intuitivně říkal, že může z fleku na molo nebo na stříbrné plátno. Stejně jako že v dávných dobách by nejeden král kvůli jejím modrým očím, jemně vybouleným tvářím, štíhlé postavě, které dominovala krásně tvarovaná ňadra, nebo útlým prstům s nalakovanými nehty klidně vyhlásil válku.

Položila na pult kelímek kávy, ze kterého proudila hustá pára.

„Kam vůbec jedete?“

Mikuláš měl pocit, že se dá zamilovat i do jejího hlasu. Bez mučení prozradil, že s dcerkou jedou do Beskyd. „Na slovenskou stranu,“ upřesnil, k čemuž přidal informaci o jedné tamní hoře, kde pramení léčivá voda a celé místo je... „no, zázračný,“ dodal nakonec.

„Zázračný? Dějou se tam kouzla?“ přijala dívka nabídku na smeč.

Muž oplatil další z mnoha úsměvů, pofoukal kávu a napil se. „No, každopádně je to tam moc hezký. Člověku je hezky, už když tam putuje. Teď pojedem přes čtyři sta kilometrů, dorazíme tam po poledni, a pak nás čekají tři kilometry do prudkýho kopce. Je to docela těžká cesta, hlavně tady pro Elišku.“ Pohladil cácorku po hlavě.

Holčička naznačila zatančení, až se copánky upletené z kaštanových vlasů zatřásly jako pentle.

-----

„Poprvý jsem tam byl jako malej kluk.“

Mikuláš netušil, proč pokračuje. Věděl, že má do příruční tašky uklidit čoko tyčinky, chytit Elišku za ruku ve své mohutné ochranářské dlani, poděkovat a odejít. Něco, co nedovedl vysvětlit, něco v jeho hlavě, ale odmítalo příběh vypnout.

„Rodiče mě a moje sourozence pod horou vyfotili. Byla z toho obyčejná černobílá fotka, navíc špatně doostřená, protože táta moc fotit neuměl. Hodně mi ale pomohla – když mi umřela žena.“

Podle dívčiných tváří by šla studovat nejupřímnější lítost.

„To mě mrzí,“ řekla to jediné, co se říct dalo. „S tím se člověk asi těžko vyrovnává...“

„To jo,“ potvrdil Mikuláš. „Já nejdřív psal takový dopisy. Prostě dopisy,“ rozvedl nepříliš obsažně, za přizvukování rozzlobených hlasů, které tentokrát řešily zdražování potravin. „Objížděl jsem všechna místa a města, kde jsme spolu byli. Sedl jsem si na lavičku nebo v kavárně a psal. Takový vzpomínky nebo spíš připomínky... Třeba o tom, jak jsem si v Krumlově v hospůdce u schodů dal kulajdu, jako jsme si ji tam dali při svatební cestě. Nebo jak jsem vyšel k Dívčímu hradu, jako my před narozením Elišky..., anebo jak jsme bosí procházeli Terčiným údolím. Ale moc mi to nepomohlo,“ dodal po chvíli. „To až jsem našel tu fotku...“

Odmlčel se, po chvíli pokračoval.

„Fotku z toho dávnýho výletu jsem našel při třídění věcí, krátce potom, co Karolína umřela. Fakt nebyla ničím zvláštní – myslím samozřejmě tu fotku –, kromě jedný věci. Usmívám se na ní. Jasně, ani to není nic světobornýho,“ začervenal se, jako by se styděl, že on, chlap jako hora, mluví o něžných věcech, „jenže jsem měl takový pitomý období, kdy jsem zůstal jen s malou, takže zrovna takovej úsměv bylo to jediný, co jsem zrovna potřeboval. Elišku jsem teda dal k našim a vyrazil. Když jsem tam dojel, po strmý cestičce prorostlý vystouplejma kořenama stromů a dlážděnou ostrejma kamenama jsem se vydal vzhůru a... rozhodně nevím, jak to vysvětlit, ale jak jsem po tý cestě šel, bylo mi hezky. Jako kdybych se od všech šílenejch starostí a bolestí odpoutal a vešel do jinýho světa. No a pak, když jsem vylezl na vrchol k tomu horskýmu pramenu a podíval se dolů pod vrchovinu, kde se otevíraly kopcovitý a různě zelený údolí, tak najednou...“

Teprve teď si všiml, že štamgasti zmlkli. Politika, zdražování i manželky, které jim dělají ze života peklo, šly stranou, do složky: nepodstatné. Hltali každé slovo, jako kdyby sledovali detektivku a právě teď mělo dojít k vyřešení zapeklitého případu.

„Najednou co?“ zeptala se dívka.

„Najednou jsem se zase usmál. Smutek byl prostě a jednoduše pryč. Nic jinýho, jen tohle. Od tý doby tam každej rok tenhle den jezdíme. Snad abysme se nezapomněli usmívat.“ Vytrhl se ze zasnění. Dopil kávu, na dně kelímku zůstala černá sedlina. „Nezlobte se. Ale musíme už jet.“

Muž naznačil poslední úsměv, který se mezi ním a dívkou zatím uskutečnil. S dcerkou se otočil a měli se k odchodu.

„Tati, co ta zmrzka?“ Dětský hlas se rozléhal ztichlou místností. Jen cinkání lahví o kovový stůl doprovázelo prosby a následné neoblomné odmítání, že zmrzlinou by holčička upatlala auto.

Legračně poskakovala. Hnědé copánky protnuté růžovými gumičkami vlály a rozrážely těžký vzduch.

-----

„Už je to víc než pět let, co jsi mi umřela. A dnes poprvé jsem pochopil, že zůstat stát nemá cenu. Kdybych zůstal pod touhle horou, nikdy bych ji nevyšel a nemělo by sem vůbec cenu jezdit. A tak je to i se životem – když člověk zůstane stát, nemá cenu vůbec žít.

Doufám, že to moc nemotám a že to pochopíš. A že pochopíš, že cestou zpátky se tam zastavím. Během těch pěti let jsem se nevydržel na nikoho dívat tak dlouho, na nikoho se tak usmívat, nikdo ve mně nevzbudil takovou touhu vyprávět svůj příběh. Vyprávět o tobě.

Vrátím se a řeknu jí, že člověk, který stojí, nikam nedojde. A je potřeba najít někoho, kdo mě na tý cestě bude doprovázet. Třeba mě pošle do háje, co já vím. Třeba někoho má, třeba je vdaná, nebo mě prostě nebude chtít.

Ale vím, že to aspoň musím zkusit a tebe prosím o jediné. Abys mi ve svědomí dovolila jít dál. Mám tě moc rád a vždycky budu. Už ale přišel čas.“

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

20.08.2019 15:06:07dát kritice tipVigan

Je to takový ufňukaný..to se hodí tak do mailové konverzace nebo normálnímu dialogu, ale pro prózu...

18.08.2019 08:32:17dát kritice tipJanina6

Tohle by mohl být hezký příběh, jen bych ubrala na tom sladkobolném patosu. Možná, že dopisní papír snese "velikých slov" trochu víc než mluvený hovor, ale stejně mě odrazují.

16.08.2019 07:47:48dát kritice tipCoutinho

Děkuji za další komentáře :-) Znamenají pro mě hodně, pozitivní i negativní, ze kterých si vezmu ponaučení propříště.

14.08.2019 23:25:14dát kritice tipLuzz

achjo. ten námět by mohl být nosnej, líbí se mi i to schéma, i když je dost zjednodušený (vlastně s tou ženou "komunikuje" jen na začátku a na konci, brala bych i pár vsuvek v tom rozhovoru na benzince)

bohužel obraty jako "jemně vyboulené tváře" nebo nepodstatné popisy (copánky upletené z kaštanových vlasů - k čemu je čtenáři tahle informace?) zbytečně rozptylují a celkově to na mě působí, že by se text spíše hodil do kolonky "příběhy ze života" v nějakém časopise pro paní a dívky...

jak píše občas Lakrov - přeju lepší čtenáře.

10.08.2019 20:47:59dát kritice tipK3
redaktor prózy

Já k tomu mám dost výhrad. Třeba hned zkraje několikeré opakování slov. /Ale musím. Musím...; Že mi odpovíš... a odpovíš; ..jsem něco zjistil. Zjistil jsem...

Taky mi nesedí některé výrazy, např. ...vylezl ze chřtánu hroustajícího přístroje. ...vyhlásili výběrovéřízení na čokoládové tyčinky. Tyhle, na efekt psané, až podbízvě znějící výrazy, text hodně sráží. A že jich tam je dost.

Též se mi zdá chování chlapíka /táty, ale i obsluhující dívky/ nepřirozené a přehnané. Nechce se mi tomu jednoduše věřit. Tak u mě to moc nezabodovalo.

10.08.2019 09:47:36dát kritice tipbixley
redaktor prózy

Umíš psát hezké citlivé příběhy. Líbí se mi zarámování do rozhovoru se zesnulou. T.

09.08.2019 11:41:21dát kritice tipStargazer

Mikuláš by si měl hlavně uvědomit, že to, zda dcera zmrzlinou upatlá auto, je věc v lidském životě zcela podřadná.

Líbí se mi téma s cestou k hoře a léčivému pramenu, také: "to snad abychom se nezapomněli usmívat."

Naopak - ale asi jsem cynik - ta bezbřehá záhrobní láska a následný, náhlý cit k pumpařce mnou moc nepohnuly. Duševní klid je asi třeba hledat uvnitř sebe a ne donekonečna v někom jiném, byť krásném a milém.

Povídka rozhodně stojí za přečtení. Rád jsem se zastavil a zamyslel se. TIP

       

30.07.2019 09:35:16dát kritice tipPróza_měsíce

avi a my děkujeme:-)

28.07.2019 19:08:51dát kritice tipCoutinho
Ano, s nominaci souhlasim :-) a dekuji.
27.07.2019 16:36:37dát kritice tipPróza_měsíce

Mohla bych nominovat do soutěže PM?

20.07.2019 07:35:26dát kritice tipCoutinho

Mockrát děkuji :-)

19.07.2019 13:33:06dát kritice tipLakrov
redaktor prózy

Úvodní sladkobolný dopis adresovaný zesnulé mě trochu vystrašil, ale četl se dobře  a i dál se to čte dobře, až najednou zjišťuji, že je to moc hezky napsané  a že k tomu nemám žádné výhrady, takže už jen  tip.  

18.07.2019 22:23:02dát kritice tipCoutinho
Mockrát děkuji za hodnocení :-) moc si toho vážím.
18.07.2019 21:25:42dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Příběh je pěkný, pro mne i celkem uvěřitelný - vše, o čem tu píšeš, by se skutečně stát mohlo /i když to není to nejpodstatnější/...

Zde bych souvětí rozdělila tak na dvě - tři krátké věty, tahle mi přijde moc dlouhá a málo srozumitelná:

Že mi odpovíš... a odpovíš mi...

 Ani na vteřinu jsem na tebe nepřestal myslet. - odtud do konce věty o "milování se" mi připadá trochu "klišodní", rozhodně bych při zachování významu tohle zcivilnila bez patetických slov.

Pokračování v benzince se mi líbí mnohem víc...a umím si, Petře, představit, že bych zcela vynechala poslední odstavec, vždyť o tragédii bylo vysloveno vše podstatné, i o nové naději... protože tam mi to zas sklouzává do...

Je nesmírně těžké něco podobného, osudového vyjádřit netradičně a bez slzení, a tak obdivuji, že ses do toho pustil :-)

 

18.07.2019 20:02:08dát kritice tipEvženie Brambůrková

To je moc krásné. /T



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.