Pohádka o lese, vodě, skále a chlapci

Les a voda

Žulový hřeben se od západu k východu napíná jako dlouhý oblouk nahrbené páteře praještěra a Slunečnou horu půlí na dvě naprosto odlišné části. Zatímco na jižním svahu se příroda teprve rozhoduje, čím je možno co nejrychleji oživit skalní suť a obrovské jizvy starých lomů, severní úbočí odedávna pokrývá svěží smrkový a jedlový les.

Hranice mezi oběma světy je neuvěřitelně ostrá. Již ve chvíli, kdy seskočím z balvanu na hřebeni a pohltí mě stín jeho severní stěny, přesvědčím se, že rozhodující hranice probíhá po klikaté čáře kamenných hran nad mou hlavou. Před tou čarou byl holý povrch skal takřka rozžhavený paprsky žíznivého slunce a zde najednou stojím až po ramena v bohaté vegetaci. Tam ve škvírách s troškou prsti živoří jen zakrnělé formy stepních otužilců, s nimiž ani silný výsušný vítr nic nepořídí, a – tady se pod mým dechem jemně zachvívá bujná kytice kapradiny. Lze těžko pochopit, jak se vůbec udrží na svislé skalní stěně a ještě tíž chápu, jak může z uzounké štěrbinky čerpat tolik sil, aby jí listy vyrostly ve vějíř tak úžasných rozměrů.

Skála je téměř hladká, není však rezavá, šedá a modrá jako tam na protější straně. Hraje spíš do zelena a do černa. Svěže voní mechem. Sáhnu na ni, a v mírném úleku trhnu rukou. Je vlhce studená.

O několik kroků dál začíná již les. První smrky jsou nízké, sukaté, větevnaté, s vršky nesčetněkrát rozlámanými námrazami, kterým každou zimu spolu se skálou čelí jako dvojitý ochranný val. Zmohutněly, rozrostly se do šířky od té doby, co jsem zde nebyl, jen výška se nezměnila. Námraza je výš nepustí.

Čím níž sestupuju, tím vyšší a hladší kmeny míjím. Les je stále více chráněn před nápory mrznoucích mlh, jež v zimě přinášejí stoupavé proudy z jihu. Mimoto je půda stále bohatší na vodu.

Dole při úpatí končí temná smrčina závěsem hustých větví, spuštěných až k zemi. Za tou známou stěnou z jehličí by měla být mokrá loučka. Už není. Znelíbila se pravděpodobně majiteli, pro zamokření ji přestal sklízet, a právě na to ten malý kousek země desítky let čekal. Je zřejmé, že jeho rostlinstvo, náhle vysvobozené z pout pravidelných ocelových nájezdů, se ihned začalo vyvíjet dál. Vždyť do té doby trvalo pouhé provizórium, podobné galejím.

Vítr sem nanosil chmýří vrb a osik i lehounká křídlatá semínka bříz. Voda přinesla na plovacích měchýřcích semínka olší. Nastal bouřlivý vývoj…

Ještě dnes čtu z džungle propletených kmenů dychtivost po prostoru jako z očí zdivočelé kočky. Příroda tryskem vyrazila vpřed a toto je první úspěch. Cílovou pásku protrhla bez známky únavy, lehce, s vysoko zdviženým třepotáním březových a osikových lístků. Dorazila ve skvělém čase patnácti, možná dvaceti let.

Zdá se vám takové určení nepřesné? Nad tím se nepozastavujte. Tady se všechno bere velkoryse. Dokonce je dovoleno při startu přešlápnout, třeba o celou délku kořene. A pak – kdo si má všechno dopodrobna pamatovat. Obdivuhodnější je ta skutečně krátká doba, během níž se na nevyužité půdě stačil tak dokonale vyvinout les. Nic zvláštního, mladý les, který se skládá jen z měkkých listnáčů. Je to však les přírodní, schopný neustálé obnovy a neomezeného trvání. Jistě nebude trvat v této podobě, bude se vyvíjet dál, vždyť vývoj je podmínka života, avšak nic dokonalejšího než les z něj nikdy nebude.

Spletí světlounce olivových kmenů bujných osik proráží doubek. Jeho semeno vítr nepřivál. Dovedu si představit, kudy se sem dostalo, vím, jak to chodí. To sojka před lety vykřikla z plna hrdla na poplach, když na poli pod lesem tiše jako stín čárovala liška. A že byla podzimní doba hojnosti, vysypala se jí z volete hrst žaludů. Jeden měl štěstí, vyklíčil na pravém místě a teď se zde táhne rovným štíhlým kmínkem ke světlu.

Příliš brzy to nebude, dub je při své důkladnosti tuze pomalý, jednou však přece vyspěje. Potom oseje půdu vlastními semeny a směs dřevin se pozvolna začne vyvíjet ve prospěch dubů. Později se totéž podaří modřínu, borovici, smrku… Přitom vždy zůstane dostatek místa i pro druhé a vývoj půjde stále vpřed. Jen ve vyšší společenství nepřejde nikdy. Nic vyššího neexistuje. Zdá se nám to nadsazené, můžeme však být ujištěni, že přes všechny vnitřní změny bude les stále lesem.

Nerozhodne-li člověk jinak.