Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

Novinky (1. 8. 2019)

+6 neviditelných
DENÍK (4.)
datum / id21.07.2019 / 497631Vytisknout |
autorwittgenstein
kategorieOstatní nezařaditelné
zobrazeno42x
počet tipů1
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
DENÍK (4.)

 

22 ]

 

Třebaže z prvního pohledu na její exteriér to tak nevypadá, další opravdu unikátní lurda se nachází málem až na samém zhruba jižním okraji obce Starý Jičín, na kopci mi známém jako Svinec, a jinými nazývaném třeba Lysá Hora nebo ještě nějak jinak.

Kaple stojí na kopci vyvyšujícím se nad rovinou, vede k ní vzhůru táhlá venkovská cesta, vstupu dovnitř je bráněno zamčenou mříží – a teprve za ní uvnitř všechno zajímavé začíná. Byť se sochou svaté Bernadety se ani tady nesetkáme, ale přesto, s čímsi jako jejím vlivem (prezentace zázračnosti způsobené jediným vstupním vjemem, či memem) snad ano, ale poněvadž takovýto srozumějící vhled je dán jen nemnohým, věnujte proto, prosím, příštímu popisu náležející se pozornost.

Neboť, konečně, až od tohoto místa se bude možno setkávat s čímsi, co bude lze bez jakékoli zdrženlivosti nazývat magičností, anebo magií.

 

Diváme-li se dovnitř, ve vnitřním stínu nalevo nad a bokem postav zdejší sochy Panny Marie Lurdské rozlišíme kámen s mělce vytesaným letopočtem 1889 a pod nim, na dalším, jakési kamenické značky, které by stálo za to rozluštit.

Kaple, je-li vše původní, patří tak k nejstarším v zemi, dokonce i s léčivou studánkou nedaleko.

Vodní živel tedy zachován, a s ním i možnost téze, že tradice svatyní Panny Marie Lurdské souvisí s mytologií pohanské či prapohanské bohyně ženské vlhkosti.

Věcnou přítomnost Bernadetinu v podobě sochy tu sice nenacházíme, intelektuální však ano.

Zatím jen jako možnost, plynoucí však z běžné lidové zbožnosti, ze všech těch zvyků a snah o okrašlování a zdobnost, vnější líbivost, navenek maskující strach z toho, že vlastní síla sochy bohyně je nedostatečná, aby vzbudila zájem nebo kontemplaci.

To v dnešních časech, když u těch původních takových zkrásňujících substitutů nebylo na začátku potřeba – dnes indukující snahu ústící do vší té zkrášlující pohledové kýčovitosti, jež plyne z naší neznalosti původu.

Poněvadž nevíme, maskujeme tím, že zdobíme – například umělohmotnými květy polské produkce.

 

Kdyby byl zájem (p.s.2005((@))centrum.cz), poskytl bych fotografii, nebo dokonce i gif, dokládající, že kdosi (bezděčně ve snaze o takovouto zdobnost) postavil na plošku kamene nalevo od těla sochy obrázek v dnešním kovovém rámku. Mám dojem, že se jedná rovněž o portrét Panny Marie.

Nato dodávám, že uvnitř některých lurd (bez ohledu na prioritu zasvěcení, jako třeba hned včera v tom Loukově) bývávají v účelu oné zdobnosti instalovány takové obrázky různých souvisejících mariánských ikonografíí v počtu několika.

Představme si ovšem, že namísto obrázku Panny Marie by v tomtéž kovovém rámečku vězel obrázek svaté Bernadety, přičemž by bylo víceméně jedno, jestli klečící, stojící, anebo dokonce málem před 100 léty umřelé.

Tuhle úvahu substituční významovou výměnou něčeho za něco není třeba rozvíjet dlouhým popisem, stačí použít úsloví konceptuální umění.

Předmět nahradit přesně významným znakem.

A pokud snad někdo s takovou záměnou nesouhlasí, ihned táhnu další kartu takovéto intelektuální koncepčnosti, doklad, důkaz i cosi úvahou rozvíjející zároveň.

Vzpomeňte si na onu stručnou zprávu z Bohutic onehdy, o ztracených oltářových ostatcích.

V kapli na Svinci sice žádný oltář nemívali, původní vědomí patřičnosti ostatků však ano, vizte pro ono cosi jako důkaz nápis vyškráblý v obojích zemských jazycích do podstavce zrovna letos již možná 120 let staré sochy.

Zde jsou vložený kaménky z jeskýně Lúrdské

O tradici této dávné esemesky nevědí místní zdobící už vůbec nic.

Jakož ani všichni ti takzvaní konceptuální umělci rozeseti hustě po okolních městech, atd.

 

23 ]

 

Socha panny Marie Lurdské je dřevěná výška 125 cm x šířka 30 x hloubka 30 cm

Socha sv. Bernardetty je dřevěná , rozměry: 97 x 25 x 21 cm

Obě jsou z přelomu 19. a 20. století.

Vyobrazení sv. Bernardetty v řeholním šatě je méně časté, je přesně podle jejího těla, které je uloženo v klášteře St. Gilard v Nevers. Blíže v knize: Vera Schauber a Hans Michael Schindler: Rok se svatými, s. 162.

Odmailovala mi takto včera paní Čižmářová z prostředí památkářů brněnského biskupství a doložila svůj vzkaz i fotografií, z níž podvakrát čerpám já dnes – souhlas navštívit dotyčný kostel jsem prozatím neobdržel, byť paní Čižmářová na konci vzkazu připodotkla, že fotografie je mi poskytnuta na základě souhlasu duchovního správce farnosti; víceméně takhle doslova.

Souhlas se vstupem do kaplí mi ovšem obvykle, tedy podvakrát předtím, vydala úplně samozřejmě hladce paní Plevová, zřejmě je tedy rozdíl v úředničině i kompetentních osobách v případě kostelů a kaplí, anebo předchozí rozdílná povolovací praxe je způsobena pouze proto, že teď o prázdninách má paní Plevová zcela prozaicky dovolenou.

Takže mohu být i nadále jen pouze zvědav, jestli nakonec to povoleníčko po nějakém čase dostanu, přičemž každý den jeho oddálení už teď znamená, že kvůli následujícímu hladovění se pak už na místo samo nedostanu, když fyzických sil na pouhý čtyřkilometrový pěší přesun z nádražíčka do kostela, a posléze 4 kilometry pěšky zase zpět, už ve mně vevnitř nebude.

Závěrem vyslovím jen svůj podiv, že zatímco mnozí ostatní pojmenovávají totéž svatá Bernardetta, já umanutě píšu o pár písmen zkráceně Bernadeta.

Aniž vím, aniž se mi připomíná, odkud se vzala tahle zase moje rozdílnost.

Při níž ovšem opět pozůstanu – ještě za obrázek, až do konce.

 

24 ]

 

Dnes je čtvrtek, to znamená, že včera byla středa, a ještě dva dny předtím pondělí.

Licituji takhle pro mnohé jistě nadbytečně, jenomže – jenomže po včerejší mé dopolední návštěvě polešovického hřbitova se nejenom všechno zde doposavád napsáno významně změnilo.

Takže po nějaký příští čas bude platit shrnutí, že všechna zásadní tajemství tohoto rozepsaného příběhu vlastní, aniž to vlastně doposud vědí, polešovický Jan Dobšů, paní Čertíková z Nivnice, pan farář z Březové u Uherského Brodu, jak i kněz Bejček obývající faru v Letonicích nedaleko Brna.

Což ovšem jsou všechno celebrity, o nichž vůbec nikdy víceméně žádný třeba z pražských mudrlantů cokoli sebemenšího neslyšel.

Poněvadž o takových se nereportuje ani třeba na Nově, zůstane tedy příležitost na mně, což mi nevadí, když na rozdíl od naprosté většiny jednotlivců objevujících se na titulcích masmediálních programů já mám červený diplom z absolvovaného učebního oboru scenáristiky a dramaturgie FAMU – byť dodnes jsem se po obhajobě v červnu roku 93. pro něj na promoční pódium už málem 30 roků nedostavil; o důvodech téhle mé setrvalé absence snad pojednám ještě někdy jindy.

Jestli ovšem kvůli svému celostnímu příštímu hladu i téhleté příležitosti se budu schopen vůbec dožít.

 

Na polešovickém hřbitově bylo včera všechno jinak, ano, jedna Světlana odtmtud se narodila v roce 1964, zatímco první část řádku nápisu vztahujícího se k životu té druhé jsem tentokrát uviděl v podobě číslic 1960.

Tak tohle nové vročení (a svým způsobem hodně zvláštní příběh duckrabbita) už jedné části mého osudu odpovídalo, jen ta její podoba na obdélníkovém (!!!) náhrobním medailonu stále ne, poněvadž soudím, že tvář dávné holky na něm svědčí o váhovém nadbytku jejího těla nejmíň 15 kilogramů, nežli jsem je tenkrát znával já.

Zřejmě už o sebe v pouhých devětadvaceti tolik nedbala, možná se na její podobě začaly projevovat medikamenty související s léčbou její případné nemoci – a taková nostalgie mě ihned odvádí k připomínce onoho Jana Dobešového z dnešního úvodu, kterého jsem, jako jediného známého z dávných mých polešovických časů, potkal dokonce dvakrát, a to včera ve středu, jakož i v pondělí.

Jenž mě podvakrát netečně míjel ležící na podestě trubkového šlapadla, kterým si to zhruba desetikilometrovou rychlostí šupajdil po okreskách, několikanásobná různobarevná průsvitná vlaječka vlála na vysoké ohnuté anténce za ním.

Umíte si snad představit významově lepší filmový obraz posla olympských bohů, když dokonce měl podvakrát na sobě oblečeno mnohé z kostýmu klasického boha zpráv Merkura?

Herma?

 

25 ]

 

Honzu Dobšového loženého na bicyklovém vodorovném vozítku jsem poprvé spatřil už v pondělí odpoledne, když jsem se zrovna vracel s baťohem naditým asi 16 kukuřicovými puky vylámanými z rostlin tyčících se na okraji lánu nedaleko podjezdu pod kolejištěm kostelanského nádražíčka.

On mě poznal o pár šlápnutí dřív, nežli já, který vtipkoval na úkor nenadálého cyklistického zjevu kohokoli, manifestujícího se vlaječkami, uvázaným pirátským šátkem a dlouhou řídkou bradkou, zatímco on, než mě vleže minul, zahulákal pouze: Ty si Bohuš, že?

O koho že se to vlastně jedná, připomenulo se mi tak zhruba o dvacet vteřin, ale to on už měl odšlapáno na případný rozhovor hodně daleko.

Ale ty kukuřičné puky, zárodky příštích klasů, jevily se mi v tamtěch chvílích určitě významnější, vláčel jsem se s nimi z důvodu velice opodstatněného příštího účelu. Ze záměru víceméně vitaminozního jsem si potom ze dvou z nich uvařil večer polívku.

1 kostku hovězího bujónu, půl kostky zeleninového, obojí zakoupeno ve slevě, jsem potom vbouchnul do varu, ale předtím puky oloupal od těch nejtužších listů, nakrájel na kolečka, osmažoval v jediném mém kastrolu na oleji za 21 korun českých láhev, taky ze slevy.

Dobrých 10 minut jsem míchal směs nerezovou lžící, neb nemám vařečku, potom dalších 10 minut vařil s těmi bujóny, chutnalo mi to jako kdybych si pokaždé čichnul k siláži, ale s nalámanými kousky suché veky jsem téhle pak menáže, po celém dnu bez jídla, spořádal 2 talíře.

Nepozvracel jsem se, to ne, akorát v úterý a ve středu měl zácpu, ale když jsem se potom dneska ráno ve čtvrtek vykadil, můj výmětek zaváněl velmi podobně jako jindy luční kravinec.

Dnes odpoledne si ten hnus ze dvou puků a půldruhého bujónu nakuchtím znovu, ale předtím se pustím do čehosi, co mě z těchže ilegálně nalámaných surovin napadlo vyrobit po oné mé dnešní ranní toaletě.

Oloupu jich a podélně nakrájím tentokrát 8 nebo 10, možná taky víc, podle toho, kolik k účelu shromáždím sklenic, tedy zavařovaček.

Do kastrolu vroucí vody se surovinou jako od Bonduelle doliju z plastikových lahví ocet a olej, též dosypu cukr, vřící rozoperované zárodky dávných mexikánských kouzel co nejvíce rozvařím. Posléze jejich kusy vložím do zavařovaček a zaliju popsaným nálevem. Jakým způsobem, tak to ještě nevím, ale poněvadž nemám ani naběračku, všechno po okolí určitě zase pobryndám.

Zavíčkuji, po zachladnutí večer odložím stát do stínu – snad mi poté vznikne cosi s chutí rolmopsů, a pokud ne, tak aspoň kvašáků. Daly by se jíst jen tak bez ničeho k proolejovaným topinkám ze starého chleba, taky bývá občas i tenhle sortiment ve slevě.

 

Co se týče Jana Dobše, tak s tím jsme se včera hned dopoledne míjeli podruhé před křižovatkou okresek na opačné straně kolejiště, támhle před jiným podjezdem, následovaným pak napravo císařsky vznosnou budovou nedakonického nádraží.

Choď vlevo, jezdi vpravo, oba mířící ve směru od Polešovic jsme se souběžně míjeli po 5 nebo 6 letech a 2 dnech na šířku asfaltové vozovky.

Jane, kam jedeš dneska?“

Na východ!“

Měl bych snad dojet do těch Polešovic ještě jedenkrát a potkat ho ležícího na dně šlapacího vehiklu ještě jednou.

 

Tentokrát ho už, jak v pohádkách bývá, dotřetice zastavit a zeptat se, jak vlastně ta dávná Světlana zemřela, určitě bude vědět, vždyť co jsem ho kdysi znával, mívával sesbíraný každý místní klep.

Jenomže takové setkání už zřejmě nenastane, nežiju přece v pohádkovém, alébrž genocidně zločinném, státě, takže pro hlad už nebudu mít sil do těch Polešovic napotřetí dojet, třebaže například pro stáda družstevního dobytka na žír bývaly porce zakysané siláže hodně sílící, a proto intenzívně futrovány nedlouhý čas před závěrečnými jatkami coby obzvláště výživné.

Byť by se mi v těch zavařovačkách i povedlo v příštích dvou hodinách něco nutričně podobného, odchytit Honzu Dobšového na cestách vleže dotřetice byl by opravdu opravdický dramaturgický kumšt.

Zřejmě tak z vůle Jeho, Krále králů, už dopříště navždy takhle nedokončeno zůstane.

 

26 ]

 

Mám se mnohem líp nežli kráva z nějakého špičkového silážově krmivového jézedé!!!

Tak jsem zvolal po první várce kukuřičných puků, a vlastně ani jsem se nedivil, poněvadž přece jsem býval vždycky nejlepší v soupeření o skvělost nakládacích láků, pokud jsme kdy zavařovali s kterousi z těch holek, s nimiž jsem v mém mládí žil.

Pouze Hana bývala lepší ve složení toho jejího rumovaného nálevu do hruškového kompotu.

Prostě a stručně, kdyby dneska u toho zapraseného plyňáku stál vedle mne starej gurmán Michelin, musel by mi dát okamžitě hvězdu, poněvadž s takovouto superstar gramáží zavíčkovanou ve 3 zavařovačkách přežiju ještě pár dnů.

Potěšen výsledkem první, postavil jsem totiž na várku druhou, ať si vře, zatímco já budu sepisovat tohle zde.

 

Jen kdybych uměl ještě dávat mléko, zatoužil jsem po zkoušce této improvizované kukuřicové čalamády zcela nasycen, kdyby ano, přežil bych i zimu, sena je letos všude kolem dost.

Plný trávené mléčné bílkovny, brodíval bych se v zimě sněhem ke krmelci, se srnami družkami, obklopen a tak plaše, že by o mém nelegálním přikrmování žádný myslivec nevěděl.

Jenomže kojit, jak známo, prozatím žádný chlap nesvede, a kojit dokonce sám sebe, sebe ukájet mléčným sebekojením, tak o čemsi takovém se určitě nikdo nikdy nikdy nedočte.

Ale i bez této dovednosti jsem prostřednictvím nálevu opět zvítězil na pár dnů nad bolševiky i přírodou, takže se mohu pustit do dalšího písání o svaté Bernadetě, které bude dneska určeno, ve smyslu konceptu jakési výzvy k fejsbukovému vysílání adresované paní Čertíkové z Nivnice, jednoho to z pravděpodobných rodišť Jana Amose Komenského.

Prošel jsem touto vsí či městysem před pár týdny pěšky na své osmnáctikilometrové pouti do kostela v Březové nedaleko Uherského Brodu, v němž se opět možná narodil Jan Amos Komenský.

Ale tohle moje vyprávění započnu o pár týdnů dříve před lurdou nacházející se v zahradě parku zámečku domova sociálních služeb v Choryni, což je na mapě místo pár kilometrů pod Valašským Meziříčím, a tedy vzdáleno zhruba 80 kilometrů od všech těch tří destinací, v nichž kojívali v kraji pod Lopeníkem malého jaka yaka Jana Ámose, vynálezce školy hrou, zatímco třeba Ludwig W., vzdálen od Mezříče, popřípadě v tomtéž smyslu Valmezu, jiných 80 kilometrů, vymyslel po dalších dobrých 300 letech řečové hry.

Takže je mi dáno nejméně ve dvojím smyslu si hrát: zavařovat kukuřičné puky, a skrze zdejší genocidní zločince neočekávat do příště nic než hlad.

Leč ani tahle jejich sudba mi nebrání pokračovat v mé rozepsané interpretační hře, jejíž choryňskou epizodu uvádím, či jen ilustruji, fotografie další verze zpodobení klečící svaté Bernadety, s upozorněním však tentokrát na ornamentální motivek na halence, poněvadž sám nevím, co znamená.

Popřípadě jaký má účel nad pouhou jen případnou zdobnost.

 

27 ]

 

Dobrý den, paní Čertíková, dovoluji si začít montovat něco jako výzvu, poněvadž žijete ne až zas tak daleko od kostela v Březové, jehož jedno místo interiéru míním učinit ještě zajímavější, nežli doposud pro místní i okolní je. Takže vás prosím o sdílení této anonce a její přeposílání mezi známé na Uherskobrodsku – byť ji začínám v Choryni u Valašského Meziříčí.

 

V tamější lurdě svatá Bernadeta klečí, v oděvu, který má napodobovat ten, v němž se stala v únoru roku 1858 potagonistkou mariánského zázraku. Přičemž nevím, co znamenají ty stylizované výšivky – něco nad pouhou jen ozdobnost?

 

Ovšem v lurdě uvnitř kostela v Březové ji už vidíme v kompozici na bočním oltáři v řeholním rouchu – a tak se ptám, jak stará je březovská kostelní lurdská jeskyně, socha svaté Bernadety v ní? Kdyby se ti vámi oslovení mohli začít zajímat, tedy ptát. Poskytnout informace.

 

Ta záměna jednoho kostýmu v druhý, ten moment, který se obrázky snažím zvýraznit, je, takto prezentován, v ikonografii jistou raritou, kterou se neobávám nazvat termínem paradigm shift – tedy změnou jednoho způsobu myšlení v jiný.

 

28 ]

 

Dobrý den, milá paní knihovnice Ďurďová,

 

třeba už jste po dovolené, a tedy už řádně odpočinuta pro případné další moje obtěžování.

Na jeho začátku se vás zeptám: Víte, co to je paradigm shift?

V příloze vám příklad takového přechodu mezi dvěma myšlenkovými úrovněmi posílám – poněvadž se týká instalace lurdské jeskyně na levém bočním oltáři kostela v Březové.

Viděl jsem za posledního půl roku takových objektů více nežli 100, z toho ne více než 10 s klečící svatou Bernadetou – z nichž pouze ta březovská je už oblečena v řeholním hábitu.

Zcela mimo přesnost reálií historické události samé – tedy průběhu lurdského zázraku.

 

V této chvíli sem proto zasadím vysvětlovací časovou řadu: lurdský zázrak se udál roku 1858, okolo roku 1882 se na území Moravy a Slezska začaly stavět první lurdské jeskyně, v nich klečící svatou Bernadetu mám zachycenu teprve až kolem roku 1905. Z tohoto ohledu by mě zajímalo, jestli, a odkdy, je Bernadeta umístěna i v lurdě papežské ve Vatikánu, zpřístupněné v roce 1902.

V roce 1862 potvrdil biskup pravost lurdských zjevení (Soukromé zjevení, jakým bylo i to Bernadetino, se tím nestalo článkem víry. Církevním uznáním je však dovoleno se s ním seznámit a čerpat z něj užitek. – To snad znamená tuto epizodu i zpodobovat, dodávam já.).

První socha Panny Marie Lurdské na Moravě a ve Slezsku byla postavena v obci Pyšel na Třebíčsku v roce 1876, a byla zřetelně rakouského původu.

V roce 1879 ve věku 35 let umírá Bernadeta jako řádová sestra na rakovinu a tuberkulózu kostí, 14. července 1925 je vyhlášena za blahoslavenou a 8. prosince 1933 ji papež Pius XI. prohlásil za svatou.

 

A tak nezbývá, nežli se zeptat, a zůstat poté i nadále bez odpovědi, neboť příslušní zdejší se nezajímají, odkdy bylo možno, podle církevních pravidel, instalovat svatou Bernadetu jako sochu světcovu v katolickém kostele, když za svatou byla prohlášena až v tom roce 1933.

Tento dotaz zmiňuji jen jakousi maličkost, když individuálně stojící (!!!) socha svaté Bernadety v řádovém hábitu se nachází v kostele v Letonicích u Brna, a její památkářský popisek její stáří určuje na přelom 19. a 20. století, to znamená málem 30 let let před jejím prohlášením za svatou.

 

Mohla by stát jako katolickou církví za svatou ještě neuznaná jako svatá, dokonce ani ne blahořečená, v katolickém kostele?

 

Kterážto otázka mě navrací nazpátek do kostela v Březové 18 kilometrů pěšky od Uherského Brodu, kde svatá Bernadeta klečí ve staré/bývalé ikonografické pozici – ale už rovněž oblečena v klášterním oděvu.

 

Kdy vznikla tahle socha, ve kterém roce, nenachází se tento údaj nachází v kostelní nebo obecní kronice, popřípadě jako zápisek v památkářské inventarizující evidenci?

 

Ech, ech, ech, milá paní knihovnice Ďurďová, co tady vezme člověk do ruky, čím se tady zdejším začne zajímat, všechno je hned nějak děravé, neúčastně nedopovězené, jakoby by placených za ono takovéto zaplňování tady v posledních 30 letech ani nebylo.

Ale třeba na vaší adrese pořídím líp, jak i na jiných, kterým tohle moje postesknutí taky dneska rozešlu.

Dokonce kromě památkářů církevních i státních, muzejníků, kněží nebo biskupů i jednomu kriminalistovi už v penzi, s příjmením jako slavný parašutista, třeba zrovna ten cosi souvisejícího vypátrá.

Třebas kdybyste tohle přeposlala šéfredaktorovi regionálních novin, třeba by o tom ve zrovna prázdninové okurkové sezóně něco z historie březovské kostelní lurdské jeskyně odreportoval a zveřejnil.

Děkuji vám proto za každý váš případný příští související zájem, a po dících už jen odzdravím.

 

Jako vždy hezké časy plné múz přeju!

 

 

 

.

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

21.07.2019 12:43:09dát kritice tipdievča z lesa
vďaka za inšpiráciu na kukuričné kvašáky ... dúfam, že počas putovania za prehlbovaním poznatkov o grotách nájdeš v poli ďalšie zdroje nevyhnutnej výživy


Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.