Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

Novinky (1. 8. 2019)

+5 neviditelných
DENÍK (6.)
datum / id01.08.2019 / 497902Vytisknout |
autorwittgenstein
kategorieOstatní nezařaditelné
zobrazeno16x
počet tipů1
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
DENÍK (6.)

 

36 ]

 

Dnes bych chtěl tady na blozích, i v jejich příští souvislosti, udělat opravdu hodně moc práce.

V neděli potom vyrazit na výpravu – jejíž výsledkem by měl být takový dostatek zážitků, který by vydal na žánrově regulérní povídku.

Zítra, v sobotu, zamířím časně ráno k Opavě, kde bych mohl zažít žně, jak mi k nim poskytla příležitost včerejším mailem sestra Cecílie, a tak jej přetiskuji celý, pro příklad jak kooperabilně se má lidsky jednati:

Pane Lojkásek, tak to místo odpovídá, kde se jeskyňka nachází -socha je prý asi 1 metr vysoká a nad ní ta skalka. Z cesty není vidět, ale když obejdete dům, tak ji prý uvidíte. Také v kostele mají podobnou sochu - ten je otevřen v sobotu večer - je tam bohoslužba v 17.30 nebo v neděli v 8.30 hod - tak v tu dobu je otevřený. Paní uklízečka říkala, že pokud byste měl zájem, u ní doma tatínek v předsíni udělal také takový malý výklenek jako jeskyňku s malou sochou P.Marie. Je ochotná Vám ji ukázat - bydlí jen o kousek výš od toho místa označeného - Mírová 24, jmenuje se paní Ludmila …........Mějte se hezky, požehnaný letní den přeje S.Cecílie

 

Inu, abych hodné paní uklízečce nechtě nějak nepoškodil, její příjmení jsem radši vytečkoval – pouze jen dodám, že o takové snůžce lurd na jednom místě mi namísto ní nereferovali náležití, tedy místní pan farář, ani jeho nadřízený pan děkan, natož ani za vyplácené měsíční mzdy zodpovězena mocnost světská, tedy paní muzejní etnografka, které však, pokud zítra dostatečně pořídím, já ovšem zprávu o mých případných výsledcích opravdu rád pošlu.

Milá slečno sestřičko Cecílie,

konečně se tedy dostávám ke včera slíbené odpovědi – která bude znít tak:

Do těch Štěpánkovic vyrazím zítra, z Těšína před sedmou ráno, mám to z úterní cesty za vámi vyzkoušené, v Opavě budu kolem půl deváté.

Z Opavy na Hlučín bude určitě výluka, přesto bych mohl být v cíli před půl desátou.

Což by mohlo být na splnění úkolu pozdě, ještě se tedy podívám do jízdního řádu na dřívější vlak.

5:45 – 8:04.

Sázím totiž na to, že v soboty obvykle ženské kostelní aktivistky uklízejí před nedělní mší. Takže kostel bývá proto otevřen i pro cizí. Snad tomu tak bude i zítra v těch Štěpánkovicích. Z nádraží do kostela je to tam po Hlavní slabou půlhodinu.

9:04!

9:30 před kostelem – to by šlo!

Pak bych se vrátil k domu té kadeřnice, po jejíž e-mailové adrese se hned teď podívám a písnu jí.

Mám. Splněno.

Jenomže jsem se v předpokladech krapet unáhlil, tahle provozovna totiž e-mailovou adresu nemá, takže jsem se před chvíli holedbal nadarmo, mobilní telefon nepoužívám, pročež k dotyčné kadeřnici s lurdou v zahradě dorazím neohlášeně naslepo, tedy, jak se v Sudetech říká, na pasblind.

A jestli pořídím, přesunul bych se opodál k domku vaší paní uklízečky, které takto děkuji za pozvání.

To znamená, že bych mohl mít všechno trojí vyřízeno za dopoledne, doufám, že s pomocí Panenky i svaté Bernadety se mi žádný z těch načančaných zítřejších plánů nezhatí.

 

37 ]

 

Poněvadž jsem se už dlouho nevěnoval porovnávání doposud mnou viděných podob soch svaté Bernadety, před ohlášenou nedělní výpravou, takovou tou, o nichž se rodovití Poláci vyjadřují jako o napadže na bank, se zase na chvilku navrátím k té mé už půl roku dlouhé cestě za lurdami, a zejména podobám soch svatých Bernadet, tedy k pouhému zatím úvodu jejich srovnávání, k čemusi jako katalogizování výchozího mnou doposavad sesbíraného materiálu.

 

V tomto případě lurdy v Radňovicích, postavené vesnici či dvě za Novým Městem na Moravě, je všechno zcela samozřejmě jasné - pan Koloušek ji zřídil v roce 2014, takže i socha svaté Bernadety uvnitř nemůže být nijak víc starší.

Když předpokládám, že na Moravě a ve Slezsku vročení v lurdách instalovaných nejstarších podob této světice nebude sahat pod rok 1920.

 

Což není víc nežli století.

 

Ale tento můj prozatím jen halabala odhad jsem povinen věcně doložit.

 

38 ]

 

21/ Pokud se poznovu vrátím k Benjaminově eseji Umělecké dílo ve věku své technické reprodukovatelnosti, tedy k chrleným produktům pásové výroby zdánlivě postrádajícím vnějškovou individuálnost či individualitu, pak si troufám napsat, že případné vědomí jedinečnosti jednotlivých takto mechanicky stejných produktů, míra jejich případné individualizace, záleží, popřípadě je odvislá, od způsobu jejich odběru, jakož i přijetí, vědoucnosti užívání; nebo dokonce způsobu spotřeby.

Při bezmyšlenkovitosti nebo nezaujatosti například kytarista nerozpozná svůj kus mezi jinými stejně sériově vyrobenými exempláři.

Zatímco já se pokouším zindividualizovat napohled stejně stejnorodé krámské sochy, nad řemeslnou odbytost navíc údajně prosté jakékoli autorské invence.

 

Pošetilost?

 

Obrázky se vracím na pole za vesnicí Vlčnovem, k tamní veřejně neznámé lurdě s roztřískaným, polepovaným a takto několikrát převrstvovaným plexisklem, za něž proto oko sotva vidí individuální jednotlivosti, natož aby je rozlišil sériově vyrobený fotoaparát automaticky doostřovaný kýmsi bez brýlí.

Tím kýmsi jsem byl tenkrát na konci letošního dubna já, a abych napravil, už jsem dneska napsal na tamní obecní úřad a faru, aby mi deponovali v kterési kanceláři klíče patřící k zamezujícímu visacímu zámku, že se míním vrátit k lurdě ještě jednou a celou mizernou minulou dokumentaci řádně vyspravit.

Alespoň v té míře, aby bylo rozeznatelné, a tím porovnatelné, co vlastně má každá ta individuální Bernadeta vlastně na sobě, jaký druh oděvu stylizovaně oblečen.

 

A pokud se tahle moje výzva vyvede, budu-li mít v příštím hladu ještě síly, mohl bych obdobně kvůli získání takovýchto vodítek ještě jednou obejít i jiné lurdy s Bernadetou, vždyť jich nebude možná ani 10.

Ale splnit cosi takového (a byť by bylo i třeba napřesrok) je pro mne už nemožné.

 

To nejenom proto, že jednou z podmínek takovéto případné štrapáce ovšem je, aby mi z jednotlivých obecních úřadů a far zaslali alespoň ty nejstručnější historie jejich jednotlivých lurd – každá dílčí podobnost, sebemenší srovnávací maličkost, by pro určující výsledek celku, jakožto svého druhu výsledné srovnávající vývojové řady, mohla být účinná.

 

39 ]

 

Tak jsem byl dneska dopoledne v těch Štěpánkovicích vlakem o zastávku směrem z Kravař nahoru k Polsku.

Ve své snaze jsem pořídil ve víceméně dobrém mém inventarizačním průměru, řečeno krapet statisticky, na více místech, celkem 5, když předpokládal jsem, že v optimálním případě uspěji jen na 3, o těch zbylých 2 jsem nevěděl, a naskytly se mi v těch Štepánkovicích samých průběžně.

Ale postupně.

 

Kostelní štěpánkovické lurda je skromná, víceméně jen socha Panny Marie Lurdské postavená v zahloubeném výklenku.

Jenomže ten výklenek sám je zajímavý, neboť je vevnitř vyzděn skelným kamenem. A mi se v souvislosti nevybavuje, v kterémže místě širšího Opavska se dávněji nacházela sklárna.

Takže se asi z nějakého důvodu muselo přivézt odkudsi.

Přičemž se se sklem ve funkci mozaiky setkáváme vlastně podruhé, první výskyt připomenu v tamté neosazené homolovité grotě na začátku klášterní zahrady ve valašské Zašové.

Sklárnám jakžtaž poblízku.

Štěpánkovický dovnitř zdi dutý vysklený kostelní výklenek s grotou je zřejmě součástí větší kompozice – plošně souvisí s nástěnným obrazem, o němž mi jedna z žen uklízejících uvnitř kostela před zítřejší mší sdělila, že pochází z roku 1930.

Pokud, pak tohleto vročení by určovalo i vznik náznaku lurdské jeskyně ve štěpánkovickém kostele.

Jako malíř, autor obrazu, je zřejmě podepsán v jeho pravém dolním jakýsi Hanuš, kdoví, zdali neměl i něco společného s výtvarným řešením související lurdy.

 

M. Hanuš, M. Ostrava II., 1934.

(1924?)

Poznamenávám v závorce, neboť signatura čitelná sice je, ale ne zas až tak na dolním okraji.

 

40 ]

 

Jak známo, o následující lurdě na zahradě rodinného domku jsem věděl díky čtvrtečnímu upozornění sestřičky Cecílie z opavského kláštera, a ta zas prostřednictvím informací tamní ulízečky pocházející z těch mnou dnes navštívených Štěpánkovic, píšu, jak se dělo, pořád dokola.

Říšskou dědinou, se skoro 70 padlými za 2. světové války, jsem se k zahradní lurdě dostal snadno, nijak jsem se nemusel dobývat, majitelka dosud nepopsaného objektu byla mou návštěvou více nežli nadšená.

 

A tak mi vylíčila historky o tom, jak její prarodiče byli v roce 1945 vyhnáni vojáky Rudé armády z polské vesnice Kietrz, která leží na území cizího státu ani ne 20 kilometrů od Štěpánkovic.

Takže tamti dávní, na rozdíl od jiných obdobně postižených, naložili na přikázaný vozík s tím nejskromnějším majetkem i sochu Panny Marie Lurdské, dovezli ji s sebou a postavili do groty na zahradě.

Jestli už tam grota stála po vysídlených Němcích, nebo zdali ji dědeček dnešní majitelky v poválečných časech postavil – tak tohle tázaná nevěděla.

A nebudou zajisté vědět ani v opavském, dokonce zemském, muzeu.

 

Ale jak jsem si všimnul, více než 2 metry vysoká homole je sestavena z drsných kamenů, takže kdoví, nebo kdosi dokonce poví (?), zdali, opět, vůbec ze stavebního materiálu původem ze Slezska.

Koření hustého břečťanu kamenivo prorostlo a vydrolilo maltu, stejně tak venkovní prostřední zvětralo barevné povrchy postavy světice, takže majitelka provedla nutné zevní opravy korpusu sochy zatmelujícími nátěry barevnými latexy.

Světice, v jistém smyslu světkyně, když gramaticky správně bývává psáno svědkyně.

Světka – neboť též štětka.

Ale co je pro příští pokračování podstatné, nad jakési ty řečové hry – mezi řečmi mě navedla k dalšímu postupnému cíli, poněvadž na adresu osvědčené zákaznice své kadeřnické firmy.

 

41 ]

 

Zbytek dopoledne mi potom zabraly už jen trojí paběrky.

K nimž jsem se ovšem nenutil.

Proto jen tak mimochodem cestou vsí od kostela k zahradní lurdě paní kadeřnice jsem zaznamenal na domě určitě pamatujícím válku vikýřový výklenek s umístěnou malou soškou Lurdské Panny Marie.

 

O kus dál potom na mně čekala v předsíni domu paní klášterní uklízečky komorní bytová lurda, cosi jako oltářík známý již ze starořímské tradice, který zřídil ze vyházených surovin dostupných na staveništích dnes již mrtvý její tatínek.

Zřejmě takováto tradice bývala i s ním ještě nedávno ve Štěpánkovicích u Opavy, jak se říkává, živá. Třebaže socha Panny Marie je tu v jiné ikonografii nežli lurdské.

 

A do třetice stejně komorní lurda na vstupní venkovní verandě vilky již zmíněné paní zákaznice, letos osmdesátileté, a že je tentokrát osazena soškou Panny Marie z Medžugorje, tak na první pohled pro mě nic užitečného.

Jenomže...

 

Ona totiž na jejím místě stávala soška jiná, původní a stará, Lurdské Panny Marie z porcelánu, kterou ovšem při návratu z kterési diskotéky rozmlátili místní výrostci.

Zřejmě vyrostlí mimo školní hodiny dějepisu, jakož i náboženství.

Paní však v jejich škodě nepokračovala, střepy posvěcené relikvie z důvodu úcty sesbírala, nasypala je do igelitové tašky, a tu pověsila nahoře ve vikýři pod střechu.

Aniž tak mínila, případná dnešní rekonstrukce by proto byla možná.

 

Dokonce i hodně obrazivá fotografie těch střepů též.

 

42 ]

 

Na nádraží v Hodoníně jsem včera v neděli dorazil přesně podle jízdního řádu – v 9:08, jak mělo být.

Do Dubňan je to odtamtud pěšky podle internetové mapy 8,5 kilometrů.

Pořád víceméně z mírného kopečka. I když i v hodně táhlých kopečcích vzhůru.

Když jsem docházel k dubňanskému kostelu, který za povětšinou jednopatrovými domky tohoto bývalého hornického městečka nebylo vidět, zrovna vyzváněli na velkou.

Jak jsem věděl z internetového rozpisu farnosti, začíná v 10:30.

Mezitím zvony zamlkly.

Když jsem poprvé věž dubňanského kostela uviděl, zhruba ze vzdálenosti 150 metrů, hodiny pod špicí jeho věže ukazovaly přesně 10:38.

Za hodinu a 30 minut jsem tedy ušel 8,5 kilometrů.

Letos v dubnu mi bylo 72 roků.

Za 2 měsíce budu zřejmě z hladu mrtvý.

Chodím sice ještě pořád bystře, ale 50 dřepů v jednom tahu, jak zněla povinnost, jež byla hranicí mezi životem a smrtí, pro zrovna do Osvětimi přijedší Židy, bych asi neudělal.

Jinak ovšem tentýž genocidně zločinný stát.

Již málem 30 roků při každých volbách nadšeně podporovaný jeho vyžranými obyvateli.

 

Před cestou nazpátek jsem si určil, že návrat jednak pojednám odpočinkově, dokonce že se pokusím najít jakousi tu zkratku. Což se mi povedlo, nějakých možná 300 metrů kroků jsem ušetřil.

Byť posléze jsem opět pořád šel po asfaltu cyklostezky do mírného víceméně stále stejně plochého kopečka, až na poslední necelý kilometr náznaku mírného pádu, načínajícího se zhruba od budov zrenovovaných kasáren po levici.

I přes všechno domluvené odpočívání, jsem tuhle vzdálenost tentokrát absolvoval za hodinu a 40 minut.

Jak říkám, pořád víceméně tentýž genocidně zločinný stát

A to i s občasnými zastávkami na trhání mi tolik potřebných veřejných vitamínů rostoucích po kraji lesa, a tak.

 

Ke schodům podchodu pod kolejištěm hodonínského nádraží jsem tedy dorazil přesně ve 13:20.

Nebo 13:30?

Což obojí je pro příští příběh ovšem víceméně jedno, poněvadž ve zhruba stejném čase, 13:44:12. mi paralelně ve zcela jiném vesmíru odeslal jistý dubňanský patriot příjmením Maděryč následující mail.

Dobrý den, pane Lojkásku, to co jsme se dověděli z kronik, jsme zvřejnili v bublikaci, která je uveřejněná na této adrese: http://www.farnostdubnany.cz/galerie pod názvem: Publikace ke 120. výročí posvěcení kostela sv. Josefa, viz č. 40, 46 a 47. Váš obrázek je hodně podobný - odlišnosti v držení růžence sv.Bernardetty, vpozadí je trošku jiný kostel. Starší kroniky města jsou uloženy v okresním archivu v Hodoníně.

Hodně úspěchů v bádání a hledání lurdských jeskyní, vám přeji hodně úspěchů a trpělivosti.

Zdravím a přeji hezké dny!

 

Ze záčatku internetového odkazu v tomto vzkazu uvedeného jsem si dovolil ihned dnes ráno vyrobit nebezpečně naléhavý obrázek – neboť v této genocidně zločinné zemi je zakázáno slova http použít, a to podle kritérií platných pro redaktory blog.cz .

 

Nikoli však ovšem pro mne, a tak jsem jim tam ihned, mechanickým robotům, i na něž se vztahuje Benjaminova esej, umístil slova jako ptth, což připomíná egyptštinu časů nejstarších pyramid, ale pouze zrcadlové čtení dnešní zkratky, o které se dávným krvesmilným faraonům ani nezdálo.

 

(h t t p) tam taky prošlo.

 

Ony ty tvoje jazykové hry, Ludwigu W., mají něco do sebe...

 

Plyne tedy, z informací uvedených na obrázku v příloze vzkazu pana Maděryče, zejména přesná datace i identifikace osoby.

Dubňanskou sochu svaté Bernadety vyrobil, či rukodělně vyřezal, v roce 1937 nějaký Ferdinand Štábl nebo Štábla, v hodonínském muzeu by o něm mohli vědět víc.

 

Nebo i na hodoninském městském magistrátě – kdyby se ovšem nejednalo o stále tentýž genocidně zločinný stát.

 

Co kdyby existovali ještě i dnes nějací jeho znalí přímí potomci?

 

Budu se tedy zajímat, já, schvalňácky pseudonymní pohrobek tamtoho dávného Ludwiga Wittgensteina.

 

 

 

.

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

K tomuto dílu není zatím žádný komentář.

Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.