Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

Novinky (1. 8. 2019)

+3 neviditelných
Macarons
datum / id04.08.2019 / 497990Vytisknout |
autorKohelet
kategorieMiniatury prozaické
zobrazeno40x
počet tipů1
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Macarons

První věc, co bych vám chtěl říct je, že moje teta je mrtvá. Jako Marylin Monroe mrtvá. Jako Edith Piaf mrtvá. Víte, moje teta možná nebyla slavná ale i tak jsem ji měl rád.

Možná, že láska nestačí na to, aby někoho udržela při životě?

Možná, možná.

Teta vždycky pekla sušenky, co byly křupavé a sladké. Nadýchané a drobivé. Chutnaly mi.

Moje teta žila v Paříži, ta věž, ty mosty, ten kostel. Těm sušenkám se vlastně říká Macarons ale to jsem zjistil až potom. Až potom co jsem jí našel. Až potom co jsem musel odejít.

Ležela a kdyby lidé spali na chladných dlaždičkách koupelny tak bych jí přikryl a řekl dobrou noc. Ráno by vstal a udělala mi kakao. Štípala mě do tváří a mě to vadilo. Někdy jsem křičel. Neměl jsem to rád. Možná proto si je teď drásám do krve.

Říkal jsem jí teto, ale vlastně se jmenovala Diane. Vím to, protože to na ní volal každé ráno ten chlap, co prodával noviny. Volal: „Bonjour Diane. Bonjour“.

Chci říct, že rána jsou vždycky dobrá, dokud nejste mrtví.

Sestra Marcinová mě volá na snídani. Vydržíte chvíli? Bageta je suchá, potřebuje hodně másla. Skoro to nemůžu spolknout.

Každé ráno jsme se šli projít. Seina. Kavárny. Ten croissante s marmeládou, co mám tak rád. Chodili jsme každý den, dokud teta jednoho dne nemohla vstát z postele. Říkala, že je jen unavená. Kývl jsem, jakože dobře a pak jsem prospal celý den. Ty sny. Tolik snů. Luční víly. Les. Porno zážitky přitažený za vlasy.

Moje teta měla kočku, co byla bílá a ráda chytala mouchy. Skákala a padala a skákala a padala a moje teta se smála, dokud jí netekly slzy a nevypadalo to jako, že pláče. Jenže z jednoho dne se stal týden a teta pořád ležela. Byla smutná, smutná. To ta zatracená kočka. Víte, jak šly léta, tak byla tlustější a tlustější. Místo skákání sotva lezla do schodů.  Jenže moje teta potřebovala být šťastná.

Já jsem to potřeboval.

V místnosti přitom bzučely mouchy celý den. Možná to bylo tím přeplněným dřezem, co se už nikdy neměl vyprázdnit. Teta byla moc slabá a já se bál výlevky. Všechny ty rozmočené kusy rohlíku kusy vajíček mě děsily. Ty talíře upatlané od sýru. Ten kus bagety nasáklý vlhkostí zdi, co se povaluje za postelí…

Jednoho dne jsem tu kočku, tu tlustou bílou kouli prostě vzal a mrštil sní proti zdi. Byla tam moucha ale stačila uletět. Mrknul jsem na tetu, ale pořád ještě spala. Chci říct, že ta malá svině byla tak tlustá, že se mi ani nesnažila utéct. Házel jsem s ní, dokud se nepřestala hýbat, ale nebylo to k ničemu.

Otevřel jsem okno a naposled se rozmáchl. Chci říct, že kočky vždycky padají na všechny čtyři?

Teta dál spala. Chr chr. Někdy chrápala a já jí musel přetočit na bok.

Pěstovala kaktusy, protože se nemusí zalévat. Vím to, protože mi to pořád říkala. Říkala: Pěstuju kaktusy, protože se nemusí zalévat. Je to jako přítel na jednu noc, chápeš zlato?“

Vždycky jsem kývnul a pohladil ji po tváři. Neměl jsem páru o čem to mluví, ale někdy byste se neměli ptát.

Sestra Marcinová mě volá na oběd, tak kdybyste chvilku počkali… Jestli bude zase to suchý hovězí…Ty brambory, co chutnaj jako písek…

Ne počkejte ještě nedocházejte. Udělala byste pro mě něco? Chci abyste zvedla koutky. Myslím to cenění zubů. Ano, úsměv. Trochu víc. A nakrčte nos. Ne ne… takhle ne. Dost. Nechte toho. Nemá to cenu. Říkám okamžitě přestaňte. Jděte. Jděte pryč.

Ty muži, co k nám chodili. Ano.

Říkám muži, ale nikdy jsem z nich neviděl víc než klobouk a kabát. Celé to vplulo do místnosti, mluvilo, teta na mě kývla a já rychle odplul do svého pokoje. Hnědá plst. Ona věděla, že se bojím jít ven. Zelená plst. Ven za lidmi.

Poslouchal jsem. Ten smích. Ten šepot. Ty vzdechy. Chci říct, že jsem všímavý. I toho sešitu s adresami jsem si všimnul. Paříž je velká. Velká.

Hodně jsem se nachodil. Ty noci. Ten vítr. Měsíc, co vás pálí do zad. Cedulka na rohu, co jde v přítmí špatně přečíst. Nakonec to ale vždycky najdete. Nakonec ano. Nakonec se vám podaří strčit ten pytlíček makronek do okna. Hnědý papír s dětským nápisem:

Par amour, Diane

Byly citrónové a malinové a borůvkové. Všechny možný barvy umělých barviv. Ale já měl svůj vlastní recept.

Arsenic.

Ten polokov. Ta mrcha, kterou si vaše tělo splete s fosfátem a použije jí v 200 enzymatických procesech na kterých jede vás metabolismus. Bude vám špatně, asi jako střevní chřipka špatně, ale z týhle už se neoklepete.

Kyanid nepoužívejte, protože je hořký. Zkazili byste těsto. Potřebujete přísady bez chuti a bez zápachu. Třeba Thallium. Nebo Polonium 210 co vás prakticky rozloží zevnitř. Slaďoučkej Ethylen Glycol? Může být.

Znáte botulotoxin? Tu, látku, co vám píchají proti vráskám? Věděli jste, že kilogram by pravděpodobně dokázal vyhubit celé lidstvo?

Všichni do jednoho by byli mrtví a my s tetou bychom měli zase klid.

Chodili jsme na procházky, ale já věděl, že ona jen potřebuje vědět co se stalo. Ty lidi k nám chodili, ale nikdy se nevrátili. Byli jsme zase sami a teta hodiny vysedávala u telefonu. Byli jsme sami, tak jak jsem to měl rád.

Ona tam ale musela chodit.

Pořád. Byla tak zvědavá. Musela se dívat na ty byty oblepené policejní páskou a prosit Boha o pomoc. Divit se a krčit bradu a rychle mě táhnout za rameno pryč. Její stisk byl křečovitý. Plakat a táhnout mě pryč k dalšímu policejnímu zátarasu.

Někdy si říkám, jak jsem to vlastně všechno stihnul.

Jeden čas u nás byla policie, ale nic nenašli. Já nejsem hloupý. Co si o mě myslíte? Že bych na něco zapomněl? Myslíte si, že jsem naprostý idiot sestro Marcinová? Imbecil, co neviděl, že jste mi do bramborové kaše zamíchala sedativa?

Ani moje teta nebyla hloupá. Ne. Chci říct, že po nějaké době jí to muselo dojít. Ty pohledy. To ohlížení přes rameno. Ta opatrnost. Při obětí byla strnulá. Strnulá.

Ten čaj, co jsem jí vařil, ale pila dál. Uvědomila si to až příliš pozdě. Ten černý earl grey s aroma bergamotu. Ten bílý prášek, co vypadá jako cukr, ale přitom je ředěný jedna ku pěti oxidem arsenitým. Víte je to vlastně docela jednoduché.

Chcete se někoho rychle zbavit? Přidejte hodně arsenu. Chcete si někoho udržet poblíž? Pak dávkujte průběžně malé dávky.

Byl to týden kdy teta přestala chodit a odmítla čaj pít. Netrval jsem na tom. Nikdy jsem ji do ničeho nenutil. Dosáhl jsem svého. Jeden musí vědět kdy přestat.

Dlouho do noci jsem sedával u boku její postele a díval se, se, jak spí. Díval se, jak dělá, že spí. Plakala ale, oči měla zavřené. Hubla a vy jste si pomalu uvědomovali, že pod tou bezchybnou pletí je nažloutlá, mastná kost lebky.

Poslední věc, co vám chci říct, je že moje teta je mrtvá. Jako Grace Kelly mrtvá. Jako Ruby Dee mrtvá.

Moje teta nebyla slavná a často jsem kvůli ní plakal ale měl jsem ji rád.

Nakonec musela umřít. Všichni musíme. Nakonec je to možná o tom dokázat účinně zkrátit čekací dobu. Chci říct, že v dnešním době už není čas na dlouhý umírání.

Ležela v koupelně tváří na dlaždičkách s ručně malovanými květinami. Nesnažil jsem se ji otočit, protože touhle dobou už by byl její obličej modrý a já jí tak nechtěl vidět. Pamatuju ji si krásnou a taková zůstane už na věky.

Místo toho jsem ji přikryl dekou a lehl si vedle ní. Kdyby nebyla mrtvá tak bychom ráno vstali a já bych nikdy nemusel odejít.

Vstal jsem sám.

V noci jsem sebou trhal, protože mi přišlo, že se hýbe. Mohli to být unikající plyny z rozkladu organický tkáně, ale myslím, že to byla jenom moje představivost. Chci říct, že celej svět může být jenom taková představivost.

Vezmu ho a skládám ho do kuličky. Je tak malá, že se mi vejde do kapsy a já plavu v prázdnotě.

Nedala byste si čaj paní Marcinová?

?

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

K tomuto dílu není zatím žádný komentář.

Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.