Na Písmáku publikuje 50 tisíc autorů, 429 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Novinky (1. 8. 2019)

+10 neviditelných
Samota
datum / id08.08.2019 / 498108Vytisknout |
autorRihavlin
kategoriePovídky
zobrazeno22x
počet tipů0
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Samota

SAMOTA

Hlavou se mi honí myriáda myšlenek, ale já nedokážu uchopit ani jednu. Vidím vše jako obraz ve vodní hladině. Ta voda je neklidná, obraz se vlní a vše se hýbá spolu s ním. Je tu moc světla, všude jsou lidé, je jich moc. Míhají se kolem mě jako bludičky kolem poutníka bádajícího v lesní temnotě. Sama si tak připadám, i když jsou kolem mě stovky, připadám si nejvíc sama. Nevadí mi to, je to mé jediné potěšení, ta anonymita. Procházím se tu, ale nikdo mě nevidí. Dívají se, ale já jsem pro jejich oči neviditelná. Platí tu ale jedno pravidlo: Nenavazovat oční kontakt. A tak se dívám do země. Je to můj neviditelný plášť. Druhé pravidlo totiž zní: Když já nevidím je, oni nevidí mě. Miluju to.

Sedím v pokoji, opět, a dívám se do rozečtené knihy. Jsem tu sama, opět. Ponořím se do příběhu, už ani nevnímám okolní svět. Někde v podvědomí vím, že tam je, ale snažím se to popřít, aspoň ještě chvíli. Každá taková minuta, každá sekunda, je pro mě požehnání. Jako bych odešla od svých problémů, trápení, od té bolesti a nenávisti, kterou cítím s každým svým nádechem. Už nečtu, nikdy to nevydržím dost dlouho, tedy teď už ne. Dřív jsem to dokázala hodiny v kuse, bývala jsem ponořená tak hluboko, že hladina příběhu byla tak daleko nad mou hlavou, že nebylo možné mě vylovit. Cítila jsem se šťastně jako rybka v oceánu, tak obrovském, že nepotká ani živáčka. Teď ale utíkám do vod ledových tak, že ani nemůžu dýchat, topím se v nich a z posledních sil kolem sebe kopu nohama, snažím se ze sebe shodit to, co mě táhne ke dnu jako těžký kámen. Nedokážu se soustředit, tupě zírám na ta písmena, co dřív dávala dohromady potoky slov a vět. Dnes mi zbyly jen potoky slz. Slova nedávají smysl a místo do vět shlukují se do ledových ker, které pokrývají tu hladinu, pod kterou tápu.

Snažím uklidnit svůj dech, ale nemám na to dost síly, ruce jsou těžké a tělo mi plní apatie, i když mysl křičí, řve, volán o pomoc. Nechci s nikým mluvit, potřebuju pomoc, nikomu to neřeknu, každého od sebe odháním, ale toužím po objetí. Prosím, zbavte mě toho, prosím, radši mě zabijte, vytrhněte mě z toho pekla. Sama to nedokážu. Tělo je klidné, ale vnitřek se mi bouří a duše křičí bolestí. Dál sedím v pokoji, kolem mě je tichu. Nikdo tu není, ale já nejsem stejně sama. Tady ne. V mé hlavě zuří hlasy, křičí, poroučí. Co chtějí? Abych to ukončila. Proč je nemám poslechnout, když to stejné chci vlastně i já. Chci, aby ta bolest, kterou cítím uvnitř, zmizela. Beru do ruky nůž a dělám na předloktí pár rovných čar. Takhle vyjadřuji svou bolest ,takhle uklidňuji křik hlasů v mé hlavě. Aspoň částečně, protože ač se to bojím si přiznat, nikdy je neumlčím zcela. Tedy pokud jim nedám to ,co doopravdy chtějí. Nesnáším to.




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

26.08.2019 15:15:48dát kritice tipLakrov
redaktor prózy

Dočteno. Moc se v tom nevyznám, takže jediné, co po mně po dočtení zůstává,  je dojem, ze začátek, první odstavec, byl lepší než konec, poznamenaný  oněmi sebevražednými myšlenkami. Přeju lepší čtenáře.  



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.