DENÍK (11)

 

71 ]

 

Jak by býval byl napověděl případný animovaný gif, dnešní blog bude znamenat další zpátky krok – to ve smyslu ještě dalšího zúžení už tak dost úzkého dosavadního tématu.

 

Prostřednictvím rozhýbané fotografie, která pochází z internetových fondů firmy Ferdinand Stuflesser 1875, sídlem snad i po 150 letech stále v rakouských Tyrolích, zprostředkovávám další ikonografickou variantu klečící svaté Bernadety, když případnými variantami soch této světice zobrazené jako stojící se už nebudu zajímat.

V této dílčí eliminaci spočívá ono omezení tématu naznačené výše.

 

Ovšem dnešní nabídka je zajímavá, dokonce čímsi zásadně nová.

To ve smyslu oné další, doposud mi neznámé, ikonografické varianty.

 

1) Dolním lemem sukně zastřené bosé nohy klečící postavy známe již z varianty vyobrazení na podstavci lurdy českotěšínské, kdysi možná zhotovené rovněž u Stuflesserů.

Jedná se snad o něco jako případný firemní autorský rukopis?

 

Přičemž případný onen svědčící kovový plíšek, který tento předpoklad prokázal nebo vyloučil, pro mne zůstane navždy nedostupný, byť by se mohl (při jisté konstelaci úřední lidskosti) nalézat pouhý necelý kilometr mně opodál.

Což ovšem v podmínkách genocidně zločinného státu je vzdálenost dlouhá několik vesmírů.

 

2) Svíčka držená Bernadetou v rukou je nám známa z vyobrazení ve slovenských Rusovcích u Bratislavy, též i z hodně poškozené verze stojící v klášterním parku v Choryni – a která nadto je produktem současné sklolaminátové slovenské výroby.

3) Ovšem svazek prutů zobrazený u podstavce je zde novinkou.

4) Která však odpovídá příběhu 1. dne lurdského zázraku, neboť, než ten nastal, sbíralo poblíž jeho příštího místa nic netušící čtrnáctileté děvče Bernadeta do otýpky dříví domů na podpal.

 

Otýpka dříví.

Italsky nazývaná fascio byla základem symboliky tolik zde každodenními výsledky všední praxe jakže oblíbeného pojmenovacího slova fašismus.

Přičemž nemusí být vyloučené, že ona otýpka či otépka souvisí třeba v této zdejší genocidně zločinné zemi s rodným příjmením Vašina velmi častým na Slovácku, kde se v mokřinách kolem řeky Moravy pěstovalo a posléze svazovalo na otepí košíkářské proutí.

Přičemž, fašíni, ve zdejší slovní zásobě existuje ve významu otepi přímo slovo Fašina.

 

Pokud shrnu: přes výskyt možného označujícího slova, se ikonografická varianta klečící svaté Bernadety doplněné pruty na Slovácku nevyskytuje – natož v jeho bezprostředním teritoriálním okolí.

A kdo nevěří, popřípadě nesouhlasí, tak ať se do toho dá, a opak najde!

Přeju zdar!

 

72 ]

 

Včera, v sobotu, jsem zažil báječný den, jehož příznivost dění jsem si průběžně uvědomoval, a taky se přičiňoval, aby mě tahleta vlna nepřestala celou dobu nést.

Samozřejmě, tohle zázračné se mi nedělo tady v tom zdešíně Těšíně, nýbrž celé dopoledne zejména ve vesnici hned za Zlínem, tedy správně i dnes Gottwaldovem, která se jmenuje Želechovice, a to zejména zásluhou manželů Špendlíkových, když takové příjmení uslyšíte jinde je opravdu řídce málokdy. Příhoda s nimi ovšem pokračovala i následně na poutním místě v Provodově, kam mě pan Špendlík vyvezl autem, jakož i ve vlaku motoráku směrem na Otrokovice, i potom v tamtom navazujícím směrem na Kroměříž, jak i v těch dalších přes Valmez dál a dál.

 

Dělo se to všechno opájení dějící se skutečností neplánovaně a přesto bylo související od situace k situaci s takovou samozřejmostí, až že jsem v jednu chvíli zcela upřímně litoval, že se za nějakou krátkou dobu pár příštích týdnů musím uhladovat.

 

Svět je šíleně báječně stvořené místo, jak si hodně často uvědomuji a hodně často pro sebe říkávám.

Nebýt ovšem dílčích příslušníků zglachšaltovaného stáda, kterým se snažím až úzkostně vyhýbat.

Hned dneska třeba celý den zavřený ve vlastním chlívě mé domovské adresy.

Jen dneska, dodávám, s připomínkou, jak jsem se včera ve vlaku motoráku obával, že tady v Těšíně na sám konec celodenní nálady na posledních pár metrech před pozdně odpolední půl sedmou na kohosi z takových narazím.

Naštěstí se nestalo, a já potom při modlení před nocí, sice jen tak narychlo, poněvadž unaven, děkoval Tamtomu Nahoře za takhle báječný den.

V jehož souvislosti jsem si za včerejšek s obdobným vděkem párkrát vzpomenul i na jeden dávný hit Velvetů.

:)

 

Jen ještě shrnu, že jsem se v těch Želechovicích a posléze i v Provodově, byť včera byla sobota, dostal do kostelů a v nich si v každém nafotil lurdu, a to, dokonce, i se svatou Bernadetou pokaždé.

Některé dny jsou jako palety (špalety?) (od tety?) svaté Bernadety, i když ta dnešní neděle už zrovna ne – ale přesto jsem i v takové nepřízni umístnil dneska hned ráno na Síť další web obrázků o svatých Bernadetách, tentokrát dokonce poprvé i se souvislými texty.

Kdo už dokázal zrekonstruovat předchozí 2 odkazy, dokáže doplnit na začátku příslušnými 4 písmeny i tento třetí: ://svatabernadeta3.unas.cz .

 

Když (po několika odestátých dnech, dnes v neděli) posléze shrnu, jaký byl tedy výsledek toho mnou proponovaného přeříkávání umělé modlitby v jí odpovídajícím soustřeďujícím prostředí sklepení frýdeckomístecké lurdy?

 

Od 17:00 do 22. hodiny navštívilo lurdu asi tak 300 osob, dokonce možná ještě míň.

Občas se uvnitř srazily dvě vícečetné skupiny, takže to mohlo pro mnohé vypadat jako nával.

Kohosi, kdo nebývá zvyklý, tahle situace mohla znervózňovat.

Proto není divu, že modlilka se průběžně spolu se sestřičkou Miriam vytratily na nějakou dobu kamsi do služebních prostor mimo lurdu, ba i sklep.

Zatímco já jsem celou tu dobu splňoval vůči návštěvníkům vícečetnou roli vykladače, lektora, kustoda a průvodce.

 

Když se potom před 9. večerní vrátily, sestřička Miriam byla pečlivě vystrojena do hábitu, zatímco modlilce k dosavadnímu i nadále neforemnému oděvu přibyla na hlavě jakási světlá hacka, splývající linií mi připomínající jedinou klipsnou v rohu připevněné prádlo povlečení polštáře.

 

Jistě, i Bernadeta jako astmatička měla tenkrát při zjevení na začátku února roku 1858 cosi na hlavě: uvázaný šátek to určitě nebyl, možná nějaká přes vlasy přetažená kapuce, jak v ní bývá klečící dodnes zpodobována kostelními sochami.

 

Ani tohle párkrát už načaté pokračování dneska opět nedopíšu, dosažená délka dnešního zápisku už nedovolí, neboť bych, jak se v televizácké hantýrce říká, už přetékal.

 

Takže jenom shrnu, že zítra bych rád vyrazil ještě jednou do tamtěch Loštic, tentokrát nafotografovat a navideovat tamtu genocidně zločinnou instalaci uvnitř autobusové zastávky.

Nikdo to za mne neudělá, ale jen abych měl potom poznovu shůry dáno štěstí nepotkat, a zejména nemuset ani pozdravit, nikoho z těch žrádlem vycpaných genocidních zločinců, kteří rovněž mají adresy v tomhle zdejším zdešíně č(!)eském Těšíně.

 

73 ]

 

K mé včerejší skvělé náladě přispělo i odborné poučení, které mi způsobem jakéhosi žďouchance uštědřila želechovická paní Špendlíková, možná, že si čehosi takového prozatím nevšimnul ani žádný zdejší ikonolog nebo ikonograf, zatímco ona, kostelní hospodyně, jo.

Když jsem totiž obcházel při fotografování před lurdou, ona rovnala její květinovou výzdobu. A při tom se mě jenom tak ledabyle zeptala, jestli už jsem si všimnul jedné zajímavosti, kterou má jejich socha Panny Marie Lurdské.

Takže jsem si pořádně prohlédnul její artributy, zlaté růže na nártech, náznak růžových větviček pod nohama, modrou stuhu se dvěma cípy svěšenými od pasu, růženec převěšený přes pravou sepjatou paži, a při téhle inventuře povykládal paní Špendlíkové o občasné zlaté korunce, kterou, nebo třeba oblouk nápisu o neposkvrněném početí, místní varianta sochy neměla.

Takže jsem si byl jist, že mi nic neuniklo, a že se otázkou jednalo o jakousi zcela zanedbatelnou maličkost, a tak jsem se o vysvětlení zase zeptal já.

 

Naše Panenka má růženec ze šesti dílů.

A kolik jich má mít?, tázal jsem se neznalý základních pravidel takovéto gramatiky.

No přece každý jich má odjakživa pět, poučila mě paní Špendlíková s tak naprostou samozřejmostí, jakoby ve velehorách mých neznalostí odjakživa špendlíčkem hrabala.

 

Nevymlouval jsem se, přiznal, a proto jsem byl ihned žádán o možné vysvětlení.

Napadlo mě jediné, jakýsi důvod individualizované autorovy kompozice, třebaže všechny sochy Panny Marie Lurdské mi odevždy připadaly při pohledu zdálky jedna jako druhá.

A možná, že se v případě kusů z různých dílen liší ještě v jiných detailech, které by mohly umožňovat identifikaci co se týče časové posloupnosti vzniku jednotlivých exemplářů.

Nebo výrobců.

 

S touto novou čerstvou znalostí jsme pak vyrazili s jejím manželem panem Špendlíkem za tou poutní Marii Pannou Lurdskou v kostele na Provodově, a opravdu, počítali jsme hned oba, v lurdě hned napravo u vchodu, Její růženec svěšený z pravého předloktí měl v tomto případě jen správných dílů 5.

 

Ech, čeho všeho jsem si v souvislosti doposud ještě nevšimnul – nebo co všechno za nápovědi už přehlédl, minul, anebo dokonce zcela zanedbal...

 

(Zatímco jiní třeba věděli, vidí, a přesto sebeméně nenapsali, neřekli.)

 

74 ]

 

Uběhlo pár dnů od té mé radostné cesty ku Zlínu stále Gottwaldovu, ve výsledku se v můj případný prospěch nezměnilo nic, od nikoho odtamtud nepřibyla žádná nová nápověď.

Až na tohle faksimile jakéhosi čehosi evidenčního štítku nalepeného na podstavě sochy svaté Bernadety umístěné jako součást uvnitř lurdské jeskyně instalované poblíž vchodu kostela svatých Petra a Pavla v tamtěch Želechovicích nad Dřevnicí.

 

Už jsem v této věci obeslal dotazem památkáře olomouckého arcibiskupství, kteří by snad takovou agendu v souvislosti s kostelními mobiliáři měli vést.

Víc v této věci prozatím udělat nemohu – nenapadá mě, a žádný jiný neporadí, neučiní dokonce obdobný dotaz třeba jinde sám.

Co kdyby v příslušné arcibiskupské evidenci byl veden způsob nabytí, včetně třeba jména výrobce?

 

Včera jsem byl v Lošticích, zdokumentovat interiér té autobusové zastávky – jednou se k dramatičnosti téhle návštěvy ještě vrátím, dneska jen mohu špitnout, že ač jsem se zprvu obával, že dostanu hned od dvou chlapů přes hubu, nebo že mi 3., kluk, ukrade foťáky, po hodině jsem se jen tak mimochodem od jednoho z nich, okamůřích babišáků, dozvěděl, že další jedna možná grota se nachází ve vsi Náklo, do které málem do ní jede z Olomouce mnou už mnohokrát absolvovaný vlak.

Dokonce, takto určena, nachází se, nenalezitelně zabalený, její obrázek na internetu, a vypadá na něm ta lurda moc dobře, možná dokonce po bohutické nejvýpravněji.

A přitom se o ní nikdo doposaváde nerozepsal, prachy berou, jedí, pijí, ruce si myjí...

 

Takže zítra aspoň já vstanu, a ve 4:40, napůl hladov ze začínajícího se nedostatku, odjedu kamsi v souvislosti s její případnou architektonickou bohatostí nasbírat po polnostech a okrajích cest něco alespoň trochu málo k snědku, to se ví...

 

75 ]

 

Tak tohle je snad jediná lurdská brána v této zemi, postavená v roce 1899.

Dokonce celá z kameniva korálů!

Vzadu za ní stojí kostel, gotický.

Jestli nevíte kam, já taky do včerejška nevěděl.

Zatímco dlouhá desetiletí, na rozdíl od jiných zdejších, tyjících z blahobytu, vím do hloubky snad až kostí cosi, čím se jako intelektuální druhy od sebe naprosto lišíme.

 

ROZTRHÁNÍ ÚSTAVY?

Poněvadž včera 21. sem pro mne přijeli zas Rusi, zašel jsem si v Nákle na hrob Jana Opletala, málokdo z mladých už ví, kdo to byl.

Nějak jsem se při focení do plochy náhrobního kamene jeho černé vzpomínky rudě velnul – divu nebylo, když mi vyvstávalo zhruba tak: jeho zabili v říjnu 39. roku, totalita, to se ví. Přesto tihle germánští křupani svolili, aby Opletalovy ostatky byly 14. listopadu převezeny sem do Nákla, a prý celou válku proti nim už pak nijak zakročováno nebylo.

V této souvislosti jsem se upomněl na oběť Rusů Jana Palacha a následné patálie s jeho hroby, čeští bolševičtí zločinci mu (ze volební podpory veřejnosti) nedali pokoje ani po smrti.

Ovšem s Opletalem tady souvisí ještě jedno bolševické dobytečno, on totiž s ním byl zastřelen nějaký dělník, mám dojem, že se jmenoval Sedláček.

Pokud, tak tomu Němci taky dovolili hrob, dokonce přímo v Praze (jak byl i ten 1. Palachův), který ovšem čeští bolševičtí dobytkové nedlouho po čtvrtstoletí v roce 1965 pro nepotřebnost zrušili.

Palachův ani ne o 5 let později.

Od roku 1948 titíž zdejší bolševičtí genocidní zločinci vydávají ty jejich všeobecné zdobytečňující pasy nazývané o/Občanské průkazy.

Jsem rád, že jsem se exempláře vydaného na moje nacionálie už před roky zbavil.

Byť mě to bude stát konec hlady bez hrobu.

 

S příležitostí ruské okupace zdejší umělci přijali včera s holdováním za ministra mršinu jistého taky s původně hanáckým příjmením.

 

Sice i on s bolševickým o/Občanským průkazem v kapse, aspoň jeden z nich, aspoň!!!, všem těm zdejším zbolševizovaným umělcům performerům před tlamami, rozerval včera veřejně při pochodu na Hrad tu jejich bolševickou ústavu.

 

Vždyť sepsanou ústavními právníky – členy bolševické totalitářské KSČ.

 

76 ]

 

42:30!

Když jsem si šel pro čas o 10 minut lepší.

Za takový výkon by mě v Osvětimi poslali do plynu ihned po příjezdu na tamní nádražní rampu.

Ale v tomhletom genocidně zločinném státě se totéž ze stejné zvůle úřadů opozdí jen o pár týdnů.

Na omluvu svého výkonu mohu jen pouze shrnout, že letos jsem běžel vůbec poprvé, poněvadž chodím po těch lurdách, s bilancí asi 2500 od Nového roku pěšky prošlých kilometrů – ale běh se od chůze liší především způsobem dýchání, což jsem si v celém průběhu tohoto dnešního experimentu uvědomoval zejména.

Nohy mi šly celou tu trasu 5 běžeckých kilometrů, to zas jo, byť mohly rychleji – ale na podvyživený organismus se chovaly slušně, nezabolely, nezatvrdly, nezkřečovatěly, ani v jediném momentu.

Taky v těch 9 hodin už bylo vedro, v posledních letech, když jsem běhával párkrát do týdne, jsem na víceméně stejné trase začínal před 7.

Někteří z těch, co doběhli přede mnou, mi dokonce při mém doběhu zatleskali, no jo, kromě toho, že jsem byl mezi nimi nejstarší, skončil jsem i poslední.

Čímž jsem je vlastně některé zbavil stresů, že by jinak, kdybych se neproducíroval, takhle neslavně mohli skončit oni.

Přede mnou, zhruba tak o 2 minuty doběhla jedna tlustá ženská, kterou jsem měl předtím celou trať za zády, ale před posledním kilometrem zrychlila.

Kdybych měl ale na jídlo, za 14 dnů bych ji určitě porazil.

Jídlo!

Včera jsem si uvařil třílitrový kastrol rýže s kukuřicí, jejíž nadité klasy jsem onehdy narval ve Studénce.

Byť jsem v té menáži měl masox a tu jihokorejskou fazolovou pastu, dnešní ranní porci jsem i výrazně pocukroval.

Věděl jsem proč, po doběhu mi sice nic nebylo, ale cestou nazpátek jsem se dvakrát musel opřít o sloupky dopravních značek, inu, zřejmě asi glykemický šok.

 

Takže v dobré náladě z příznivého pro sebe výkonu mohu ocitovat, jak jsem si přípravně zaskuhral včera:

 

76.!

A tedy předposlední zápisek – dalšími více se už v prostředí nezájmu namáhat nemíním, navíc mě čeká ve stejných okolnostech hlad.

Čtvrtou internetovou stránku o svaté Bernadetě dodělám, byť bych měl kvůli tomu jet i do Třebíče, celý den hladový – poněvadž tam mají v depozitáři rukodělnou řezbářskou sošku svaté Bernadety, která je na internetu vedena jako sbírkový předmět muzea v Moravských Budějovicích.

Začal jsem se ptát, a hned se dozvěděl, že jí stáří z konce 19. století přiřknul kustod, který o chronologii Bernardenina života a její tradici na Třebíčsku zřejmě nic zásadnějšího nevěděl.

Do sbírek se dostala v roce 1949, to znamená, že mám určen horní horizont jejího možného vzniku, z čehož plyne, že je o něco starší nežli třeba tamta v lurdě nedaleko dveří poutního kostela v Provodově, kterou jsem dokumentoval minulou sobotu.

 

K jejíž podobě nemohu dodat nic více, nežli že je hezká. Pohledná tak nějak panenkově, možná i popartově, víceméně jako každá jiná Barbie, jak tento současný kýč, zakoupený zřejmě na Slovensku, dokládá dnešní úvodní obrázek.

 

Kostely, stejně jako celá strana lidová, a spol., se nám tu změnily (tedy přetransformovaly) za poslední 30 roků v cosi jako galerie nevkusu.

 

Už se mi prostě nechce – a zájem o žádné jiné téma do času blízké smrti již zahajovat nebudu.

 

Jen si zítra zkusím zaběhnout těch 5 v životě posledních kilometrů pod těch předem ohlášených 32:00.

Ale kdoví, jak na tom budu kondičně - stravuju-li se tím, co si urvu nebo jinak ukradnu z úrody nabízející se na míjených polích.

Takže poslední 2 dny si vařím, a posléze ohrýzávám, palice kukuřice.

A k tomu, dej tu!, jablka trhaná z větví stromů rostoucích z pangejtů.

Což všechno tohle, a třeba ještě zbytky na dně sklenice jihokorejské pasty z černých fazolí, je pořád ještě blahobyt v porovnáním s tím, co za opravdická nouze na mne zakrátko zalehne.

 

77 ]

 

Ještě před pár dny jsem nevěděl, avšak vlastní píle mi v pátek poskytla znalost.

JAKÁSI CELOSVĚTOVĚ PŮSOBÍCÍ INSTITUCE VYHLÁSILA LETOŠNÍ ROK 2019 ROKEM SVATÉ BERNADETY.

Nevěděl jsem, měl jsem však intuici.

Činil jsem, nevěda.

 

Že se cosi takového nepřipomenulo ve městě, v němž je možná k vidění vůbec nejstarší plastické zobrazení svaté Bernadety na Moravě a ve Slezsku, nepřekvapuje mě, jeho k vnějšímu světu ztupělí obyvatelé, počínaje od představitelů města a všech, co se vydávají za jeho elity, nejsou nežli burani. Nevzdělaní, jak i nevzdělatelní, hňupi bez schopnosti názoru na cokoli.

 

Jenomže obdobně intelektově zdevastovaní jsou v takové souvislosti kromě českotěšínských kněží i třeba tupě líní zaměstnaci okresního muzea, stejně jako představitelé ostravsko-opavské diecéze, počínaje biskupem samým, který v dotyčném českotěšínském kostele dokonce roky vykonával kněžskou profesi.

Ještě pro veřejnou hanbu musím vyjmenovat zločinnou bandu zkorumpovaných ostravských památkářů, a to i těch diecézně církevních.

 

A co případní teritoriálně příslušní poslanci parlamentu?

Úředníci krajského hejtmanství?

Jak jinak, součet bez nich by byl neúplný.

Rovněž i v jejich případě naprostá tupost masy zglajchšaltovaného dobytčího stáda.

Opanovávající i s jejich fanoušky nepříslušející jim moce zdegenerovaných vítězů 17. listopadu.

 

Proto končím s tímto blogem zápisků na téma svaté Bernadety, svět nalézá se jinde, patřiční téma rozvíjející čtenáři jakbysmet.

Tak jsem je tedy tady takto smet.

 

 

 

.

---