Na Písmáku publikuje 50 tisíc autorů, 435 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Novinky #2 (28. 9. 2019)
Novinky (1. 8. 2019)

+19 neviditelných
Klimax
datum / id13.11.2019 / 500663Vytisknout |
autorrevírník
kategorieMiniatury prozaickéDalší dílo autora
témaPřírodní
zobrazeno252x
počet tipů9
v oblíbených1x
Prolog

Warning! Žádná poezie, pouhé prachsprosté školení.

Klimax

 

Klimax

 

Možná jste se někdy i vy stali svědky nástupu lesa někde na úhoru. To se nedá přehlédnout. Obvykle to začne jívou, osikou, břízou, jeřábem, jindy třeba jen bezem, lískou a všelijakými keři. Ale to, co vzniká na úplném začátku, není ještě žádný les, jen jakési řídké rozcuchané křoví. To lesní průkopníci připravují teprve cestu k lesu, k takovému, co se jednou, po mnoha desetiletích, budou-li podmínky příznivé, může začít vzdáleně podobat lesu hotovému, konečnému, kam celý vývoj toho složitého společenství spěje. Nauka o vztazích organizmů k prostředí a mezi sebou, ta tak málo pochopená a přitom tolik nadužívaná „ekologie“, nazývá ten cíl, k němuž přírodní vývoj na daném místě směřuje, klimaxem.

Ptáte se, jak se sem semena těch průkopníků dostala, když nikde poblíž nevidíme žádný strom jejich druhu? Překonávání vzdáleností je jejich přirozenost. Některé přinese vítr na chmýří nebo na křidélku, jiné, schované v malvici, oříšku či bobuli, utrousí pták nebo hlodavec.

Tak se les vrací na své uloupené území. Tam však jsou s ním jen potíže, proto jej brzy znovu vykynožíme a založíme zahrádku, postavíme dům, obchodní středisko, zřídíme golfové hřiště nebo vybetonujeme parkoviště.

Někdy se přece stane, že samovolnému nástupu lesa popustíme uzdu. To když jiné plány s pozemkem zatím nemáme. Co však s takovým lesem, který si roste, jak chce, jak to dříví v lese, a ne, jak my si představujeme? Za nějaký čas si řekneme: „Když už tu má být les, ať aspoň vypadá k světu!“ A­­ postavíme se přírodě s jejími primitivními postupy rázně do cesty. Přistřihneme její míry a nahradíme vlastními. Jen málokdy máme dost trpělivosti a dopřejeme si ten přepych sledovat, jak takový vývoj přírodního lesa doopravdy probíhá. Škoda, poučení bychom potřebovali jako sůl.

No dobrá, když už musíme zasahovat, proč ne, jdeme-li na to rozumně.

Ale co je tady rozumné, kdo to má posoudit?

Jedna odpověď se nabízí, stála by za úvahu: jelikož věda pokročila a známe již p­řibližně – n­ebo si umíme představit a vědecky tu představu podložit – složení přírodních lesů po poslední době ledové na každém místě světové souše, mohli bychom tu rozumnost posoudit porovnáním, jak je daný les tomu přírodnímu blízko, jak málo se od něj odchyluje.

Když už jsem v tom poučování, vidím, že musím také dodat, že všude na souši nemíří vývoj od holé plochy k lesu, to jen tam, kde je pro tak složité společenství rostlin, hub a živočichů příznivé množství tepla a vláhy. Kde je i v létě půda pod povrchem zamrzlá, završí se celý vývoj tundrou. Kde je dost tepla, ale málo prší, končí travnatou či křovinatou stepí. Při krajním nedostatku vláhy ustrne na poušti. Ani stálý nadbytek vody v půdě nevede k lesu, jen k mokřadu nebo rašeliništi. Navíc, sama podoba a složení původních lesů se od sebe výrazně liší. Zůstaneme-li jenom na našem území, pak v teplých suchých pahorkatinách může být klimaxem například habrová doubrava, a ta je nekonečně jiná, než horská jeřábová smrčina, které dal přírodní vývoj vzniknout v chladných podmínkách s dostatkem půdní i vzdušné vlhkosti.

Chceme-li nástupu lesa na pustině trochu porozumět, měli bychom také vědět, že pouhým zapadnutím semene do země a jeho vyklíčením by k tomu zdaleka nedošlo, kdyby pionýrská dřevina nebyla dost otužilá, aby vydržela prudké oslunění a velké teplotní výkyvy, jimiž se holé plochy vyznačují. Je i nenáročná na výživu, často ji najdeme v opuštěném lomu nebo na haldě hlušiny vyvezené z dolů. Jakmile začne úhor obsazovat, je už napůl vyhráno, už se před ničím nezastaví a ve spolupráci s jinými otužilými organizmy jej bude trpělivě zúrodňovat. Má totiž ještě další potřebné vlastnosti: například r­aší brzy na jaře, což jí poskytuje možnost obstát v závodech s bujením přízemní buřeně, odolává jarním mrazům, v mládí rychle roste a brzy kvete a plodí, proto celou plochu poměrně brzy obsadí a my se jednoho léta nestačíme divit, kam až to v přírodním vývoji „za těch pár let“ dospělo.

Ten les tu však – v časovém měřítku přírody počítáno – dlouho nebude, j­­e to jenom les přípravný, dožije se pouhého zlomku roků ve srovnání s konečným lesem klimaxovým, k němuž vývoj spěje. Počet jeho roků daleko nepřesáhne století, protože tady nesmí dlouho překážet. Co? Překážet? Ach přátelé, šetřte slova! Spravedlnost? Vděčnost? Milosrdenství? To jsou pojmy v přírodě nepotřebné, tady platí jen příčinná souvislost, boj o přežití, účelnost. Smiřte se, nejúčelnější cesta od pustiny k lesu je přes průkopníky, daň průkopníků za jejich užitečné vlastnosti je krátkověkost – a t­o je celé.

Teď se spolu půjdeme podívat, jak to s nástupem lesa vypadá tam, kam desítky let nesměla vkročit lidská noha, za bývalými „dráty“ na státních hranicích nebo na opuštěném cvičišti po okupačním vojsku. Tam uvidíte – p­okud ještě nezasáhla starostlivá ruka hospodáře – přirozenou sukcesi druhů, tam je ráj pro zvídavého lesníka. Můžete stopovat krok za krokem, dřevinu za dřevinou, s odchylkami jen podle místních podmínek a dostupnosti druhů, jak sukcese probíhá. Její cestou, nebýt naší vrozené netrpělivosti, dospěla by příroda za velmi dlouhý čas ke klimaxovému lesu. Ať je to v nížině, pahorkatině, na vysočině nebo na horách. Na většině našeho území má totiž příroda zatím stále v plánu les jako vrchol vývoje. Až po citelnější změně podnebí, jež právě na Zemi za naší vydatné pomoci probíhá, to tak doslova nemusí být všude; pak přijdou potíže.

Teď jsme však tady, v současnosti, na nedávném úhoru, a sledujeme, jak se pod korunami přípravného lesa osik, olší, jeřábů, modřínů, bříz a jív, a také bezů, šípků, trnek a hlohů, objevují první náročné klimaxové dřeviny – j­edle, smrky, buky, duby, lípy, javory, jilmy, jak je jim tam dobře a jak obzvlášť prospívají v malých světlinkách mezi nepravidelně rozmístěnými shluky světlomilných pionýrů. Tady, v klidném zátiší, beze spěchu leč vytrvale se táhnou za světlem. Máme z nich radost, i když jejich pravý čas má teprve nastat…

A tu se skoro nechce věřit, že bude člověk jen trpně čekat a sledovat, jak se ty stromy bez jeho zásahů probojovávají do výšky, každý zvlášť, v hloučcích a ve skupinkách, jak dospívají, jak se derou vzhůru a již vymykají z protivné péče chřadnoucích průkopníků, jak už tady samy, temné, vysoké, štíhlé a statné začínají vládnout, stávají se hotovým lesem, tím trvalým, k větru, sněhu a námraze odolným, jenž se vyznačuje chaotickým pořádkem, proplétáním silných, slabších i nejslabších, jednotlivců i náhodných skupin, s korunovou hladinou jako příbojem rozvlněnou, místy strmící do závratné výšky a vzápětí se propadající do hlubokého úžlabí stínů…

Někdy musí klimaxové dřeviny samy zastat úkol pionýra. Pak je to se vším všudy: s předčasným dospíváním i plozením, s uspěchaným růstem řídkého dřeva, brzkým stárnutím, hnilobou, náchylností ke kalamitám. Tak s nimi zachází také člověk v hospodářském lese, kde všechny stromy nehledě na jejich nároky sází přímo do pasek, do těch nepřátelských podmínek plného oslunění, horka a mrazu. Nepříznivé důsledky si neuvědomuje. Anebo je zná, ale skoncovat s holosečemi je mu zatěžko.

Co všechno naopak vydrží strom až nadměrně dlouho rostoucí ve stínu, jsem si ověřil na smrkovém „podkápku“, zbylém po nedávné větrné kalamitě. Ten ubohý, šedesát či sedmdesát let nemilosrdným stínem svých šťastnějších souputníků mučený smrček po jejich pádu ožil a z ploché čupřiny vypelichaných větví náhle vyrůstá přímý vršek, dnes už se sedmi pravidelnými přesleny. Tolik síly se v tom tenkém utlačovaném kmeni a kořenech shromáždilo. Teď můžeme všechny jeho předešlé roky směle odečíst, tady život ve skutečnosti teprve začíná.

 




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

18.11.2019 09:22:04dát kritice tipK3

Já vím, pozoruji to v lese.

18.11.2019 07:17:04dát kritice tiprevírník

o, Karle, ale u stromu teprve po tom impulzu začne opravdový růst a mohl by pak vydržet svých dvě stě, tři sta nebo čtyři sta let a bude to teprve, jako bys to počítal od semínka. Protože teď jako by se teprve narodil, předešlé roky jako by nebyly. Při tomto podkápku jsem si znovu uvědomil, oč delší život může mít klimaxový strom (počítáme-li opravdu až od semene) v přírodním lese, čili tam, kde mnoho let živoří ve stínu a téměř neroste, dokud se nedočká pádu stínícího rodiče, strejčka nebo prabáby. Pak jeho pravý život začne.

Za opravu ti děkuju, přehlédl jsem bohužel.

17.11.2019 21:35:24dát kritice tipK3

Mě se to docela dotklo. Zvlášť poslední odstavec. Dá se přirovnat k lidem, protože když i ten nejutlačovanější človíček dostane prostor a příznivé podmínky, začne růst. V prvním odstavci asi překlep:...o vztazích organismů k prostřední /prostředí/.

16.11.2019 06:10:31dát kritice tiprevírník

Rádo se stalo.

15.11.2019 20:36:05dát kritice tipbixley
redaktor prózy

Revírníku, moc děkuji za hezké poučení. :-) T.

14.11.2019 13:50:15dát kritice tiprevírník

Však ty ho naučíš.

14.11.2019 13:36:31dát kritice tipPhilogyny

No, koukám, i přeťuk, omlouvám se, tak chytrej zas ten nový mob není...  :)

13.11.2019 14:37:23dát kritice tiprevírník

Přemku, to je tedy pro mě překvapení, myslel jsem, kdovíjak tímto pojednáním nenudím. Moc děkuju za vlídná slova.

Phil, snad abych už se raději ničemu nedivil. Zato ty máš v lese samé ohromné zážitky.

13.11.2019 13:58:38dát kritice tipPhilogyny

To je tak krásný čtení. Codívám po pěšině mezi dvěma lesy a tam byl taky nejdříve nálet. Takoví prcci. Dneska už se prodírám pod loubím...

Pozoruju hnízda na náhle holých větvích. Za chvilku budu o pěšině vědět snad jenom já a psi...   :)

13.11.2019 13:12:33dát kritice tiplastgasp

Tak příjemné, srozumitelné, vlídné a pohodové školení (nikoliv prachsprosté/  jsem již dlouho neabsolvoval. Tebe bych poslouchal o lese se zaujetím česky furt. Bezva. 

13.11.2019 12:28:16dát kritice tiprevírník

Moc ti za ta nečekaná slova děkuju.

13.11.2019 12:01:36dát kritice tipKarpatský knihomoľ
redaktor poezie

Číta sa to tak dobre ako poézia.

13.11.2019 11:02:11dát kritice tiprevírník

Prosecký, dík za komentář. Na tvoje smíšené pocity nemám jak reagovat, žádná otázka v tom není, jen konstatování, že ses rozhodl proti nástupu lesa bojovat. Tak ti přeju pevné nervy.

Ireno, přesně tak. Náš ubohý čas s našimi velkými starostmi může být lesu ukradený.

Luboši, o klimakterium se tady opravdu nejedná, jaks brzy sám zjistil.

13.11.2019 09:14:11dát kritice tipKočkodan

 

Nejdrív jsem se podivil - co se to deje, Jarda dneska píse místo o lese o prechodu? Ale záhy jsem pochopil, ze to nemá s klimakteriem nic spolecného. ;-)

 

Obzvlást mne potesil záverecný vysoce pozitivní zivotní obrat smrku.

 

13.11.2019 09:14:08dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Jardo, v lese má vše svůj čas, který daleko přesahuje ten náš... pěkné jako vždy :-) 

13.11.2019 09:01:14dát kritice tipProsecký

Ach, revíníku!

Zdědil jsem polnosti 160 km od bydliště. Je to kopcovitý terén (k. ú. Pěčín). V dobách JZD to byla pole a sekaly se i všechny meze. Nástupcem JZD je a.s.. Z políse staly převážně louky a svažité meze zarostly. Katastrální úřad to prohlásil lesem, protože to zarostlo těmi tvými olšemi, šípky a javory. Několikery vánoce jsem strávil tím, že jsem to mýtil. Te´d mi nezbývá, než abych tam místo volna jezdil a mýtil náletové dřeviny, aby zase nevyrostly. Jakmile vyrostou, začne je vítr lámat. Jakmile  spadlé stromy zabrání sekání trávy ... .

Lesník Lesů ČR to se mnou obhlédl a děl: "Tady kolem těch pramenů a potoků nikdy žádný pořádný les nevyroste. Bude to jen palivové dříví." Ale voz palivové dříví tak daleko! A prodat ho v místě, kde vlastní les každý včetně hrabat Kolowrata a Bubny a barona Parishe!?

Proto jsem tvoje školení absolvoval se smíšenými pocity, že mám v autě pořád rukavice, pilu, sekeru a velký zastřihovač na ty šípky. 



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.