Na Písmáku publikuje 50 tisíc autorů, 440 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Neviditelné echo.
datum / id27.11.2019 / 501103Vytisknout |
autorlastgasp
kategoriePovídkyDalší dílo autora
témaHumorné
zobrazeno424x
počet tipů9
v oblíbených0x
Neviditelné echo.

Neviditelné echo

     Taneční veselice v sále zahradní restaurace na Zahražanech plynula v družné zábavě. Orchestr hrál bez přestávek, parket byl stále obsazen rozjařenými mladými tanečníky, u stolů proudily debaty prokládané smíchem a bezstarostným připíjením. Veselá zábava byla vyplňovaná svěžími melodiemi radosti a všeobjímajícího mládí. Když začala hudba hrát cestářskou, vzpomněl jsem si na slib, že naše kamarádky doprovodíme domů.

     Po desáté se již některé dvojice a skupinky začaly vytrácet, hudba měla delší pauzy. Také Mirek a já jsme se rozhodli se svými kamarádkami ukončit zábavu a jít domů. Věděli jsme, že dívky nemůžeme nechat jít samotné lesem kolem Širáku a dokonce jsme se na cestu těšili, že by mohlo dojít k nějakému milostnému dobrodružství. Intimní chvíle o samotě poskytovaly možnost prodloužit vzrušení z těsných dotyků při tanci.

     Z vyhřátého prostoru restaurace jsme vyšli do chladné, nevlídné tmy. Snížená viditelnost, způsobená mlhou a drobným mrholením, byla jen spoře prosvícena oranžovými světly pouličních lamp a oken blízkých domů. Ovanul nás typický dusivý smog z výsypek uhelných šachet. Moje Maruška bydlela u cesty k Rézlu na konci obce Souš a Vlasta, kterou doprovázel Petr, žila se svou matkou blízko Komořan. Stoupající ulicí jsme šli sídlištěm Dvouletka směrem k lesním cestám, směřujícím do Čauše, jak se tady říkalo obci Souš. U poslední novostavby jsme se rozloučili, a po chvíli jsme se vzájemně ztratili v houstnoucí mlze. Chvíli jsme ještě na sebe pokřikovali, až naše hlasy ztichly a byly slyšet jen vzdalující se kroky.

      Myslel jsem, že doprovod s Maruškou skončíme někde u nich v altánku na zahradě, nebo snad i doma, jestliže rodiče jsou někde na návštěvě. V barákové kolonii u staré šachty se už nikde nesvítilo. Bylo dost pozdě, kolem půlnoci, a tak již nezbývalo mnoho času na delší postávání u domku. Ještě se nechtělo končit. Těla k sobě přimknutá těsně, na dechu bylo cítit sílící vzrušení, které mě dovedlo až k vrcholu. Překvapení. Nic takového jsem dosud nezažil. Maruška asi nic nepostřehla, ale i ona se v tu chvíli sesunula, nohy se jí podlomily, až zůstala na mně zavěšená, hlavu schovanou na mých prsou. Čas nám plynul, ale my jsme nevnímali nic jiného než naše polibky, mazlení a objímání. Vedle nás nic neexistovalo. Po celou dobu kolem nepřešla ani noha. V husté mlze jsme byli zabaleni jako v nějaké kouzelné kouli. Jak dlouho jsme zůstali v těsném objetí, nás nezajímalo. Až narůstající chlad, mrholení a dál houstnoucí mlha nás vrátila na zem. Naposledy jsme se políbili a rozloučili.

      Za Maruškou zaklapla dvířka a zůstal jsem sám. Zajímavé bylo, že cestou sem jsem si žádné obavy nepřipouštěl. Šli jsme dva. Každou chvilku jsme zastavovali a líbali se. Nevnímal jsem nic jiného jen její teplé tělo, měkké, vlhké rty a ruce, které jsem cítil v rozkroku. Nevnímal jsem ani zkracující se viditelnost v mlze, cesta nás vedla dolů kolem lesa k prvním domkům hornické kolonie. Teď se najednou vše změnilo. Hlavně najít správný směr. Viditelnost se neskutečně zkrátila. Hrdinství doprovázejícího kavalíra bylo to tam. Kolem mě jen husté, bílé chuchvalce mlhy, stěží byla vidět cesta. Osamocení na mě působilo tísnivě, z návratu tou neproniknutelnou stěnou jsem měl náhle strach.

      Chvíli jsem stál kousek od domku Marušky, kde se rozsvítilo matné světlo. Napadlo mě, že se vrátím a zaklepu na okno. Přiznám svůj strach ze zpáteční cesty. Jak bych se vymluvil, kdyby byli rodiče doma, co bych řekl, nevím. Váhal jsem hodnou chvíli a stále pátravě sledoval, jestli trefím zpátky po cestě kolem lesa. Přikrčil jsem se a vyhledal pruh cesty. Věděl jsem, že vpravo ode mě je velká, rozlehlá louka a na jejím konci byla také polní cesta, rovněž ohraničená hustým lesem s bohatým podrostem keřů. Obě cesty se na horním konci louky sbíhaly a končily u hlavní ulice k sídlišti Dvouletka nad Zahražany. Nic z toho však nebylo vidět. Jen kousek travnatého svahu.

      Vydal jsem se pomalu podle proužku lemujícího cestu. Chvílemi se vynořovaly koule keřů, které v mlze vypadaly jako skrčené postavy. Vždy jsem chvíli pátral, jestli to není někdo živý a nečíhá na mě. Zatraceně hustá mlha, typická mostecká mléčná mlha, páchnoucí dýmem z hořících kyp, mě tentokrát zaskočila. Nikdy před tím jsem takovou mlhu nezažil. Tísnivý pocit pohybovat se zahalený v husté, bílé tmě, vidět na pět kroků. Obklopující mléčný opar působil tajuplně, tajemně a strašidelně. V té bublině, kde dohlédnete jen kousek kolem sebe, je vám podivné všechno. Každý šramot, houkání vlaku, rachocení vagonů na výsypce, klacek na cestě, větší kámen, vše působí jinak než za světla a ve dne. Šel jsem pomalu šouravým krokem s pocitem, že každou chvíli do něčeho narazím. Před každým křovím jsem zastavil a poslouchal. Napínal jsem sluch, abych rozlišil sebemenší rozdíl od normálních zvuků. Mimo vzdálených ruchů bagru ze šachty nebylo slyšet nic. Vnímal jsem také zvětšující se chlad a rosu, která se na mně usazovala.

      Nejhorší byl ten pocit samoty. Věděl jsem, že se pohybuji ve velkém prostoru, sám, nikde nikdo a vidím si na špičku mokrého nosu. Problém, který mě omezoval, mimo stále hustší mlhu, byl i v tom, že jsem nemohl odhadnout, jak daleko jsem ke konci cesty a k sídlišti. Jak dlouho jsem šel. Byly to momenty, které by člověka za dne vůbec nenapadly. Jen moje šouravé kroky se zastávkami a posloucháním zvuků v mlze. Nic jiného. Působilo to tísnivě.

      Náhle vzduchem prolétl krátký, ostrý, syčivý zvuk s ozvěnou ze všech stran. Naskočila mně husí kůže. Úzkost. Leknutí, násobené omezeným viděním. Nedalo se tomu bránit. Ten zvuk sem nepatřil. Prořízl ticho jako výstřel. Bylo to něco neobvyklého, hlavně nečekaného. V prostoru kolem mě omezeném bílou tmou nebylo možné rozpoznat, odkud zvuk přilétl. Podvědomě jsem se přikrčil, kolena poklesla. Zůstal jsem stát a poslouchal. Nic. Ticho jen tlumené zvuky provozu ze šachty a nádraží. Pomalu jsem se uvolnil a zkusil vykročit. Po špičkách. Bylo to směšné, jak jít potichu po prašné cestě. Snažil jsem se poslouchat. Srdce tlouklo a bylo slyšet možná více než bagry v dálce. Po chvíli opět. Zůstal jsem stát a poslouchal. Ze strany louky byly slyšet kroky, které se zastavily. Znovu ten sykot, jinak ticho. Udělal jsem několik kroků a na druhé straně byly slyšet opět kroky. Zastavil jsem se. Kroky utichly také. Poslouchám, ticho. Sykot a kroky, jen několik. Já stojím a poslouchám. Rozrušení se stupňuje, srdce tluče.

      Na druhé straně louky někdo je. Je to divný člověk. Proč zastavuje? Je ten sykot od něho? Proč? Napadlo mě, že na konci stoupání, kde končí louka, se obě cesty spojují. Když půjdu pomalu a nechám ho jít před sebou, budu mimo nebezpečí. Zkouším kousek jít. Kroky z té neviditelné mlhy se dávají rovněž do pohybu. Zastavuji. Ticho. Nervy. Slyším, jak někdo dýchá, smrká, ano smrká, má rýmu a popotahuje hlen do nosu. Slyším ho, ale nevidím. Nemohu ho vidět. Mlha je neproniknutelná, jsem v ní zabalen, lepí se na mě a kapičky se sráží na obličeji, ve vlasech i na rukou a mísí se s potem, který na mně vyráží z pocitu strachu.

      V poslední době se tu stalo několik vražd a znásilnění. Byly to většinou ženy, ale i mladé dvojice. Hlavou se mi honily myšlenky, kdo nebo co to může být. Jak bych se mohl bránit. Nemám žádnou zbraň, jen ruce. Přemýšlel jsem, jak by to bylo hloupé, skončit zde svůj život. Strach. Strach se mě zmocnil se vším všudy. Měl jsem sucho v ústech, cítil jsem, jak se potím a mám studená záda. Přemýšlím, jestli se nemám vrátit. Jenže v té mlze jít zpátky a nevědět kam mě odrazovalo. Stál jsem a vnímal chlad spojený se ztuhlou kůží. Proč nejsou slyšet kroky, když já se zastavím. Ten někdo zastavuje také. Poslouchá, číhá, co zamýšlí. Zkusím udělat krok. Z mlhy se ozvou tři kroky a ticho. Stojím delší dobu a čekám. Nic, Je to stresující. Pocit strachu mě začíná znehybňovat. Tímto způsobem ho před sebe nedostanu. Kdyby měl čisté úmysly, šel by dál. Pokračoval by v cestě normálně, nezastavoval by se. Chce mě přepadnout? Proč by syčel? Ten sykot ho přece prozrazoval. Musel vědět, že ho bude slyšet. Daleko. V té mlze se vše rozléhalo s jakousi ozvěnou prolétající v prostoru kolem dokola. Ten úzkostný stav, panický strach z toho co přijde, co nezvládnu, mě ochromoval.

      Už jsem myslel, že dostávám příznaky mrtvice. Patří k ní náhle vzniklá porucha hybnosti končetin, pokleslý ústní koutek, ten jsem si naštěstí v té mlze nemohl prohlédnout. Porucha srozumitelnosti řeči. Určitě budu koktat. K dalším příznakům prý může patřit porucha citlivosti na polovině těla, rozostření zraku. To bylo jasné a k tomu mlha. Ostrý sykot se ozval znovu, měl jsem pocit, že je již blízko. Mlha znemožňovala odhad a sykot se rozléhal ze všech stran jako v nějaké obrovské kopuli. Uvědomoval jsem si, že zde řádí nějaký šílenec, který přepadává a vraždí. Jsem připraven se bránit. Jak a čím jsem nevěděl. Přišel jsem na nápad. Vždy, když jsem se rozešel, šel on také. Využil jsem toho a šel jsem na místě. Kráčel jsem úmyslně hlasitě, ale na místě. Pak jsem toho nechal, protože asi měl ten samý nápad a jeho kroky se směrem dopředu neozývaly. Nevím, jestli to byla výhoda, že když nevidím já jeho, nevidí on mě také. Zarážející ovšem bylo jeho zastavování a zřejmě poslouchání, kde jsem já. Proč jenom se zastavoval. Musel to mít nějaký důvod. Přece, kdyby šel někam a měl podobné problémy s viditelností jako já, tak půjde a nebude se zastavovat. Musí mít nějaký záměr. To nejhorší by bylo, že mě chce zabít. Už se to tu stalo několikrát. Skončím tady jako chladná mrtvola. Kruci, proč já jsem si hrál na kavalíra a hrdinu. Holky mohly jít na autobus, nebo na vlak a já jsem se nemusel tady klepat strachy.

       Pochod na místě jsem vystřídal pochodem zpět. Couval jsem několik kroků zpátky. Zastavil jsem se a poslouchal. Ticho. Nic. Ani syk. Stál jsem dlouho, řekl jsem si, počkám, až odejdeš, pak půjdu já. Na druhé straně ticho, ani špitnutí. Odejít nemohl, to bych slyšel. Číhá. Čeká. Čekám také a je mi zima. Popošel jsem o několik kroků. Situace se opakovala. Šel také. Věděl jsem jistě podle kroků a toho příšerného sykotu, že tu někdo je. Byl již blízko. Nic jsem neviděl. Přesto jsem zoufale do té mlhy zavolal zuřivě a nesmyslně:

      „Je tu někdo?“

     Čekal jsem naivně, že něco řekne. Třeba, to jsem já. Kdo to je, já. To by mně strachu nezbavilo. Úplně zbytečná otázka, spíše pokus o zahnání strachu z neznámého nebezpečí. Z mlhy pomalu vystupuje tmavší obrys postavy. Je to mužská postava. Neveliká. Vzdálená několik kroků. Na dotaz žádná odpověď. Stojím jako přimražený. Postava se také zastavuje. Náhle slyším:

      „Vašku, si to ty?“

      "Ty vole!" uklouzlo mi s odlehčením, „kudy to chodíš, blbče, já jsem se tě bál. Ty si takovej vůl, to snad není možný, proč si se zastavoval?“

      „Co myslíš já, ty blbe? Celou dobu se klepu, poslouchám a třesu se strachy.“

      „Proč si syčel,“ zeptal jsem se ho, „to bylo hrozný.“

      „Mám rýmu, tak sem posmrkával, nadejchával jsem se nosem. Proč si se zastavoval? Myslel jsem, že se na mě někdo chystá.“

      „Vždyť ty si se zastavoval taky. Já tě poslouchal. Do prčic, to je ta blbá mlha. Člověk nevidí na krok.“ „Kudy jste s Vlastou šli, prosím tě?“

      „Ani nemluv,“ odpověděl rozmrzele, „byla jí zima a vedla mě nějakou zkratkou. Zapadli jsme tam do močálu. Podívej, jak vypadám.“

     Opravdu měl kalhoty mokré až po kolena a polepené nějakým listím. Marně se to snažil setřepat. Vypadal dost zbědovaně.

      „Ještě ke všemu jí šla máma naproti a místo ní jsem dostal facku já. Ani jsem nemuk a mazal zpátky.“

      Došli jsme již společně k prvním domům nového sídliště. Tam se mlha trochu rozestoupila a ve světle pouličních lamp se nám již ulevilo. Strach spadl a na Zahražanech u stanice tramvaje jsme se tomu oba zasmáli. Závan západního větru odfoukl poslední zbytky bázně a napětí.




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

21.12.2019 12:15:33dát kritice tiplastgasp

California Memory - děkuji za zastavení a hodnocení. Rozpitval jsem čtvrtý odstavec podrobně. Snažil jsem se do popisu vcítit obratněji než je uvedeno, ale chybu jsem nenašel. Termín převrácená časovazba neznám. Nejsem v tomto směru vzdělán, ale rád se nechám poučit, pokud budeš mít ještě krapet trpělivosti.

20.12.2019 22:31:18dát kritice tipCalifornia Memory

Jako trochu mi nesedly některé převrácené časovazby, třeba vzrušení z dechu s vrcholem hned v první větě popisu, a pak teprve vysvětlování, polibky a tak. Ale možná to není špatný nápad to otočit, to je možná ten humor. Ale chtělo by to na něj čtenáře připravit, aby si na to zvykl už předtím, aby to padlo na úrodnou půdu a nevypadalo jako chyba. Taky jsem se snažila domyslet si, proč se Maruška sesunula a podlomily se jí nohy, tady jsem si jako žena - čtenářka nezavrcholila, takže se cítím ošizena. Nepotřebuji vědět všechno, ale náznak by bodnul. Horor v mlze docela parádní, pěkný kontrast k veselému úvodu. Mám ráda kontrasty. Je to zajímavé dát je vedle sebe a počkat si na výsledný dojem. Líbí.

18.12.2019 20:34:18dát kritice tiplastgasp

Renáto díky za přečtení a hodnocení. Jsem rád, že si se napnula, chtěl jsem hlavně pobavit.

18.12.2019 16:51:35dát kritice tipbixley
redaktor prózy

To je napínák! Ale podle mě hezky napsaný.

18.12.2019 15:40:32dát kritice tiplastgasp

Lakrov - díky za zastavení a velmi užitečné připomínky. Jak je vidět, na tomto materiálu se dá ještě mnoho zlepšit a přidat na zajímavosti.  Velké díky.

18.12.2019 14:26:40dát kritice tipLakrov
redaktor prózy
Úvodní "rozjezd" působí jako takové obyčejné vzpomínkové vyprávění,
ale od té lehce erotické pasáže už je to lepší.
...jame se políbili... ## překlep
Celkem dobře napsaný je ten příběh, nechybí napětí. Tušení, v čem spočívá
zápletka, přichází asi dvě stránky před koncem (a když už jsme u toho napětí
-- myslím, že by vůbec neškodilo nechat konec otevřený, tedy využít té zmínky
o násilníkovi a nechat ve čtenářovi otázku, zda oním násilníkem nemůže být
jeden z protagonistů tohohle příběhu. A ten úvod by se hodilo trochu přepsat;
zbavit ho oné popisnosti. Ale i tak dávám
tip.
14.12.2019 20:14:12dát kritice tiplastgasp

kvaj - děkuji za pozorné čtení a připomínky. Mám za to, že se na to ještě vrhnu. Naštěstí jsem to jinde zatím nepublikoval a nepoužil. Souhlasím s tebou beze zbytku.

14.12.2019 18:10:59dát kritice tipkvaj
redaktor prózy

Je to fakt moc dlouhé. Navíc tam míš řadu poněkud divných formulací a vazeb, například: "veselice byla naplněná družnou zábavou", "snížená viditelnost prostupovala mlhou a drobným mrholením", "chlad spojený se ztuhlou kůží", "už jsem myslel, že dostávám příznaky mrtvice". Také je tam jedna chyba: "naskočila mě husí kůže" - má být mi nebo mně.

Daleko víc by se mi líbilo, kdyby slyšel ozvěnu vlastních kroků a vlastního syčení. To už se mi několikrát stalo, a přitom jsem byl přesvědčen, že za mnou někdo jde.

29.11.2019 22:09:09dát kritice tiplastgasp

Karle, já vím, že se do lesa nebojíš, ale tomu usmrkánci se můžeš trochu zasmát. Díky za přečtení a hodnocení, příště tě vylekám.

29.11.2019 21:21:31dát kritice tipK3

Teď jsem si teprve všiml, že máš uvedené humorné téma. Za to se omlouvám a tu část kritiky beru zpět.

29.11.2019 21:18:19dát kritice tipK3

Přemku, přečetl jsem to celé, ale upřímně, na mě to žádný dojem neudělalo. Ten milostný začátek alespoň zahřál, docela příjemná, jak píše Johana, červená knihovna. Jakmile ale začala mlha, začalo i neuvěřitelné protahování, neustálé opakování téhož, ve snaze nabudit hrůzu, či co. Celý mlžný zážitek by se dal zkrátit na jednu pětinu a stejně by se to muselo nutně opakovat. Takhle to na mě zapůsobilo. Navíc by se dal i vzbudit pocit opravdového strachu a ohrožení lépe volenými výrazy. V tomhle podání to u mě vzbudilo spíš úsměv.

No, asi jsem ti radost neudělal, ale vážně bych rád. Tak snad jindy se do mě strefíš:).

29.11.2019 10:10:17dát kritice tiplastgasp

trojort - díky za přečtení a hodnocení. Strach má velké oči a také velkou moc nad čověkem. Sevře tělo, smrskne cévy a jak je vidět působí i antikoncepčně. Dobrá připomínka.

29.11.2019 09:44:52dát kritice tiptrojort

...hotová antikoncepce pro muže... :)

28.11.2019 22:57:56dát kritice tiplastgasp

Jano děkuji za zastavení a hodnocení. Strach zvětšuje zrak, alé bát se je někdy docela příjemné.

28.11.2019 21:40:53dát kritice tipvesuvanka

Přemku, pěkně napsané a napínavé - také jsem to před rozuzlením s příjemným zjištěním vnímala jako horor. TIP

28.11.2019 10:27:171 tipů dát kritice tiplastgasp

Johano díky za přečtení a hodnocení. Na tvůj Les jsem krátký.

28.11.2019 08:42:00dát kritice tipJohanakrupa

Nejdřív to vypadalo jako červená knihovna, pak jsem se docela začala bát a nakonce to dopadlo dobře :-). Líbilo se mi..

28.11.2019 07:22:391 tipů dát kritice tiplastgasp

Konečně se povedlo, neodolal potvora.

27.11.2019 23:37:02dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Zamodři myší ve svém - Dílo - Upravit - celou povídku a nahoře nastav velikost písma, a modrou " odklikni - pusť", mělo by se sjednotit, pak pod dílem opět - odeslat:-) Hodně zdaru.

27.11.2019 22:02:27dát kritice tiplastgasp

Aleši díky za přečtení a hodnocení. Zkusil jsem zabroouzdat do jiných končin.

Gora - písmo zkouším sjednotit, zatím se nedaří. Odolává.

27.11.2019 20:49:16dát kritice tipaleš-novák

nalákaly mě mostecké reálie a celková atmosféra... podařené...

27.11.2019 20:47:44dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

díky za svolení k nominaci - snad by se, Přemku, dalo sjednotit písmo v celé povídce, aby ten první odstavec ladil s ostatními:-)

avi PM

27.11.2019 20:40:42dát kritice tiplastgasp

Jaroslave máš pravdu. Já stále váhám kam to dát. Původně jsem to chtěl více nadsadit, ale nakonec to vyšlo hororově. Díky za hodnocení.

27.11.2019 20:04:14dát kritice tiprevírník

Říkáš tomu "humor", ale napsals to jako horor.

27.11.2019 19:52:18dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Ano, můžeš si vybrat - buď tu ze začátku listopadu, nebo tuto...

27.11.2019 19:31:241 tipů dát kritice tiplastgasp

Irenko díky za zastavení a hodnocení. Lidé se rádi bojí, takže bych to nekrátil. Ještě platí nabídka nominace?

27.11.2019 19:29:11dát kritice tiplastgasp

Luboši díky za přečtení. Myslím, že následné trauma mu potěšení s Maruškou dokonale znehodnotilo. 

27.11.2019 19:25:49dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Přemku, bála jsem se, co tě tam podivně syčivě pronásledovalo...  a on kamarád, ještě víc zbědován než ty:-) Ta část bloudění by se dala pokrátit, ale jinak to je zábavné, ráda jsem četla.

Místo ní jsem dostal facku já - bez té čárky za - ní.

27.11.2019 19:04:17dát kritice tipKočkodan

Tak se mi zdá, že vzrušení způsobené slečnou Marií bylo přece jen o něco příjemnější... ;-)



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.