Srdce na dlani

…ani dnes se na Františka neusmálo štěstí. Navrátil se do závětří mezi kontejnery a složil svou šedivou hlavu (ač pouhý třicátník) na kartón, jenž sloužil zároveň jako lože i jako peřina. Následující den trávil tak jako dny předchozí; žebráním na lok; žebráním na kouř; prosbou i o něco na zub. Nastal večer, lidé od vychládajícího supermarketu spěchali domů, ke svým seriálům, ledničkám, chotím i k vaně plné vlažné, příjemné vody.

                „Nezlobte se, nemám nic, nemám kde hlavu složit, co do úst, pomůžete mi?“ začal Franta se svou mantrou, jež přinášela teplo do jeho duše v podobě naděje. Opozdilci často ještě víc sklopili zrak k šedi pod nohama a přidali do kroku.

                Ale ten šestý… byla to vlastně dvojice, paní v důstojném věku a dítě, které Franta odhadl na děvčátko.

                „Mami, pomůžeme tomu pánovi, jo?“

                „Prosím tě, pojď rychle, to přece nejde.“

                „Mami,“ tázavě a prosebně se podívala ta malá.

Paní vytáhla peněženku a podávala Františkovi stokorunu.

                „Děkuji, paní,“ rozzářil se Franta

                „Mami,“ prosba v očích dítěte nenechala víc matku chladnou.

Trojice se rozešla do hloubi sídliště k vyhřátému bytu, tak akorát pro jednu svobodnou matku s dcerou.

No, a dál to všichni znáte z černých kronik, že? Franta to kompletně vybílil a dostal osm let nepodmíněně.