Čtyři krasavci tankují rakovinu

Vždycky jsem s nadšením četl cestovatelské blogy od lidí, kteří cestují po světě a dělí se s námi čtenáři o své dojmy, doporučení a o to, jakou měli ráno stolici. Srát na to, že 90 % těchto blogů je z Bali, mrdat i na to, že se z 90 % případů dozvíme, že ráno bloger cvičí jógu a odpoledne si jde k domorodcům sežrat rybu. Důležité je pochlubit se, že jsem někde byl.

 

Tato závist mě sžírala nějakou dobu. Asi tak týden, než jsem zapomněl, že existují blogeři, kteří cestují, a píši o tom. Chtěl jsem si to také vyzkoušet. Jelikož, co je trendy, chci vždycky zkusit. Ale jak psát o tom, když má nejdelší cesta je do Ostravy na schůzku, ke kadeřníkovi a pak do JRC?

 

Vzpomněl jsem si, že mám kamarády. Ač už teď si můžete myslet, že je tento článek fikce, tak je tomu opravdu tak, mám kamarády. Napadlo nás, že vycestujeme a podnikneme nebezpečnou a léčivou výpravu do hor ve vzdálené zemi Rakousko. Tato země skutečně existuje, jako mi kamarádi.

 

Přípravy byly skutečně náročné a psychicky vyčerpávající, kontrola výbavy, koupě ponožek, alkoholu, fitness Kinder tyčinek, deskovek, koupě magazínu Jak být bohatý, smažení řízků, a krájení chleba.

 

Po cestě se nic zajímavého nestalo. Krom toho, že mně praskly bubínky a David si zabalil jen jednu brusli. Jo, vlastně stalo, Miko urval rekord v nejdelším močení. Dle mě se mu urvalo i něco v ledvinách. Škoda, že s námi nejeli Petr Svěcený a Vojtěch Bernatský, aby mu to přeměřili. Myslím to močení.

 

Po několika hodinách nenáročné vibrační cesty plné podivného humoru jsme dorazili do cíle. Nádherný výhled na hory z krásného apartmá v Kapplu mě uchvátil, vychutnávat si cigaretu v takovém pohledu, bylo fakt uklidňující. A to i přesto, že jsem věděl, že za chvíli mě čeká pára v ručníku s mými kamarády.

 

Odpočati po páře a sprše jsme se rozhodli pro první pořádný odvaz, jak se sluší a patří na pánské jízdě. Vytáhli jsme deskovku Zimu mrtvých a šli jsme na to. Po rozdělení rolí se mi dostavil další uspokojující pocit. Budu hrát zrádce a drogového dealera. Senzační. Nikdy mě neprokouknou a ještě dostanu Oscara za herecký výkon. Druhé kolo a Dom žádal o mé vyloučení z kolonie. Napětí by se dalo krájet, možná by se dal krájet i ten otráveny vzduch, který se dostavil po řízcích. Podezřívali jsme se, Dom se snažil, já se snažil, neuspěl jsem, napětí opadlo, otrávený vzduch neopadával.

 

 

 

Druhý den se začaly dostavovat příznaky Faraonovy pomsty a nemocí, které nás po celý týden sužovaly. Ano, Faraonova pomsta v Rakousku. Rozhodně za to nemohly ty klobásky, tučné sýry, pudinky, prosciutto a další healthy dobroty, kterými jsme se po celý týden krmili. Počasí nám nepřálo a tak jsme se rozhodli, že i dnes si dáme relaxační den u deskovek, filmů a černé hudby.

 

Králové hor už jsme dávno byli a song On My Head nám osobně přišel zazpívat sám Dan Bárta s Vojtou Kotkem a Jirkou Mádlem. Ale čekalo nás další dobrodružství, vyrážíme do Ischglu, jdeme se nažrat místních pochoutek. Sebevědomí nám nechybělo, jelikož, jak se říká, čeští chlapi jsou nejkrásnější na světě. Sedli jsme do skvělého pubu, jeden z největších zážitků z dovolené. Mohli jsme si dát pivo s cigárem. Neuvěřitelný pocit, smrděli jsme, měli jsme žluté prsty, nemohli jsme dýchat, vykašlávali jsme něco zeleného a hrála nám u toho rocková hudba.

 

Následující dny se objevily příznaky nových nemocí. Jeden měl břichavce, další zase podrážděný střevíc a ten zase rakovinu všeho. Bylo to pár dnů po příjezdu a začali jsme uvažovat, zdali to doklepeme ve zdraví. Zde jsem začal mít podezření, že se mě chce můj spoluležák na pokoji zbavit. Stále dokola mluvil o velké designové lampě, která se do auta nevejde, ale kdyby se mi něco stalo, vzal by ji místo mě. Bral jsem to jako vtip, i když o tom mluvil několik dní.

 

 

 

Myslel to vážně. Jednou jsem šel spát dřív než on, bez jakýchkoliv důkazů mě obvinil z drastického chrápaní. Snažil se mě prý probudit tím, že mi svítil telefonem do tváře a stále do mě šprcal rukou. Přestal jsem prý dýchat a on se začal děsit (čti radovat – stále měl v hlavě tu lampu), že jsem vydechl naposledy. Z ničeho nic jsem prý popadl dech a začal znovu chrápat. Stále této historce o chrápání nevěřím a myslím si, že mě chtěl udusit polštářem.

 

Nemoci nás začaly sužovat víc a víc. Dostavily se odpolední spánky, vaření čaje a celkově to pro nás začalo být psychicky náročné. Každý už jsme měli břichavce, jelikož tolik smíchů z opravdu až děsivého humoru jsem dlouho nenasál. Nikdy nezapomenu na Davidův song „Miko už tu nevaří“, nikdy nezapomenu na debatu o mém nadprůměrném IQ a na mou přezdívku Mensa Boy a na lekce němčiny.

 

Za pobyt jsme perfektně ovládli „Das ist meine scheisse“ a „Meine tante ist eine limonade“. K „Das ist meine scheisse“ se váže jedná zábavná historka, která se při našem pobytu rozhodně nestala. Kdybyste někdy slyšeli o tom, že se něco stalo a někdo z nás vyhodil kus oblečení, tak je to výmysl. A pokud to někdo bude vyprávět, mám tři podezřelé, kdo by to mohl být.

 

Dostavil se i turnaj v NHL, který jsme nikdy nevyhráli. Nevadí mi, že jsme ho nevyhráli, řešil jsem jiný problém. Díky své krátkozrakostí a alkoholu jsem byl nucen sedět na stole. Opravdu tvrdým stole. Opravdu jsem začal vyžadovat sedící polštář na hemoroidy. Hemoroidy zmizly, byli jsme ve finále. Zase jsme prohráli.

 

 

 

Dovolená nás sblížila, rozdělila a zase sblížila. Trpíme lehkým PTSD, lehkou rakovinou, stali jsme se ještě víc závislí na cigaretách a nedokážeme nyní fungovat ve společnosti. Odvezli jsme si nadváhu, David si neodvezl lampu. Hlavně jsme si ale odvezli zážitky.

 

Zpáteční cesta měla ty pravé balls. Překračujeme hranice do Německa a čeká nás namátková kontrola. Po chvíli zjišťujeme, že namátková tak asi nebude. Už dle pohledu od policie vypadalo, že je něčím sereme. Odevzdáváme občanky a spouštíme metahumor. Záchvaty smíchu nepomáhají, tlustá policistka mě sleduje, myslí si, že jsem pod vlivem drog. Další policistce zase nepomáhá mast na opar. Větší opar jsme dlouho neviděli. Opar křičel „Kill me“. Vystupujeme z auta, berou nám klíče, jsou nasraní, my promrzlí, chce se nám chcát. Vychcat se dá jedině s doprovodem ozbrojeného policisty, čekáme dlouhou dobu, mezitím odbavují pochybné dodávky z Rumunska, které vesele míří do Německa. My stále čekáme, řidič trucku za námi zakopává mrtvou prostitutku, stále je policie nasraná jen nás. Rozdělujeme si role ve vězení, navrhl jsem, že jakmile nás zavřou, vezmu tác s jídlem a napadnu nějakého vězeňského bosse. Vypadá to, že mi uniklo trochu moči. Když v tom přišel dar z nebes, Dom si vzpomněl, že jim dal špatný techničák, podle všeho bylo podobné auto ukradeno. Mysleli si, že jsme zloději. My, krásní a vitální mládenci. Opar už se taky směje. Vše má dobrý konec, nepochcal jsem se. Stejně, jak jsem publikoval stories na Instagramu, stojím za tím, že jsme byli podezřelí z pašování krásy a nadměrného charisma.

 

 

Dorazili jsme v pořádku do Prahy, vyčerpaní, smrděly nám nohy, auto smrdělo McDonaldem, byli jsme šťastní, usmívali jsme se a řekli si, že se nechceme delší dobu vidět. Tedy, krom kávy, kterou jsme si společně následující den dali.