vojáci

    „Byla to šílená věc. Prostě šílená věc. Hasiči vtrhli do jeho bytu a zjistili, že ten dým stoupá z hrnce na sporáku. A on pořád spal,“ smál se Rudla s puškou vedle své hlavy.
    „Vzbudili ho a on na ně začal křičet, že jsou to andromeďáci, a aby ho koukali vrátit na modrou planetu. On si ten trouba myslel, že ho unesli mimozemšťané a tak jim vyhrožoval, že mlhovinu Andromedy zničí výbuchem souhvězdí Plejády. Chápeš to?“ smál se Rudla a Rosta s lehkým úsměvem na rtech přikyvoval.
    Měl toho hocha rád.
    Moc mluvil, ale on věděl proč tolik mluví.   
     Každý se s tím vším okolo vypořádává po svém.
   
    „Jenže já si myslím, že tady mimozemšťané byli a jsou pořád. Třeba v sibiřské tajze nedaleko města Bobajda dopadlo něco o čem se říká, že to byl meteorit, ale přitom byla jasná záře vidět až ve vesnicích 150 kilometrů daleko. Vědci vždycky říkají, že se každá událost dá vysvětlit, ale pořád se vše snaží vysvětlovat dle toho, jak se to hodí zrovna jim. Já jim jsem vděčnej za penicilin a ručičkový hodinky, ale na druhou stranu se mi nelíbí, když ze mě dělají pitomce,“ řekla chlapec trochu dotčeně a pokračoval.
    „Četl jsem, že nad územím Aljašky poletuje obří tvor, který má rozpětí křídel jako ptakoještěr. Jenomže to tvrdí jen vesničané a těm nikdo nevěří. Obyčejným lidem nikdo nevěří, a když má takovou zkušenost člověk, kterému by mohli věřit, tak ten raději mlčí, protože se bojí, že by ho měli za blázna. Všimni si, že jak se do věty vrazí přívlastek vesničané, tak to hned zní, jako by ti lidé byli ze středověku, a pořád se báli čarodějnic, které létají na sabat. A nikdo nebere v úvahu, že ti lidé vědí o svém okolí a přírodě daleko víc než my, co pořád jenom sedíme u televize. Oni tam opravdu žijí. Oni si nepotřebují vymýšlet blbosti,“ rozčiloval se Rudla a Rosta ho pozoroval a naslouchal, protože se mu líbilo, jak o věcech přemýšlí.
    Mnoho chlapců v jeho věku vůbec o věcech nepřemýšlí a možná jsou na tom lépe.

„Toho ptáka spatřil i pilot letadla, a tomu by se snad mohlo věřit, ale kdo ví. A taky ho viděl traktorista,“ posunul si Rudla přilbu z čela.
    „Ale to taky není věrohodný svědek. Jen si to poslechni: Traktorista. Slyšíš to? Experti tedy hned pochybují, že by se nějaký ptačí netvor na území Aljašky mohl pohybovat. Experti na co? Kde ti chlapi žijí? Experti z laboratoří. Ti, kteří všechno vědí, protože si o tom všechno přečetli,“ řekl chlapec a muž se zasmál.
„No fakt. Oni totiž nemají zprávy o ničem, co by za posledních 100 tisíc let, žilo tak veliké. No není to skvělé. Podle nich se může jednat o enormně velkého orla. A je to vyřešené. Paráda. Jak jsi to vlastně myslel, že nejlepší je utíkat tak daleko, jak to jen jde a vůbec se neotáčet?“ zeptal náhle trochu jiným hlasem Rudla.
    „Nelam si tím hlavu,“ řekl mu Rosta a díval se na vrchol střechy, kde byl na žerdi prapor.
    Nebylo poznat čí je to prapor.
    Bylo bezvětří a on si tam jen tak splihle visel.
    Přemýšlel k čemu takový prapor vlastně je.
    Kus látky, aby do ní člověk mohl vypustit svoji krev.
    Někdo v ulici zařval.
    Nebylo rozumět co.
    Mohlo to být i pouhou bolestí.
    Pouhá bolest?
    Začínal ztrácet pojem, co který výkřik znamená.
    Každý výkřik se mu zdál nebezpečný.

    „Mám strach,“ řekl tiše Rudla, který ležel vedle něj.
    „Samozřejmě,“ řekl.
    „Na čem vlastně záleží?“
    „Nevím.“
    Opět ten výkřik.
    Nejspíš to byl povel.
    Povel člověka jinému člověku, který už snad nechce žádný povel slyšet, který snad už ani žádný povel neslyší.

    „Proč tady jsme?“ ptal se chlapec přikrčen za oknem.
    Rosta už jeho stavy znal.
    Nejprve toho namluvil spoustu o věcech, které se týkaly světa, který musel opustit, a pak ho zachvátila touha po odpovědích.
    „To přece musí mít nějaký důvod?“ opakoval Rudla věčnou otázku.
    „Určitě,“ řekl muž tiše.
    „Tak proč to nechápu?“
    „Kdybys to pochopil, tak by jsi tu nechtěl být.“
    „Ale já tu přece nechci být.“
    „To je něco jiného.“
    „Co může být jiného na tom, když tu nechci být?“
    „Vždycky je to něco jiného,“ řekl pomalu a venku spustila střelba.
    Bylo již příliš dlouho ticho.
    Bylo tak dlouho ticho, že měl chlapec čas přemýšlet o tom proč tady je.
    Střelba většinu myšlenek zarazí.
    Přijde strach.
    Strach se již neptá.
    Strach chce jenom jedno.
    Přežít.
    Kašle na otázky.
    Střelba je smrt.
    Smrt je konec všem otázkám.

    „Takže myslíš, že nejlepší je utíkat?“ řval Rudla. „Prostě tak daleko, co vydrží nohy?“
    Rosta přikývl.
    „To je dezerce.“
    „To je názor.“
    Rudla se nechápavě napřímil blízko vytlučeného okna.
    Právě v tom okamžiku přilétl kovový názor světa.
    Mrštil jím do rozbité místnosti, která snad kdysi byla ložnicí, kde uléhali lidé po krásném dni k spánku, aby se mohli probudit do nového dne.
    Stačilo pár hodin odpočinku a člověk zahlédl čerstvé slunce.
    Plný plánů, co učiní, aby se jeho rodina měla skvěle, aby bylo co jíst a proč se smát.
    Ložnice je místem zmrtvýchvstání, neboť každé probuzení, jakoby nás na onen div upozorňovalo.
    Ložnice je místem milování, aby se mohl zrodit nový člověk.
    Ložnice je plná snů, které nás provázejí nocí, abychom nepromarnili svůj čas.
    Ložnice byla místem odchodu člověka k věčnému spánku.
    Ložnice je noc dne.

    Muž se sklonil nad tělem chlapce.
    „Nechtěl jsem dezertovat,“ řekl chlapec sípavě.
    „Já vím.“
    „Nedezertoval jsem.“
    „Ne.“
    „Neutečeš?“
    „Ne.“
    „Stejně to nechápu…“

    Střelba ustala a zněly jen rozkazy.
    Spousta rozkazů.
    Jeden za druhým a bylo slyšet kroky.
    Spousta kroků.
    Jakoby taneční sál opouštěly nastrojené páry, které si zaskočí do bufetu na limonádu.
    Zakouřit si.
    Padaly rozkazy:
    „Pánové věnujte se dámám! Konverzace! Pánové korzujeme! Konverzace! Pánové nezapomínejte na slušné vychování! Konverzace! Dámy, nesmějte se hloupě! Konverzace! Usmíváme se! Konverzace! Pánové, rukavičky nesvlékáme! Konverzace…!“
    „Nechápu…,“ šeptal chlapec a jeho duše opouštěla tělo ve smíření, že nic nepochopil.
        Nevěda nic o tom, že není první ani poslední.