„Půjdeš se mnou na degustaci moravských vín?“ culí se na mě Petra z obchodního a koketně namotává okolo pečlivě nalakovaného ukazováku loknu umělých blonďatých vlasů. Asi návyk, který používá při manipulaci s opačným pohlavím. Neuvědomuje si, že pohlaví totožné takové chování spíš dráždí.

„Co?“ vrhnu na ni nepřítomný výraz.

„David mě nechal ve štychu a odletěl na Bali. Prý aby si všechno urovnal v hlavě,“ fňukne.

„Proč jsi neletěla taky?“ položím řečnickou otázku, i když mé škodolibé já nejspíš tuší odpověď.

„Nechtěl mě s sebou,“ zahalí Petřinu napudrovanou tvářičku zlobný stín. Z posledních sil udržovaná Holčička se na okamžik promění v Ježibabu. „Prý si potřebuje promyslet spoustu věcí a být pouze sám, nijak neovlivňovaný cizí energií.“

„Těmi věcmi máš na mysli budoucnost vašeho vztahu?“

„Navrhla jsem mu, že bychom spolu mohli začít žít a on místo toho zmizel,“ stiskne nenávistně své bílé hlodavčí zoubky.

„To je mi líto,“ pravím nepřesvědčivě. Ve skutečnosti mě malé soukromé Petřiny tragédie zajímají čím dál méně. Mají tendence se co půl roku cyklicky opakovat a bývají naklonované podle jednoho situačního mustru.

Petra Voříšková je typ „mladé moderní ženy“, která o sobě neustále tvrdí, že miluje svobodu a nezávislost. Miluje svobodu a nezávislost už rovných 39 let, a její fyzická stránka se pomalu, plíživě přesouvá z kolonky „sjízdná“ do škatulky „zachovalá“, z čehož je mírně ve stresu.

Každé jaro brouzdá v cestovatelských seznamkách, kde si narazí o deset let mladšího muže sportovního typu. Chvíli si píšou po messengeru a pak se s ním vydá na měsíc do nějaké atraktivní exotiky, kde spolu provozují vášnivý koitus. Když se pak vrátí zpět domů, snaží se ho všemožnými způsoby přesvědčit k soužití, rodině, dětem a takovým těm věcem, co moderní ženě berou nezávislost. Muž se zpravidla vyděsí, protože na něco takového není připraven. A smířen s tím, že bude nějaký čas Honimírem, usedne na okřídleného Šemíka a kalupem zmizí za nejbližšími devatero horami.

„Nemusí,“ prohrábne si Petra prsty blonďatou hřívu a bojovně pohodí hlavou. „Jen vysvětluju, proč mám volné místo u stolečku na degustaci. Rezervovali jsme si ho před měsícem a nechce se mi to rušit. Pojď, bude legrace,“ zamrká na mě kartáčem umělých řas.

„Nejsem degustační typ,“ argumentuji poměrně věcnou připomínkou. Takovou degustaci si představuji jako místo, kde banda snobů v nějakém sklepě afektovaně do kolečka točí skleničkou, aby se předvedla před jinými snoby podobného druhu. Chvíli na sebe machrují názvoslovím o vysoké cukernatosti nebo kyselosti původního plodu, pak se připijí a jdou domů. Občas si tam nějaká singl lady začne s ženatým týpkem, co se nudí a následně spolu chvíli provozují koitus.

„Jak jako?“

„Nikdy jsem na žádné degustaci nebyla,“ přiznám. Na rozdíl od Petry to nepotřebuju. Koitus provozuju s mým mužem, se kterým vychováváme moji pubertální dceru. A když už jednou za čas někam vyrazíme, ochutnávky vína to zrovna nejsou.

„Fakt?“ vykulí svoje modrá, ostře zvýrazněná kukadla. Připomene mi takovou tu mrkací panu, kterou jsem nafasovala v dětství a vozila ji v bakelitovém kočárku okolo sídliště.

„Jo fakt. Žiju úplně jiný život než ty,“ poznamenám věcně.

Vrhne na mě soustrastný pohled.

„No a nechtěla by sis od toho svého života jednou odpočinout?“ rozhodí rukama a vrhne na mě psí pohled. „Prostě upustit páru a užít si jako za svobodna?“

„Je vidět, že děláš v obchodním oddělení, prodala bys i Ďáblu jeho vlastní duši.“

„Jasně a následně řádně vyfakturovala,“ rozesměje se. „Tak co? Můžu s tebou počítat?“ nahodí výraz plný očekávání, v němž pod povrchem klíčí tiché zoufalství.

„No tak jo,“ podvolím se. Je mi to koneckonců jedno. Aleš nepukne žárlivostí, že nebudu jeden večer doma. Jsme spolu deset let. Navíc dávají hokej. Bude rád, že se může nerušeně dívat. A Naďa? Ta si pozve své upištěné kamarádky a budou se u ní v pokojíčku něčemu veledůležitému děsně chichotat.

„Super, je to od sedmi na Vinohradech,“ zazáří jako halogen.

 

***

 

Prodírám se davem anonymních tváří uprostřed předvánočního shonu a bezmocně vnímám, jak mě ta masa chaoticky přelévajících se lidí někam odnáší. Všichni se za něčím ženou a vyzařují okolo sebe stresovou auru. Sice jsem se chtěla podívat po nějakých maličkostech v obchoďáku na Národní, ale místo toho raději uniknu do nejbližšího kadeřnictví.

„Berete bez objednání?“ vychrlím na slečnu, která přetváří podsaditou padesátnici usazenou v koženkovém křesílku pomocí trvalé v nakadeřeného pudla.

„Určitě. Kolegyně vás vezme,“ trhne hlavou k blonďaté dívčině, jež si něco soustředěně prohlíží v mobilu. Je mladá, zřejmě čerstvě po vyučení. Její hlaďounká tvářička ještě nese zbytky dětských rysů. To oč Petra nenávratně přichází, tahle holčina naprosto přirozeně vlastní a vůbec si toho neváží. Možná si toho ani není vědoma.

„Kláro!“ zvýší hlas pracující kadeřnice, aby ji probrala k životu.

„Ano?“ trhne sebou dívka, až jí telefon málem vypadne z dlaně a mírně zrůžoví. Má zasněný, kapánek nepřítomný výraz. Že by první láska?

„Je tady klientka,“ ukáže na mě a významně si odkašle.

Pokusím se o úsměv a v duchu doufám, že mi to dítě zamilovaný nezničí vlasy a budu večer vůbec moci mezi lidi.

„Jasně, hned tam jsem,“ usměje se mládě od ucha k uchu. Má mezeru mezi předními zuby, což poměrně kazí její jinak poměrně příjemný vizuál.

„Posaďte se prosím,“ odvede mě k umyvadlu. Usednu do židle a o chvilku později na hlavě ucítím proud vlažné vody.

„Není to moc horké?“ stará se.

„Ne, v pohodě,“ uklidním ji. Vnímám, jak mě masíruje. Je velmi jemná, opatrná, nezkušená.

„Proč jste si vybrala zrovna obor kadeřnice?“ zeptám se, aby řeč nestála, když okolo mě obmotává takový ten velký brindák na vlasy.

„Přišlo mi to kreativní,“ odhalí opět mezeru mezi zuby. „No… a taky mě nevzali na ekonomku,“ přizná s pokrčením ramen. Podle všeho ji to však příliš netrápí.

„Z toho si nic nedělejte, já jako malá chtěla být slavná spisovatelka a dneska místo toho dělám korektorku,“ mrknu na ni povzbudivě. Člověk holt vždycky nežije, co si naplánuje.

„Korektorka, co to je?“

„Korektor opravuje slavným spisovatelům chyby. No někdy i těm úplně neznámým, vlastně úplně všem, které si šéfredaktor usmyslí vydat,“ zaskřípu zuby.

Pokývne, jako že rozumí. I když nerozumí. Nikdo nerozumí.

„Jak to budete chtít zkrátit?“ změní raději rychle téma, sotva si povšimne, jak můj obličej opouští veškerá uvolněnost a nahrazuje ho něco jiného zcela jiného, čemu instinkty velí se vyhnout.

„Buďte kreativní. Ale žádné barvení, ani strojek.“

Přikývne, zapýří se nad projevenou důvěrou a pustí se do práce.

Mě nezbývá než doufat, že se hned po ostříhání nebudu muset zabít.

 

 

***

 

Je večer, drobně mží a lidi se otráveně hemží sem a tam. Má nálada je na bodu mrazu a víčka se mi přivírají únavou. Ničí mě, že jsem vůbec něco slibovala a nešla raději domů. Kráčím Vinohradskou třídou a v hlavě mám samé chmurné myšlenky. Vánoce na krku, okna špinavá, cukroví nevytvořené, prádelní koš přeplněný a ještě se navíc psovi ucpala žláza u zadku, takže to dost smrdí a v nejbližší době mě čeká návštěva veterináře.

S temnou myslí míjím ženu ve středních letech nesoucí objemnou a na první pohled i dost těžkou krabici. Tváří se dost zoufale. Asi ji vyzvedla v nějakém e-shopu a teď tu věc musí nějak dopravit domů. Nejspíš ji čeká cesta metrem, nebo minimálně tramvají napěchovanou k prasknutí nevrlými lidmi.

Chudák.

Na kratičkou chvilku s ní pocítím vnitřní spřízněnost, ale pak se mi neskonale uleví, že tu krabici nenesu já. Docela mi to zvedne náladu. Nic tak nepotěší, jako krabice v náruči někoho jiného. Poslední dobou jsem nějaká zlomyslná. Měla bych se nad sebou zamyslet. Poslat své negativní myšlení směrem ke světlu a začít uvažovat pozitivněji. Být pozitivní je totiž dneska v módě a kdo chce být náležitě in, měl by se tím umět řídit.

Zadívám se ke ztemnělé obloze, ze které vypadává v drobných chuchvalcích jakýsi špatně identifikovatelný našedlý humus, jež se mi okamžitě rozpouští na tváři. Kdepak, pozitivitu si nechám na jaro. Je mi pětatřicet a v tomhle věku už moc dobře vím, že nemá smysl se do ničeho nutit. Předvánoční období v srdci stověžaté je pravé nefalšované zlo a nemá cenu se násilím přesvědčovat o něčem jiném.

…Last Christmas hrající ve smyčce u nedalekého stánku se svařákem na tom rozhodně nic nezmění. Spíš naopak.

Zaostřím. U obchůdku s kouřícím hrncem postává Petra a srká horký nápoj z voskovaného kelímku. Má pusu tmavou od vína a usmívá se od ucha k uchu.

„Došla sis k holiči? Vypadáš úžasně,“ vychrlí, sotva mě uvidí.

„Jo?“ podivím se. Slečna mi to na můj vkus zkrátila, až trochu moc.

„Omládla jsi o deset let. Vypadáš jako holčička.“

„Nebo kluk.“

„Nebuď tak negativní. Vypadáš dobře. Chlapi se poserou.“

„Jací chlapi?“ položím ostražitou otázku.

„Nějaké možná poznáme. Na degustacích se lidi poznávají snadno.“

„Protože jsou nalití a nemají zábrany.“

„To taky,“ rozesměje se, až zrůžoví. Má na sobě dlouhý bílý kabát a na hlavě červeného kulicha. Působí výrazně. Já ve svém zeleném khaki kabátku, sukni ke kolenům a kozačkách bez podpatku vedle ní vůbec nebudu vidět. Ne, že by mi to vadilo.

„Nemyslela jsem to jako vtip,“ zamračím se.

„Ale prosím, tě. Nebuď takový puritán. Proč si neužít trochu komplimentů, než úplně zestárneme a neotočí se za námi ani víko od kanálu.“

„Já myslela, že tam jdeme kvůli dobrému vínu.“

„Jedno nevylučuje druhé,“ vyplázne na mě špičku jazyka.

 

 

 

***

 

V degustační místnosti vládne čilý ruch. Jedná se o poměrně rozlehlé sklepení s kamennou klenbou. Celý prostor je tlumeně osvětlen a kulaté stolečky s židličkami začínají obsazovat první hosté. Nám bylo přiděleno místo vedle dvou slečen ke čtyřicítce. Ta blíž ke mně je vysoká, s načerno obarvenými dlouhými vlasy a sytě namalovanou pusou. Její kamaráda působí naopak drobně. V hnědém, řídnoucím mikádu má usazenou blyštivou čelenku. Vypadá jako stárnoucí Sněhurka. Chybí už jen permoníci a zrcadlo, co jí nešetrně sdělí, že časy, kdy byla nejkrásnější, už jsou bohužel nenávratně fuč.

Je mi jí trochu líto. Očima šmejdí po usazujících se mužích a na ty bez ženského doprovodu vrhá nesmělé úsměvy. Její společnice je sebevědomější a místo chlápků si raději prohlíží program.

Já blesknu pohledem po talířku se sýry a nakrájenou bagetkou, který však není nikterak velký a je určený pro celý stůl.

Ženy mají degustační praxi a objednali si prkénko se sýry vlastní, které jim právě přináší číšník.

Zakručí mi v břiše.

Zrovna, když chci šťouchnout do Petry s dotazem, jak taky přijít k tomu prkénku, ozve se zacinkání a paní v kostýmu začne rozdávat jakési tabulky. Kapánek mě to znervózní. Jsou tam kolonky, kterým vůbec nerozumím. Evidentně budu muset opisovat, abych nevypadala jako naprostý vinný analfabet. Doufám, že se to neodevzdává a neznámkuje.

To už ale přichází someliér se svou nabídkou a paní, která předtím rozdávala tabulku, nyní všem rozlévá degustační vzorek.

Ach jo, objednávku prkénka už asi nestihnu.

Co nadělám. Tak tedy kouknu vlevo, vpravo a už taky točím skleničkou, jako rodilý ochutnavač. Čichnu dovnitř, zatvářím se, že v pohodě a nechám víno vklouznout do hrdla. Nutno podotknout, že je výborné. Jak taky jinak, za ty prachy.

Předvádějící mluví a všichni si cosi zapisují do tabulky. Jen u vedlejšího stolku sedí zachmuřený muž s hlubokými rýhami v ostře řezané tváři a nezapisuje si nic. Na sobě má místo saka, černou koženou bundu a pod ní volnou kostkovanou košili. Tři jeho kolegové naopak škrabou do tabulky cukernatost a kyselost plodu. V procentech. Připomene mi to školní lavice. Šprtky a šprti, kteří zestárli. Propiska v pohotovosti, kariéra rozjetá. Zapadnout do davu, příliš nevyčnívat, zároveň však dát všem najevo, že Já tady jsem.

Musím se smát. Místo zápisků tudíž pohledem raději sjíždím osazenstvo sklepení. Přijde mi to zábavné. Třeba postarší párek před námi. On má na ruce velmi drahé hodinky, ona třpytivý zlatý náramek a na hlavě nakadeřenou zrzavou trvalou. On je prošedivělý elegán takovým tím Svěrákovským způsobem, ona tvarem těla připomíná kyprý játrový knedlíček. Zatímco on víno opatrně srká, ona do sebe skleničky klopí a nedočkavě čeká na další.

„Můžete mi nalít ještě jednou? Tohle víno je výborné,“ zaskřehotá prosebně k paní v kostýmku. Ta pozvedne obočí, ale nakonec jí neochotně vyhoví. Její manžel zrůžoví, stiskne zuby a protočí oči v sloup. Evidentně cítí, že jeho žena ztrácí zábrany a může dojít k nějakému faux-pax.

Všimne si toho i Petra a vrhne na ni opovržlivý úšklebek. I ona však pije rychleji, než je zdrávo a na bílé tvářičce jí pod vrstvou make-upu prosakují červené fleky.

Vysoká slečna vedle mě, která si nejdřív místo mužů prohlížela program, naopak půlku sklenky vylila do sběrné misky na okraji stolu a rozhlíží se sebevědomě okolo sebe. Asi jí nechutná. Nebo se nechce opít. Či potřebuje dát všem v okolí najevo, že zatímco oni pouze chlastají, ona jediná tady degustuje.

Po tváři mi přelétne letmý úsměv. Jako sociální sonda je to tady bezva. Pozorovat tu lidskou smečku zvenčí, bez vnitřních emocí. Pouze se bavit reakcemi, pohledy, neverbální řečí těla, kterou každý o sobě něco nevědomky prozrazuje.

Můj zrak se opět stočí k chlápkovi v kožené bundě. Všimnu si, že na rozdíl od ostatních, kteří se věnují buď vínu, nebo nutnosti nějak působit na okolí, on též vše zvědavě pozoruje. Sleduje osazenstvo analytickým způsobem a vypadá, jako kdyby si informace ukládal někam na svůj interní harddisk.

V jednu chvíli doputuje očima až ke mně a naše pohledy se střetnou. Neuhnu, ale místo toho se na něho dívám stejně jako on na mě. Bez výzvy a skryté touhy po flirtu. Je v tom pouze touha po analýze, co je ten druhý zač. Chuť zařadit si ho do kolonky, aby se šlo posunout dále. Není to ale tak snadné. Vnímám, jak nás ten totožný pocit sbližuje. Díváme se jeden na druhého a ani jeden z nás nechce uhnout. Stává se to naším malým soubojem, o kterém nikdo neví. Má modrošedé oči, které prozrazují, že v jeho osobnosti už mnoho vyhořelo. Že kluk je dávno mrtvý, na starce má však v sobě ještě příliš mnoho bystrosti a zájmu o svět. Nakonec couvnu první. Ne proto, že bych mu neměla sílu čelit i nadále, ale vzbuzuje respekt, který se mi u mužů líbí. Není stádní typ, ale zároveň ani alfa, co si touží všechny podmanit silou. Spíš černá ovce pragmaticky smířená se svojí rolí. Taky jsem dřív taková bývala. Jenže život mě donutil vyblednout, stát se šedou. O to víc černé respektuji.

„Tak jak se ti tu líbí?“ škytne Petra, která už začíná mít přes míru. Oči jí skelní a působí vláčně.

 „Docela zajímavá zoo,“ usměju se pobaveně.

„Cože?“ vytřeští na mě oči nevěřícně. Nějak nechápe, co tím myslím. Její mozek funguje na úplně jiných frekvencích. Je tohohle lidského akvárka přirozenou součástí. Pohled zvenku jí nic neříká.

V tu chvíli nastane neuvěřitelný mumraj, jelikož malý bílý psík, až dosud zasutý v přenosné taštičce jedné postarší madam, ztratí se svým umístěním trpělivost, seskočí na zem a vmotá se mezi nohy ženě rozlévající víno. Ta zavrávorá a ve snaze udržet rovnováhu, upustí otvíranou láhev červeného, které ještě než stihne dopadnout na zem, obloukem ohodí bílou halenku bachraté paní s trvalou. Do nažehlené bavlny se vsákne rudá. Sklo se roztříští o podlahu a červená tekutina se začne rozlévat po okolí.

Asi pět tepů srdce se neděje nic. Všichni zírají na tu spoušť.

Pak ticho prolomí nakřáplý vřískot vysoké fistule.

„To snad nééééééé! Vy ženská jedna neschopná! Zničila jste mi halenku! To mi zaplatíte a bude to mastný! Koupila jsem ji Na Příkopech! Já nejsem žádná lůza, co nakupuje v Tescu, byste věděla! A kdo sem proboha pustil toho čokla!“

„Jakýho čokla! Co si to dovolujete říkat Arčiemu čokl!“ ozve se srovnatelně rozčilený hlas z úst majitelky psíka, který právě spokojeně konzumuje pod stolkem kostičku zakutáleného sýra.

„Toho vašeho hnusnýho, bílýho čokla!“ zopakuje rozčileně postižená, seskočí ze židličky a bojovně si založí ruce v bok.

„Já se omlouvám,“ praví schlíple asistentka someliéra a smířlivě pozvedne dlaně do výšky ramen. Gestem se nenápadně snaží udržet obě rozparáděné furie, co nejdále od sebe, jelikož šestým smyslem vytuší konflikt, který může vyvrcholit násilím.

Majitelka psíka se však rozhodně nehodlá držet stranou, odstrčí asistentku z cesty a rozparáděnou sokyni si nepřátelsky měří.

„Adélko, nerozčiluj se. Víš, že máš vysoký tlak,“ ozve se od stolku bodrý hlas obrovského muže s prošedivělým knírem.

„Mýmu miminku nikdo nadávat nebude,“ sníží Adélka přece jen frekvenci o oktávu.

„Když si toho psa neumíte vohlídat, tak ho nechávejte doma,“ sekne vztekle nakadeřená, která se neuklidňuje ani v nejmenším. Povšimnu si, že pro změnu teď do sebe kopl na ex sklenici její manžel. Nedivím se mu. Má dvě možnosti. Buď vstoupit do jámy lvové a pokusit se konflikt urovnat anebo se nenápadně vyplížit ven a dělat, že manželku nezná. Víno mu dodá kuráže, a tak zatahá ženu za rukáv.

„Ale no tak Jituš… pokusí se ji vmanipulovat zpátky ke stolečku.

„No že mám pravdu, že tady pes nemá, co dělat?“ ignoruje ho a otočí se k ostatním hostům.

Mezi těmi to začíná šumět, jelikož situace rozdělila osazenstvo na dvě poloviny. Jedni jsou na straně polité paní, druzí mají pocit, že to přehání a pejsánek jim přijde roztomilý. Atmosféra zhoustne, že by se dala krájet.

Nakonec vše galantně vyřeší someliér, který poškozené paničce věnuje láhev svého nejdražšího vína. Je to urostlý charizmatický chlap a ona u předávání mírně zrudne. Najednou je zticha a uculuje se jako malá holčička. Všechno je zapomenuto.

Manželovi se viditelně uleví.

Uklidní se i majitelka psíka, jelikož je ráda, že škodu nebude muset platit a nikdo ji i s „miminkem“ nevyžene na mráz.

 „Tuhle zoo mám na mysli,“ pošeptám s úšklebkem k Petře. Ta mi už ale nevěnuje pozornost, protože u vedlejšího stolečku zahlédla nějakého známého, a tak na něho mává a dělá nadšené posunky.

„To je Tadeáš, známe se z jednoho moravskýho sklípku,“ otočí se ke mně rozzářeně. Její zraky najednou svítí jako dvě ledky.

„A?“

„Až to skončí tak si k nim přisedneme,“ ukáže ke čtyřem mužům, mezi nimiž sedí i „černá ovce“.

„Ten v té kožené bundě?“ zeptám se zvědavě.

„Ne ten vedle, v tý růžový košili.“

„Aha.“

„Je bezva. Uvidíš. Taky miluje víno,“ praví zasněně.“

Sjedu ho od hlavy k patě. Jedná se o klasický typ „firemník“. Společenské kalhoty, košile bez kravaty, naleštěné polobotky. Tělo udržované posilkou, ve tváři lehce blahosklonný výraz úspěšného muže. Někteří lidé mi přijdou jako naklonovaní. Vyklopení do světa ze stejné formičky společenského diktátu, kterému nemají odvahu se vzepřít ani jedinou odvážnější myšlenkou.

„Hmh,“ pravím nenadšeně a podívám se na hodinky.

„Ale no tááák, noc je ještě mladá,“ našpulí laškovně duck face. I ona je z téhle formičky. To jen já si přijdu tak nějak divně zdeformovaná.

„No dobře,“ pokrčím rameny. Je mi to vlastně úplně jedno. Naďa nebude doma smutná steskem po mamince. Bude si psát s těmi svými hezouny z devítky a Aleš beze mě neumře. Vyloví z ledničky druhé pivo, které nechá nedopité ve dvířkách a půjde spát. Realita všedního dne. Tak končí princové našich dětských snů. Na gauči u fotbalu. V tom lepším případě. V tom horším u milenky nebo v protialkoholní léčebně.

 

Degustace skončí mírným potleskem a lidi si jdou koupit lahve, které si zakroužkovali v tabulce. I já si jednu vyberu, abych domu nedorazila s prázdnou. To je vlastnost nás matek od rodiny, pořád domů něco křečkovat. Petra se naopak nechá na lahev pozvat svým kamarádem v růžové košilce, a když dorazím k jejich stolečku, už je notně rozjetá.

„Tohle je moje kolegyně Linda,“ představí mě čtyřem chlápkům ke čtyřicítce.

„Tadeáš,“ pokývne růžová košilka.

„Kamil,“ podá mi ruku rachitický bonďák ve špatně padnoucím saku, které na něm visí jako na ramínku.

„Honza,“ usměje se tlustší, plešatějící chlápek v tričku „s krokodýlem“.

Pan kožená bunda mi jen stroze pokývne a jméno si nechá pro sebe.

„A ty se jmenuješ jak?“ je zvědavá Petra.

„Jdu si zakouřit,“ nechá viset otázku ve vzduchu a zmizí.

Petra po něm vrhne pohled ve stylu „co to je jako za magora“ a marně hledá podporu v Tadeášově obličeji. Ten však dělá, že to nevidí.

„Tak na zdraví,“ pozvedne místo toho sklenku k přípitku.

Pět sklenic cinkne o sebe. Poté usedneme. Chvilku je ticho. Seznamování úplně cizích lidí bývá rozpačité.

„A odkud se vlastně znáte?“ prolomí ledy Petra. V komunikaci je zdatná. Má praxi, v níž jí nemůžu konkurovat. Jsem spíš introvertnější typ a v reakcích mívám zpoždění. Proto tak miluju psaný projev. Člověk má dost času, aby byly formulace co nejpřesnější. Když něco napíšete špatně, prostě to smažete. Konverzaci musíte dát na první dobrou.

„Ze školy. Z gymplu. Byli jsme taková čtveřice, co spolu peče. První párty, čundry, líbačky s holkama… Napadlo mě zavzpomínat na starý časy a udělat malý srazík,“ rozpovídá se Tadeáš.

„Bezva,“ zamrká Petra kartáčem řas a namotá loknu na ukazovák.

„Všichni máme rádi víno, takže degustace byla jasná volba. Lepší než chlastat pivo někde v hospodě,“ přidá se blonďák a distingovaně usrkne ze sklenky.

Tlouštík Honza jen něco zahuhlá. Všimnu si, že má před sebou dvě snědená sýrová prkénka. Plzeň a pečená žebra by mu asi byly milejší, ale nechtěl trhat partu.

„No a co děláte dneska? Myslím, jako profesně,“ vyzvídá dále Petra, aby řeč nestála. Zároveň tuším, že si je tím sortuje do svých čtyř škatulek: a) možnost nechat se sbalit, b) kámoši s výhodami, c) jenom kámoši, d) ani náhodou.

„Já dělám programátora, ale to už jsem ti myslím říkal minule,“ mrkne na ni Tadeáš. Má takový naučený úsměv. Aby vypadal slušně a příjemně, zároveň však nepustil ven žádné emoce.

„Já pracuju v bance. Šéfuju pobočce,“ praví důležitě blonďatý Kamil.

„Já jsem stavbyvedoucí. Teď dělám na výstavbě jednoho sídliště za Prahou. Takovej monstrózní developerskej projekt“ zafuní Honza. V podpaží světlého trika se mu dělají tmavá kola a lebka se leskne krůpějemi potu. I když je politý kvalitní voňavkou od hlavy až k patě, začíná být mírně cítit.

„To bude docela fuška, všechno uhlídat,“ vyjádřím mu podporu, protože si všimnu, do jaké škatulky ho pomalu řadí Petra. Je poměrně nekompromisní snobík a nosánkem nahoru. Já to beru trochu jinak. Nepřišla jsem na lov. Mám doma Aleše a celý dnešní večer beru jako hru.

„To musí být náročné, mít na starost pobočku,“ zamrká moje kolegyně na Kamila, když letmým pohledem zkontroluje, že na rozdíl od Tadeáše nenosí snubák. Ten nejen že má na prsteníku nasazený kus kvalitního kovu, ale i plocha jeho mobilu jasně světu naznačuje, že je hrdým otcem dvou roztomilých dětí.

„To si piš,“ nafoukne se chlápek jako holub, až mu propadlý hrudníček poposkočí kousek kupředu. Můj typ fakt není. Jsem ráda za Aleše v montérkách z autodílny, který je cítit po motorovém oleji. Dělá něco skutečného, co lidi každodenně potřebují. Umí si s lecčíms poradit a nepoužívá zženštilé sladké voňavky.

„A kde děláte vy, holky?“ zeptá se nás Honza, i když u toho zírá převážně na mě. Lépe řečeno nenápadně studuje můj výstřih v černém tričku.

„V nakladatelství,“ zavrčím neochotě.

„Linda dělá korektury a já obchod. Komunikace s distributory. Veletrhy a tak,“ skočí mi Petra rychle do řeči, aby zabránila vodopádu něčeho, co třeba nikdo nechce ani slyšet.

„Já měl z češtiny vždycky čtyřku,“ zamručí sklesle Honza.

„Mě šla taky spíš matika,“ usměje se Tadeáš svým naučeným způsobem.

„Já neměl problémy nikdy s ničím,“ ubezpečí nás samolibě Kamil, čímž začne viditelně ztrácet body i u Petry, která na mě pokradmu hodí výraz „co je to proboha za namyšleného idiota“.

  Ušklíbnu se. Má, co chtěla. Dobře jí tak.

Mezitím se ale zvenku vrátí pan tajemný v kožené bundě. Je cítit tmavým tabákem. Evidentně si dopřál doutník.

„Já měla docela problém sem Lindu dotáhnout. Nikdy na žádné degustaci ještě nebyla,“ změní Petra rychle téma a šťouchne si do mě.

„Ne? A jaké to je, takhle poprvé na ochutnávce?“ zajímá se zdvořile Tadeáš.

„No blbý, člověk neví, že si má objednat sýr na prkýnku dopředu, takže má celou dobu hlad a navíc nafasuje tabulku,“ udělám komický obličej a poukážu na svůj papír, který je zcela čistý až na známky u jednotlivých vín.

Muži se rozesmějí.

„Hehe, chutnalo ti to nejméně atraktivní,“ zašklebí se propadlý hrudníček, když mi nakoukne přes rameno.

„Jsem tu poprvé, tudíž nevím, co mi má chutnat,“ poznamenám.

Muži v kožené bundě cuknou rty. Zřejmě pochopil moje rýpnutí. Ostatní chvíli šrotují.

„Chceš naznačit, že víme, co je dobrý, jen proto že nám to někdo řekl?“ zamračí se po chvíli Petr.

„Ne, jen říkám, že já nevím, protože mi to dosud nikdo neřekl,“ usměju se na něho bohorovně.

Rozhlédnu se okolo. Kožená bundička se na mě usmívá očima, i když ve tváři má stále stejný odměřený výraz. Zřejmě ho něco pobavilo.

„A ty děláš vůbec co?“ obrátí se k němu Petra, která na sebe potřebuje připoutat trochu té pozornosti.

„To je jedno,“ zamumlá a jeho výraz potemní.

„Jméno nám nepovíš, co děláš, nám nechceš prozradit. Co jsi proboha zač? Agent FBI!“ zasměje se svému vtipu. Pak ale kdovíproč zvážní. „Hele, já všem řekla, co dělám. Linda taky. I tví kámoši. A ty seš tajemnej jak Hrad v Karpatech. Na co si tu sakra hraješ!“ Zkonzumovaný alkohol na vteřinu změní Holčičku v Ježibabu. Nechápu, proč jí na tom tak záleží.

„Já nic neřekla, prozradilas to za mě,“ upřesním, abych trochu odlehčila z ničeho nic hustou atmosféru.

„No jasně, ale netajíš to, že jo,“ mračí se. Možná Petru dráždí, že ji kožená bundička zcela ignoruje. Honzu mi nenápadně okukuje prsa, její kámoš něco loví v mobilu, pan veledůležitý manažer Kamil se pro tuto chvíli tváří odměřeně a ona nikoho nezajímá. Kdoví. Nicméně vypadá jako bouřkové nebe.

„Hele já musím jít,“ vstane zničehonic Tadeáš. „Manželka…“ zvedne telefon s omluvným úsměvem a vypaří se jak vydýchaný vzduch, když člověk otevře okno.

„Vy to víte?“ těká pohledem z Honzy na Kamila.

„Slíbili jsme mu, že to nebudeme říkat,“ pokrčí tlouštík vyhýbavě rameny.

„Ale mě to zajímá.“

„Měl to být večer ve čtyřech. Ale vy si bez bab neumíte užít,“ zamračí se kožená bunda.

„Někdo bez bab, jiný bez chlapů,“ vrhnu na něj omluvný pohled a hodím očkem k Petře.

„Já tu nemusím být!“ zvedne se moje kolegyně hystericky, až upadne židle. „Bavte se tu sami,“ začne se vrávoravě potácet ke vchodu.

„Počkej!“ zavolám na ni. Neslyší. Podpatky bílých kozaček vztekle tepají dláždění.

„Tak se tu mějte,“ otočím se omluvně k mužům u stolu. Spolu jsme přišly a spolu bychom měly i odejít. Nebo, ne?

„Hezký zbytek večera,“ popřeje Honza.

Kravaťák Kamil jen nevěřícně kroutí hlavou. Ve tváři mu svítí zklamání. Večer čtyř kamarádů se zničehonic rozpadl a on nechápe, proč se to stalo.

„I tobě,“ pokývne kožená bunda a dlouze se na mě zadívá. Chce ještě něco říci. Možná se představit, kdo ví. Ale já nemám čas. Petra mi zmizela ze zorného úhlu a potřebuju ji dohnat. Čapnu tedy lahev koupeného vína a už svištím za svou praštěnou kolegyní. Najdu ji u šatny, když se nemotorně snaží nasoukat do svého dlouhého bílého kabátu. Čepice jí vypadne z kapsy a omylem si na ni šlápne. Kousek ode mě se oblíkají i „Sněhurka“ s vysokou kamarádkou. Vnímám, jak nás obě zvědavě pozorují. Když se jim tu nepovedlo nikoho sbalit, mohou přijít alespoň k nějakému zajímavému drbu.

„Sakra,“ zanadává Petra.

„Co se děje?“ nechápu.

„Nic,“ odsekne.

Stáhnu svou zelenou bundičku z ramínka. Koukám, že je ve švu prodřená. Měla bych víc dbát na péči o svůj zevnějšek. Více se snažit být jako ty ženy okolo. Víc ve formičce.

„…si tam mohla zůstat, domu trefím…“ ucedí Petra, když vyklepe z čepice bláto.

„Spolu jsme přišly a spolu odejdeme.“

„Už nejsme malý holky. Nemusíme se na sebe vázat.“

„Mě flirty ale vůbec nebaví, šla jsem si k těm chlápkům přisednout jenom kvůli tobě,“ neodpustím si tichou výčitku.

„To jako fakt?“ zadívá se mi po dlouhé době do tváře. Kartáč řas má slepený a okolo tmavou rozmazanou šmouhu. Trochu připomíná pandu. Brečela snad? Proč proboha?

„Fakt. Mám Aleše. Ninu. Jsem pevně ukotvená ve svém příběhu. Tohle je pro mě Zoo.“

Pohodí hlavou. Nevěří mi. Vyrazí směrem k východu. Stoupá přede mnou po kamenných točitých schodech a mírně se kymácí. Až teprve venku, když se nadechneme čerstvého vzduchu, se ke mně otočí.

„Já nemám nic,“ zamumlá a pak se rozbrečí nahlas.

Přivinu ji k sobě. Obtiskne mi pandu do bundy a mě je to šumák. Není bílá, ani nová. Může bez obav posloužit jako kapesník pro nešťastné přátele.

„Můžeš mít, co budeš chtít,“ zašeptám.

Uslzeně se na mě podívá.

„Bojím se, že jedu ve špatným vlaku.“

„Nikdy není pozdě vystoupit.

„On nestaví,“ vzlykne. „Jede pořád kupředu a zrychluje.“

„Pojď, půjdeme se domů vyspat. Zítra nebude všechno vypadat tak tragicky. Všichni jedeme v nějakým vlaku. Jeden v lokálce, jiný v první třídě mezinárodního rychlíku…“

„Ráda bych do lokálky. Dívat se na lesy, pozorovat a jak nad polem krouží dravci,“ praví zasněně. „Mám už plný zuby tohohle zkurvenýho koridoru.“

„Nudilo by tě to. Věř mi.“ Vím o tom své. Ta lokálka umí taky dát člověku zabrat. Jen my holky z lokálky nebrečíme do rukávů bílých kabátů. Nešlo by to z toho vyprat.

 

---