Na Písmáku publikuje 50 tisíc autorů, 443 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Trocha vláhy
datum / id04.01.2020 / 502026Vytisknout |
autorrevírník
kategoriePróza na pokračováníDalší dílo autora
sbírkaZe zápisníku lesníka,
zobrazeno572x
počet tipů7
v oblíbených0x
Trocha vláhy

 

Trocha vláhy

 

Naše krajina byla ještě svěží. Byla tak málo dotčená, že si toho mnozí nevážili. Žádné varování nebylo dost důrazné.

Přesto se našli lidé, které cosi znepokojovalo. I já jsem s obavou očekával tuto přítomnost. Tento dnešek, kdy budou platit nová měřítka.

Za nejasnou obavou však přece kdesi v pozadí žila naděje. Věřil jsem, že vzácná existence člověka na jedné z planet je vrcholem vývoje Vesmíru. Zatím nesmírně krátká epizoda lidí na Zemi přece musí pokračovat. Budoucnost se mi zdála bez konce. Stejně tak jsem věřil ve věčné trvání lesa. Krušné hory byly daleko. Zprávy o nich k nám přicházely kusé, utajované, zastřené. Měli jsme si myslet, že hrozící zánik těch vzdálených lesů je vykonstruován jen v myslích profesionálních pesimistů. Rádi jsme se nechávali ukolébávat.

Možná jsme měli důvod. Obzvlášť na naší čisté Vysočině. První známky, že mezi člověkem a přírodou dochází k dosud nepoznanému střetu, byly totiž těm neuvěřitelným krušnohorským zkazkám ještě příliš nepodobné. Pouze tu a tam zaskřípal falešný tón. Jen ten nás pokaždé trochu zviklal.

Tak to bylo s tím starým smrkem tam v údolí. Byl obrovský, největší. Pro nás, kdo jsme ho znali, to byl zjev. Rostl na kraji úzké loučky pod lesem. Ideální místo pro dlouhý život, který se mohl počítat na staletí. O loučku nikdo nestál, nikdo ji nesklízel. Byla příliš malá, a ještě s mokřinou uprostřed. Smrk na jejím okraji vyklíčil ze semínka přivátého větrem. Měl od nás lesníků pokoj, mohl si žít. Nepochyboval jsem, že přežije nejen mě, ale řadu mých nástupců na Chlumu. Vypínal se nade vším, jeho vrcholek i v dospělosti směřoval bez úchylky vzhůru. Průběžný, rovný kmen ukrývala hustá koruna. Splývala od špičky málem až k zemi. Vítr, který smrky nejčastěji vyvrací, k němu ze žádného směru nemohl. Tady v hlubokém údolí ho neohrožoval ani závěs těžké námrazy, kterou za teplot okolo bodu mrazu vynáší jihovýchodní mlžný vítr z nížin na exponovaná návrší. Ba i důvěrně známou ledovku či přilnavý mokrý sníh by kdykoli v budoucnu znovu překonal. Proti zlomení kmene byl dlouhým životem důkladně vybaven. Vyrostl do ideálního tvaru. Obdivuhodná pravidelnost jehlanu úzké koruny již mnohokrát podobné nebezpečí zažehnala.

Byl to krasavec. Nezdolný vládce lesa, loučky a životem kypícího mokřadu.

A přece přišla pohroma. Na tu se nepřipravoval. Nečekal ji nikdo. Byla nenápadná, nicotná, hloupá: pouhý pokles hladiny podzemní vody.

Ta pohroma se dostavila, když lidé vypočetli, že voda v zemi je v podstatě bezcenná a důkladně odvodnili lán pole pod lesem. Ano, občas opravdu zaskřípal falešný tón.

Našemu krasavci v krátké době uschly kořeny. Příliš staré, aby se přizpůsobily novým podmínkám. Potřeboval by teď v půdě náhradní kanálky, kterými by si přivedl vodu odjinud. Ale žádné neměl. Stál nízko, na samém dně údolí, žil si v pohodlné jistotě, že vody je vždycky dostatek, zásobní systém v kořenech nebudoval. A na tu jistotu, na to pohodlí, na příliš mělké a náhle bezmocné kořeny doplatil.

Byl největší ze všech a mohl jím být dál. Jak by asi vypadal za padesát, za sto let? Strom roste a mohutní po celý život. Jemu bylo dopřáno pouhých sto šedesát let.

Uschl během jednoho roku.

Odešel první. Mladší sourozenci, samí úctyhodní dědové, kteří doposud rostou v lesním ochranném plášti několik metrů nad jeho pařezem, budou ho co nevidět následovat.

Muselo to být? Vždyť ti lidé z maringotek místy vystřelovali příkopy k odvedení vody v pustém skalním podloží, na jehož mělké půdě se rodilo obilí tak řídké, tak nízké, že zajíc v něm neproběhl nepozorován. Vysušovali půdu poctivě a kdekoliv. Uměli to. Bez zaváhání, bez odmluv odvodňovali, co jim bylo poručeno. Zaplaceno měli dobře.

To byla jedna z těch malých příhod. Skoro nestála za zmínku. Nebyla o mnoho horší, než scelování polí do nepřehledných lánů. Nebyla ani horší, nežli rozorávání mezí, doprovázené praskotem trhaných švestek, třešní a jabloní, které buldozer v plném květu rval ze země. Ani horší, než pohřbívání polních studánek, jejichž odvěkou vodu napřed spláchli do drenážních trubek. Ne, horší ta příhoda nebyla, ale ten starý smrk tu chybět bude.

Když jsem ho navštívil naposledy, právě zpíval první drozd a všude se ještě bělaly zbytky udusaných závějí. Objal jsem ho. Ale kdepak objal! Na to má náruč nestačila.

Měl jsem nutkání ho tam v ústraní tajně odprosit. Za to, čím se proti němu, vládci stinného údolí s živoucím mokřadem, provinili moji bližní.

To jsem už věděl, že nepřežije ohlašující se jaro a léto. Když jsem se odvážil podívat do těch jeho krátkých houževnatých větví, právě údolím protahoval mírný větřík. Větve nesměle zaševelily. Na obličej se mi snesla sprška šedavých jehlic.

Jednou budeme litovat, táhlo mi hlavou. Viníci i nevinní.

Popošel jsem do míst, kde by měla být nepřekročitelná bažina. Po zbytcích mrtvých stébel předloňského puškvorce a rákosu nebylo již památky. Vše leželo skláceno, bez života zadusáno do země. Po sněhu ani stopa. Na rozmrzlé zemi zůstala noha pevně stát. Žádný náznak podvědomě očekávaného zhoupnutí, jak jsme tady bývali zvyklí. Nebořil jsem se ani v nejníže položeném místě. Všude povrch jako mlat.

Kam se odstěhovaly užovky, kam zmizeli obojživelníci, vodní hmyz a měkkýši, všechna ta závislá žoužel? Kde asi přezimují? Mohli někde najít nový domov? Jsou vůbec ještě naživu, když si člověk vzal právo zasáhnout do jejich života a na ně nemyslet?

Vyrušil mě vzdálený hlas jiného drozda. Znenadání vstoupil do přerušované písně toho blízkého, kterého jsem už málem přestával vnímat.

Ten nový hlas mě upoutal. Bylo to daleko, ale ticho v lese dovolilo, že jsem mohl rozeznat každý tón jeho o poznání odlišného, ale stejně průzračného zpěvu.

Stál jsem a poslouchal. Zprvu jsem neslyšel víc, než líbezné tóny, připomínající zurčení jarního pramene.

Ten zpěv ovšem nebyl určen mému sluchu, neměl za úkol hladit mou duši.

První drozd mu rozuměl velice dobře. Dával to silně najevo, nezůstával novému pěvci nic dlužen.

Vzájemné vyhrůžky dvou žárlivých strážců hnízdišť se neslo údolím a odráželo se v protilehlých stráních. Rozohnili se tak, jako by v celém lese byli sami. Třebaže jsem jim začínal rozumět, přece jsem se neubránil a poslouchal obyčejným lidským způsobem, jinak to neumím. Živou mocí jsem nezabránil, aby mi ten bojovný vyzývavý pokřik nepřestal znít jako nádherný zpěv.

Z hlaholivých výkřiků obou soků zněla nezdolná síla probouzejícího se jara.

V bývalé bažince a v mohutných kořenech starého smrku však bylo dobojováno. Věděl jsem najisto, že suchomilné byliny, které si již vloni začaly připravovat půdu, do léta tu vyždímanou mokřinu docela obsadí. A tehdy spadne z větví starého smrku poslední hrst jehličí.

 

Následující zimu jsme se s ním definitivně rozloučili.

To kácení nebyla žádná hračka.

Když konečně pod jeho pádem země zaduněla a my jsme se vrhli k oddenku, ukázal se uvnitř zdravý, beze stopy hniloby. Tak jsme se nemýlili.

Pařez měl metr v průměru. Takové smrčisko to bylo. Ale teď mrtvé kořenové náběhy vybíhaly do čtyř světových stran jako symbolická ramena kříže.

 

I po letech občas pařez při pochůzce navštívím. Ještě se tam rozkládá. Mohutný, zčernalý, obrostlý lišejníky, kůru na ramenech kříže odchlípenou.

Kolem se již rodí nový les. Zatím nesměle, ale třeba mu bude přát štěstí. Smrkové semenáčky se krčí těsně u pařezu, mezi odumřelými, ale ještě pevnými svaly kořenových náběhů. Tady jsou v bezpečí před zadušením paseční vegetací, jež tu už neomezeně bují.

Mezi drobounkými smrčky se vyjímá statný semenáč borovice, na první pohled nabitý životní energií. Také je tu modřínek, vysoký už několik centimetrů, s jehličkami jako samet. Všechny sem zavál vítr. Jen tyhle dva doubky vítr nepřinesl, zasela je sojka. V slunci se lesknou doposud zcela nerozvitými lístky nezvyklé barvy. Nejsou zelené, mají barvu bordó. I tvarem a postavením jsou ty lístečky neobyčejné, podobají se jakýmsi krotkým zaobleným pařátkům.

Jak vidím, už teď je tady živo. Zdá se mi, že místo po starém vládci údolí dlouho pusté nezůstane.

Jak jsem o tom jen mohl pochybovat?

 

 




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

16.01.2020 07:33:13dát kritice tiprevírník

Díky, Přemku, za zastavení.

15.01.2020 23:05:17dát kritice tiplastgasp

Krajina a s vodou a lesním bohatstvím je jako náš život. Jak s ním hospodaříme, takový je výsledek. Bezva.

06.01.2020 14:27:33dát kritice tiprevírník

Díky, blacksabbath

05.01.2020 19:14:50dát kritice tiprevírník

Chvályhodné.

05.01.2020 16:19:31dát kritice tipPhilogyny

...my kdysi dostali dotace a znovu zakládali remízky, co rozorali po Němcích...

05.01.2020 09:29:49dát kritice tiprevírník

Jo, tak to je jiná.

05.01.2020 08:20:29dát kritice tipbixley
redaktor prózy

Jardo, obávám se, že dotyčnému ani tak nepije krev ten stromek, ale spíš já, a protože ví, že mám ráda vše živé, zvířata i stromy, tak mi tím chce ublížit.

04.01.2020 21:49:02dát kritice tiprevírník

Nezříkej se, ještě nevíš.

04.01.2020 21:14:55dát kritice tipKočkodan

“Jednou budeme litovat, táhlo mi hlavou.”

 

Mně nic podobného nikdy hlavou netáhlo; nebudu litovat, že jsem četl tvoje dílka.

04.01.2020 17:03:26dát kritice tiprevírník

Renato, ten stromek musí ale dotyčnému hodně pít krev, když je tak vytrvalý. Asi má na tom místě jiné plány, než aby tam nechal růst nějaký strom. Možná na to někdy přijdete.

04.01.2020 15:17:02dát kritice tipbixley
redaktor prózy

Jardo, opět krásné a smutné. Když někdo zničí živý strom vysušením půdy a ten pak usychá, je to zlé. Ale stejně zlé je, když někdo - jako třeba u nás na sídlišti zahradní správa - zasadí stromeček a někdo jiný ho několikrát vytrhne i s kořeny. Zasadila jsem ho pokaždé zpátky, pak ho i vzala domů a zasadila do obrovského květináče, ale obávám se, že mu už stejně není pomoci. T.

04.01.2020 11:15:231 tipů dát kritice tiprevírník

Ireno a Diano, rozumím vám a sdílím s vámi lítost nad uschlým stařešinou smrkem, ale jsem si také jistý tím, že jej - stejně jako já - vnímáte hlavně jako symbol toho, co přinášelo systematické vysoušení krajiny v oné etapě zemědělské velkovýroby. Díky, že jste se ozvaly.

04.01.2020 10:33:51dát kritice tipDiana

Také mám na Vysočině dva oblíbené stromy a kdykoliv přijíždím, vyhlížím je z auta s obavou, zda je zatím neskáceli. Jsou obrovské, teď v zimě mají větve holé a jejich koruny připomínají vzácné umělecké dílo, tak se malebně proplétají. A pak s radostí volám "ahoj krasavci!" Chápu tvůj smutek nad smrkem. * 

04.01.2020 10:33:04dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Starého smrku mi je taky líto, Jardo, a té vší "žoužele"  odstěhované z mokřadů kdoví kam... i vytrhaných starých ovocných stromů z remízků v rámci nerozumných meliorací... byly to zločiny na přírodě - doufejme, že se jen tak nedá!



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.