8: JO, VENDULO

Jo, Vendulo,

teď když máme, co jsme chtěli, tedy pár dnů po tom dalším koblihovém puči, který ovšem ještě neskončil, neboť mezi zdejšími koblihami s bolševicky rudě marmeládovými náplněmi za pár dnů pod ještě rozohněnými kastróly zplane přímo následný boj o rudě zmarmeládovaného křečka, jo, jo, máme to tady věčný masopust, a koblihy nemusí kvůli němu někam do maskérny, aniž zoo, prasečáku, nebo kravína.

Ale všechna tahleta dobytečnost vedla k důvodu, pro který na téma symbolonu bych nemusel už dál nic psát, vždyť přece, a v televizi!!!, všichni, (zase!!!) až na mne, viděli, a proto je to pravda, sedět napravo hned vedle tamté urválkové pana Jiřího Gruntoráda, pročež teď už každá kobliha tu ví, anebo opět zcela zapomněla, jak takový nějaký ředitel knihovny ineditních tisků vypadá, taková uhuhňaná nula, vždyť nesvede žádný rozhlasový hit.

A taky ti, co se doposud neseškvařili v ideologickém oleji, popřípadě sádle, se mohli dozvědět, jak tady vypadají ta lidská práva – pročež celé tohle dílčí téma, včetně všech (všech!!! – tedy i těch 2 odstoupivších) členů jejich zdejší vládní komise, můžu shrnout, tedy srolovat jako koberec, do jediného úsloví, v lecčems drobném nahrazující pouhé jedno slovo dobytčárna.

Inu, ano, genocidně zločinný stát.

Což je prostředí, v němž nemůže vzniknout film dalších dobrých 10 let, to já už budu po smrti, takže přeživší mě koblihy se mohou ještě léta leda tak pošklebovat, jak se naplnilo i tady tohle mé proroctví.

Když tamto, totéž, veřejně mnou pronesené před 30 lety, s platností na prvních 20 let, ano.

(Zrovna teď, při tomto psaní, mě napadla ta nejzásadnější scéna chybějící v tamtom – mnou neviděném nedodělku – s herci Schmitzerem a Mrkvičkou, pokud se téma týká nadporučíka Reichela, a navíc natočená s takovou syrovostí, i surovostí, že by ty koblihy z kina i zpřed televizorů odcházely zblité doruda těmi jejich vlastními náplněmi.)

Takže, shrnuto: Jiřího Gruntoráda jsi viděla, jak vypadá, proto už za ním nemusíš jít, dokonce se skákajícím gifem symbolonu, tedy identifikátem složeným odjakživa do sebe z pouhých dvou elektronicky virtuálních obrázků.

Seš prostě osvobozena od údělu, dokonce sama sebou – obdobně jak tenkrát za vůně šeříků a škvaření se lidských sádel ta Praha maršálem Koněvem.

Dokonce svou pedagogickou univerzitní kolegyní, vše je takto vysvětleno, a jsouce bez údělu jako každá marmeláda (kromě té portugalské z mrkví, která se ovšem neohaví cpaním se do koblih), pročež je zbytečné na téma symbolonu, nebo třeba petržele, už sem cokoli k dispozici zdejším koblihám psát.

.