Na Písmáku publikuje 50 tisíc autorů, 436 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Novinky #2 (28. 9. 2019)
Novinky (1. 8. 2019)

+2 neviditelných
Zúčtování s čoudem
datum / id19.01.2020 / 502435Vytisknout |
autorlastgasp
kategoriePovídkyDalší dílo autora
zobrazeno326x
počet tipů11
v oblíbených0x
Prolog

SOUTĚŽ TÉMATICKÝ DEN


Den zúčtování.

Zúčtování s čoudem

Zúčtování s čoudem.

     Je tomu již deset let. Rozhodnutí zdánlivě samozřejmé, se samými otázkami, proč až v ten den, proč ne dříve, proč následovala opakování, proč chybělo více odvahy, vůle, rozhodnosti.

     Byl jsem kuřák. Začal jsem záhy a pokračoval s přestávkami. Nikdy se mi nepodařilo přestat trvale. První tajná Camelka, z balíčku UNRRY, vonící po fíkách mi zachutnala ve dvanácti lech. Dalším pokračováním byly štiplavé Partyzánky a Detvy na vojně. Vojáci tehdy dostávali tři cigarety na den, bez rozdílu, jestli jsou kuřáci nebo nekuřáci. Pak se to již rozjelo a krabičky Lip, Globusek, Maric s filtrem i bez filtru, Bétéček a EleMek a mnoha dalších spotřebovaných denně, se staly nezbytností za každé situace. Zlozvyku kouření jsem podlehl a opakovaným nutkáním a slastným pokušením se ze mě stal notorik.             Dlouhou dobu jsem se ani nesnažil s kouřením přestat. Nikotin se stal mojí součástí, žádná omezení ani zákazy pro mě neplatily. Žádnou újmu na zdraví, postižení, jsem nepociťoval. Naopak jsem úspěšná období přisuzoval právě kouření, bez kterého jsem si svůj život nedokázal vůbec představit. Cigarety nesměly chybět, kdyby na sůl nebylo. Otročil jsem svému návyku i omezením, kterým je kuřák vystaven zákazy a vyloučením místa pobytu, zcela bez výčitek. Přišla i období, kdy jsem kouření omezoval pro silný, nepříjemný kašel. Po domluvě s mojí lékařkou, začal první pokus s kouřením přestat. Dostal jsem plný sáček roztodivných prášků. Byly to jakési slepované tobolky, ve kterých byly drobné úlomky jehličí, nebo něco podobného. Bez chuti a vůně jsem tyto tobolky týden poctivě polykal a zapíjel. Nekouřil jsem. Po týdnu jsem si zkusil zapálit, jestli se mi udělá špatně a od kouření mě to odradí. Neodradilo, cigareta mi chutnala ještě více, než když jsem začal polykat ty jedy. Kašel nepřestal.

      Moje doktorka mi doporučila ozdravný pobyt v lázních. Měsíc jsem se léčil v Karlově Studánce mezi horníky se zaprášenými plícemi a astmatiky. Inhaloval, cvičil, dýchal zdravý horský vzduch Jeseníků a při tom kouřil. Dokonce s jednou sestřičkou na rehabilitační procházce jsem kouřil cikánsky. Měli jsme již jen jednu cigaretu a kouřit jsme chtěli oba. Cikánský způsob to umožňoval. První z nás nasál dým z cigarety do plic a při polibku ho vypouštěl druhému do úst při nádechu. Jeden šluk se tak dal zužitkovat několikrát a na jedné cigaretě jsme si pochutnali oba. Kašlat jsem přestal.

     O abstinenci jsem se pokoušel několikrát. Byla to zejména opilecká předsevzetí a tak zvané poslední cigarety o silvestrovské noci, sázky na oslavách, nebo při onemocnění angínou, a rýmou, kdy žádná cigareta nechutnala. Jenže poslední cigareta na Silvestra měla brzy následovnici. Většinou ve svátek tříkrálový jsem již bafčil o sto šest. Námitky svých spolupracovníků a rodinných příslušníků jsem odbýval oblíbeným rčením, že sto procent lidí, kteří nikdy nekouřili, stejně umřeli.

     Bylo i období, kdy jsem kouřil tajně. Nějak polovičatě. Kouřil jsem jen v práci, doma byl ze mě nekuřák. Nikdy před tím, ani potom jsem se tak dychtivě netěšil chodit do práce, jako v tomto období. Prasklo to na mě podle pravidla, že lež má krátké nohy. Nohy patřily v tomto případě mé manželce, která využila náhodné cesty kolem úřadu a přišla mě navštívit. Stačil jsem jen ruku s cigaretou dát za záda. Měl jsem snahu náš rozhovor urychlit a zkrátit. Nedařilo se, manželka se rozpovídala a za chvíli vykřikla: „Ty kouříš!“ Kouř pomalu se linoucí po mých zádech vystoupal až nad hlavu a vytvářel tam modré obláčky dýmu, usvědčující mě ze lži a klamu. Přiznal jsem se a zastyděl. Byl to pro mne pokořující pocit. Zklamal jsem, i když jen z polovičky. Abych se potrestal, vydržel jsem doma nadále nekouřit a do práce jsem chodil dál nedočkavě a rád.

     V životě člověka přicházejí různé situace. Někdy ani nevíme jak reagovat, jak problém řešit. Zvláště když se to týká zdravotního stavu. Tělo přestane poslouchat a řeší si problém samo o sobě. Doktor preventivně a na svoji obhajobu pošle pacienta na rentgen. Myšleno sípajícího pacienta, který sice ví, že by neměl kouřit, ale zapálí si. On si totiž zapálit musí. Jdete tedy na rentgen plic. Čekáte, až na vás dojde řada a půjdete se postavit před studenou desku, kde uslyšíte – nadechnout - nedýchat – cvak – dýchejte. Jenže před tím vás zavolá sestra, usadí vás vedle monitoru, kde bliká pět svíček. Kdyby byly čtyři, můžete si myslet, že je advent. Do úst dostanete náustek s rourou, na nos pevný skřipec, abyste neucházel mimo ústa. Na pokyn se máte co nejvíce nadechnout a prudce vydechnout. Hodně, prudce, co nejvíce. Dýchnete, a zhasnou jen dvě svíčky. To je špatně. Pokus opakujete. Znovu náustek a skřipec. Tentokrát si na výdechu dáváte opravdu záležet, zhasnou tři svíčky. Chyba, stále špatný výsledek. Při vyšetření ještě doktorka zjistí z prstu sevřeného do malých kleštiček, že máte málo kyslíku. Zde již zpozorníte, protože bez kyslíku jste mrtvola. Dostal jsem strach. Pro uklidnění jsem si zapálil cigaretu. Abych příště sfoukl všech pět svíček, dostal jsem inhalátor s kapslemi suchého prášku, který mi měl rozšířit průdušky. Tělo se léčbě vzpíralo. Nevím, jestli byl moderní přístroj se svíčkami správně seřízen, ale já více než tři svíčky nesfouknul ani napodruhé. Po třetí se mi dělaly mžitky před očima a povely sestry jsem ani nevnímal. Diagnosa jednoznačná. Těžko vyslovitelná zkratka CHOPN.

     Rentgenový snímek žádné chorobné změny neukázal, ale ve zprávě doktor pro jistotu doporučil ještě vyšetření na CT. Computer tomograph, pravděpodobně pro jistotu, co kdyby. Začaly se dít věci. Kolotoč se roztočil. Na oddělení chorob respiračních usoudili, že je sice stav bez chorobných změn, ale doporučení varovalo. Šlapal jsem se objednat s žádankou na odbornou ambulanci. Když jsem uviděl tu obrovskou rouru a lůžko projíždějící sem tam, zatoužil jsem se uklidnit cigaretou. Ustoupit se nedalo. Vyšetření jsem absolvoval, vpich jakési injekce jsem přečkal a jízdu přetrpěl. Myslel jsem, že je to tím vyřízené a čekal jsem jen na zprávu o výsledku. Asi za měsíc jsem se dozvěděl, že na výsledku vyšetření CT se jim něco nezdá a byl jsem odeslán na další plicní oddělení. Po dalším spirometrickém vyšetření a novém rentgenu plic jsem byl objednán na bronchoskopii s biopsií a posléze po rezolutním rozhodnutí lékařky jsem byl objednán na „petku“. Nedalo mi to a vyhledal jsem na internetu, co je ta „petka“ zač.             Začal jsem se pomalu loučit s příbuznými, protože psychicky jsem se cítil již téměř mrtev. Pozitronová emisní tomografie. Úžasný název zvonící radiačním ozářením. Dostával jsem pocit těžce nemocného pacienta. Všichni kolem mě se tvářili ustaraně a tajemně. Zbýval jen odhad, kolik mně ještě zbývá času, než přijde fatální konec. Vykouřil jsem ten den poslední krabičku zlatých Kentek. Uklidnilo mě to. Zúčtoval jsem tvrdě se svou neřestí. Stal se ze mě exnikotinista. Ano, přestal jsem kouřit. Definitivně.

     V noci před kontrolou na Petce se mi zdálo o Černobylu. Chodil jsem neobydleným městem Pripjať, o které se nikdo nestará a zarůstá křovím a stromy. To nebylo dobré znamení. Na oddělení nukleární diagnostiky mě doprovodila manželka. Přišlo mi to jako doprovod na poslední cestě. Po přijetí a zaregistrování jsem byl poslán na WC, protože po aplikaci kontrastní látky ke mně neměl mít přístup nikdo bez ochranných pomůcek a prostředků. Tentokrát to byla ještě větší roura s lůžkem a ve znehybnělém stavu jsem projížděl rourou několikrát. Nebolelo to. V čekárně jsem byl pak sám a v duchu jsem přemýšlel, jak asi dopadnu a jestli ještě zářím. Čekal jsem dosti dlouho až do pozdního odpoledne. V budově byl již naprostý klid a uspávající ticho. Objevila se uklízečka, které jsem trochu překážel. Ptala se, na co čekám, že už tady nikdo není. Řekl jsem, že čekám na výsledek „Petky“. Šla se ochotně zeptat do oddělení a po chvíli mi sdělila, že je vše v pořádku a mohu jít domů. Vysoce odborné sdělení uklízečky mě uklidnilo. Byl jsem zdráv? Jestli ještě nějaké paprsky vyzařuji, to jsem nevěděl. Bez Geigera nepoznáte, jestli svítíte. Pro jistotu jsem seděl ještě dvě hodiny v parku, než jsem nastoupil do tramvaje, abych někoho neozářil.

     Dnes, po tolika letech na den zúčtování s nikotinovou neřestí, vzpomínám s úsměvem. Jak to bylo snadné. Žádné abstinenční příznaky, žádné závratě, neklid, třesy končetin. Jediné změny nastaly u akademického titulu docent na váhovou jednotku cent. Nekouřím.




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

21.01.2020 11:00:18dát kritice tiplastgasp

trojort - díky za přečtení a hodnocení. Možná, že to měla jako vedlejšák, ale uklidnila mě, to jefakt.

21.01.2020 10:07:52dát kritice tiptrojort

...sláva uklízečkám...

20.01.2020 20:14:07dát kritice tiplastgasp

Evžo, díky za přečtení a hodnocení. Hlavně teď a v budoucnu vydržet! Držím palce.

20.01.2020 20:02:191 tipů dát kritice tipEvženie Brambůrková

Když jsem bez funění nevyšla schody, řekla jsem si, že jsem nekuřák. A už 10 let opravdu jsem. 

20.01.2020 15:52:501 tipů dát kritice tiplastgasp

Karle, díky za přečtení a hodnocení. Máš úplnou pravdu. Stokrát jsem přestal a stokrát začal. Jedině vážný moment a vědomí nutnosti může vytvořit silný motiv, znamenající buď a nebo. Je to jen v hlavě a psychice. Já jsem se během psaní na Písmáku vyprofiloval do humorné polohy, která mi vyhovuje. Snad proto píšu blbiny i o vážných věcech. 

20.01.2020 14:58:391 tipů dát kritice tipK3

Přemku, přeju ti aby ti to vydrželo. Po čase přejde i chuť. Sám jsem byl kuřák a několikrát slavnostně přísahal že končím, nedařilo se. Ze svých vlastních zkušeností vím, že musí přijít něco jako vnuknutí. Je to vyloženě psychycký problém a jinak se nedá přestat. Mě pomohla malá dcerka, když mi odpověděla na otázku jaký chce dárek k narozkám. Řekla mi, že si přeje abych nekouřil. V ten moment jsem věděl že jsem nekuřák a už si nezapálil.

I mě se líbí tvůj humor. Nejsem si ale jist, zda takové pojetí u tohohle tématu pomůže kuřákovi. Asi jsi to ani nezamýšlel, ale skoro bych dal přednost vážnému pojetí. Ale to není výtka. Napsals to dobře.

20.01.2020 12:00:40dát kritice tiplastgasp

Jano díky za tvoji vzpomínku (námět na povídku), dnes můžeš být ráda, že si odolala. S tím čoudem jsme na tom stejně. Já bydlel u trati z nádraží Libeň dolní do Vysočan a před závorami byl semafor, kde vlaky zastavovaly a dýmaly. Dnes je tam autobusové nádraží, metro a tramvaj. Čoudí jen auta.

20.01.2020 11:24:26dát kritice tipvesuvanka

Přemku, přečetla jsem si se zájmem a zároveň si připomněla svoji první cigaretu. Bylo to asi týden po mých osmnáctých narozeninách, kdy jsem byla hrdá na svoji plnoletost. Asi by mě nenapadlo si koupit cigarety, ale dohnala mě k tomu příhoda v práci. V kanceláři nás bylo pět, já nejmladší, ostatním bylo něco přes čtyřicet. Jednou si kolegyně vypravovaly nějaké vtipy. Ani jsem je nevnímala, hleděla jsem si psacího stroje a tabulek plných čísel, na něž jsem se musela soustředit.  Najednou mě vyrušila jedna kolegyně slovy: "Jano, promiň, ale jdi na chvilku za dveře, chci povědět vtip, který by pro tebe nebyl, ty jsi moc slušná." Poslušně jsem odešla za dveře, ten vtip by mě ani nezajímal, ale na chodbě se ve mně začalo něco bouřit, přímo vřít... Já plnoletá, jsem pomalu považovaná za malé dítě, snad za svatouška? Tak to tedy ne. A v hlavě se mi rodil plán, jak dokázat, že nejsem svatoušek. Tenkrát  totiž nebylo tak běžné, aby ženy kouřily na ulici, a mě napadlo koupit si cigarety a zapálit si právě na ulici.  Moje kroky po skončení pracovní doby vedly do prodejny tabáku na rohu Spálené a Národní. Vybrala jsem si globusky, které mi byly sympatické názvem i obalem. Zapálila jsem si na stanici tramvaje na Národní třídě. Samozřejmě jsem kuckala, ale pak jsem přišla na to, že kouř nemusím vdechovat, a mně šlo hlavně o to, aby mě co nejvíc lidí vidělo s cigaretou v ruce, která nakonec dohořela jen tak, aniž bych ji vykouřila. Podobným způsobem skončily i ostatní cigarety z krabičky. Kouření mě neoslovilo, ale kuřáci mi nevadí.

Slovo "čoud" ve mně vyvolalo vzpomínky na jiný čoud, který jsem přímo milovala - a to kouř z parních lokomotiv. Bydlileli jsme poblíž nákladového nádraží na Žižkově. S bratrem jsme chodívali na nádraží a někdy jsme postávali jen na mostě a těšili se na příjezd nákladního vlaku. Bylo to příjemné být zahalen černým teplým a voňavým kouřem. Čím černější, tím lepší.  Mně voněl i kouř z komínů, když se topilo dřevem a uhlím.

TIP

20.01.2020 11:20:501 tipů dát kritice tipvesuvanka

Přemku, přečetla jsem si se zájmem a zároveň si připomněla svoji první cigaretu. Bylo to asi týden po mých osmnáctých narozeninách, kdy jsem byla hrdá na svoji plnoletost. Asi by mě nenapadlo si koupit cigarety, ale dohnala mě k tomu příhoda v práci. V kanceláři nás bylo pět, já nejmladší, ostatním bylo něco přes čtyřicet. Jednou si kolegyně vypravovaly nějaké vtipy. Ani jsem je nevnímala, hleděla jsem si psacího stroje a tabulek plných čísel, na něž jsem se musela soustředit.  Najednou mě vyrušila jedna kolegyně slovy: "Jano, promiň, ale jdi na chvilku za dveře, chci povědět vtip, který by pro tebe nebyl, ty jsi moc slušná." Poslušně jsem odešla za dveře, ten vtip by mě ani nezajímal, ale na chodbě se ve mně začalo něco bouřit, přímo vřít... Já plnoletá, jsem pomalu považovaná za malé dítě, snad za svatouška? Tak to tedy ne. A v hlavě se mi rodil plán, jak dokázat, že nejsem svatoušek. Tenkrát  totiž nebylo tak běžné, aby ženy kouřily na ulici, a mě napadlo koupit si cigarety a zapálit si právě na ulici.  Moje kroky po skončení pracovní doby vedly do prodejny tabáku na rohu Spálené a Národní. Vybrala jsem si globusky, které mi byly sympatické názvem i obalem. Zapálila jsem si na stanici tramvaje na Národní třídě. Samozřejmě jsem kuckala, ale pak jsem přišla na to, že kouř nemusím vdechovat, a mně šlo hlavně o to, aby mě co nejvíc lidí vidělo s cigaretou v ruce, která nakonec dohořela jen tak, aniž bych ji vykouřila. Podobným způsobem skončily i ostatní cigarety z krabičky. Kouření mě neoslovilo, ale kuřáci mi nevadí.

Slovo "čoud" ve mně vyvolalo vzpomínky na jiný čoud, který jsem přímo milovala - a to kouř z parních lokomotiv. Bydlileli jsme poblíž nákladového nádraží na Žižkově. S bratrem jsme chodívali na nádraží a někdy jsme postávali jen na mostě a těšili se na příjezd nákladního vlaku. Bylo to příjemné být zahalen černým teplým a voňavým kouřem. Čím černější, tím lepší.  Mně voněl i kouř z komínů, když se topilo dřevem a uhlím.

TIP

19.01.2020 21:40:52dát kritice tiplastgasp

Alegna - díky za zastavení a hodnocení

19.01.2020 21:39:42dát kritice tiplastgasp

Michale díky za uznání. K doutníčku také dobrý koňak a pohodlný ušák.

19.01.2020 21:38:14dát kritice tiplastgasp

Luboši díky za zastavení a projev sympatií. Oceňuješ toho literárního zhýralce velmi benevolentně, ani si to nezaslouží. Jen sad za to snižování zisku tabákovým koncernům.

19.01.2020 19:45:46dát kritice tipKočkodan

Jsem rád, že už deset let nepřispíváš k zisku tabákových koncernů. Jako nepáchnoucí Přemek mi jsi ještě o chlup sympatičtější. (smajlík)

19.01.2020 17:43:491 tipů dát kritice tipsupizmus

To sebepřemožení si žádá oslavu - např. vítězný doutník! :-)

19.01.2020 16:18:29dát kritice tiplastgasp

vesuvanka díky za zastavení a hodnocení, jsem rád, že se líbilo.

19.01.2020 16:16:35dát kritice tiplastgasp

revírník Jaroslave to ti gratuluju. Tak dlouho to vydržet, to už se ani za bývalého kuřáka nemůžeš považovat. Lesní vzduch ti určitě svědčí lépe. Díky za zastavení a hodnocení.

19.01.2020 16:14:29dát kritice tiplastgasp

Gora Irenko díky za přečtení a zhodnocení. Přínos to byl - 10 kg, kterých se nemohu od té doby zbavit, ale bojuji s tím stále.

19.01.2020 16:12:03dát kritice tiplastgasp

Philogyny díky za zastavení a hodnocení. Opravdu, nikdo nejsme dokonalí (viz Někdo to rád horké), ale můžeme s tím bojovat.

19.01.2020 16:09:23dát kritice tiplastgasp

R.L. děkuji za přečtení a gratuluji k dlouhodobé výdrži. 

19.01.2020 15:15:22dát kritice tiprevírník

Něco se mi už vyjasnilo kolem tvého místního nicku, Přemku. No, byla to anabáze skutečně náročná, než jsi nakonec přišel k rozumu. To já jsem, bude to už možná padesát let, přestal kouřit okamžitě po docela mírně vysloveném pokynu doktora při prohlídce mého krku: "Kouříte?" "Ano." "Tak nekuřte." To účinkovalo. Působilo to na mě kupodivu víc než nějaké přesvědčování. Ale je pravda, že jsem pravděpodobně nekouřil tolik, co ty. Maximálně 10/den. Ale tobě hlavně přeju tu tvou současnou nekuřáckou pohodičku.

19.01.2020 15:10:36dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Přemku, smysl pro humor je velmi silnou stránkou tvé tvorby, i zde, v jinak závažné a pochmurné "nikotinové story" se projevuje zcela jasně... také ráda četla!! Blahopřeji k tvému zúčtování, jistě mělo velký zdravotní přínos.

Díky za příspěvek k Tématickému dni

19.01.2020 14:09:00dát kritice tipPhilogyny

Jsem zarytý nekuřák, ale každý máme to své něco ...úniky ... jako peklo. Nevěřím na dokonalé lidi. 

Ráda četla. 

19.01.2020 12:16:16dát kritice tipR. L.

Jojo. V roce 1993 jsem zmackal krabicku a pak jsem asi rok vykaslaval cerne hleny. Nekourim.



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.