Hodný kluk

Seděli už hodinu v šedé dodávce nedaleko vyhlédnutého domu. Ne moc blízko, aby nebyli nápadní ale ne zas moc daleko tak, aby mohli po akci rychle zmizet. Franta, nejstarší z nich a hlava celé zlodějské skupiny, zůstával v nastartovaném autě a čekal. Tomáš pocítil silnou nervozitu, byl vlastně nováček a v necelých devatenácti letech také nejmladší člen gangu. Po smrti táty zůstali společně s napůl invalidní matkou sami v rodinném domě a účty se z něčeho platit musely. Mámě nakukal, že si chodí po studiu přivydělávat na noční směnu do velkoskladu.

Rozhlédl se po osazenstvu auta, dneska večer tu byli dohromady jen tři. Byl rád, že ho vzali mezi sebe. Oslovil ho jeden z nich, když blbnul koncem listopadu ve skateparku. S Filipem, jak se jmenoval, se znal i od vidění z nedaleké hospody. Potřebovali prý někoho mladého a mrštného. První dvě akce je jen doprovázel, pomáhal rozbíjet okna a dveře. Dovnitř měl jít dnes poprvé. Franta jakoby vytušil jeho váhání, se na něj otočil.

„Hele, mladej. Koukej se dát do pohody, za chvíli to rozjedem. Minule ses celkem činil, tak teď máš naši plnou důvěru. Dům je prázdnej, rodičové jsou ještě v práci a holky ve škole. Mimochodem, ta starší z nich je fakt pěkná kost.“ Zabubnoval prsty do volantu a pak se obrátil na Filipa.

„Několikrát jsme tam zvonili a nic, tak tam naběhnete podle plánu. Rozbijete okno vlevo od vchodu, poberete jen malý cennosti a rychle pryč- jasný?! Spustí se alarm, ale ostraha tu dřív jak za deset minut nebude.“

„Jasně Franto, já mladýho pohlídám. Za pět minut to máme hotový a přeskakujeme plot,“ uklidnil ho Filip.

Nasadili si lyžařské kukly, tenké rukavice a vyběhli z auta. Mrštným skokem pak zdolali živý plot. Společně vyrazili okno v přízemí a skočili dovnitř. Siréna z venku na baráku se rozječela. Byli v obýváku, Filip zůstal podle pokynů dole a Tomáš měl za úkol prohlédnout patro, kde se většinou nacházela ložnice majitelů a nějaký ten dětský pokoj. Rychle vyběhl po schodech nahoru. Nejdřív prohledal šuplíky u manželské postele, nalezené dva zlaté prsteny a řetízek strčil do menší kapsy u zimní bundy.

Pak se spěšně přesunul do dalšího pokoje. Zrovna prohrabával malou šperkovnici u toaletního stolku, když měl najednou pocit, že ho někdo pozoruje. Otočil se směrem k posteli a strnul. Seděla tam, vyděšená a neobvykle pěkná. Mladé, pružné tělo se jí napnulo a mírně sešikmené oči strachem rozšířily. Prudce zatoužil se jí aspoň dotknout, kdyby měl chvilku. Jenomže siréna ječela, tlačil ho čas a on musel honem vypadnout. Pohnula se. Napřáhl na ní ruku s vystřelovacím nožem, který vytáhl z kapsy.

„Klid, klid, malá! Pššš. Jen si tady něco vezmu a vypadnu. Jsi fakt pěkná kočička, ale já přišel jen pro pár šmuků a nechci problémy.“

Zařvala a skočila po něm. Vůbec to nečekal. Myslel si, že se ho bude bát. Začali se prát, měla netušenou sílu, která ho překvapila. Bolestivě ho poškrábala na krku. Musel rychle vypadnout, jinak bude průser. Bodnul a ona zanaříkala. Odhodil ze sebe její bezvládné tělo a vyděšeně vyběhl na chodbu a po schodech dolů. Cestou ven se k němu přidal Filip, vyskočili z okna a pak přes plot. Doběhli k nastartovanému auto a prudce vyrazili pryč.

Tomáš si musel sednout dozadu, ale byl za to rád. Začal se třást a po krku mu tekla stružka krve. Ještě nikdy takhle nůž nepoužil. Bylo mu zle při vzpomínce, jak čepel se čvachtavým zvukem zajela do těla. Bože, jestli se tohle dozví máti, nikdy mu to neodpustí, pomyslel si. Jeli asi deset minut a zastavili za městem, na parkovišti kus za benzínovou pumpou.  Byl tu jen jeden kamion a řidič nejspíš spal. Franta vyběhl a nejdřív vyměnil poznávací značky. Staré hodil do pytle a ten pak do nedalekého kontejneru. Pak se vrátil do auta a rozsvítil stropní světlo.

„Tak chlapi, ukažte, co máte, doufám, že to bude stát za to.“ Otočil se dozadu na Tomáše a strnul.

„Ty vole! Seš celej od krve. Co se jako stalo?!“

Tomáš se rozklepal a se zadrháváním mu odpověděl.

„Já, já jsem ji bodl! Byla tam a skočila, no skočila po mně! Já to nechtěl, ale ona zaútočila a poškrábala mě. Musel jsem ji bodnout, abych se jí zbavil!“

„Ty kreténe, ty si někoho bodl? Jak to?! Nikdo tam neměl být!“ Franta se vztekle obrátil na Filipa.

„Říkal si, že na něj dáš pozor a že v domě nikdo není!“

„Taky, že ne. Nevím, jak je to možný! Všechno šlo podle plánu, ani nevím, že se něco zvrtlo. Nic mi neřekl, až teď.“

Franta vyběhl z auta a prudce trhl zadními dveřmi. Vytáhl Tomáše ven a zatřásl s ním, ač ten byl očividně mimo.

„Ty debile! Uvědomuješ si, že když tě poškrábala, bude všude tvoje DNA?! Tak s tímhle už nechci mít nic společnýho. U nás končíš, sračko, ohrozil si nás!“

Pustil Tomáše a strčil do něj, až se zapotácel a sedl si na zadek. Pak po něm vztekle hodil svazek bankovek.

„Tady máš podíl za předchozí dvě akce a už tě nechci ani vidět. A to ti povídám, jestli tě fízlové chytnou a ty si pustíš hubu na špacír, podřízneme tvojí máti i s tím jejím zvěřincem!“

Pak naskočil do auta a prudce s Filipem vyrazili do tmy. Tomáš zůstal chvíli sedět, aby se uklidnil, až pak zašel s vyhrnutým límcem bundy na benzínku. Tam se na záchodě trochu umyl a zavolal si taxíka.

Doma se ještě svítilo v přízemí, máma se asi koukala na jeden z těch nekonečných seriálů. Potichu odemkl a opatrně našlapoval po schodech nahoru do svého pokoje.

„Tomíku! Jsi to ty?“, ozvalo se náhle ze spodu.

„Jo, jasně, že já, kdo asi?!“ zavolal otráveně.

„Že jsi tady dnes nějak brzo.“

„Ale, dneska nebyla práce, tak nás pustili dřív,“ zalhal. „Dobrou!“

„Dobrou. Jo a prosím tě, dej Bertovi a Samovi i klukům vodu, ještě než půjdeš spát. Zapomněla jsem na to a teď už ležím.“

„No jó,“ odpověděl a rychle vyběhl nahoru, aby ho už neotravovala.

Bert a Sam byli dva vořeši z útulku a teď hlídali na zahradě. Kluci, jak jim máma většinou říkala, byli tři kocouři rozmanitých ras taky z různých záchranných stanic. Po smrti táty se máti cítila osamělá a každý půlrok přibyl hladový krk. Neměl srdce jí to vyčítat, chápal, že se teď na zvířata upnula, když on už ji moc nepotřeboval. Ostatně, měl je také docela rád.

Nahoře vešel do ložnice, kocouři chrápali na posteli, jak jinak. Aspoň bude mít dnes útěchu. Na nic se neptali a nic nevyčítali, jen se přitulili a hřáli.

Později nalil psům vodu a pak šel do sklepa hodit zakrvácené tričko do rozpáleného kotle. Celou noc se přetáčel a znovu, a znovu si promítal, co se stalo.

Druhý den byla naštěstí sobota, bylo zrovna poledne a on sešel celý rozlámaný dolů na oběd. Ráno si musel vzít kvůli škrábancům starší rolák a mámě u snídaně nalhat, že ho bolí nastydlá krční páteř. Šel do jídelny a míjel obývák se zapnutou televizí. S hrůzou si uvědomil, že se tam uviděl. Ve zprávách zrovna běžel záběr zřejmě z domácí kamery na domě. Byli sice zamaskovaní, ale vlastní matka by ho jistě poznala. Vběhl do obýváku se srdcem až v krku, aby vypnul televizi, máma tam naštěstí nebyla. Slyšel ji cinkat talíři ve vedlejší jídelně.

Po zbytek dne se ji snažil nějak zabavit, aby se k televizi vůbec nedostala. Dokonce ji vzal autem ke kamarádce do jedné vesnice za městem, což sliboval už skoro rok, od té doby, co udělal řidičák. Koncem víkendu už byl tak psychicky vyčerpaný, že by se snad sám šel udat. Naštěstí v pondělí ráno už takový pocit neměl a v týdnu ve škole přišel rychle na jiné myšlenky.

Uběhlo asi čtrnáct dní. Z bývalé party už nikoho od té doby nepotkal. V televizi přišly na přetřes jiné události a tak si pomalu oddechl. Třeba to vyšumí a projde mu to.

V pátek přišel domů ze školy a ve dveřích na něj čekala vyděšená matka oblečená do svých lepších šatů. Na chvíli se mu zastavilo srdce, tak už je to tady a ona něco ví, pomyslel si vyděšeně.

„No čau, co se děje, že tu na mě čekáš takhle oblečená?!“

„Ale Tome, ani se neptej. Jeden z kluků od rána zvrací. Bojím se, že sežral nějakou otrávenou myš nebo návnadu. Popadni klíče a jedem na veterinu.“

Ani neprotestoval, jak se mu ulevilo. Naložili kocoura a jeli. Veterinární klinika měla otevřeno nonstop a byly tam dvě ambulance, takže to většinou netrvalo dlouho. Přesto zůstal čekat v autě a máma šla s kocourem v přepravce do ordinace. Vylezl z auta, vytáhl cigarety a zapálil si. Když tu z budovy vyšla holka asi v jeho věku. Byla mu na první pohled sympatická a hlavně moc hezká. Zašmátrala po kapsách a vyndala z kapsy bundy balíček cigaret. Nesměle se na něj usmála.

„Ahoj, neměl bys, prosím tě, oheň?“

„No, jasně,“ přiskočil hned k ní se zapalovačem. Zacítil příležitost, věděl o sobě, že sice není žádný šereda, ale ty nejhezčí holky mu většinou přebrali sebevědomější spolužáci.

„Čekám tady na matku, šla dovnitř s nemocným kocourem. A ty?“

„Já tu zas čekám na tátu. Šel s naší Kleopatrou na převaz. Dneska jí konečně vytáhnou stehy a sundaj límec. Bylo to s ní peklo,“ usmála se smutně. Napřáhla k němu volnou ruku. „Já jsem Veronika.“

„Tomáš, rád tě poznávám.“

Měla jemnou, teplou ruku a on zacítil příležitost. „Hele, nezajdem támhle do tý kavárny na kafe, než nám rodiče vylezou z ordinace?“

„Tak jo, super,“ usmála se na něj už mnohem veseleji.

Dal si kávu a ona horkou čokoládu. Nakonec si povídali skoro hodinu jak staří známí, kdyby je nepřerušil telefonát od Tomášovy mámy. Už na něj na parkovišti čekala. Naštěstí mu Veronika dala na sebe telefonní číslo.

Byl štěstím bez sebe, měl pocit, že se konečně zamiloval. Ošklivá událost před třemi týdny jako by úplně vybledla.

Začali spolu chodit. Asi po měsíci randění by s ní zůstal rád konečně přes noc, ale zatím nebyla příležitost. A Veronika se s ním nikde v parku muchlovat nechtěla.

První únorový víkend Tomášova máma odjela za svou sestrou na Šumavu. Ten byl tak šťastný a natěšený, že jí pomohl i zabalit, odvezl ji na nádraží a dokonce zamával, když se vlak rozjížděl. Také s přehledem vydržel hodinovou přednášku s instrukcemi ohledně jeho zodpovědnosti k domu a jejich mazlíčkům.

Veronika dorazila v sobotu dopoledne. Nejedli, nepili, skoro celý den spolu promilovali.

Navečer, když už se stmívalo, dostali oba hlad. Tomáš si potřeboval odskočit na toaletu a pak do sprchy. Vstal z postele a mrkl na Veroniku.

„Kočičko, já si dám sprchu a ty prosím tě zatím objednej pizzu, jo? Já chci se šunkou, smetanou a cibulí. Peněženku mám někde v bundě nebo kalhotách. Teda jestli nechceš vařit ty.“

„To si piš,“ zachichotala se a hodila po něm polštářem.

Byl v koupelně asi deset minut. Vrátil se do své ložnice a postel byla prázdná.

„Verčo, lásko, kde si??“

Neozývala se. Začal ji hledat, ale nikde v domě nebyla a její oblečení bylo pryč. Vůbec to nechápal. Pak mu pípla zpráva na mobilu.

„Musela jsem odejít. Ozvu se. Veronika.“

Žádné miluji tě, díky za hezký večer, nebo aspoň vysvětlení. Hned vytočil její číslo. Přerušila hovor a pak už byla nedostupná. Byl zklamaný. Nemohl dospat, chystal se hned ráno za ní zajet. Pak si uvědomil, že vlastně ani nezná její adresu. U nich doma se nevídali, Veronika o něm doma zatím nikomu neřekla. Její táta byl dost přísný a nechtěl, aby si jeho dcery začínaly známosti ještě před maturitou.

V neděli byl Tomáš nervózní jak starý pes a i docela naštvaný. Nechápal, že se k němu takhle hnusně chová. Po obědě mu opět pípla textovka od Veroniky: „Přijeď, musíme si něco objasnit, jsem teď na dvě hodiny doma sama. Adresu posílám, ale ty už budeš vědět.“

Divná zpráva mu nešla z hlavy. Dal do vyhledávače adresu, co mu poslala a krve by se v něm nedořezal. Dvakrát se podíval, jestli se nespletl. Byl to ten osudný dům. Taková zatracená náhoda! Zrovna on musel mít takovou smůlu. Ale jak se Veronika dozvěděla, co provedl? Náhle si vzpomněl na šperky, které ukradl. Vždyť on je zapomněl v bundě. Vstal a prohledal všechny kapsy, nebyly tam. Tak je to jasné, já jsem takový debil, pomyslel si. Když byl ve sprše, hledala jeho peněženku a našla je. V šoku ztěžka dosedl na postel, začal se strachy potit. Nakonec se rychle oblékl a vyrazil do toho prokletého domu. Třeba ještě nezavolala policajty.

Otevřela na první zazvonění, už na něj čekala. S kamennou tváří ho pozvala dál. Nechtěl, ale raději nakonec vstoupil, s nadějí, že se třeba nechá ukecat a neudá ho. Vždyť jim bylo spolu tak dobře.

Naštvaně na něj namířila prst.

„Že je mezi náma konec, ti asi říkat nemusím.“

„Veroniko, je mi to moc líto, nevěděl jsem, že ten dům patří tvojí rodině.“

„Ale to je úplně fuk, ty zmetku. To bys jako svým kumpánům řekl, sem nepůjdem, vybrakujem to o kus dál?! Taky chci vědět, kdo bodl naší Kleopatru!“

Přejel si rukou tvář.

„To já. Ale já jsem jí vážně nechtěl ublížit, ona mě napadla jako první! Já mám zvířata rád, věř mi!“

„Chápeš, že Kleopatra je ocelot a stála nejen pěknej balík ale hlavně, že je jako člen naší rodiny? Kdyby jí jeden pán z ochranky neposkytl první pomoc a neodvezl rychle vlastním autem na veterinu, už by tu s náma nebyla!“ Otočila se k němu zády a popošla k oknu.

„Do zítra tu chci mít všechny věci, které jste tu ukradli a také dvacet tisíc. Tolik stála všechna péče u veterináře.“

Přiskočil k ní a za ramena ji otočil k sobě. „Ale Verčo, peníze klidně někde seženu, ale ty věci já nemám. Oni už je určitě stejně prodali! Vezmu si půjčku a všechno vám zaplatím.“

„Na to ti kašlu! Moje máma chce ty ostatní šperky, byly po mojí prababičce. Buď to do zítra seženeš, nebo jdu na kriminálku. A nešahej už na mě!“ Prudce mu srazila ruce ze svých ramen.

„Veroniko, tak neblázni, já už u nich nejsem, přísahám. Nějak vám to nahradím, prosím!“ začal chytat paniku.

Za zády mu něco temně zavrčelo. Otočil se a uviděl Kleopatru, jak se na něj chystá skočit. Tentokrát se překvapit nedá, řekl si. Popadl porcelánovou mísu a hodil ji po kočce. Ta s hlasitým zakvílením a naježená utekla do vedlejší místnosti.

„Ty hajzle jeden!“ Veronika k němu přiskočila a začala ho fackovat. Chytl jí ruce a začali se prát.

„Zavolám na tebe policajty, kašlu na tebe, seš obyčejnej gauner!“

Tomášovi se zatmělo před očima. Ani nevěděl, jak se mu ocitl vystřelovací nůž v ruce. Pak bodl.

Nakonec zavolal záchranku a utekl. Doma se zavřel do své ložnice a rozbrečel se. Později šel s kocourem v náručí otevřít policii.

Veronika přežila ale i tak dostal pár let natvrdo. Jeho máma u soudu tvrdila, že je to hodný kluk, ale ani on sám už tomu nevěřil.

Své bývalé parťáky neprozradil, i když mu fízlové slibovali snížení trestu. Z doslechu věděl, že ve své vykradačské činnosti vesele pokračují dál. Ale on se bál. Bál se o mámu, o jedinou blízkou osobu, která mu zbyla.