Takový normální podzim

Cítím pod nohama hnilobnou vůni zetlelého listí. Zem v podrostu listopadek a navátých planých třešní je měkká a příjemná jako houba na mytí. Vidím je. Skrze živý plot, pečlivě sestříhaný do zákrytu,  mezerami  probleskuje  abstraktní obrázek barev na oblečení od retro kousků po barevnost značky ZARA pečlivě vybranou pro tuto sezonu. Žlutá, jasně modrá, khaki vedle černobílých kostek. Ve spáncích cítím proudění vlastní krve. Jsem vzrušená z toho jak bezpečně je mohu pozorovat zblízka a při tom nejsem viděna. Cítím zatuchlý pot mé tety. Je to její pot. Znám ho již od dětství. Pot smíchaný s naftalínem a nepranými polyesterovými šaty.  Sedím tu už hodinu a nemohu se nabažit.  Prohlížím si jednotlivé části těla mé matky a tety Jolany, její sestry. Jejich krky s obrovskými převislými záhyby klokotají při vysokém smíchu jako laloky rypoušů sloních. Jsou to mohutná a vznešená zvířata. Pomalu se sunou svým životem s jistotu obrovského kusu hmoty. Tetiny tučné prsty ihned pohltí vše co zachytily. Štíhlá sklenka s vínem se v nich okamžitě ztratí. Zatekla jí buclatá masa dlaně a celou ji olepila mastnotou z pečené masa.  

Vyskočila jsem ze svého úkrytu rovnou na velký stůl. Stůl se zakymácel. Rychle  jsem musela vyrovnat svůj doskok a podřepla jsem si jako to dělají opice. Kdysi jsem je viděla v dokumentárním filmu. Překvapilo mě jak je to stabilní pozice. Deska stolu zapružila a vystřelila velkou mísu plnou ovoce. Mísa vyskočila a při návratu volným pádem práskla o sedátko kovové židle a potom dopadla s žuchnutím na zem. Hroznové víno se rozprsklo a stříklo šťávu na holé nohy mé švagrové Miriam.Vypískla a odskočila od stolu. Ve tváři jí zůstalo nedůstojné gesto. Bylo mi jasné, že dnes už nebude mít dobrou náladu. Tenhle zážitek nezaplaší ani velká čokoláda hltavě nacpaná do úst. Všichni se otočili ke mně. Čas se zastavil jako když se Šípková Růženka píchne o vřetánko. Děti koply do míče, který se odkutálel do bazénu. Tchýně se zastavila ve chvíli, když pila vaječný koňak. Zůstala s pohárkem žluté lepkavé hmoty naraženým na nose a v křečovité grimase stáčela oči mým směrem. I oči mého manžela zírali na mě. Velmi, velmi se jim nelíbilo co vidí. Chvíli jsme na sebe upřeně hleděli. Zmocňovala se mě při tom tak vroucí vlna radosti a živočišné síly, že by to otrávilo celé menší mešťácké město. Nemohla jsem se ubránit a ve svém podřepu jsme začala poskakovat. Bavilo mě házet do vzduchu vše co zůstalo na stole a bavit se tím jak kusy salámu, zákusky , oříšky a křupky nabírají díky setrvačnosti rychlost mé paže a v ohňostroji vyprskávají do výšky. S tím rozdílem, že nezmizí se čmoudem ve vzduchu, ale dopadnou s nechutným plácnutím na zem nebo na ramena čumilů. Pohledy se ode mne stočili k mému manželovi. Paprsky z očí, které ho v tu chvíli začali transformovat do malého pomuchlaného skřítka se scvrklým obličejem jsem neviděla, ale sršeli jako jemné elektrické výboje. Neměl proti nim šanci. Za chvíli z něho byla postavička ne větší než-li scvrklá hruška. Odešel stranou a s velkou námahou vytáhl mobilní telefon. Neslyšela jsem kam volá, ale došlo mi, že volá pro službu psychiatrické léčebny. Tam už mě během posledních dvou let odesílal několikrát. Vždy s velkou brázdou na čele mezi očima, která se mírně vyhladila po zaklapnutí dvířek sanitky. Vždy jsem ho dlouho sledovala zadním oknem jak se jeho postava zmenšuje na cestě. Nebyl tak hrozný. Ale nikdy nechtěl jít se mnou. Škoda. Líbilo by se mu to. Mám ho stále ráda, ale nemohu si pomoci.

Když jsem rozmetala stůl skočila jsem na zem a začala jsem divoce tančit. Poskakovala jsem po trávníku a křičela jsem ve svém novém jazyce divokou píseň svobodné ženy, kterou mě naučila Vzteklá Stařena v blázinci. V písní se zpívá o tom, že mi slouží všechny živly a já jim rozumím, protože umím být vnímavá a nebojácná jako divoký panter. Točila jsem se s pohledem upřeným do nebe, které se rozmazalo a znovu a znovu jsem se zvedala z trávy a zpívala. Už jsem nevnímala, že mě někdo pozoruje. Vnímala jsem jen chlad a vůni posečeného trávníku, svěží letní vzduch prosycený dozrálým ovocem, slunce které mě rentgenovalo až dovnitř kostí a prohřívalo každou buňku mého těla. Je příjemné žít a nechat se nést tím opojením. Jediné oči, které jsem v tu chvíli vnímala patřili mému malému synovi. Stál asi tři metry ode mne a se zájmem a  pobavením sledoval co dělám. Potom se také začal točit a padal a řehtal se tomu, dokud ho otec nechytil za ruku. Vytrhl se a jeho tříleté kůzlečí nožky se ke mně rozeběhly.

V tom mě něco silně chňaplo za paži . Cítila jsem štiplavé bodnutí. Instinktivně jsem se otočila a zírala jsem na injekční stříkačku v  mém předloktí. Věděla jsem co to znamená a nebránila jsem se. Rychle jsem se otočila zpět k synovi. Pohladila jsem ho a byla jsem šťastná. I on vypadal velmi spokojeně a vyrovnaně. Chápal, že musím opět odejít. Oba jsme věděli, že to tak bude. Ještě jednou jsme si očima pověděli o své velké lásce a náklonnosti a rozloučili jsme se. Když jsem se otočila k tmavě modré dodávce psychiatrické léčebny zahlédla jsem odraz svého nahého těla. Překvapilo mě to a zároveň zamrzelo. Stále jsem nosila v hlavě svůj obraz, který jsem znala ze svého života před tím. Pamatovala jsem si pohlednou nakrátko ostříhanou ženu s pokleslými rameny a s lehce popuzeným výrazem v obličeji. Nahá žena s dlouhými rozpuštěným vlasy, kterou jsem zahlédla, byla o hodně mladší. A vyšší! Měla pronikavý důrazný pohled, který jsem zahlédla poprvé u Vzteklé Stařeny. Sama sobě jsem se do očí zadívala a oddychla jsem si. Ne, není to sen. Jsem to já, jsem svobodná.