Na Písmáku publikuje 50 tisíc autorů, 435 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Novinky #2 (28. 9. 2019)
Novinky (1. 8. 2019)

+19 neviditelných
Po kalamitě 2/2
datum / id11.02.2020 / 503227Vytisknout |
autorrevírník
kategoriePróza na pokračováníDalší dílo autora
sbírkaZe zápisníku lesníka,
zobrazeno132x
počet tipů8
v oblíbených0x
Po kalamitě 2/2

 

Hned ráno jsem se dal do vyznačování, v obavách, abych si to ještě nerozmyslel.

Užil jsem si výčitek! Ale také štěstí. Obojího dost. Štěstí z toho, že se daří, že mé rozhodnutí nebylo plané, že mi v zápisníku přibývají stovky a stovky kubíků krásného dřeva a každý ar lesní půdy, odkud bude odejmuto, pokrývá již nastupující generace lesa. Výčitky – t­y jsem si dělal z téhož důvodu. Ti nadějní velikáni spolu s hustými podrosty měli dál čerpat zelenými plícemi z ničeho, jen ze slunce, vzduchu a půdy, měli dál obohacovat atmosféru kyslíkem, vázat nadbytečný uhlík ze skleníkového poklopu Země a z něho na mohutných kmenech dávat narůstat vrstvám nového dřeva. Ty kmenoviny dosud ani zdaleka nevydaly všechnu sílu, naopak, byly teprve na začátku. Také jejich nevyzrálá mládež se měla ještě dlouho vyvíjet podle přirozených zákonů v laskavém polostínu zelených rodičů, kde každý stromek se měl učit sám za sebe bojovat o svou budoucnost.

Pádný důvod pro páchání této svatokrádeže však zazníval tvrdě ze všech koutů lesa, křičel na mě z každé paseky, kterou jsem byl nucen cestou sem projít. Dál jsem si zakázal dívat, krátkozrace jsem se upínal k blízkému bodu, k nahromaděným potížím přítomnosti. Ty mi denně sloužily za pobídku k pokračování v barbarství. Viděl jsem před sebou celý jeden rok bez zalesňování. To pro něj, pro tu vidinu se zbavuji nejcennějších zásob, pro něj překonávám výčitky. Pro pochybnou naději úspory jednoho roku, která také nemusí být ničím víc, než zbožným přáním.

Ve slabých chvilkách se vkrádala otázka – c­o uděláš za rok, až se to vrátí? Kterého záchranného stébla se chopíš potom? Ještě nelituješ?

Tu pochybnost jsem si však na víc než kratičký okamžik nepřipouštěl.

Tak jsem hrdinně dál podle svého zvyku měřil výčetní tloušťky vyznačovaných stromů a pomocí hmotových tabulek zjišťoval očekávanou těžbu v každém porostu. A vyvíjelo se to k mé spokojenosti. Svou vysněnou dobu převodu z holosečného na podrostní hospodaření jsem sice právě nesmyslně zkracoval, a tím celé to hospodaření jedním rázem rušil, ale kupodivu již i ta krátká doba postačovala, aby se znatelně zvýšil přírůstek dřeva na předtím uvolněných stromech. Tak se stalo, že jsem mohl od předčasného smýcení uchránit ještě třetí ze svých nejcennějších mýťáků, jeden z těch nadějně podrostlých několika druhy dřevin a výborně přirůstavých, tentokrát ne na Trojáku, ale na Kazatelnách.

Tři zachráněné mýťáky se mi staly náplastí na zradu.

Hajní zářili. Po celý rok se bez nového zalesňování mohli naplno věnovat jen těm už založeným kulturám, a ta zvýšená péče přinesla plody, dostavil se vymodlený úspěch. Sázka do loterie vyšla. Ani se tomu nechtělo věřit. Za rok jsme nevěděli, které ze šťastných náhod máme děkovat především. Kultury na kalamitních plochách začaly pevnými terminály viditelně vyčnívat z buřeně. Beznaděj odešla.

Dodnes pochybuji, zdali to štěstí bylo zasloužené.

Tajně, hluboko v sobě jsem se trápil lítostí nad zhrzeným úsilím řady minulých let. Jenom navenek jsem se s hajnými těšil z úspěchu.

Nebylo však po bojích. Právě v té době se už ve velkém projevovaly následky nového lesního zákona. Opět vítězila jediná požehnaná pravda. Mnohému z lesníků dokonce zněla věrohodně. Stékala shůry jako med, lepkavě se táhla a odzbrojovala vlažnou mysl. Mířila přesně na cíl. Z mysli lesníků bylo nutno vymýtit poslední zbytky vzpomínek na předešlý vztah k lesu. Holé paseky se měly stát provždycky základem hospodaření. Komu nestačí tříhektarové, je mu bez problému povolena výjimka do pěti hektarů. A koho ani ty neuspokojují, má mnoho důvodů věřit v novou kalamitu jako v možnost svobodného rozmachu. Strach z obrovských holin se rozplývá, ztrácí se v nich samotných, v mechanizovaně zakládaných kulturách, v jejich ochraně dokonalými chemickými přípravky. Velkoškolky již produkují dostatek silných smrkových sazenic. Lesnictví je na vysoké úrovni. Přihnojování urychluje růst kultur. Všechno jde jako po másle, jak bylo předpovězeno. Pýcha na úžasné výsledky zaznívá na každé poradě.

Zároveň začínají medově stékat ještě jiná slova, hrubě nelahodící mému sluchu: likvidujte přestárlé porosty! I ta mnozí slyší rádi. Tak se nám před očima ztrácejí desítky porostů, jež člověk z hlediska vlastního omezeného času nazval přestárlými. Takové jsou též na té části zvětšeného Chlumu, která bývala Slavíkovým polesím. Slavíka si ředitel povolal na ústředí a on tam s velkou ochotou šel. Ty porosty naštěstí přežily éru jeho holosečí. Většinu z nich nikdy ani neviděl, jak by si s nimi mohl umět poradit! Přežily později vichřici a kůrovce, přežívají zatím i paragrafy nového zákona. Jsou smíšené a teď po právu patří do sítě mých pevných bodů. Ještě jim hodně dlužím. Je v nich řada stromů zdravých, dobře přirůstavých. Některé jsou už částečně zmlazené, jiné se zpožděním k obnově přivádím. Zmlazují se smrkem, borovicí, modřínem, a nebýt tolik srnčí zvěře, dařilo by se také jedli. V mnohých ještě zapomenuty kralují jako pozůstatek z dávna staré matky jedle a vytrvale plodí.

Pod různými záminkami se mi daří z roku na rok likvidaci těch porostů odkládat. Mám jinou představu o vzkříšení nového lesa z trosek. Věk u ní nehraje roli. Důsledně obcházím bezduché zákazy a nařízení. Zvolna přibývá neuspořádaných skupinek náletů v mateřském stínu, kde měly buď již být pečlivě vyžínané umělé kultury, nebo teprve paseky, a ne-li ještě ani jedno ani druhé, tak kmenovina těsně před likvidací.

Mám asi štěstí. Při každé vnější kontrole se mi zatím daří vyhýbat vážnému střetu. Dokonce se stane, že napohled nepřístupný kontrolor projeví obyčejný lesnický cit a zapomene na své úřední poslání. Bývá to příjemné překvapení.

Také v mladších porostech, kterým jsem po kalamitě uvěřil a neukončil předčasně jejich trvání, rodí se velmi zvolna, zatím téměř nepozorovaně, zárodky mých představ. Málokdo to na první pohled pozná, každý vidí jen proředěná místa, ale já vidím, jak porost sílí, jak vyspívá. Vrcholky stále míří do výšky, ale korunami se rozpíná a blahodárně zastiňuje zárodky nové generace, jíž se tak bez lidské pomoci daří vítězit nad řídkou, v tomto polostínu zcela neškodnou buření.

A velké kalamitní plochy? Založené kultury na nich jsou z nejhoršího venku. Většinou za cenu drahé ochrany. Některým však pomohly jívy, osiky, jeřáby a břízy, které vyklíčily z větrem donesených semínek a zakryly je spásným stínem. Tam buřeň příliš neškodí. Pozorně ty kultury sleduji, mohlo by se to zvrtnout. Každý rok váhám, zdali už není načase dát pomocníky vysekat dřív, než se stanou škůdci. Zatím čekám. Kromě jediného nedostatku, že kultury zaostávají ve výškovém růstu, jiný nepozoruji. Dokud to bude únosné, nezasáhnu, umiňuji si. Úspora práce a peněz to malé zpomalení nahradí. Na sílících kmíncích u země je vidět, jak dobře se stromečky zakořeňují. Náhlý přísun světla by pomohl víc paseční buřeni než jim. Práce, kterou jsme zatím ušetřili, bylo by okamžitě zas nad hlavu.

Letošní příznivé léto, zdá se, rozhodlo. Smrky, lípy, javory i buky se terminálními výhony vytahují vzhůru až do větví svých ochránců. Bude už načase. Vidím to tady, v této bukové kultuře. Buk, vysazený na holou plochu, trpěl do doby, než ho náletové dřeviny shora přikryly, slunečním úpalem. Pomohly mu, ale také ho brzdily v růstu.

Ale teď se můžu přesvědčit, kolik má takový buk utajené síly. Rozhrnu houští u cesty a nedbaje rojů protivných mušek, vsoukám se dovnitř. Temná zeleň bukových listů se v mírném šeru rozprostírá do lesklých plošek. Ty tuhé, dokonale úsporné přírodní laboratoře zde viditelně prospívají. Hladově vstřebávají skromné částečky rozptýleného slunečního světla a ženou bujné letorosty do výšky.

Pod rozložitou jívou, co vrhá příliš velký stín, odklonil se jeden vrcholek za světlem a tam, kde vnikl do mezery, prohnul se vzhůru. Ulomím dvě stínící větve nad ním. Poznám, že to stačí. Určitě se brzy napřímí. V tomto věku mu to nemůže působit potíže. Prodírám se houštím podél bukových řad a pomáhám těm, co pomoc potřebují.

Teď už sem někoho pošlu, teď ano. Ale pohlídám si to. Žádné násilí! Odříznout větev, pustit světlo shora a jít dál. To musí stačit. Brzy si buk začne pomáhat sám. S dosavadními utlačovateli si vymění roli a nakonec je zardousí vlastním stínem. Hleďme, tady už se o to jeden pokouší! Šlahoun vystrkuje až nad vrcholek osiky. Kamaráde, jsi dobrý! Poplácám ho po kůře, potom ten kmínek obejmu dlaní. Ještě se mi tam vejde, ale za pár krátkých roků, ani se nenadějeme…

Snažím se proniknout zrakem stinným houštím. Všude jsou. Nabité životem. Bude zde bučina, o tom není pochyb. Raduj se, hospodáři, zdá se, že máš vyhráno!

Vezmu sem někoho hned. Hajného a šikovného chlapíka s ruční pilkou. Hodinku nebo dvě s nimi pobudu, než dokonale pochopí, co od nich chci.

 

Vyškrabu se z houští, setřesu pavučiny, vyhrábnu z vlasů pochytané smetí a setřu z čela pot.

Volně se nadechnu. Rozhlédnu se po věnci lesnatých strání. Všimnu si, že na pasekách ubylo toho slámově žlutého žíhání sežnuté buřeně, jež pokaždé v tuto roční dobu do daleka svítilo. Rýsují se tam už tmavé řádky odrůstajících kultur, které naši pomoc přestaly vyžadovat.

Zas o něco klidněji můžu spát.

Když už jsem tady, jdu si prohlédnout ještě starý mýťák tuhle pod Výří skálou, ten, co mi taky v těch krušných časech dodával sebedůvěru, jeden z „přestárlých“. Uvidím, jak se nálet po zimní těžbě vzpamatoval, jestli nedejbože nedostal světla najednou příliš a nezačal ho ohrožovat ostružiník. Taky se podívám, jak to po uvolnění vypadá v korunách.

Kéž by už naplno propukly jen tyto a jim podobné starosti!

Měls pravdu. Ostružina už tady natahuje chapadla. Ale pod blahodárnou klenbou ani ona není schopna ublížit radostným svícínkům boroviček, doubkům, břízkám a modřínkům, tím spíš ne smrčkům a jedličkám. Co tu všeho vidím! Větve ponechané po těžbě na zemi ničemu nevadí, naopak pomáhají uchránit nálet před zvěří. Proti srnčím běhům jsou to, zdá se, docela účinná klopýtadla. Páni! Tak málo chybělo, a byla by zde paseka!

Dívám se, jak napínání živého pletiva v dozrávajících letokruzích trhá kůru starých stromů. Na smrcích a jedlích to není na první pohled znát, zato světlé trhlinky v temných plátech modřínů a borovic vidím hned. Jaképak stáří! Ty stromy ještě dlouho kácet nebudeme.

V každém koutě porostu, jak jím procházím, stejný obraz: pod laskavou mateřskou clonou hloučky nadějných náletů.

Rozhlédnu se údolím a protějšími svahy.

Mé ubohé zjizvené království!

Ale ty jizvy se už hojí. Měl bys mít radost.

To mám. Ale mám taky obavy. Z toho, co se tu možná chystá zítra, pozítří.

To je úděl tvého povolání. Hodně obav, hodně starostí, a mezitím takové malé jiskřičky, jako tato radost z hojících se jizev.

Nic na tom nezměním, a tak si aspoň té radosti dopřávám plnou náruč, když odtud, usmířen, odcházím.

 

 




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

13.02.2020 15:16:44dát kritice tiprevírník

Ó, velké díky, přátelé.

13.02.2020 12:02:12dát kritice tiplastgasp

Přidávám svá slova k Irence, lépe bych to nevyjádřil!

12.02.2020 17:43:38dát kritice tiprevírník

Čudlo, děkuji.

12.02.2020 14:32:25dát kritice tiprevírník

Vypadá to, Gabi, že máš pravdu, uvědomuju si to až teď, když to říkáš. V mých knížkách opravdu chodí lesem vždycky dva, a to ti, kteří mají výhodu, že se přou k věci, a ne o blbostech. Jiný by mě jen rozptyloval a k žádnému závěru by to nevedlo.

Děkuju ti za komentář. A tobě, blacksabbath, za tipnutí.

12.02.2020 12:43:37dát kritice tipgabi tá istá

ja teraz nemyslím na mladých lesníkov, ale na Muža Chlapa, ktorý sa dokáže zapáliť pre dobrú vec tak, že dá niekomu aj po papuli a zároveň roznežniť takto -

 Ale pod blahodárnou klenbou ani ona není schopna ublížit radostným svícínkům boroviček, doubkům, břízkám a modřínkům, tím spíš ne smrčkům a jedličkám.

mám rada tvoje rozhovory samého so sebou, to ti v tom lese nemôže byť ani smutno, ste tam vždy davaja*

11.02.2020 18:06:13dát kritice tiprevírník

Renato, Diano, děkuji vám. Moc dobře se mi vaše milá slova čtou.

11.02.2020 17:25:51dát kritice tipDiana

Skvělé, zajímavé, inspirující!

11.02.2020 16:51:56dát kritice tipbixley
redaktor prózy

Jardo, potěšila mě nadějeplná kapitolka.

Každo pádně bys to měl uveřejnit na nějakém blogu nebo podobném webu, aby si to přečetlo víc lidí a hlavně těch, které to profesně zajímá, jak psala Irena.

11.02.2020 13:42:36dát kritice tiprevírník

Majks, díky.

11.02.2020 12:22:381 tipů dát kritice tiprevírník

Milá Ireno, na dobu, kdy to bylo, si nevzpomínám. Jen přibližně, pár let po tom, co jsem se stal polesným, tedy samostatným lesním hopodářem a zamiloval jsem se do své práce. A to přes všechny těžkosti, které ji provázely. Myslím, že ten okamžik, kdy k tomu poprvé došlo, jsem docela srozumitelně zachytil v próze Mrazivý úplněk.

Je od tebe hezké, co mi tady dál píšeš. Ale já na nějaké propagování svého díla nemám povahu a patřičné buňky. I když, částečně se přece něco z toho taky dostalo do užšího lesnického povědomí. Já jsem vlastně pořádně začal psát (předtím, po Zelené mříži, jsem mohl jen do šuplíku), až po revoluci, kdy se už nikdo nepídil po tom, co nebo kdo jsem zač a pominula politická překážka vydávat. Nejvíc pak až teď v důchodu, kdy mám víc času.

11.02.2020 09:17:56dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Jardo, můžeš se svěřit, kdy jsi dostal ten výborný nápad psát o tvé práci v lese?

Tvé knihy by měli s láskou a zaujetím / ne jako povinnou četbu/ číst studenti lesnických škol a ekologové... myslím, že jsou hodně prospěšné. Nutí čtenáře podívat se jinak na přírodu... učí přemítat o věcech důležitých pro existenci dalších generací... díky!



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.