Sbírka - Strom 2001

Tvůj obrázek

 

Končí den

a zapadá v mysli vzpomínka na tebe,

oči se mi zavírají

a mám tě na obzoru.

Jak červánky v mracích usínám bezstarostně

a spánek je jako píseň pověšená v oblacích

čekající na zítřek.

 

 

Něha

 

Setři mi slzu,

neboť se nemohu smát,

nevyslovitelně toužím po padající slze,

vločce, která ochladí mé tělo,

bezcitné tělo žíznící.

Prosím setři mi slzy,

zavírají se mi víčka.

Potěš mě,

neusnu snad bez ní.

Tělo nemohoucí žít bez snů a krásy,

jsem opuštěná a chladná,

prosím setři slzu.

 

 

Manželství

 

Podej mi svoji ruku,

poběžíme spolu pod strom,

kde si slíbíme lásku,

ten strom je svědkem našeho slibu a závazku.

Těším se na to, co přijde,

pohostím tě ze svého klína,

tak jsi pro mě cenný a vzácný.

Miluji tě

a vůni tvého těla, teplo tvého srdce,

které mě vždy zahřeje.

 

 

Čekání na tebe

 

Zahřej moji ruku.

Pociťuji chlad,

zima mě studí,

usínám.

Tvůj teplý dotyk je hebký a něžný,

dal mi naději, že neusnu jako vločka.

Chci tě stále držet, abych nezmrzl.

Neodcházej z ledové krajiny.

 

 

Pomerančové tváře

 

Růže v ústech.

Teplý dech.

Pohozená rukavice.

Stín a jiskra v oku.

Pomerančové tváře.

Sladkost duše.

Otevřené dveře do zahrady.

Zájem bez otázek a odpovědí.

Střídání počasí na obloze.

Cit obarvený na modro.

Mraky zakrývající oblaka a slunce zahalené mračnem,

čas oddaluje mraky a vysvitne paprsek,

světlo zahřeje kůži

a rozehřeje tvoje tváře.

 

 

Falešná naděje

 

Ty jsi tam nebyla a já Tě čekal,

hledal jsem Tvůj úsměv sladký.

A ničeho se nedočkal.

Já měl pro Tebe dva tajné dárky,

do batohu jsem je zasunul

a smutný odešel jsem domů zpátky.

 

 

Odchod

 

Odešla jsi a tolik ti toho dlužím,

zamiloval jsem se, z té nemoci snad ulehnu.

Tebe ve své paměti držím,

nikdy na tebe nezapomenu.

Na Tvé vlasy,

barvy slunečních paprsků,

rozčesané a svázané do stuhy,

na dotyk Tvých teplých prstů.

Tlukot tvého tepu a srdce důvěry,

vzpomínám, i když už Tě nikdy nezahlédnu.

 

 

Motýl za sklem

 

Dva barevní motýli potkali se na skle.

Okukovali se a kroužili okolo sebe,

skoro se tykadélky dotýkali,

každý z jedné strany.

Jiskra přeskočila

a pocítili růžovou nemoc,

opájeli se zamilovaností.

Motýl věděl, že mezi nimi je sklo,

které nemůže prorazit,

neboť je to nad jeho síly.

Ale družce, která ho milovala, to neřekl,

trápil se, že to skončí,

ale bál se říct pravdu.

Jeho čas nadešel a na schůzku s ní nepřišel.

Hledala a sháněla milého, ale on se jí neozval,

protože jí nechtěl způsobit větší bolest.

A v jejím smutku k ní přiletěl jiný motýl

z té krajiny za sklem.

Setřel jí slzy .

Radostí se usmála .

Motýl za sklem viděl, že se směje a je šťastná .

Uvnitř ho to bolelo.

Přál jí štěstí, protože ji miloval.

Už se neviděli.

 

 

Moc tě chci

 

Víš, uhranula mě tvoje krása,

mé srdce zraňuje a drásá,

běžel bych k útesu a skočil pro tebe,

proskočil až do útrob země a

zdvihnul tě do nebe.

Vsadit vše na jednu kartu bych riskoval,

vím, že naděje nezůstal kousek,

běžel bych pro něj dál.

Pro zrníčko naděje bych běžel a jen

abych viděl pravdu

a neviděl všechno jako jeden sen.

Probuď mě ze snu a mrákoty,

vím, že poznání přichází,

poznání tvojí dobroty.

Mlčíš, ale víš

a snad mi na to odpovíš.

 

 

Nabíhání

 

Zrak mám upřen na tebe,

ale oči mi sklouzávají dolů,

zavřené se na svět nedívají,

ale ony hladoví.

Musím s nimi sepsat smlouvu,

že mě nebudou mučit.

Nedají se uprosit.

Nenaleznu lék proti zamilovanosti,

rád bych si ho koupil třeba celý sud,

na tuto nemoc není protilátka.

Přeji si, ať city leží v náruči,

jak kotě na polštáři,

klidně si přede v pohodě a bezpečí.

Kocourek, který si mrouká

a hraje s bublinou dokud nepraskne

....a pak se diví.

 

 

Hra s ohněm

 

Ráda si hraješ s ohněm,

ten oheň dál házíš,

i žhavé jiskry okolo sudu se střelným prachem,

který se vznítí

a náš život se změní.

Někdy je jak divadlo plné masek,

když příběh končí,

smějeme se a zapomeneme,

pobavíme se na cizí účet.

Víš, že se za vše platí.

Proč mám platit já?

Snad mi chyběl plot,

abych se zastavil a uslyšel jasný signál,

jsem-li vítán.

 

 

Příběh pro Katku

 

V dálce je slyšet dupot koní. Ten dusot zesiluje a vidím spřežení koní, do něhož

je zapřažen tmavý kočár. Vraníci běží cvalem vpřed po široké cestě. Ty sedíš

uvnitř a přemýšlíš, co bude a co tě čeká. Díváš se přes okno a pozoruješ

míhající se krajinu. Stmívá se a kočár cválá velkou rychlostí přes moře. Při

rozbřesku se probouzíš v domnění, že to byl hrozný sen, a ty vidíš neznámou

krajinu, cizí zemi, kde kočár zastavil. Vysedáš z něho. Tvá zavazadla zůstala na

pláži a kočár se vrací zpět.

Napřahuješ ruku, srdce zasmutní po domovu a vlasti. Sedíš na kufrech a pláčeš.

Pak jdeš dál neznámou cestou do neznámé krajiny. Tam, kde jsi nikdy nebyla, je

tvůj nový domov. Cesta vede skrze husté houští šlehající do tváře. Rány tě bolí.

Po tváři ti teče slza. Kapesníkem otřeš slzy. Zatoužíš po naději, Ta zpevní

tvůj dech, vzpřímí tvé nohy, napne hruď, posilní paže. Přijde, odkud bys ji

nečekala. Zazáří ti. Ty si ji vezmeš do ruky a ona zahřeje a obveselí tvé srdce.

Vím, že po ní toužíš - po naději. A ona si tě našla, protože jsi ji hledala a

zatoužila jsi po ní.

 

 

Racek

 

Chtěl bych jak racek plout po obloze,

kroužit nad mořem,

čechrat své peří

a vznášet se ve výšině, letět svobodně,

nežít v pocitu nezodpovězených a mučivých otázek sám,

závidím rackovi jeho volnost a svobodu a lehkost,

ve které se zrcadlí jeho pohoda.

 

 

Falešná krása

 

Rozestavěná šachovnice různých krabic,

skryté ticho v nich.

Prázdné krabice bez obsahu.

Hledal jsem a pídil jsem se,

ale nenašel jsem ani studený dech,

jenž by mne zchladil.

 

Co s krásou bez obsahu?

Neproniknutelné světlo uzamčené v truhle.

 

 

Let

 

Mohl bych rozumět řeči ptáků,

obléci jejich křídla,

vznést se a letět jako anděl,

ve větru se mihnout jak plamen ohně,

kroužit nad městy,

poznat nové země,

okusit vůně luk a chlad severních zemí,

usednout na palmě a zchladit své horké peří,

obdivovat nové a neznámé.

 

 

Slavík

 

Slavík zpíval žalostnou píseň o lásce a přátelství

a v srdci ukrýval hlubokou bolest,

mnozí při ní plakali dojetím,

někteří okna zavřeli či kámen hodili.

Slavík zpíval dál, protože viděl mnoho bolesti,

jeho píseň dávala naději a léčila nemocná srdce.

Zpěvem umíral svému žalu a dával lidem radost a naději.

 

 

Kytara

 

Vidím na smetišti pohozenou kytaru.

Opuštěná bez zájmu na okraji města.

Přemýšlím proč.

Trest, osud, odplata či smůla?

Nečinně leží, nástroj bez využití a života.

Od slunce popraskaný lak,

rezaté struny, rozklížený krk.

I zatoužil jsem po ní,

dát jí zájem, lásku a čas,

dát jí, co ztratila,

aby došla svého cíle.

Očistil jsem ji,

sklížil,

obrousil,

koupil nové struny,

začal jsem ladit

a pak jsem hrál, co mi na mysl přišlo.

Její tóny a akordy mě zasáhly jako slova díků a vděčnosti.

To mě uchvátilo,

z očí mi tekly slzy,

tóny se rozezněly a poletovaly po místnosti,

měl jsem radost, že nastal její čas,

aby lidem mohla v tónech vyprávět a mluvit.

 

 

Panenka

 

Podáváš mi panenku,

ve tvé tváři cítím nejistotu,

svírám hračku, ve které se skrývá tvá beznaděj,

dětská touha po bezpečí a lásce,

rozumím, co chceš říci,

znám tvé rodiče a vím, co ti chybí,

jsi křehká jako růžový porcelánový slon.

Přál bych si, abys poznala opravdovou lásku,

někoho, kdo ti ji může dát,

modlím se, aby se ti trny strachu nevryly do duše.

 

 

Pavučina

 

Jsem polapen v síti,

mé myšlenky jsou jak jemné nitky,

pavučiny, které se zamotávají.

Kořist se sune stále více do středu

a lana se utahují,

po těle mi stéká pot.

Mám strach, co se stane.

Konec všeho?

Zlý pavouk mě polapil, ach běda.

 

 

K dosažení

 

Poletující rozhodnutí ve stínu pochybností,

poletující popel a žhavé uhlíky padající na zem,

vyklizená místnost a ticho v ní,

mlčící džbán stojící před zátiším,

poštovní holub letící napříč kopci,

oslnivý lesk labutích per,

mizící tečky na obloze,

pohled na padající hvězdu končící v nedohlednu.

 

 

Olověné srdce

 

Rozlomené srdce.

Co oba milovali, v prachu leží,

v nenávisti, v slzách hořkosti.

Hněv letí vzduchem,

syrové nepochopení.

Bratři žijící vedle sebe dělící se o vše,

teď vyhýbavé pohledy, pomluvy a pohrdání.

Rozlomené srdce.

Tam v prachu.

Zvedám ho,

dávám do dlaně,

je teplé,

hoří,

nemohu ho sešít,

každá jeho část je železná,

pilíře bez lávky,

po které bych kráčel,

cítím trní smutku mezi nimi

a pociťuji lítost.

 

 

Vzpoura

 

Kamenitá cesta, strmá a úzká,

končící pod dřevěným křížem.

V nenávisti zlomený nástroj,

rozbité brýle a přeražený nos

pro pár nesmyslných slov,

otvor do jeskyně, ve které se ztratíš,

zabloudíš a neuvidíš světlo.

 

 

Pouta

 

Hluboké oči a v nich jsou pouta.

Pouto pověr rozezlené v rozmar.

Rozmar touhy slyšící stejná slova.

Slova, která tě nutí: Běž!

Ale ty nechceš.

 

Přesto jdeš,

ale nechtěla jsi jít tam,

kde je konec,

zastávka do neznáma,

bezduché obličeje a dav popadaných světel,

za okamžik, který končí:

KONEC.

Po něm jen konec?

Snad, tak jo, nevadí.

Beru i to.

 

 

Prázdná slova

 

Spadané listí na ulici,

které odvál čas.

Mnohá tvá slova,

laciná, bez srdce.

Obsah jim chybí,

uletěla,

nemají hodnotu

ani význam bolesti druhých,

bezcenná známka o nás samých.

 

 

Lhář

 

Zoufalství mě souží.

Čí falešnost mě podvedla?

Hledám viníka,

chytnu ho při činu.

Odhaluji masky různým tvářím,

tam vzadu se někdo známý krčí,

nepoznávám ho a sundávám mu masku.

Mé srdce je ohromeno a zklamáno podvodníkem největším,

utíkám od něj.

Jsem tak sám, slabý, zranitelný a křehký.

Ach, mé srdce.

Pláču.

Neboť jsem ti věřil,

a důvěra v tebe mě zklamala.

Nevidím přítele bez lži a podvodu.

Z tváří mi stékají slzy – vzrušením mysli a bolestí.

 

 

Pomíjivý život

 

Hořící svíce, která svítí na stole,

její vysoký plamen plápolá,

světlo i stín se míhá do tmy.

Po čase svíčka dohoří a zhasne

a s ní odejde i stín.

A pak se rozsvítí další.

 

 

Masky

 

Život náš je mnohdy divadlo barev tváří,

nasazujeme si masky, jak se nám to hodí,

největší maskou je naše vnitřní já.

Před tebou nechci nic nasazovat,

ať prší či svítí slunce,

abych pohlédl na tebe v čistotě srdce i mysli.

 

 

Vlak

 

Projíždím se vlakem zvaným život,

mnohé tváře přicházejí a odcházejí

a v každém okamžiku se otvírá nový svět,

rozvinul se jak koberec,

ve kterém hledám příčiny a souvislosti,

ale nenalézám.

 

Hodnotím ve skrytosti věci minulé a budoucí.

Nerozumím.

Osud, přirozený běh beze smyslu a příčiny,

tužba po něčem nedosažitelném,

po něčem krásném,

jako by z jiného světa.

 

To snad každý touží po něčem neuchopitelném,

snad každý si to přeje,

ale zde na zemi mu je vždy něco odepřeno.

V dáli cíl

a já pohlížím na ten cíl v šeru

a zrak mi slábne.

 

 

Bez smyslu

 

Kamenný výraz člověka přejícího si se vším skoncovat,

mysl jak houpající se vahadlo,

přejít z jednoho břehu na druhý,

aby odlehčil své bolesti a strádání?

Strach, který prostupuje do jeho kostí,

tepající srdce bijící na poplach,

oči mu visí přes zábradlí,

jen se naklonit.

Ztratil vše i svoji lásku,

jeho život se rozsypal jako balíček karet.

Vzpomíná na čas,

kdy spolu pili brčkem kolu,

na vyčesávání jejích vlasů,

dychtivý polibek

a její opojivou slast.

Moc mu nezůstalo,

vlastní duše je jak houpačka nad propastí.

Pokládám si otázku: Proč žít, když nežít?

 

 

Nepochopení

 

Vidím smutnou tvář, která pláče,

je mi to líto a ptám se proč.

Najednou jsem viděl Mistra, jak tvořil slova,

která se dala do pohybu a tancovala.

 

Byl to nádherný obraz slov a myšlenek,

byl jsem plně dojat.

Pak slova vystoupila na scénu,

na kterou se těšila spolu s Tvůrcem.

 

A když se otevřela opona,

začala slova vyjadřovat myšlenky

a tancem se vyjadřovat.

 

Nejdříve lidé tleskali a jásali,

a pak začali křičet a urážet je.

Někteří vběhli na jeviště,

slova zbili, zranili a překroutili,

dali jim jiný obsah a pohyb.

 

Když to Tvůrce spatřil, plakal.

Bylo mu líto zraněných

a ve zmatku se pohybujících slov.

Po skončení scény k nim přišel,

ošetřil je a dal jim správný obsah.

 

Ale přesto se nenechal odradit,

jeho slova ho milovala,

Vystupoval dál pro těch pár,

kteří mu naslouchali.

 

 

Bolestný svět

 

Někdy si myslíme, že jsme střed vesmíru,

naše vlastní já schováváme, masku nasazujeme,

realita nám uniká.

 

Lidé přicházejí a odcházejí,

některé tváře milujeme a nevíme proč.

Když odejdou, smutek tu visí na zdech,

uvnitř je nám úzko.

 

Naše těla jsou jak sklenička položená na ostří nože.

Musí být v dobrých rukou,

aby se ruka po čase neunavila.

Pak sklenice padá a změní se v úlomky skla a střepy,

odlesk naší slávy.

 

Je to střep bolesti nebo krásy?

To nedokážeme plně posoudit,

neboť život je dar a smrt úděl.

 

To, co sklenice uchovala,

předá jako účet hostinskému.

 

 

O inspiraci

 

I zahloubal jsem se,

je to vyvolení či osud,

trest nebo smysl?

 

Ale uvnitř jsem po tobě zatoužil,

citlivost k tobě vzrostla,

a přimkla se k mému srdci.

Tvůj hlas zněl:

“Moc ráda budu s Tebou.

Budu Tě inspirovat a Ty budeš psát.

Má slova budou jak melodie,

která bude hrát na lidská srdce

melodií barvy, krásy a lásky.

Ale cena za to je, že budeš prožívat bolest,

kterou cítím já.

V těžkostech budeš vidět svět jinýma očima.“

A mezi nás vstoupilo pouto,

které bylo trnité

a na jeho konci byla krásná růže.

Trny se do mne zabodávaly

a bolest jsem prožíval,

ale v těch nejtěžších chvílích

jsem se obrátil na tu zvláštní růži,

která začala nádherně vonět

a já začal psát jako omámený.

 

I stál jsem před rozhodnutím,

že ji odmítnu nebo ji budu ignorovat.

Ale cena byla vysoká a platil jsem mnoho.

Obrousila jsi můj cit a vstoupila do mého života.

 

a proto si tě vážím.

 

 

Pevně v tvé ruce

 

Navěky se skrýt,

přebývat v bouřce a přečkat vlnobití,

až se utiší a studený vítr zchladí vlnité vlasy

a čerstvý dech tě ovane

a ty pocítíš sílu a plnost života.

 

 

Hloubání

 

Myšlenky zmítající mnou ve vlnobití,

nenasytný chtíč prázdných tvarů,

prázdnota nesmyslného cíle i dary věčné,

hledání tam, kde není odpověď,

mlčící šeď v zátiší obrazu

a její zpověď,

věčný koloběh nezodpovězených úvah a přání,

smysl našeho bytí není vždy k dohledání.

 

 

Anděl

 

Chtěl bych být andělem,

znát úradek Nejvyššího,

letět jak šíp,

kroužit v plápolajícím větru,

roztáhnout křídla a vznést se.

Jít tam, kam jsem poslán,

dát naději tam, kde není

a soud tam, kde je bezpráví.

Milovat Tě dobrovolně

a znát Tvou blízkost a slávu,

majestát a velikost,

rád bych byl jím,

nepropadal hříchu a pochybnosti

a znal věci budoucí i věčné hodnoty,

které přetrvají.

Chtěl bych být Tvým andělem.

---