Sbírka - Myšlenky 2002

Nůše listí

 

Nůše plná lístečků

a každý je jiný.

Ty jsi můj lístek

ojedinělý.

Na každém z vás

jsou vryté mé stopy.

Kochám se jimi pro

jejich jedinečnost.

 

Bourání

 

Pohozená lžíce,

zmizel úsměv mnohý a hněv zhoustl,

hromada malty smutně kouká.

Syrový kouř.

Rozezlený zedník si pod vousy něco bručí.

Přísný pohled stavebního dozoru.

Nasazená maska falše pana domácího.

 

Drama končí slovy:

„Co jste dělali, když jste nedělali?“

 

Boží mlýny

 

Věřím v Boží mlýny.

To, co druhým vaříme,

to brzy ochutnáváme.

Jsem rád, že spravedlnost přišla,

bičem si cestu našla.

Děkuji spravedlivému Bohu za jeho dar,

že pravda nevzešla nazmar.

Snad proto, abychom nežili jak hyeny,

Každý dostává odplatu i tady na zemi.

 

Sdílení

 

Vážím si chvil, kdy jsme spolu,

někde uvnitř je tolik, tolik ti co říct.

Nedokážu vyjádřit ta nevyslovená slova,

moc si to přeji, ale mé úsilí je prázdné.

V propastné úžině mého srdce mi ležíš.

Jak ti dát najevo, co pro mě znamenáš.

 

Stopy

 

Tam dole uvnitř jsou mé stopy.

Víš o nich jen ty sama.

Jen ty.

Snad pro kroky bez úvahy?

Vytištěné moje cesty a dráhy.

Směřující vždy k prameni,

odkud tvá duše dychtí a pramení.

Naber si jí.

 

Slepé ovce

 

Slepé ovce, které mlčí,

a zlý vlk na ně skrytě vrčí.

Nepoznají, jakou hru to s nimi hraje.

Naivita dál ve vrchol zraje.

Oči ovcí snad prohlédnou,

až zuby převléklého vlka

za beránka

zahlédnou.

Ach, naivní slepé ovce.

 

 

Žena mých snů

 

Jsi ženou mých snů a nocí,

přistižená v době půlnoční.

Ve třpytivosti hvězd se mi schováváš.

Naleznu tě v nich.

Věřím, že tě objevím,

chytnu za ruku a políbím.

A neopustím.

 

Pochybnost

 

Přál bych si, aby ses neztratila v moři,

kde vlny pochybností šplouchají sem a tam.

Jejich šepot se nedá přehlušit.

Zůstaň!

Zůstaň tu svá sama před sebou.

Tam v malém pokojíku,

pozorující tmavou sluneční oblohu

snad bez zbytečných otázek.

V naději dnů nových začátků.

 

 

Úzkost duše

 

Někdy je mi úzko, že závidím slepci.

Protože nevidí to, co já, a nebolí ho srdce.

Proto žádosti netrhají jeho duši na kousky.

Do hlubokého údolí snad na dně moře

někdy přijde vlna žádosti a mnoho stesku.

Zůstávám u kormidla sám se sebou,

s nadějí, že mě nesmete další bouře.

Někdy si přeji mít to už za sebou,

ale bouře přicházejí i odcházejí.

Jediná věc, co mi zůstala,

je bolest a její sestřenice úzkost.

 

 

Utrpení

 

Rád bych našel odpověď,

proč člověk musí trpět.

Vím, že na tuhle otázku nedostanu

definitivní radu.

Každý člověk si nese

svou hroudu utrpení,

někdo větší a druhý menší.

Hledání rovnováhy

Rád bych našel místo,

podle něhož bych mohl měřit.

Tolik věcí se mění a není definitivní.

Znepokojeně kráčím, abych se nepřehupoval

jako na houpačce.

 

 

Nespokojená

 

Snad pro uvnitř skryté rýhy,

pro krásu, ve které jsme se vzhlídli,

pro slova marnivá na poslech dychtivá,

pro ustavičné touhy i píle,

pro náruč i nenaplněné chvíle,

pro kroky delší než jednu míli,

pro nejasný v dáli cíl.

Snad proto věříš v něco víc.

Zklamání

Zklamáním přesycené srdce.

Jako by radosti bylo málo.

Co dobrého dát mezi dva krajíce?

 

 

Smutek

 

Je těžké udržet smutek,

když pod víčky slzy stojí.

Je nelehké přijít o někoho blízkého,

proč zmatek a bolest se v hlavě rojí.

Nezbývá, než poslední kytičku na hrob dát,

s pozůstalými na něj v dobrém vzpomínat.

 

 

Rozhovor s umírajícím

 

Jak těžce se poslouchají slova od někoho,

koho znáte odmala.

Poslouchám rozhovor, jak se má

dobře a spokojeně.

Ale pod hrdým a tvrdým srdcem

cítím plakat srdce, nemohu se dívat zpříma,

z očí tečou slzy, nemohu se jí dívat do očí.

Cítím, jak jí je smrt blízko a jak zaťala drápky.

Modlím se ke svému spravedlivému Bohu,

aby jí dal milost k smíření a došla pokoje své duše na věčnosti.

Na stránky textu mi kapou slzy lítosti a smutku.

Ach, Bože.

 

Oblázek

 

Bílý jemný oblázek v dlani.

Sevřená touha v rukou.

Ve tváři plné úsměvů je něco,

co se nedá slovy vyjádřit a čemu nelze porozumět.

V nejistotě skrývané mnohé nepochopení.

I to je sám život.

Život je příběh,

který má svůj začátek i konec.

Černá labuť

Zahalená tajemnou duhou.

Jako hvězdy, které mlčí.

Nesoucí se madona kráčící vpřed.

Jsi něhou dojemnou.

Růží neprovoněnou.

Krásou nepoznanou.

 

Jsi dívka, o které chci vyprávět a snít,

dotýkat se jejích prstů,

sevřít ji do náruče, políbit a nepustit.

 

Panno spanilá.

 

 

Věčné otázky

 

Proč se mě znovu ptáš

na slova, která znáš předem?

Proč mlčíš, když víš, jak mi chybíš?

Nová hra začala a já neznám pravidla

a nevím, co se pod kartami skrývá?

Uvnitř je mi úzko,

skryté tajemství tam hluboko.

Osvobodí mě někdo z klece bez dvířek?

 

 

Potkám lilii spanilou

 

Nevím, co bych dal za dívku jako kvítek,

který by rozkvetl v mé dlani.

Kochal bych se jeho krásou,

pohladil bych ho a přivoněl.

Lilie spanilá čistá jak sníh,

s lísky okvětními něžnými na dotyk.

Získala si mé srdce.

Obdivoval bych ji ustavičně

a zůstal bych v jejím stínu.

Tolik, tolik bych stál o to,

aby nám láska vytrvala

navěky a navždy.

 

 

Předurčení

 

Nezastavíš proud.

Neudržíš moře.

Vlnu, jež nosí hoře,

bere i dává,

je v ní síla dravá.

Neukryji před ní svá záda.

 

Šeptání

 

Zavřenými dveřmi mě neuslyšíš.

V rukou bílé oblázky skrývám.

Do vlasů ti šeptám něžná slova.

Tak něžná, až se stydím.

Kolik bych jich našel pro tebe.

Můžeš je zamknout na tisíc západů.

Přesto budou mluvit.

Potají.

 

 

Mužný strom

 

Chtěl bych být stromem,

o který se můžeš opřít,

s kořeny hluboko v zemi.

K němu můžeš spěchat

před bouří a žárem.

Větvemi bude hladit tvé vyprahlé vlasy.

Pošeptat mu můžeš své tajné přání.

Spočiň u něj, on tě střeží.

 

 

Mazlení

 

Pojď poběžíme spolu,

ty víš kam.

Polibek za polibkem.

Vše se čeří ve větru.

Přitiskni mě těsněji k hrudi.

Ať hoří naše těla láskou.

Touhou po sobě.

Neuteč mi pro tento okamžik.

Proto duše hladoví.

Tak mi chybí tvá něžnost.

 

 

Čím víc, tím moc

 

Čím větší touha, tím větší zklamání.

Při každém zklamání bolívá srdce.

Kdo ho unese?

Těžké jak mlýnské kolo.

Tolik, tolik pří tom bolí srdce.

 

Trápení

 

Každá bolest má svůj začátek.

Každé trápení má svůj konec.

Utrpení má svůj smysl.

Nepochopitelný?

 

Zhrzená láska

 

Očima se díváš na cesty,

které nikam nevedou.

Severní vichr v poušti neúprosné.

Morová rána těžknoucí.

Bodavá jak čepel zaražená

do přítele od pradávna.

 

 

Urousané vlasy

 

Rozčesané vlasy smáčené od slz.

Posílají každému věneček lásky,

které vlny zanesou daleko.

Jsou úzkostlivé jak vzpomínky.

Až k břehům tam v nikam,

cestou odnikud.

Doufám, že to cítíš.

 

 

Panenství

 

Navždy pro mě zůstaneš

nejvzácnější klenot,

perla ulovená z hlubin,

nikým nepoznaná a skrytá krása.

Budu tě hladit ve své ruce,

kochat se tvou krásou.

Ustavičně tě obdivuji,

perlo má nejvzácnější.

Jsi to nejcennější, co mám.

 

Sebelítost

 

Někdy pozoruji sám sebe

jak lístek s rýhami.

Chci vidět každý detail,

rozpitvat ho na malé kousky.

Zaobírat se jimi v soběstřednosti.

A nevšímat si, kolik listí padá.

A už se na mě zvedá a špína se na mě lepí.

Chci na sebe zapomenout

a utéci před svým stínem.

 

Nevyhnutelná

 

Jsi cesta bez břehů

stezka, která končí.

Tmavá bouře, ze

které se nedá vyjít.

Zlomené zrcadlo

neukazující správný obraz.

Mračno bez zásvitu,

zastávka bez konce.

Pavučina bez příčiny.

 

Moje máma

 

Stále a vždy věří v lásku

bez hranic a podmínek.

Snad proto nedokáže lásku přijímat,

vždy chce každému z ní

trochu dát.

Mám rád její snahu

každému pomoci, a je

plná citu.

Bezelstná i naivní.

Jsem rád, že jsi má,

jsi na světě, a že jsi tu.

---