Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seSbírka - Myšlenky 2002
Autor
Pájík
Nůše listí
Nůše plná lístečků
a každý je jiný.
Ty jsi můj lístek
ojedinělý.
Na každém z vás
jsou vryté mé stopy.
Kochám se jimi pro
jejich jedinečnost.
Bourání
Pohozená lžíce,
zmizel úsměv mnohý a hněv zhoustl,
hromada malty smutně kouká.
Syrový kouř.
Rozezlený zedník si pod vousy něco bručí.
Přísný pohled stavebního dozoru.
Nasazená maska falše pana domácího.
Drama končí slovy:
„Co jste dělali, když jste nedělali?“
Boží mlýny
Věřím v Boží mlýny.
To, co druhým vaříme,
to brzy ochutnáváme.
Jsem rád, že spravedlnost přišla,
bičem si cestu našla.
Děkuji spravedlivému Bohu za jeho dar,
že pravda nevzešla nazmar.
Snad proto, abychom nežili jak hyeny,
Každý dostává odplatu i tady na zemi.
Sdílení
Vážím si chvil, kdy jsme spolu,
někde uvnitř je tolik, tolik ti co říct.
Nedokážu vyjádřit ta nevyslovená slova,
moc si to přeji, ale mé úsilí je prázdné.
V propastné úžině mého srdce mi ležíš.
Jak ti dát najevo, co pro mě znamenáš.
Stopy
Tam dole uvnitř jsou mé stopy.
Víš o nich jen ty sama.
Jen ty.
Snad pro kroky bez úvahy?
Vytištěné moje cesty a dráhy.
Směřující vždy k prameni,
odkud tvá duše dychtí a pramení.
Naber si jí.
Slepé ovce
Slepé ovce, které mlčí,
a zlý vlk na ně skrytě vrčí.
Nepoznají, jakou hru to s nimi hraje.
Naivita dál ve vrchol zraje.
Oči ovcí snad prohlédnou,
až zuby převléklého vlka
za beránka
zahlédnou.
Ach, naivní slepé ovce.
Žena mých snů
Jsi ženou mých snů a nocí,
přistižená v době půlnoční.
Ve třpytivosti hvězd se mi schováváš.
Naleznu tě v nich.
Věřím, že tě objevím,
chytnu za ruku a políbím.
A neopustím.
Pochybnost
Přál bych si, aby ses neztratila v moři,
kde vlny pochybností šplouchají sem a tam.
Jejich šepot se nedá přehlušit.
Zůstaň!
Zůstaň tu svá sama před sebou.
Tam v malém pokojíku,
pozorující tmavou sluneční oblohu
snad bez zbytečných otázek.
V naději dnů nových začátků.
Úzkost duše
Někdy je mi úzko, že závidím slepci.
Protože nevidí to, co já, a nebolí ho srdce.
Proto žádosti netrhají jeho duši na kousky.
Do hlubokého údolí snad na dně moře
někdy přijde vlna žádosti a mnoho stesku.
Zůstávám u kormidla sám se sebou,
s nadějí, že mě nesmete další bouře.
Někdy si přeji mít to už za sebou,
ale bouře přicházejí i odcházejí.
Jediná věc, co mi zůstala,
je bolest a její sestřenice úzkost.
Utrpení
Rád bych našel odpověď,
proč člověk musí trpět.
Vím, že na tuhle otázku nedostanu
definitivní radu.
Každý člověk si nese
svou hroudu utrpení,
někdo větší a druhý menší.
Hledání rovnováhy
Rád bych našel místo,
podle něhož bych mohl měřit.
Tolik věcí se mění a není definitivní.
Znepokojeně kráčím, abych se nepřehupoval
jako na houpačce.
Nespokojená
Snad pro uvnitř skryté rýhy,
pro krásu, ve které jsme se vzhlídli,
pro slova marnivá na poslech dychtivá,
pro ustavičné touhy i píle,
pro náruč i nenaplněné chvíle,
pro kroky delší než jednu míli,
pro nejasný v dáli cíl.
Snad proto věříš v něco víc.
Zklamání
Zklamáním přesycené srdce.
Jako by radosti bylo málo.
Co dobrého dát mezi dva krajíce?
Smutek
Je těžké udržet smutek,
když pod víčky slzy stojí.
Je nelehké přijít o někoho blízkého,
proč zmatek a bolest se v hlavě rojí.
Nezbývá, než poslední kytičku na hrob dát,
s pozůstalými na něj v dobrém vzpomínat.
Rozhovor s umírajícím
Jak těžce se poslouchají slova od někoho,
koho znáte odmala.
Poslouchám rozhovor, jak se má
dobře a spokojeně.
Ale pod hrdým a tvrdým srdcem
cítím plakat srdce, nemohu se dívat zpříma,
z očí tečou slzy, nemohu se jí dívat do očí.
Cítím, jak jí je smrt blízko a jak zaťala drápky.
Modlím se ke svému spravedlivému Bohu,
aby jí dal milost k smíření a došla pokoje své duše na věčnosti.
Na stránky textu mi kapou slzy lítosti a smutku.
Ach, Bože.
Oblázek
Bílý jemný oblázek v dlani.
Sevřená touha v rukou.
Ve tváři plné úsměvů je něco,
co se nedá slovy vyjádřit a čemu nelze porozumět.
V nejistotě skrývané mnohé nepochopení.
I to je sám život.
Život je příběh,
který má svůj začátek i konec.
Černá labuť
Zahalená tajemnou duhou.
Jako hvězdy, které mlčí.
Nesoucí se madona kráčící vpřed.
Jsi něhou dojemnou.
Růží neprovoněnou.
Krásou nepoznanou.
Jsi dívka, o které chci vyprávět a snít,
dotýkat se jejích prstů,
sevřít ji do náruče, políbit a nepustit.
Panno spanilá.
Věčné otázky
Proč se mě znovu ptáš
na slova, která znáš předem?
Proč mlčíš, když víš, jak mi chybíš?
Nová hra začala a já neznám pravidla
a nevím, co se pod kartami skrývá?
Uvnitř je mi úzko,
skryté tajemství tam hluboko.
Osvobodí mě někdo z klece bez dvířek?
Potkám lilii spanilou
Nevím, co bych dal za dívku jako kvítek,
který by rozkvetl v mé dlani.
Kochal bych se jeho krásou,
pohladil bych ho a přivoněl.
Lilie spanilá čistá jak sníh,
s lísky okvětními něžnými na dotyk.
Získala si mé srdce.
Obdivoval bych ji ustavičně
a zůstal bych v jejím stínu.
Tolik, tolik bych stál o to,
aby nám láska vytrvala
navěky a navždy.
Předurčení
Nezastavíš proud.
Neudržíš moře.
Vlnu, jež nosí hoře,
bere i dává,
je v ní síla dravá.
Neukryji před ní svá záda.
Šeptání
Zavřenými dveřmi mě neuslyšíš.
V rukou bílé oblázky skrývám.
Do vlasů ti šeptám něžná slova.
Tak něžná, až se stydím.
Kolik bych jich našel pro tebe.
Můžeš je zamknout na tisíc západů.
Přesto budou mluvit.
Potají.
Mužný strom
Chtěl bych být stromem,
o který se můžeš opřít,
s kořeny hluboko v zemi.
K němu můžeš spěchat
před bouří a žárem.
Větvemi bude hladit tvé vyprahlé vlasy.
Pošeptat mu můžeš své tajné přání.
Spočiň u něj, on tě střeží.
Mazlení
Pojď poběžíme spolu,
ty víš kam.
Polibek za polibkem.
Vše se čeří ve větru.
Přitiskni mě těsněji k hrudi.
Ať hoří naše těla láskou.
Touhou po sobě.
Neuteč mi pro tento okamžik.
Proto duše hladoví.
Tak mi chybí tvá něžnost.
Čím víc, tím moc
Čím větší touha, tím větší zklamání.
Při každém zklamání bolívá srdce.
Kdo ho unese?
Těžké jak mlýnské kolo.
Tolik, tolik pří tom bolí srdce.
Trápení
Každá bolest má svůj začátek.
Každé trápení má svůj konec.
Utrpení má svůj smysl.
Nepochopitelný?
Zhrzená láska
Očima se díváš na cesty,
které nikam nevedou.
Severní vichr v poušti neúprosné.
Morová rána těžknoucí.
Bodavá jak čepel zaražená
do přítele od pradávna.
Urousané vlasy
Rozčesané vlasy smáčené od slz.
Posílají každému věneček lásky,
které vlny zanesou daleko.
Jsou úzkostlivé jak vzpomínky.
Až k břehům tam v nikam,
cestou odnikud.
Doufám, že to cítíš.
Panenství
Navždy pro mě zůstaneš
nejvzácnější klenot,
perla ulovená z hlubin,
nikým nepoznaná a skrytá krása.
Budu tě hladit ve své ruce,
kochat se tvou krásou.
Ustavičně tě obdivuji,
perlo má nejvzácnější.
Jsi to nejcennější, co mám.
Sebelítost
Někdy pozoruji sám sebe
jak lístek s rýhami.
Chci vidět každý detail,
rozpitvat ho na malé kousky.
Zaobírat se jimi v soběstřednosti.
A nevšímat si, kolik listí padá.
A už se na mě zvedá a špína se na mě lepí.
Chci na sebe zapomenout
a utéci před svým stínem.
Nevyhnutelná
Jsi cesta bez břehů
stezka, která končí.
Tmavá bouře, ze
které se nedá vyjít.
Zlomené zrcadlo
neukazující správný obraz.
Mračno bez zásvitu,
zastávka bez konce.
Pavučina bez příčiny.
Moje máma
Stále a vždy věří v lásku
bez hranic a podmínek.
Snad proto nedokáže lásku přijímat,
vždy chce každému z ní
trochu dát.
Mám rád její snahu
každému pomoci, a je
plná citu.
Bezelstná i naivní.
Jsem rád, že jsi má,
jsi na světě, a že jsi tu.