Životní střípky: Milost alkoholové amnézie

Probudíš se někde v přízemí chaty na nedbale roztažené dece, přikrytej spacákem, protože předchozí noc ti neumožnila zalézt tam celej. Už jen kvůli tomu, že by se ti mohlo chtít jít ven na malou, nebo by bylo potřeba odplivnout něco málo ze žaludku, alespoň podle míry včerejšího pití. Rychle si uvědomíš, co se během večera semlelo, že se panákovalo, hrálo na kytary, a že se ve vedlejší cimře poblil kámoš přímo na vypůjčenou matračku a tys ho s kýmsi táhl po půlnoci ke studánce, vysvlíkli jste ho do půl těla a tak, jak byl, jste ho omyli. S tou vzpomínkou ti tělem projede záchvěv radosti, protože si uvědomíš, že ti sice není jako by ses právě narodil, ale zároveň tě nebolí žaludek a určitě víš, žes neblil. Jdeš se vychcat a zároveň vypláchnout z patra hnusnou pachuť laciných piv a už po sté si slibuješ, že budeš pít jen voňavé, prvotřídní a chutné značky místo patoků, které viděly chmel jen z rychlíku. U studánky si znovu vzpomeneš na poblitého kámoše, to už se tomu směješ naplno, zvlášť když si vybavíš, jak zmateně koukal, když si grcl prvně, a slivovice, kterou večer tak nadšeně častoval všechny kolem, mu naředěná o žaludeční šťávu zatekla pod krk. Jdeš k venkovnímu ohništi, foukneš do uhlíků, přiložíš a dáš k ohni sušit tu poblitou matraci, kterou jsi rovněž vydrhnul u studánky. Asi je to nějaká forma altruismu, charity, nebo prostě jen bratrství stvrzené zkušeností z vlastních opilostí. Sedíš u ohně a čekáš, kdo první vyleze ven z chaty, jaký z tvých kamarádů první bude probírat události včerejší noci, smát se opileckým vtipům a hodnotit míru grckání v kuchyni. A je to právě ten nešťastník - milovník studánkových koupelí při svitu Měsíce. Vychází ven a přisedá k ohni: “Ty vole, to bylo včera vostrý že?” ptá se s částečnou morální kocovinou v hlase. Máš pro něj porozumění, je ti ho trochu líto, trochu je ti trapně za něj a tak odtušíš: “Jasný, bylo to velký, to se tak stává. Dobře jsme zahalekali, panáková smršť dopadla zdárně.” A všimneš si, jak mu zrak sklouzává na flek na sušící se matraci. Sjede ji pohledem shora dolů a zpět a pak se tě s bezelstným smíchem zeptá: “Ty vole, který prase to včera poblilo?”