Na Písmáku publikuje 50 tisíc autorů, 435 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Novinky #2 (28. 9. 2019)
Novinky (1. 8. 2019)

+4 neviditelných
JAKO Z FILMU (2)
datum / id25.02.2020 / 503962Vytisknout |
autorb.l.moott
kategorieOstatní nezařaditelnéDalší dílo autora
zobrazeno39x
počet tipů0
v oblíbených0x
JAKO Z FILMU (2)

 

Popisovat cokoli podrobněji, znamená pro mne o tom referovat bez podružností.

(Kterým se ovšem precizní popis v mém podání vyhnout nesvede.)

Takže z celé večerní zhruba půldruhé hodiny minulého pátku zbyla prožitkem vystřižena scéna dlouhá asi 3 minuty, když předesílám, že postupnost jejího (a to je zejména důležité: zpřítomněle se dějícího!!!) průběhu jsem si při jeho vyvstávání souběžně uvědomoval, jakby dokonce už předtím s nikonem s odkrytou krytkou zpřed objektivu na cosi takového předem nachystán.

Obecně řečeno, jakýkoli zážitek bez přípravy jindy trpí jakousi absencí.

Ponožkovitou proděravělostí splývavosti kontinuua.

Z níž vysvobozením ve smyslu účinnosti je jen pouze cosi jako zázrak.

Ten se mi sice před týdnem v promítací místnosti galerie Plato nepřihodil, uvědomoval jsem si ovšem v tomto mém popisovaném dění, jak se jeho prožitkem průběžně poznamenávám, ve svém vědomí nově ustanovuji a z předchozího měním.

Že v jakémsi tomto zrovna vědomě prožívaném okamžiku čehosi jako pravosti zažívám a souběžně svým vlastním konáním teď v každé chvíli ustanovuji cosi, co mění celý můj příští život na celé další měsíce.

S nikonem v pravé ruce připraveným k natáčení cítil jsem se dvojím, nikoli však schizofrenním, neboť upnut pouze k jedinému cíli, respektive úkolu.

Až ona až nutkavě se hlásící chvíle nastane, naprosto celou ji v nejplněji možném mém soustředění natočit.

A tahle cosi jako teleoklinní splývavost prožívání (podobná konzistenci záběru snímaného jízdou kamery) byla ještě podpořena citáty z děje Truffautova veleskvostu AMERICKÁ NOC, jimiž se na samém začátku galerijní opus Tomáše Svobody začínal.

 

Ve stejné chvíli jsem měl tenkrát v pátek sedět na přednášce o filozofii svatého Tomáše Akvinského.

Věděl jsem o jejím termínu tak asi 5 měsíců předtím, zatímco termín promítání mi byl zaslán prostřednictvím fejsbuku sotva před 14 dny.

Podle jakých kritérií si vybíráme cesty našich příštích životů, stanovuje je prozřetelnost, rozum či srdce?, ptal by se jistě na mém místě velmož středověké scholastiky andělský doktor Tomáš, předtím ovšem předurčený k rodové tradici světského hraběte z rodu Akvina.

V každém případě jsem se těšil na interpretující rozbor jeho pojetí přijímání okolností světa, které on nazýval iluminace, a jež bývá chápáno či zprostředkováváno jako zážitek dění chvíle, v níž rozum náhlým vhledem chápe pravdu.

Neboť jsem si sám určil, nebylo mi tedy dopřáno výkladu jinde, a v jistém smyslu jsem tak byl samým sebou odsouzen k zatracení – ale poněvadž jsem byl připraven zaujetím, tatáž zkušenost osvícení se mi přihodila jinak a jinde.

S nikonem koupeným za 3 tisíce a tady svíraným v pohotovosti pravicí jsem občas udělal záběr toho, co se dělo na rozlehlé promítací ploše přede mnou, poněvadž jsem si byl jako uprostřed jakési předtuchy jist, že se mi takto postupně zprostředkovává jakýsi pro mne vypovídací význam. Jelikož jsem si však byl při každém takovém zmáčknutí stejně tak jist, že ono rozhodné pro mne stále ještě nenastalo, vyčkával jsem v onom stavu nejméně dvojí podvědomé jistoty, abych nepropásl cokoli ani v tom sebemenším zásadní. Souběžně ovšem stále více sebou samým utvrzován, že především nesmím minout ještě jednou natočit ony záběry jízdy kamery připevněné na lokomotivce dětské hračky, jak jsem již totéž zaznamenal jako svého vnuknutí už před málem dvěma roky na brněnské výstavě.

Stal jsem se tedy obětí vědomého světa, v němž se naráz připomíná několik souběžných prožitkově různě odtažitých rozumových podnětů.

 

Důvody projevované pozornosti k čemukoliv mohou být rozličné, a v případě každé individuální osoby pro případné její pozorovatele v dílčích míněních každého z nich až k postřehnutelnosti rozdílné.

Přece zrovna já sám jsem pro pohled kohosi jiného hledal tamten pátek ve tmě hlediště úkryt před nedodělky, tedy vůči okolnosti, že se mi zasekla do naprostého už marna každá z mých snah souvisejících s určením rodného domu, v němž se na podzim roku 1923 narodila v Českém Těšíně světoznámá (jak se píše v jejích životopisech postrádajících však precizní určení rodiště) výtvarná umělkyně Terry Haass.

Souvisejíci matriky nebo výsledky (čili operáty) dobově souvisejícího sčítání lidu neexistují, pobytové evidence vztahujícící se k tamtomu roku byly obdobně zničeny kterýmsi z nejméně trojích okupantů Těšínska, navíc se jednalo židovku, která se z města odstěhovala, když jí, děvčátku, nebylo ještě ani 6 let.

Tedy zrovna v tom roce, v němž by bývala původní Teresie Goldmannová započala v rodném městě školní docházku, co by bývalo bylo pro případného dnešního badatele velmi nadějné, neboť v tehdejších vysvědčeních se udávala i adresa rodičů. Která s vysokou pravděpodobností mohla být totožná se žákových bezprostředním rodištěm.

V nemocnicích se totiž tehdy rodívalo pramálo.

Ona sama se posléze do svého rodného města již nikdy nepodívala, ač se dožila 93 roků, a takovou zcela nedalekou Olomouc, například, navštívila v roce 2006.

Třebaže takové a jiné potenciálně identifikující údaje jsou mi i přes snahu nedostupné, přesto trpělivým listováním a velmi přesně cílenými dotazy občas narazím na nějakou drobnost, kterou v souvislosti s životopisem Terry Haass ještě nikdo veřejně nezmínil.

Kdybych však měl takové zisky zfilmovávat, získával bych se ztrátou jakékoliv filmovosti pouhé pásmo za sebou postupujících statických obrázků, popřípadě panoptikum na sebe navazujících totéž striktně zprostředkovávajících dílčích mluvících hlav.

Účinek filmu jako organismu působícího magickým vlivem by se tímto televizáckým způsobem dostavit nemohl.

 

Popis zásadní okolnosti jsem v předchozím líčení již párkrát načal – ale z důvodu postupného vnášení ji možná předběžně konstituujících vlivů a souvislostí jsem od takovéto možnosti zveřejnění (hr hned teď) pokaždé na čas poodstoupil.

Takovými doposavadními oddychy jsem si ovšem mezitím už všechno nezbytné připravil, takže mohu spustil naostro.

Seděl jsem ve tmě asi 12 metrů od kolmé promítací plochy široké přes celou čelní zeď, po celou dobu s připraveným nikonem koupeným před roky v jakési slevě.

Za natočení mi nestálo prozatím nic, proto jsem jen víc a více zbystřoval pozornost ke střihu, po němž se opět objeví ona kamerová jizda prostřednictvím hračky dětského vláčku, kterou jsem, jak známo, již jednou natočil.

Proto jsem průběžně kombinoval, jak bych ji natočil jinak.

Až nastalo, vzal jsem to z první vody z pohledu diváka, veden i snad shlédnutím předchozích citátů z arcidíla Francoise Truffauta – heuréka, střih, a já kamerou švenkoval za vším, nebo po všem, na plátně, co mi stálo zrovna z zájem.

K pohybujícímu se pozadí děje původního filmu jsem takto přidal pohyb svůj.

Naživo jsem zachycoval dění života.

Zprostředkovávaného života.

A tohleto dění pohledem pohybu kamery jsem si po celou příští dobu celé sekvence uvědomoval, a nestydím se zde použít i onoho našinci tak zprofaného slova užíval, poněvadž dokonce samým sebou dojmy vznikajícími v hledáčku nikona veden a podněcován až k labužnickému oddávání se průběžné animaci mnou rozvíjených tendencí zrovna se dějícího a rozvíjejícího se pocitu oné (anebo v jejím stavu) osudově uhrančivé Tomášovské světelnosti čehosi jako vnukající se plochy pozorovatelně se při tom průběžně přesunující v prostoru pozornosti mé mysli.

Nestává se přece zas až tak často, aby kdosi za plného průběžného vědomí byl svědkem zrovna se usazujícího čehosi jako uvědomovaného si zpomaleného pohybu obdobného nasvícenému oblaku tvořenému částicemi jeho se zrovna formující vlastní myšlenky.

SVĚTLO A POHYB

 

Světlo a pohyb – tak zněl jeden z úvodních titulků této sekvence.

Zvěstovávající dvě základní danosti, jimiž je tvořen každý film.

Pokud jím ovšem míníme cosi jako stav zření.

Naplno proto uhranut, sledoval jsem ve tmě prostřednictvím obrazů zprostředkovávaných laternou obdélníkové matnice na zádi těla mezi dlaněmi svíraného nikona právě přítomnou skutečnost promítaného děje, do jehož měnící podoby jsem s celou svou předchozí obeznámeností zažitou před dvěma lety zajížděl nebo se v něm místy na pár chvil občas zastavoval.

Choval jsem se jako v reálném plenéru, neustále si připomínaje, že mimo podobu takovýchto záběrů jsem rovněž stále i divákem onoho velkého celku inscenované nebo stylizované skutečnosti, z jejíhož umělého prostředí nikonem jen vybírám.

Zažíval jsem v plném vědomí obojího prožitku stav údivu dějící se soujedinosti. V němž mi takto zažívaná rozpolcenost v ničem nepřekážela. Aniž by mě v naplno získávaných poučujících dojmech jakkoli omezovala.

 

PLATO Ostrava

3. února v 15:40 ·

?„Současným je ten, kdo se snaží být přítomnějším než přítomnost a vyjadřuje touhu tento čas zintenzivnit.“?

Tristan Garcia

 

Dodneška vnitřním okolnostem tohoto citátu nerozumím, respektive (obdobných touh i tužeb prost) obsah jeho vnějšího sdělení nechápu.

Přesto se mi v jednu chvíli připomněl i on, když jsem s takovým zaujetím uvnitř promítací místnosti ostravské galerie Plato filmoval, co už bylo jiným zfilmované v účelu poučení nebo dokonce konfrontace, včetně předchozí nejedné veřejné projekce, a o čem předpokládám, že bylo činěno v účelu názoru dovozujícího, z čeho vlastně je třeba odvozovat ono, jež jako zvěcnělý stav potom nazýváme film.

Poněvadž při takovém způsobu uvažování, mířícího za prostou pohlednost, nebo v jeho důsledku, ono nazývané film je pak čímsi mnohým jiným nežli to, co se se slovem film mezi našinci obvykle nazývá.

 

 

 

.




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

K tomuto dílu není zatím žádný komentář.

Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.