Na Písmáku publikuje 50 tisíc autorů, 435 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Novinky #2 (28. 9. 2019)
Novinky (1. 8. 2019)

+3 neviditelných
V letadle
datum / id26.02.2020 / 503992Vytisknout |
autorVendysss
kategoriePohádkyDalší dílo autora
zobrazeno33x
počet tipů0
v oblíbených0x
V letadle

„Mami, kam pojedeme letos v létě?“ zeptala se Zorka při večeři. „No, asi to bude daleko. Pamatuješ, jak jsme byly minulý rok v Itálii? Tak možná, možná pojedeme znovu, ale…“ nechala maminka dramatickou pomlku ve vyprávění: „ale tentokrát tam poletíme!“ „Wow, mami, to je hustý, my poletíme letadlem?“ Užasla Zorka: „no tak to se těším, to bude bezvadný.“ 

Zorka se dneska ukládala do postele vážně nadšená, pojedou zase do Itálie. Loni si to užily s mamkou fakt hezky. A letos to bude určitě minimálně stejně dobrý!

„Ty jo, my vážně poletíme,“ obrátila se Zorka na maminku, když stály v odletové hale. „No, už to tak vypadá,“ odpověděla maminka trochu nervózně. Neměla létání moc ráda, ale dneska poletí jen asi hodinu a půl do Benátek a potom autobusem do Caorle. To je turistické letovisko, ideální pro válecí dovolenou pro dvě holky u moře. „Tak jo, musíme projít bránou, která nás proskenuje, jestli nemáme s sebou něco nebezpečného, je to jako rentgen, ty projdeš a ti, co tady hlídají uvidí, co všechno máš v kapsách,“ vysvětlila Zorce maminka, co se teď bude dít. Zorka trochu nedůvěřivě šla za maminkou a koukala na tu velkou frontu, kterou musely s maminkou vystát. „Mami, a to všichni letí do Itálie?“ „Spíš ne, tady všichni musí projít těmi bránami, ale pak se rozdělí do více letadel a poletí, kam zrovna potřebujou.“ 

Když se dostaly na řadu, Zorka se trochu bála projít tou bránou. Najednou maminka vidí, jak na ní mává sympatická paní a rukou ukazuje, aby šly za ní. „Jé, mami, on je tu dětský vchod, hele,“ ukazovala Zorka na barevnou cestu, která sice vedla k dalším branám, ale ty brány byly namalované růžově a modře. Musely sundat všechny věci a dát je do krabice a na takový pohyblivý pás. Zorka tam dala svůj batůžek a mamina příruční kufr, ve kterém měla sbalené všechny věci. Krabice na páse projela počítačem a na druhé straně si holky mohly věci vzít zpět. Nic dalšího po nich nikdo nechtěl, a dokonce jim nechali i tousty v krabičce, které maminka udělala jako svačinku na cestu. 

Když maminka se Zorkou prošly bránou, uviděly spoustu krámků, ve kterých bylo opravdu velké množství věcí. Parfémy, šátky, kavárny, hračky, hodinky a nádobí a prostě snad úplně všechno. Procházely kolem obchodů a v každém to vonělo jinak. Zorka koukala s otevřenou pusou na ten ruch, který tu probíhal. „C21,“ zahlásila maminka a ukázala na místo, kde byla na stěně velká modrá cedule: „tady budeme čekat na naše letadlo.“ A usadila se se Zorkou na sedačky, které byly u brány. Zorka všechno pečlivě sledovala. Sledovala, jak maminka svírá v ruce pasy a letenky. „Ty jsi nervózní, mami?“ zeptala se maminky. „Jo, musím říct, že trochu jo, neletěla jsem už dlouho, víš?“ Usmála se na ní.

Chvilku si povídaly a najednou, za takový malý pultík, který stál u východu na ranvej, přišla hezky oblečená paní, rozsvítila světla, otevřela dveře a začala něco hlásit do rozhlasu. „Vypadá to, že naše letadlo už je přistavené,“ zvedla se maminka, která v jedné ruce držela letenky a v druhé příruční kufr. Zorka si vzala batůžek na záda, vstala taky a chytla se maminky za triko. Obě si pak stouply do fronty, která se tam během pár vteřin vytvořila. Když došly na konec fronty, maminka podala letenky a pasy té hezky oblečené paní a pak se vydaly tunelem, po schodech dolů, až vyšly ze samozavíracích dveří ven. 

Najednou se před ní objevilo opravdu, ale opravdu veliké letadlo. Zorka znovu otevřela pusu dokořán a prohlížela si tu spoustu malinkých okýnek, které byly ve tvaru šišatého kolečka, ta velká křídla a kola, po kterých to letadlo jelo po vzletové dráze. Maminka Zorku pobídla a obě se vydaly na schody vedoucí do letadla. Když vyšplhaly asi tak třicet, možná třicettři schodů, vstoupily do letadla. Tam je přivítala usměvavá letuška, která se podívala na palubní lístek a poslala je sednout si na jejich místa. Bylo to letadlo, kde na jedné i druhé straně jsou tři sedadla a uprostřed ulička. Maminka podle čísla našla sedadla, příruční zavazadlo a Zorčin batůžek dala nahoru do úložného prostoru a nechala Zorku, aby si sedla k okénku. Zorka si prohlížela sedadla a okénko, které mělo takovou plastovou zasunovací roletu a řekla: „Mami, nevím, čeho se pořád bojíš, ale tohle je jako v autobuse, jen ta roleta je jiná. V autobuse je látkový závěs.“ Maminka se začala smát a pohladila Zorku po tváři. 

Když bylo letadlo plné lidí a všichni tak nějak seděli na sedadlech, přišly dvě letušky, které začaly, podle Zorky, hrát divadlo. Ono to divadlo nebylo, letušky dávaly instrukce cestujícím, Zorka to ale vnímala jako kdyby předváděly nějakou scénku. 

Zorka se zadívala z okna a viděla, jak se letadlo zvedá a míří směrem k mrakům. Bílé skvrny se přibližovaly a Zorka si představovala, co jí připomínají. Jeden mrak měl tvar pejska a druhý kočičky. To je jako z té knížky, co jí maminka četla, když byla nemocná. Jeden mrak se otočil a Zorce připadalo, že se na ní dívá malá bílá ovečka. Koukala na ni a ta ovečka se začala pohybovat směrem k jejímu okénku. “Ahoj,” povídá ovečka Zorce přes okénko. Zorka se rozhlédla kolem sebe, jestli to také někdo slyšel, ale neslyšel a tak povídá: “Ty mluvíš jenom se mnou?” “Mluvím s tím, kdo mne poslouchá,” odpověděla ovečka. “Chceš se trochu proletět? Můžu ti ukázat, co všechno se dá zažít na nebi,” nabídla ovečka Zorce svezení. “To by bylo báječné,” zajásala Zorka a v tu chvíli seděla ovečce na zádech a letěly spolu pryč od letadla. Minuly toho pejska a kočičku a letěly výš směrem k těm největším mrakům, které byly úplně nahoře, tam, kde končí modrá obloha. 

Když k nim doletěly, Zorka seskočila a běžela po mracích směrem k slunci. Ovečka běžela za ní a smála se u toho. Obě pak zastavily na kraji velkého mraku, podívaly se na sebe a bylo úplně jasné, co udělají teď. Vzaly se za ruce a skočily dolů. Padaly a padaly, až dopadly na velký černý mrak, který byl napěchovaný vlhkým vzduchem. Když dopadly, mrak se otřásl a začalo z něj pršet. Zorka i ovečka se zase rozesmály, chytly se za ruce a běžely zase zpátky. 

Zorka zjistila, že má od toho černého mraku úplně mokré boty a kalhoty až ke kolenům. “Jej, takhle nemůžu zpátky do letadla,” povídá ovečce. Ovečka ale dostala nápad: “tak vylezeme zase tam nahoru, kde svítí sluníčko a kalhoty ti uschnou.”

Vylezly tedy po malých mráčcích až nahoru, kde bílé mraky ozářily sluneční paprsky. Zorka si lehla na záda, dala ruce pod hlavu a začala se slunit jako na pláži. “Tak přesně takhle si to představuju na písku u moře, byla ty jsi někdy u moře?” zeptala se Zorka ovečky. “Hele, jsem tam každý den,” zachichotala se ovečka na Zorku a lehla si vedle ní. Po chvíli si Zorka sáhla na kalhoty a zjistila, že už jsou suché, “už bych se asi měla vrátit za mámou. Bylo to fajn,” řekla ovečce a po malých obláčcích doskákala směrem k letadlu. Ovečka jí zamávala a skočila rovnou do volného nebe, kde se z ní stal malý obláček, který se vznášel ve svitu slunce.

Zorka se podívala na maminku, která seděla vedle ní: “Mamí, kdy už tam budeme?” Maminka se usmála a odpověděla: “Chvála bohu, že už opravdu za chvíli,” a stiskla Zorce ruku. 

Když vystupovaly z letadla, do tváří se jim opřelo italské sluníčko, musely přivřít oči, jak jim do nich pálilo.

 

Zorka oči otevřela a uviděla zeď svého pokojíčku, posetou vlastnoručně nakreslenými obrázky. „Fíjo, zajímalo by mě, jestli to v letadle bude přesně takové…“




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

K tomuto dílu není zatím žádný komentář.

Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.