Na Písmáku publikuje 50 tisíc autorů, 435 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Novinky #2 (28. 9. 2019)
Novinky (1. 8. 2019)

+19 neviditelných
Útěk
datum / id26.02.2020 / 504018Vytisknout |
autorLiterát_Pavel
kategorieOstatní nezařaditelnéDalší dílo autora
témaHorror
zobrazeno128x
počet tipů0
v oblíbených0x
Útěk

Útěk

Mnozí z nás se snaží utíkat před vlastními pocity, činy nebo skutečností. Jedná se však o lidský reflex, který bychom neměli přehlížet, ale čelit mu. Probouzím se na podlaze ze svého hlubokého snu a ocitám se uprostřed místnosti, vstávám a rozhlížím se, nic nevidím, je moc velké šero. Tma pohltila již vše, co mohla a má orientace v ní byla téměř nulová. Slabý a neznámý zdroj světla přicházející ze siluety dveří za mnou osvětloval zeď pokrytou obrazy, které sahaly až ke ztrouchnivělému a špinavému stropu. Každý obraz byl zarámován v obyčejném dřevěném rámování, na obrazech byly namalovány portréty nějakých lidí, pečlivě si prohlížím každý jednotlivý obraz, každého člověka o kterém povídá. Říkám si, že na nich není nic zvláštního, zkrátka staré opuštěné obrazy nějakých lidí. Jen jsem nemohl pochopit, proč se tak hodně, ba přehnaně usmívali. Vzal jsem to jako skutečnost, do které mi nic není a pokračoval jsem v prohlížení.

Dveře, jehož světlo ozařovalo tuto zeď najednou zhaslo. Vysoká temná postava lidského vzhledu s jasnýma bílýma očima bez viditelného nosu a úst za dveřmi bránila světlu dále prosvěcovat do vedlejší místnosti. Ozval se zvuk podobný sekáčku na maso, celý zmrtvělý se snažím nahmatat svou únikovou cestu. Dveře se pomalu otevíraly a blížilo se to ke mně, nahmatal jsem kliku, s jejíž pomocí jsem otevřel dveře neznámo kam a prudce je za sebou zabouchl. Pokryl mě strach, nezdržoval jsem se a vzal jsem nohy na ramena. Utíkal jsem tak rychle, jak jen to bylo možné, avšak jsem nevěděl kam. Svit měsíce mě doprovázel a já musel zastavit. Lapajíc po dechu jsem se zmohl na pár slov: „Je pryč? Utekl jsem mu?“ otázka však zůstala bez odpovědi. Díky měsíčnímu svitu jsem se rozhlédl po chodbě, po které jsem utíkal. „To je snad nějaký hotel?!“ odvětil jsem zvídavě a vrazil do jednoho z pokojů.

„Moc se tu o své ubytované nestarají, ale co, snad nebude vadit, když si na chvilku odpočinu,“ celý nedočkavý si lehám do špinavé a lehce navlhlé postele, bylo mi to jedno, spal jsem. V mém poklidném spánku mě přerušil hlasitý výkřik ozývající se z chodby. Vstal jsem a byl připraven, dveře se rozrazily. Do mého pokoje vběhla dívka a rychle se schovala do druhého rohu místnosti, chodbou zněly velmi hlasité, těžké, a řinčivé kroky. Dostal jsem znova strach a schoval se pod postel v případě, kdyby se to dostalo dovnitř. Když se kroky stále přibližovaly, pohlédl jsem na tu dívku v rohu, byla špinavá, potrhaná a podle krvavých fleků na oblečení i zraněná. Kroky zastavily u mého pokoje, cítil jsem, jak to hluboce dýchá, byl jsem přesvědčen, že nás to cítí. Nastalo hrobové ticho, snažil jsem se dávat té dívce znamení, aby byla co nejvíce potichu. Po hodině nepřetržitého schovávání jsem se odvážil k ní přiblížit, „Pře-před čím jsi utíkala?“ ptám se zmateně, nejevila o mne vůbec žádný zájem, mluvil jsem na ni, dokonce jsem ji i postrčil. Absolutně si mne nevšímala. Také otázka na její jméno zůstala nezodpovězena. „Je zvláštní co se tu děje, podle stylu oblečení vypadá jak z padesátých let,“ pomyslím si a tiše se opět přesunu na moji postel pozorujíc ji při tom. Nejspíše začínám trpět samomluvou, každá otázka k ní směřovaná zůstává bez odpovědi, přitom ale s uspokojivým pocitem, že tu nejsem sám.

Najednou vstala, celá rozklepaná se porozhlédla po pokoji, ironicky jsem na ní mával, ale bez naděje, že si mě všimne, utekla pryč. „Jsem snad duch? Proč mi nemohla normálně odpovědět? Proč o mě ani okem nezavadila?“ pomyslel jsem si a zmaten těmito otázkami jsem se rozhodl o útěk z pokoje. Byl jsem zcela přesvědčen, že pokud neuteču teď, tak nikdy. Dostatečně odpočatý jsem vstal z postele, otevřel ty staré dveře, které po celý jeden den sloužily jako ochrana před vstupem onoho, co sem zahnalo tu mladou dívku, a začal jsem utíkat. Byl den, konečně jsem viděl na svůj útěk z tohoto prokletého místa, podle intuice jsem na chodbě zabočil nejdříve doleva, poté doprava. Jevila se jako bludiště, bez nadějného konce, pečlivě jsem si zapamatoval svou cestu.

Po několika odbočení jsem spatřil východ z této noční můry, nápis "Exit" červeně osvěcoval okolní zdi blikajíc při tom. Zastavil jsem a užíval si ten pohled naděje, stačilo už jen pár rychlých kroků a jsem venku, na svobodě. Tento pocit rychle ustal a opět se ozvaly ty kroky, celý zkoprnělý jsem vyčkával, až to uvidím, to kvůli čemu jsem utíkal, to co mě donutilo se strachy zavřít v tom špinavém pokoji a ležet na té provlhlé posteli, a také to, kvůli čemu ta dívka utíkala. Dočkal jsem se. Těžké řinčivé kroky se znova ozvaly a já věděl, že je to ono. Plížilo se to chodbou tak těžkopádně, že bych tomu i utekl, ale pořád mi vrtala hlavou ta dívka, přeci před tím utíkala a poté byla schovaná u mě v pokoji. Nemůžu tomu přeci neustále ustupovat. Byl jsem si totiž jist, že se mě také bojí. Rozběhl jsem se a zastavil přímo u toho. Se vší mojí odvahou jsem tomu pohlédl do očí. Jejich bílá mlha mi vyjevila veškeré tajemství, které ta zrůda zažila, takový pocit nikdy nezapomenu. To ono může za naše životní nezdary, dny plné temnoty i sny plných obav a beznaděje. Následně mne přepadla lítost, že to musí bloudit takovým prokletým místem plného smutku a utrpení. Zahleděl jsem se tomu do očí ještě více, zastavilo to. Koukali jsme na sebe, jako bychom se znali, jako bychom spolu strávili celý život. V hlavě mi utkvěl neznámý hlas, křičel, prosil ať utíkám, ať se bojím, ať mám strach o život. Věděl jsem, že ustoupí a udělal krok vpřed. Prošel jsem tím a uslyšel ohlušující řev. Po zádech mě vzal mráz, který však rychle ustal bezprostředně poté, co jsem znova spatřil východ. Bez ohlédnutí jsem se naproti tomu rozběhl.

Oslepující ostré denní světlo zaplavilo můj pohled a já se dostal ven, byl krásný letní den. Ulice se plnily lidmi spěchající na náměstí. Zprudka jsem se nadechl, mé plíce zaplavil čerstvý vzduch. „Svoboda!“ to bylo slovo, které jsem zařval bezprostředně poté, co jsem porazil svůj strach.




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

27.02.2020 19:20:54dát kritice tipLiterát_Pavel

Nevidím ani důvod, proč bych se urazil :). Sám jsem zaškrtnul políčko, že stojím o hlubší kritiku a jsem rád, že jste mi napsal svůj názor. Koukám, že psaní se věnujete už delší dobu, takže to má pro mne ještě větší váhu :). Ještě jednou děkuji moc!

27.02.2020 18:56:29dát kritice tipK3

Dobře, že ses neurazil jako mnozí jiní začátečníci. Od toho Písmák je, aby druhý mohl říct názor. Na druhou stranu můžeš sám psát kritiky:).

27.02.2020 10:29:35dát kritice tipLiterát_Pavel

Dobře, děkuji. Se psaním teprve začínám, snaha byla. Snažil jsem se v díle poukázat na to, co to vlastně ten strach je a že je zbytečné mu ustupovat. Nyní mám připravené druhé vyprávění (musím jej ještě upravit a zkontrolovat), resp. Příběh. Děkuji za vaší zprávu. S pozdravem Pavel Vaněček. 

26.02.2020 21:46:161 tipů dát kritice tipK3

Spíš pokus. Působí to jako špatně odvyprávěný, krkolomný sen. Aby to byla povídka, musel bys k tomu dopsat hlavu a patu. Na horor si to spíš hraje, vzbouzí spíš úsměv než hrůzu. Ale to nevadí, příště to bude určitě lepší:).



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.