Na Písmáku publikuje 50 tisíc autorů, 440 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Osídlenci
datum / id24.03.2020 / 505045Vytisknout |
autorlastgasp
kategoriePovídkyDalší dílo autora
zobrazeno298x
počet tipů8
v oblíbených1x
Prolog

(národní správci - dekret č. 5/1945 Sb.)

Osídlenci

OSÍDLENCI 

      Jestli si myslíte, že současné problémy s migrací jsou podobné stěhování národů v historii, jste na omylu. Srovnání velmi pokulhává. Při tom není tak daleká doba, kdy jsme zažili něco podobného. Mnozí z nás stěhování zažili na vlastní kůži.  Vzpomínky mohou být rozmanité, záleží i na věku, ve kterém jste se stěhovali, a co je možná důležitější, záleželo na národnosti, které se stěhování týkalo. Po skončení války, v roce 1945, se ještě ke všemu stěhování dělilo na nucené, dobrovolné a rabovací.

      Šlo o vysídlování a osídlování českého pohraničí. Došlo k největším přesunům obyvatel v české historii. Roky 1945 až 1952 měly za následek velké změny, které jsou patrné ve svých důsledcích až do současné doby. Osídlování pohraničí probíhalo souběžně s odsunem obyvatel německé národnosti z Československa a prachsprostým rabováním. Z českého pohraničí se měla podle Košického vládního programu stát postupně oblast s prosperujícím a vzkvétajícím zemědělstvím a průmyslem. Záměr velmi chvályhodný. Zdánlivě snadno proveditelný. Němce vyhodím, Čecha, Slováka, Maďara nebo cikána zde usadím. Jenomže se s tím vysídlením a usazením potýkáme do dneška.

      Byl jsem ještě kluk, když začala v květnu 1945 tak zvaná divoká etapa osídlování českého pohraničí. Trvala až do konce září. Stěhování probíhalo živelně, bez řízení z obnoveného mocenského centra. Záleželo na svobodném rozhodování jedinců, nebo rodin. Docházelo i k násilnému vyhánění Němců. Přijela rodina, zabrala statek i s dobytkem a Němci šli do internačního lágru. Umocňovala to výzva vlády, prohlášení správních komisí národních výborů, na které reagovaly statisíce lidí z vnitrozemí. Byli to první organizátoři osídlování. Červencovým Dekretem prezidenta byl zřízen Osídlovací úřad v Praze a v Bratislavě a ve spolupráci s armádou dostalo stěhování oficiálnější rámec. O Benešovy dekrety a jejich revizi je udržován permanentní zájem. Jde hlavně o konfiskace majetků. Jak jinak. Šlo však někdy i o život.

      Pro mě tehdy nějaké právní, nebo svévolné akty neměly žádný význam. Jen jsem se nestačil divit, když planoucí sliby, lákadla a prohlášení dopadly bohužel i na naši rodinu. Díky otci, který měl slušné zaměstnání u železnice a měl před sebou i slušnou perspektivu. Rozhodl se ale jinak.

      Bydleli jsme tehdy v Libni, blízko Palmovky, v jedné místnosti bytu se společným příslušenstvím. Možná i to přispělo k rozhodnuto, že se budeme stěhovat do pohraničí. Už nevím, jestli ho zlákala výzva vlády k osídlení pohraničí nebo možnost využít maminčinu licenci po jejím otci, na provozování živnostenského zařízení, kavárny a vinárny. Znělo to slibně.

      Kavárník a vinárník v pražských Vysočanech. To byl můj děda, zemřel ještě před válkou. Tátu jsem si v tomto postavení představit neuměl. Rozmlouvat mu pochybný nápad nejistotou, by bylo zbytečné. Jeho rozhodnutí zůstalo jednoznačné a nezvratné.

      Konec školního roku 1945 přišel záhy. Školu na Primátorské, naproti magistrátu, jsme měli poškozenou po bombardování a vyučování probíhalo provizorně v prostorách kavárny Paláce Svět. Prostředí bylo neobvyklé a všichni, včetně učitelů jsme se těšili na prázdniny. První svobodné prázdniny. Opět jako skauti a vlčata. Volní, bez strachu z náletů, ječení sirén a pobytů s maskami v protileteckém krytu. Já jsem si ovšem začátek prázdnin užíval úplně jinak, než ve skautské družině při uzlování.

      Průběh a přípravu samotného stěhování naší rodiny si příliš nepamatuji, ale jednoho dne rodiče prostě oznámili, že se stěhujeme do pohraničí. Zřejmě si podali žádost na Osidlovací úřad a Fond národní obnovy. Maminka měla v Mostě známého, který byl členem založeného Společenství hostinských, a ten jí nabídl několik možností na výběr hospody. Byli se s otcem podívat v Horním Jiřetíně a ve Flájích, kde se jim to zdálo být příliš opuštěné, v Janově maminku odradily ještě zbytky jídla a nápojů na stolech, v Třebušicích byla hospoda moc veliká, ani Bylany a Vršany se jí nezdály a nakonec si vybrali hospodu v Čepirozích, patřící Mosteckému pivovaru. Byla dosud prázdná, a původně ji měla pronajatou od Braugemeinde Brüx německá rodina manželů Geiblových. Oni sami užívali řadový přízemní domek, naproti přes ulici. A bylo to.

      Táta zařídil ke stěhování vagon, přičemž využil možnosti, kterou poskytovaly Československé dráhy svým zaměstnancům. Odjížděli jsme začátkem července 1945 z nádraží Vysočany v krytém nákladním vagonu a bylo mi velmi smutno. Rozloučení s kamarády, s prostředím kolem trati u naší ulice Na Žertvách, s pláckem a fotbalovými turnaji, na mně dopadalo těžce. Ty tam byly hrátky u koule plynojemu na Palmovce, výpravy kolem Rokytky a lezení na skály pod Bulovkou. Velmi dojímavé bylo rozloučení s mojí úžasnou učitelkou klavíru, kterou jsem miloval. Stačil jsem ji na rozloučenou zkomponovat valčík a zapsaný v notách jí ho věnovat.

       Jeli jsme v noci a drkotání kol na kolejích mě uspalo. Cestu z Prahy na sever jsem zaspal. Neprobudilo mě ani žádné zastavování a přepojování vagonu z vlaku na vlak, jak jsem se dozvěděl ráno, když jsem se probudil za skřípání brzd a zvuku nárazníků. Byli jsme na nákladovém nádraží v Mostě. Güterbahnhof Brüx, ještě nesmazaný nápis byl zcela zřetelný.

      Bylo nevlídné, šedé, probouzející se ráno a pohled na budovy s cihelnou fasádou a německými nápisy, zčásti přemalovanými, ve mně probouzel strach a nejistotu. Rychle jsem rozpoznal, že lidé nosící bílé pásky na rukávě, nebo kulaté bílé placky na klopě jsou Němci. V Praze jsem znal jen žluté hvězdy na kabátech. Němci chodili po nádraží a mísili se mezi ostatní lidi, kteří na mě působili cize a odpudivě.

      Přijel nákladní vůz, taková rachotina, jezdící na dřevoplyn. Řidič se závozníkem naložili náš skromný nábytek, peřiny a spoustu krabic, kufry a také pianino na korbu, kde jsme se uvelebili i my děti. Jeli jsme přes celý Most, přes tři náměstí až na konečnou tramvaje, Tschöppernhöhe, Čepirožská výšina, u krematoria. Dál s kopce dolů do vesnice Čepirohy, alias Čépn, od německého Tschöppern. Cestou jsem si opakoval z německých nápisů, které ještě nikdo nezamaloval, Gasthaus, Fleischerei, Bäckerei, Schuhe, Marktplatz a další. Nijak mě to nepřekvapovalo, protože jsem byl z Prahy zvyklý na česko-německé nápisy na obchodech a ulicích, jen mi tady chyběly ty nápisy české. Sem tam byly někde nápisy jenom české, a na některých domech visely i československé vlajky a prapory.

      Přijeli jsme do Čepiroh, zahnuli z hlavní silnice doprava, kolem dřevěného plotu rohové zahrady a stáli jsme před přízemní omšelou a oprýskanou budovou s nápisem Gasthaus. Seskákali jsme z auta a rozhlíželi se kolem. Z protějšího domku, přes ulici, k nám přišli dva starší lidé s místním starostou Mrázkem. Byli to nájemci hospody, manželé Geibelovi. Předali rodičům klíče a s pokorným, rozpačitým úsměvem pozdravili typickým dojčbémiš: "Toprý ten." Rodiče se starostou vyřizovali nezbytné formality a my děti se vydali na průzkum našeho nového domova.

      S opatrnou zvědavostí jsme vešli do chodby, kde nás ovanulo typické hospodské ovzduší, zakouřené a nasycené pivními výpary. Malba na omítce byla zašlá, u podlahy vlhká, s plesnivými skvrnami. Vpravo byly dvě prázdné místnosti, s okny a výhledem do zahrady. Kuchyně se starým sporákem a dřezem s umyvadlem a pokoj s omšelou omítkou neurčité barvy a prošlapanou dřevěnou podlahou. Okna s prohnilými, oprýskanými rámy byla v úrovni terénu zahrady. Dům byl vlastně ze strany zahrady zapuštěn pod úroveň terénu. Na druhé straně chodby byl menší výčep a za ním prostorná místnost, čtvercový sál se dvěma okny a výhledem do ulice. Tam bylo plno vojenských beden, dek a uniforem, různé krabice, bagančata, vysoké boty, tak zvané štýflata. Na mnoha místech byly rozestavěny lojové svíčky, povalovaly se tam opasky, řemeny, sumky, ešusy se zbytky plesnivého jídla. Vedle brašny, tak zvané teletiny, ležel dalekohled, na zemi pod okny pohozeny stanové dílce, deky, celty, kolíky, šňůry, skládací nosítka. U zadní stěny stálo několik starých židlí a stolů. Vše pokrývala vrstva prachu. Místo posledních dnů války, které bylo patrně obsazeno nějakou vojenskou jednotkou protiletadlové ochrany Wehrmachtu.

      Vlevo v chodbě byl vchod do sklepa, který byl v zadní části zatopen vodou. Stály tam dřevěné přepravky, některé s lahvemi, některé prázdné. Vzadu v chodbě byly dveře vedoucí do malé chodbičky s komůrkou a záchody. To byl horor největší, protože pánský záchod tvořil místnůstku bez dveří, s asfaltovou stěnou a žlábkem a vedle byl záchod s prknem, ve kterém byl otvor zakrytý deklem. Příšerně to tam smrdělo, a ten kdo tam musel na potřebu, tam jistě dlouho nesetrval, takže se na každého včas dostalo. Na konci chodbičky byly dveře na dvorek, kde byla vlevo u plotu žumpa zakrytá silnými prkny, místy skromně porostlá trávou.

      V hlavní chodbě vedle sklepa byl vchod na schody vedoucí na půdu, kde byl v podkroví menší pokoj. V té době tam ještě bydlela v podnájmu mladá statná Němka Hilda. Vysoká, nohatá, prsatá, modrooká blondýna s plavými copy. Chodila denně pracovat někam do statku. Celý dům byl prostoupen zvláštním nepříjemným pachem. To měl být náš nový domov, vytoužený naším otcem, který se opět chtěl chopit možnosti, vyrovnat se svým úspěšnějším bratrům, živnostníkům.

       Nebylo to zrovna nejlepší rozhodnutí. Prakticky přes ulici na protější straně byla další hospoda, spojená s řeznictvím, která byla již v provozu, včetně malého kuželníku. Byla to silná konkurence, protože pan Koukal, byl zkušený řezník a hostinský, který podobnou živnost provozoval dlouhá léta na Litoměřicku. Byl v obci jeden z prvních dosídlenců a měl již svoji zavedenou místní klientelu. Také kombinace hostince a řeznictví dávala větší možnost získání zákazníků, což se z počátku nepříznivě projevovalo u rodičů v hostinci, kterému se začalo říkat prostě „U Vojtíšků“.

       K mým úžasným objevům patřil pohled na obrovskou, hlubokou jámu hnědouhelného dolu Hrabák, která se rozprostírala hned za silnicí u zahrady. Něco takového jsem si nedovedl představit. Byla to ohromná, neskutečně veliká, hluboká, černá jáma. Tam dole byly bagry a mašinky jako dětské hračky a horníci se tam hemžili jako mravenci. Z výsypky protější strany se valil smrdutý dým, jak prohořívaly zbytky uhlí, vysypané ze skrývky vrchních vrstev. Hunty plné uhlí táhlo nekonečné dlouhé lano až na dva kilometry vzdálenou třídírnu a zpět se vezly hunty prázdné. Kolem šachty projížděly malé parní lokomotivy s vyklápěcími vagony po nerovných kolejích k velkému parnímu korečkovému bagru, který odklízel první vrchní skrývku. Ze šachty se ozýval nepřetržitý hluk s pískáním lokomotiv a zvoněním signálních zvonců na místě přepřahání huntů jedoucích k třídírně.

       Podrobnější popis prvního seznámení s novým domovem jistě nemůže být úplný, ale spíše proložený zvědavostí a očekáváním. Připravil však velmi skličující pocity. Následující dny přinesly dojmy a zážitky ještě mnohem závažnější. Byl čas prázdnin, škola byla ještě vzdálená, takže probíhalo vzájemné poznávání s ostatními vrstevníky, kteří se postupně stěhovali do domků a zemědělských stavení po německých obyvatelích. Mezi poměrně početnou skupinou nových dětí, bylo několik místních. Oproti nám, uměli dokonale mluvit německy, protože celou válku zde chodili do německých škol a pohybovali se v německém prostředí.

       Ve starém opuštěném statku s rozpadajícími se chlévy a stodolou si hrály německé děti, jejichž rodiče zatím nebyli umístěni v lágru a pracovali na statku. Kluci měli kožený kopací míč, zatímco my hráli kopanou s hadrákem. Jedna výprava stačila a příslušníci Hitlerjugend nám mičudu odevzdali a dostali za to náš hadrák. Považovali jsme to za spravedlivé. Oni stejně krátce na to byli přestěhování do lágru u Velebudic.

       Byl to jeden z mnoha bývalých pracovních táborů číslo 27, ve kterém byli za války drženi zajatci, vězňové a totálně nasazení lidé z vnitrozemí Protektorátu. Z těchto lágrů, oplocených ostnatými dráty, se staly po ukončení války tábory internační, kde byli Němci soustřeďováni před nástupem do transportu.

      Nedlouho po našem nastěhování přišla chvíle, dnes hodnocená poněkud odlišně, než v tom období bezprostředně po skončení války. Přišel den odsunu německých občanů. Přijela nákladní auta, do nich byl organizován nástup celých rodin i s dětmi. Každý měl kufr nebo ranec. Byli smutní, lhostejní, odevzdaní, mnozí plakali. Rozloučili jsme se také s našimi Němci, manžely Geibelovými. Syn jim padl na východní frontě, svůj osud snášeli s trpkou výčitkou, ale bez nenávisti a zloby. Odjela také nájemnice z půdního bytu hospody Hilda. Tak jsme tedy dopomohli osídlit naše pohraničí.




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

27.03.2020 07:06:15dát kritice tiplastgasp

zeleda - díky za přečtení a hodnocení. Potěšil mě tvůj zájem a jsem rád, že tě příběh zaujal.

26.03.2020 23:34:41dát kritice tipzeleda

Pěkné, Přemku. Tip

26.03.2020 15:40:44dát kritice tipaleš-novák

Čepirohy znám až ze sedmdesátých let, kdy se staly obětí další těžby. Do tehdy čerstvě vystěhovaných starých domů jsme   jako kluci z mosteckého sídliště dělali dobrodružné výpravy...

tvůj pohled je osobitý, díky za něj.

26.03.2020 15:21:13dát kritice tiplastgasp

Jano děkuji za přečtení a hodnocení. Těžká doba, ale nadšení z konce hrůz a strachu o život. Já tam dlouho nebyl, vojna mě odvála na druhý konec republiky. Vzpomínky zůstaly živé.

26.03.2020 14:39:56dát kritice tipvesuvanka

Přemku, s velkým zájmem jsem si přečtla Tvůj velmi pěkně napsaný autentický příběh. Byla to těžká doba, na kterou by se nemělo zapomínat. TIP

25.03.2020 10:53:39dát kritice tiplastgasp

Jaroslave, díky za přečtení a hodnocení. Oba jsme pamětníci a tu dobu prožili. Tvůj komentář mi dokazuje, že není zbytečné si připomínat dny naší svobody po skončení hrůzné války a nezapomínat.

25.03.2020 06:53:45dát kritice tiprevírník

Ach jo, byl to kus života těžkého. Jak pro vyháněné, tak pro mnohé z nových osadníků. My běžní vnitrozemci (můžu si dovolit použití té první osoby, bylo mi už 12 let a vše jsem silně prožíval) jsme to brali jako spravedlivou odplatu a moc se tím netrápili. Vy přímí účastníci jste na tom byli úplně jinak. A tys nám tady na kousku plochy barvitě načrtl všecku tu syrovost tehdejšího takzvaného "osídlování pohraničí". Díky ti za to, neměla by ta doba být nikdy zapomenuta.

24.03.2020 17:11:24dát kritice tiplastgasp

Luboši díky za přečtení a hodnocení situace. Na tom skutečně není co závidět. Možná až tehdy, kdyby si se setkal s některými dětmi po těch létech a zavzpomínal si s nimi.

24.03.2020 17:05:46dát kritice tipKočkodan

Vyslechl jsem si se zájmem a určitě bez závisti, že jsem v dětství podobný skok do neznáma nezažil.

24.03.2020 13:51:52dát kritice tiplastgasp

Jiří děkuji zapřečtení a hodnocení. Jak jsme dnes moudřejší a známe lepší řešení. 

24.03.2020 13:36:33dát kritice tipMuspell Heim

Úžasné! Děkuji Vám, že jste se podělil o tento Váš autentický příběh.

24.03.2020 11:57:45dát kritice tiplastgasp

Andělko díky zapřečtení a hodnocení. Příběh je autentický. Bylo sice po válce a byli jsme šťastní, že to skončilo a přežili jsme. Lidské tragedie a konflikty však pokračovaly. Velmi rušná doba.

24.03.2020 11:22:02dát kritice tipAndělka1

U mých prarodičů, z tátovi strany , kteří též přišli do pohraničí, Doupovsko, rok 45 - tak zůstaly v domě, který si zabrali ?nebo jim byl  přidělen?! - dvě staré Němky . Nikdo se s nima nedomluvil, Německy má prarodina neumělam nevycházeli ven, babička na ně nevyfasovala lístky, tak je nějak krmila..nikdo je nechtěl.  ... ach jo..prý  až v roce 47 je někam někdo odvezl. Hrozné, ještě,  že byly dvě. Být někde zavřený, nevědět, co se děje. SNAD SE MODLILY, SNAD SE S RODINOU SHLEDALY...ASI ODMÍTLY ODEJÍT...NEVÍM

FANTAZIE PRACUJE, TÉMA PŘÍMO AKTUÁLNÍ, CO SE TÝKÁ STARÝCH RODIČŮ NOVODOBÝCH MIGRANTŮ, EMIGRANTŮ. Ti jdou rádoby za lepším. 

NYNÍ NA TO MYSLÍM. v DOBĚ BEZPROBLÉMOVÉ KOMUNIKACE I NEVYCHÁZENÍ VEN...všechno víme. Máme jiné strachy a obavy. Nebo že by v podstatě stejné??Jenom to kolem nás je jinak.

24.03.2020 10:16:21dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Také se mi dobře četlo, snad až na pár chybně umístěných čárek, které zde nevypisuji...

takovýchto textů nikdy není dost, Přemku, díky.

.........

planoucí sliby, - buďto plané, nebo plamenné /podle významu/

 stodolou si hráli německé děti, - hrály

24.03.2020 09:12:48dát kritice tiplastgasp

Romane díky za přečtení a hodnocení. Je to jen v základních rysech. Chce na tom ještě moc makat.

24.03.2020 08:43:06dát kritice tipR. L.

Říká se, že národ, který se nepoučí ze své historie, jí musí prožít znova. Je to napsané dobře. /*



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.