2002 - Vítězná próza únor 2020

 

Vzpurná příroda 

 

Jsme poznamenáni módní vlnou. Ta vlna se přes nás převalila, pohltila nás a dlouho bude zpěněná doznívat.

V domnění, že lesu pomůžeme, nutíme mu přes jeho přirozený odpor léky. Tuny umělých hnojiv pro povzbuzení organismu, tuny pesticidů proti škůdcům a buřeni, které by jinak uměle zakládanému lesu na velkých rozlohách nedovolily vyrůst. Tak léčíme nemoci, jež jsme vyvolali. Sotvakdy si přiznáme pravou příčinu. Chmurnou skutečnost přijímáme jako osud, který nás potkal a se kterým se musíme poprat. Vymlouváme se, že ve zpěněné vlně není čas meditovat, že je třeba jednat.

A tak mezitím co se jako mravenci pachtíme, abychom napravovali následky vlastní pýchy, vlna postihla všechny lesy. Stavidla jsme jí otevřeli dokořán.

Neblahé následky však se netýkají jenom nás lesníků. Těm druhým jsme povinni se zodpovídat, nikdo nás toho nezbaví. Každý se musíme ptát vlastního svědomí.

Hryže mě, že se často i já na té módní vlně podepíšu. Třeba jen tím, že víc nebojuju, že nakonec, abych měl pokoj, přikývnu ke kroku, který je proti mému přesvědčení. Že se někdy vzdávám přesile.

Když na mě těžce dolehnou výčitky, vypravím se do lesního zátiší, o kterém vím, že je tam téměř všechno jako dřív, jak má být, jak si představuju, že být má. Ještě na svém polesí taková místa najdu. To tiché zákoutí mi dodá sebedůvěru. To když si na bohaté struktuře lesa, skrze jehož zelené mřížoví se sluneční zrcátka jen stěží prodírají k zemi, znovu, již po sté, připomenu, že následovat přírodu je dobré a záslužné. Ale také, že se to nepodaří bez odvahy vzdorovat, zachraňovat, znovu se pokoušet.

Návrší zvané Jedlová je malý klenot mezi okolními lesnatými kopci. Není to ničí zásluha. Jen šťastnou náhodou zdejší porosty, v nichž převládá jedle, doposud nedosáhly věku, kdy obnovní těžbou začínáme do lesa nevratně zasahovat.

Když jsem na polesí začínal, ještě k nám na Jedlovou chodil příležitostně pracovat děda Fiala. Bylo mu hodně přes sedmdesát. Tenkrát se to tak nebralo, dědci běžně přes zimu sekerou zpracovávali stromy, které jim motorovou pilou předkácel někdo jiný, často sám lesník. Dřevorubci se do lesa za ty platy nehrnuli. A od toho starého Fialy jsem se tu a tam něco dozvěděl. Například, že jedlové chvojí, třeba čerstvé a mokré, hoří skoro bez kouře. Hned mi to na ohni předvedl. Nevěřil jsem svým očím. Jehličí zapraskalo, vzplálo oranžovým plamenem, a ta špetka šedivého dýmu, co se z mokrého povrchu větve přece vyvalil, rychle zmodrala, zřídla a ještě nad ohněm se rozptýlila.

Dozvídal jsem se také drby. Mezi jiným o panu hraběti a paní hraběnce, o panu nadlesním Dokulilovi nebo hajném Semerádovi. O drby jsem nestál, ale to o tom hajném mě upoutalo. A tenkrát jsem zjistil, proč také není ničí zásluha, ale jen štěstí, že se na Jedlové ani předtím nepodařilo vymýtit nezpůsoby chaotické přírody a zavést spořádanou velkovýrobu smrkového dřeva. Jak mi děda vyprávěl, ten horlivý služebník páně, ten hajný Semerád, se o to velmi poctivě pokoušel, ale boj se živelným zmlazováním jedle většinou prohrál. Jeho podřízené dušičce z toho muselo být úzko. Není divu, pan hrabě si přál mít v lese smrk a on byl za všechno zodpovědný.

Pro mě ta zpráva byla takřka neuvěřitelná. Ale děda Fiala se zaklínal, že je to pravda pravdoucí. Za doprovodu živé gestikulace mi předváděl, jak po každé mýtní těžbě, když bylo dříví už z paseky vyklizeno, vtrhl do ní hajný Semerád jako kat, brodil se rozváleným kožichem jedlového nárostu, který ani ta holosečná těžba nestačila úplně zdecimovat, holí do jedliček třískal hlava nehlava – F­iala mi to s veselými vějířky vrásek v koutcích očí názorně předváděl – a­ proklínal mizerný život, že se na něj patří vy... A proč prý právě on musí mít ve svém hájemství takovou bandu neplechou, kvůli které ani nebude mít kam smrčky sázet, a že by s celou službou nejradši praštil. Potom svolal dělníky, a ti museli jedličky vysekat, vykopat, stahat na hromady, a když nestáli o to, aby si je odvezli s klestem, tak je museli na místě spálit. Jednou prý se ho Fiala zeptal, proč mu ten jedlový nárost tak vadí, když z něho vlastně úplně bez práce může být pěkná mlazina a nakonec docela normální les. Uslyšel, že ta jedlová pakáž je dobrá tak akorát na vánoční stromečky, ale pořádný les z ní nikdy nebude. Od toho prý mají ve školce smrčky k sázení.

Snadno si domyslíte, že jsem nad takovým pohrdáním nejvzácnějším darem lesa kroutil hlavou, ale starý Fiala se křižoval a zapřísahal, takže mi nezbylo, než uvěřit.

Vrtaly mi hlavou tehdejší podmínky na Jedlové, za nichž mohlo vznikat a rozvíjet se tak nepředstavitelně bohaté zmlazování jedle, jaké dnes v našich lesích nikdo nemá štěstí spatřit.

Zeptal jsem se: „Ty staré porosty byly čistě jedlové?“

„Ale kdeže! Borovice. Samý borovice. Jenom pár dubů, a sem tam buk.“

„A co jedle? Musely tady přece být!“

„Sem tam nejaká byla, to jo,“ vzpomínal. Náhle se mu tvář rozjasnila. „Ty ale daly člověku zabrat! Tři kubiky každá. Aji štyry, pět! Jó, pane, to byly stromy! Ty starý borovice proti nim hotový párátka!“

„Ty jedlové kožichy, jak o nich mluvíte, rostly tedy většinou pod starými borovicemi?“

„Jo, to jo, pod borovicama. Bél teho plné les. Pane fořt, to byste musél vidět. Teho nebylo možný se jenom tak zbavit, jak si hajné představoval. Sázeli sme samý smrčky a lerpány, ale sténě dycky nejaká jedlička na pasece zvostala. To víte, všecko sme nevysekli, buď sme jedličku přehlídli, nebo taky,“ zatvářil se spiklenecky, „sme ju tam nechali naschvál, když byla pěkná a byla v řádku. No a teď – v­idíte to sám,“ ukázal nahoru do temné jedlové klenby, v níž jen tu a tam jsme spatřili převislé větve smrku a tu a tam oblohu, prosvítající řídkou korunou modřínu, jejž Fiala nazýval lerpánem.

Žasl jsem, jak to ta jedle vlastně dokázala. Možná má na Jedlové výjimečně dobrou konstelaci podmínek. Jméno by tomu napovídalo.

„Jak to bylo se zvěří, vzpomenete si, pane Fiala?“

„Jój, ty véřady! Nescházel sem na žádným honě. Jako honec, to se ví. Téch zajíců a bažantů, to si, pane lesní, neumíte představit! Stovky!“

„Nono.“

„Přisahám! A když se šlo po žnich na korotve! To teprvá bylo neco! Škoda mluvit! To byste musél vidět – h­otový manévry.“

„A co srnčí?“

„Ájé!“ mávl rukou. „To dyž se nekde nejaká srnka vokázala, bylo pozdvižení, celá dědina se na ňu šla dívat. Nené, srnčího moc nebylo. Čertví proč. Možná to bylo pytlákama,“ zašklebil se, jako že o tom něco ví, ale nebude to rozebírat.

Mně to však stačilo. Hle – j­eden z prvků příznivé konstelace podmínek. Neboť nejvíc ze všech tvorů v lese pase po mladých jedličkách srnčí zvěř.

 

 

V té málem zapomenuté době také bylo vedle mnohých nemravností šlechty bohulibým zvykem na rozdíl ode dneška nespěchat s těžbou, myslet na budoucnost a šetřit živé zásoby dorůstajícího dřeva, i kdyby mělo být jen borové, jedlové, dubové nebo bukové. Vždyť na něm samo od sebe přirůstalo dřevo stále silnější a dražší. Na vytěžení vzrostlého lesa měli páni vždycky času dost. V něm se zlatky množily nesrovnatelně rychleji, než v mladých kulturách, třeba byly čistě smrkové. A tak kvůli tehdejší panské vypočítavosti a zkostnatělé pořádkumilovnosti, kvůli pytlákům, ale také v důsledku zdlouhavé ruční práce, nestačil hajnému Semerádovi na vymýcení jedle jeden život – a­ dva neměl. Proto se jedle i za jeho vlády vesele zmlazovala dál.

Proto také jedle tyto končiny stále ještě ovládá.

Teď zde vládnou dospívající porosty, které před lety unikly horlivosti hajného Semeráda. Co nevidět dozrají k obnovní těžbě. Ale tím to také končí. Mladé porosty zde nejsou. Jedlové mlaziny ani tyčoviny. Jen oči pro pláč místo zmlazení zůstávají lesníkovi.

Není to vinou jedle. Ta se činí. Každým druhým podzimem bývá země postlána šupinami rozpadlých šišek, mezi nimiž se při pozorném pohledu blýská ten poklad: velká hladká semena trojúhelníkového tvaru, která v jehličnatém trouchu a na opadlých listech dubů a buků přeleží přes zimu. Na jaře pak začnou hromadně klíčit. Jejich tlusté klíčky se energicky zavrtávají do země. I ty, které leží na povrchu, prorazí nečekanou silou za pomoci agresivních šťáv kožnaté listy opadu, často silnou vrstvu, aby skrz ni co nejrychleji dospěly do země. A pak, jednoho vlahého dne, je nám dopřáno zúčastnit se slavnosti. Slavnosti pozdvihování. Všechna semínka, co je jich v lese naseto, zvednou se – a­ najednou stojí na svých životem nabitých stopečkách jako vlajky na žerdích, jako maličké semaforky. Ježí se tu v nepřehledných kobercích. A dalšího, ne příliš vzdáleného dne ty vztyčené, leskle nafialovělé semaforky nabobtnají, začnou praskat a otvírat se a z jejich útrob se vysoukají zelené ještě ne jehličky, zatím jen jehličkám podobné děložní lístky, ty se rozprostřou nad zemí – a­ je to hotový zázrak. Slavnost pozdvihování toho vlahého jarního dne během chvíle vystřídá slavnost zrození hvězd. V jednom jediném dni je původně hnědá země od hvězdiček modravě zelená. Pozorný návštěvník od toho dne málem nemá kam došlápnout, aby těm bezbranným zárodkům neublížil.

Tak to v lese vypadá, když zjara klíčí nová generace jedle. My lesníci snad neznáme krásnější zážitek. Chodíme Jedlovou – a­ nejen Jedlovou, také Bezinami, Rovným a zvlášť Kazatelnami, tam všude se dosud vyskytují mateřské jedle – a­ v jednom kuse vykřikujeme nadšením.

To nadšení však se postupně vytrácí, když během léta pozorujeme, jak koberce řídnou, jak se ty krásné hvězdičky jedna za druhou ztrácejí před očima – a­ž nakonec, než přijde podzim, je většina pryč.

Ale ani ty, které přežily léto a vyrostly ve statné jednoleté jedličky, vyhráno nemají. Ztratí se přes zimu.

Když poklekneme a díváme se pozorně, kam že všecka ta nádhera zmizela, brzy to vidíme: místo jedliček se země ježí zahnědlými, zavadlými, většinou stále ještě stojícími smítky a smítečky. Jsou to seschlá torza klíčků, které již nezesílí a nikdy nevyrostou v oddenky mohutných kmenů a v kořeny jedlí, jak bylo mnohým původně určeno.

Hvězdy jsou pryč, zmizely jako srpem uťaty.

Kromě bodlinek uschlých klíčků zůstává ještě jedna, zřetelnější stopa: při pokleku se musíme vyhýbat všudypřítomným černým hromádkám.

Zvěři nemůžeme nic vytknout, i když je to k vzteku a pláči zároveň. Zvěř žije podle své přirozenosti.

A jedle? Ta ještě zlému osudu vzdoruje. Milióny semen rozsévá v intervalech kratších než kdy předtím. Ale místo zmlazení se v přízemí hromadí produkty přežvýkavých útrob a bují dobře živená vrstva bylin. Semenáčkům se v ní přestává líbit. Zašlo to daleko.

Přeju si zázrak. Přeju si, aby vzpurná příroda odkryla karty. Aby nás poučila.

Je ale opravdu tak důležité, aby právě na tomto návrší nebyl zpřetrhán řetěz odvěkých generací jedle, když téměř všude už se to stalo? Není to jen hloupá nostalgie lesníka?

Vracím se na cestu a těším se z několika jedliček vysokých do pasu, křiklavě bílých od každoročního chemického nátěru. Aspoň tak, říkám si. Po dalších letech ochranného natírání se nakonec pár desítek mladých jedlí možná podaří do struktury budoucího lesa začlenit. Na ukázku. Jako chudý vzorek toho, co by lesu slušelo ve velkém. Aspoň tady, na té plošce jako dlaň. Na tisícině původního území jedle bělokoré, kdysi zde nejhojnější dřeviny.

Tak si to ve zlosti říkám, ale vzápětí potkám srnu se dvěma srnčaty, a když se zastavím, zlost po chvíli opadá. Dalekohledem sleduji, jak se ta něžná matka svými dětmi důkladně zaobírá, jak olizuje umolousané zadečky, jak ty své poklady hýčká – a­ jsem odzbrojen.

Vím, že vinu za nezdar přirozené obnovy jedle by bylo nespravedlivé přičítat jim. Této srně a těmto srnčatům. Ta zvěř sem patří, patří i do tohoto království jedle, jejíž vytrvale opakované zmlazení jí tak mimořádně chutná, stejně jako zde byla doma dávno před člověkem. To jenom on, člověk, si zadal úkol opravovat odvěké přírodní zákony. Jenže se na té své krátké pouti dějinami osudově zmýlil. Snad v dobrém úmyslu, ale s malou představivostí, tu křehkou rovnováhu, o niž se po věky starala příroda sama, lehkomyslně narušil. Neprohlédl dvojsečnost svého vítězství. Vybojoval si na přírodě nezměrnou starost o udržování rovnováhy a zapomněl, že brzy na ni nebude stačit. Neumí to, co uměli čtyřnozí masožravci v původní divočině. Neumí konat, co by konala příroda, kdyby všechno zůstalo při starém.

Měl by se to od ní rychle učit, než se mu pýcha osudově vymstí.

Čekám dlouho a trpělivě, dokud se srnčí trojice nevzdálí z dohledu, až pak se pohnu k odchodu.

Opatrnost byla zbytečná, protože vzápětí po mém vykročení ozve se jinde, kdesi za mnou, srnčí bákání. A už slabý vidlák vydupáváním poplašných signálů těmi svými vysokými nepravidelnými skoky varuje přede mnou širé okolí.

Nejsem čtyřnohý masožravec a nemám hlad. A tak napůl smířen odcházím.

Nikde nepotkám člověka, který by mohl a chtěl do nerovnováhy mezi zvěří a jedlí vnést něco nového. Nikde nikdo. Jen stará řevnivost mezi dvěma lidskými obory, co pečují o zelený život lesa a o srstnatý život v něm, vznáší se zde pod těmi marně semenícími jedlemi, a neplodně ukracuje naději na řešení. Rozumné, kompromisní, účinné řešení, co by zaručilo, aby se zachoval cyklus obnovy jedle a zároveň si v únosném počtu spokojeně žili býložraví lesní obyvatelé.

Ne, nikoho takového zatím v dohledu nevidím.

---