2006 - Vítězná próza červen 2020

 

„Adame, odcházím,“ Leoš Veselý se podíval na svého syna, aby se rozloučil.

„Slíbil jsi, že zůstaneš.“

„Vím to. Nevěděl jsem, že to tak dopadne.“

„Tohle říkáš, tati, pokaždé. Proč to ustavičně omlouváš? Říkal jsi, že je to naposled. Dřív jsem tomu věřil, teď už nevěřím, nemáš zkrátka čas nikdy.“

„Přemluvili mě.“ 

Chtěl ho přátelsky poklepat po rameni, ale hoch sebou cukl, jako by ho píchl špendlíkem.

„Musíš zrovna ty?“ vykřikl.

„Ne. A už se nezlob. Jsi veliký kluk, je ti skoro dvanáct.“

„Dvanáct… o mě přeci nejde! Přijedeš jednou za půl roku a za pár dní odjedeš.“

„Na čtrnáct dní.“

„To je jedno. Stejně jsi chodil pořád někde po přednáškách.“ 

„Mrzí mě to, opravdu. Víš, někdy bych se chtěl rozdělit na dvě poloviny. Je to moje práce, a taky jde o čest.“ 

„O čest…“ ušklíbl se pohrdavě Adam. „Jak dlouho máme čekat?“

„No tak. Máš pravdu, že s tím jednou budu muset skončit.“ 

Táta se na moment zamyslel a ohlédl se ke své ženě. 

„Děkuji, že alespoň ty.“

Políbil ji, naposledy se podíval na syna, a když viděl jeho zatrpklý výraz, nechal ho již být a pln výčitek odcházel. 

     

Adam se za ním dlouho díval i z okna na ulici, dokud zcela nezmizel. Tvářil se zachmuřeně, ale ne vyčítavě a vůbec ne zatrpkle. Jenom nemohl na nic kloudného přijít a trochu se tím trápil. Dřív ho to nijak moc nezajímalo. Zvykl si, že je často pryč. S přibývajícími léty mu ovšem tátova zvláštní práce stále víc a víc nedávala spát a začala ho znepokojovat. 

„No tak mi to vysvětli,“ zeptal se druhý den mámy. „Co je to přesně za práci? Novinář, to jo, ale proč musí jezdit tak daleko a na tak dlouho?“

„Dopisovatel,“ odpověděla mu vyhýbavě. „Vybírá z článků tamního seriózního tisku ověřená fakta, která potom putují k nám do zpravodajské agentury, odkud je přebírají naše jednotlivé deníky.“

„Není to tedy nebezpečné?“

„Ne, není,“ pohladila ho vlídně po vlasech. „A už koukej spát, ráno jdeš do školy.“            

Zmizel ve svém pokojíku. Nějaký čas na tátu myslel a pak se otočil na pravý bok a snažil se usnout. Hlavou se mu však honily divoké myšlenky. Tak zanedlouho opět vstal a vrátil se k ní.

„Nemůžu spát.“

Vyskočil na kanape, a protože byl smutný, přitulil se k ní, jako dávno ne. Chvíli se spolu dívali na televizi, až se mu začaly klížit oči. Načež sám vstal a odešel zpátky do pokojíku.

Druhý den ve škole na tátu tolik nemyslel. Měl tam kamarády, a navíc si donesl haldu úkolů. 

Nejistota ale zůstala.

 

 ---

 

Když Monice přišla první zpráva, přečetla ji o samotě.

„Drahá Moniko, 

v poslední době je toho na mě už příliš. Myslel jsem si bůhvíjak nejsem za tu dobu otrlý, ale poznal jsem, že to je jenom zdání. Člověk si sice vytvoří jakousi obrannou reakci vůči vnějším vlivům, vždycky se však objeví něco ještě horšího než to předešlé. Před týdnem jsme se nechali přiřadit k Američanům. Mají jednotky přímo mezi obyvatelstvem a shodou okolností jsme s nimi pronikli do míst, kde je situace nejhorší. Tam se nedostali ani Rusi. Tálibci zuřili jak vosy, že jsme narušili jejich nejposvátnější místa.  

Z jedné základny jsme se vypravili s pěší hlídkou a najednou kolem nás začaly lítat střely. Představ si, že zní jinak než ve filmech. Je to jenom takové suché prásknutí, neboť střela se od země neodrazí a nehvízdne, nýbrž se do ní zaryje. 

Neměj strach. Vojáci nám poradili, kde být a na co si dát pozor, takže jsme relativně v bezpečí. 

I tak jsme toho viděli víc než dost a někdy je horší se na to koukat, než to zažít. Až se vrátím, povím vám víc. Tvůj Leoš.“

 

Byla plná obav. Měla větší strach než jindy. A nevěděla, jak dlouho se dokáže přetvařovat před synem.

Další zprávy jí přicházely nepravidelně. Většinou jen krátká stručná sdělení, jak byl zvyklý ze své práce. Vážnější se střídala s pozitivními.

Postupem času přicházely stále častěji ty depresivnější. Snažila se nedávat to na sobě znát, ale netušila že Adam je dobrý pozorovatel. Všiml si, že je zamlklá. 

„Co je to s tebou?“ ptal se jí. 

„To nic, bolí mě jen trochu hlava,“ snažila se jeho obavy rozptýlit.

 

Poslední zpráva ji naprosto zaskočila.

„Mončo, nechci tě zbytečně strašit. Píšu to proto, že se potřebuji svěřit a taky abys věděla, kdyby se náhodou něco stalo, že vás mám oba opravdu rád a někdy vám to vynahradím.

Dnes nás obklíčili a museli jsme projít čtyři sta metrů dlouhým úsekem min. Bylo to nejdelších čtyři sta metrů v životě. Říkal jsem si, že to musím ustát a měl jsem vás při tom před očima. Jeden Američan šel asi padesát metrů přede mnou, uklouzl a spadl na minu. Právě jsem natáčel. Slyšel jsem výbuch a hrozný řev. Kameru mi to vyrazilo z ruky, ale nic jsem v tom mraku prachu neviděl. Až poté, když se rozplynul; koukal jsem, jak ho to roztrhlo. Zemřel dřív, než k němu došli s nosítky. Naprosto mě to ochromilo. Málem jsem nedošel. Ale už jsme v bezpečí. Budeme teď na základně a přečkáme to tu. S pozdravem Leoš.“

 

 

Od té doby se ozval již jen několikrát a víc o sobě nedal vědět. Sérii něco narušilo. Co ale? Byla zvyklá čekat, ale tentokrát to bylo dlouho. Kolik týdnů a nic. Co se děje? 

S čekáním se dostavily pochybnosti a strach. Novináři jsou přece podle mezinárodních úmluv chráněni, uklidňovala se. Platí to i v tomhle případě? Nebyla si jistá. Vůbec netušila, co je. V agentuře rovněž nic bližšího nevěděli.

Jednoho dne přišla elektronická výzva z konzulární služby ministerstva zahraničí. Hned jí bylo zřejmé, že něco není v pořádku.

„Dostavte se prosím, nejlépe zítra ráno, na níže uvedené místo konzulárního odboru ministerstva zahraničních věcí...“

Vyděsilo ji to o to víc. 

Ráno se okamžitě na odbor vypravila. Dozvěděla se tam, že všechny vojáky i několik novinářů ze základny, na které byl Leoš, vojáci Tálibánu zajali a odvezli neznámo kam. Za jejich propuštění patrně budou něco požadovat. Zatím víc podrobnosti nevědí. Přestože ji ubezpečili, že v podobných případech nejde o život, málem se z toho zhroutila. Zůstala s nimi ve spojení a postupně se dozvěděla, že je odvlekli kamsi do hor. 

Načež měla vyhrocený výstup se synem. 

Odhalil značku, pod kterou jí přicházely maily. 

Začal ječet jako pominutý. 

„Jste lháři!“ vykřikl, když máma v kuchyni vařila polévku. „Celou dobu jste mi lhali!“

Přiběhla za ním celá vyděšená. 

„Co se děje?“ 

„Nenávidím vás!“ křičel a praštil do notebooku.

„Co to děláš?“ dala mu pohlavek. „Proč jsi to udělal?“

„Protože jsi mi lhala do očí! Jsi hnusná lhářka. Komu jinýmu mám věřit, když ne tobě?“

„No tak se nerozčiluj,“ uklidňovala ho. „Vysvětlím ti to.“ 

„Jak se mám uklidnit? Mě učíš, abych nelhal, a sama lžeš!“ vyčítal jí. „Zatajila jsi mi to! Proč? Řekni mi pravdu!“ 

Pak se rozbrečel a vztekle kopal do nábytku. 

„Chci, aby se vrátil a zůstal s námi doma! Slyšíš? Mám na to právo! Všechno mi řekni! A chci vědět, kam všude píše, abych si to mohl taky přečíst. Nejsem malé dítě!“

„Tak se utiš, prosím tě. Povím ti to.“ Vytáhla kapesník a otřela si oči. „Jenom se uklidni. Počkej, vypnu polévku a uvařím něco k pití. Už se pálí,“ vykřikla a odběhla.

Sedl do křesla a koukal do okna. Rozrušením se chvěl po celém těle.  

Potom se máma vrátila s kávou a čajem a sedla si k němu.

„Táta je opravdu dopisovatel zpravodajské agentury,“ začala. „Posílá jim zprávy a občas i video reportáže, když se mu podaří něco natočit. Rozdíl je,“ podívala se mu vážně do očí, „že je válečný zpravodaj, a za určitých okolností to může být i nebezpečné, protože se pohybuje v terénu válečných zón. Kdysi se jim říkalo kurýři a zprávy si předávali mezi sebou. Později k tomu používali telegraf a dálnopis. Dnes už na to mají elektroniku. Miniaturní přenosné počítače.

„Mohla jsi mi to říct hned,“ vyčítal jí. „Stejně jsem si něco podobného myslel.“

„Nechtěla jsem tě s tím zatěžovat.“

„Ale já to musím vědět, jsem jeho syn. Slib mi, že mi to pokaždé řekneš, že psal.“

„Dobře,“ ujistila ho, jako by si až teď uvědomila že je to už rozumný kluk. 

Dala se do vyprávění a nic nezatajovala. Znovu si otírala slzy.

„Jsou v zajetí. Tálibánci za ně budou nejspíš požadovat výkupné nebo výměnu zajatců. Odpoledne jdu na konzulárním oddělení osobně, snad se dozvím víc.“

 „Půjdu s tebou,“ rozhodl se rázně.

„To není možné,“ zamítla to. „Tam děti nesmí.“

„Tak tě alespoň doprovodím,“ nenechal se odbýt.

„Dobře.“

 

Po obědě jeli metrem k ministerstvu. V rozlehlé vstupní hale v tu dobu čekalo mnoho dalších lidí. Přesto šli na řadu přednostně.

„Paní Veselá, pojďte dál,“ uvítal je pan Stránský, jenž s ní již předtím celou situaci projednával, „to je váš syn? Vezměte ho klidně s sebou.“ 

Podali si ruce a posadili se ke stolu. 

„Požadují propuštění některých zajatců,“ informoval je. „Tak je naděje, že k výměně dojde. Zaslali jsme nótu s apelem, aby se uskutečnila co nejdřív. Nyní záleží na Američanech...“

Popisoval podrobnosti a dohodl se s nimi na poskytování dalších informací. Mimoděk se otočil k Adamovi.

„Je správné, hochu, že i ty se zajímáš.“

„Musím,“ vydal ze sebe ztěžka. „Mám tam tátu.“

„Děláš dobře, je lepší znát pravdu, než si něco nalhávat a vytvářet si falešné iluze. Pověz mi, co si vůbec takový kluk v tvém věku myslí o válkách?“

Adamovi chvíli trvalo, než ze sebe dokázal něco vypravit. Nevěděl, jak to říct.  

„Zakázal bych je, protože jsou k ničemu,“ řekl nakonec přímočaře.

„Jak bys toho chtěl dosáhnout?“ zeptal se pan Stránský.

„Jednoduše,“ osmělil se. „Skamarádil bych Rusko s Amerikou, aby byli nejsilnější. Pak by je všechny mohli zastavit.“ 

„Skamarádil bys je? Jsou přece odjakživa proti sobě?“

„Vysvětlil bych jim to jako klukům ve třídě, že jestliže se domluví a dají dohromady, bude to pro obě strany výhodnější.“

„To má logiku.“

„To musí být jasné každému. Vždycky se stačí domluvit.“

„No ovšem. V tom máš samozřejmě pravdu. Bohužel chybí to nejdůležitější, vůle…“ 

„To ale nechápu,“ zareagoval Adam okamžitě. „Nejde mi to na rozum.“ 

„A ještě něco. Co když právě pro ty nejsilnější je válka výhodná, neboť z ní těží, a slovo mír používají jen jako lacinou nálepku svých falešných proklamací, co potom?“

Místo odpovědi hoch jenom bezmocně pokrčil rameny.

„Z toho si nic nedělej, nejsi sám, kdo z toho má zamotanou hlavu. Je vidět, že ty máš jasno,“ usmál se na něho. „A to je dobře. Kdyby takhle jasno měli všichni politici, nemusely by války být.“  

„Já vím. Ale proč nemají jasno? Mám strach o tátu.“ 

Měl teď na krajíčku.

„Za slzy se nestyď. Práce tvého táty i ostatních novinářů, kteří jsou ve válce, si velmi vážíme. Jsou velice odvážní. Je důležité podávat objektivní, nezkreslené zprávy. Uděláme všechno pro to, aby to dobře dopadlo. Je to naše priorita. Pochopitelně to je pro vás těžké, ale víc zatím nemohu slíbit.“

Opět se otočil k paní Veselé a dál spolu situaci znovu probírali. Poté se s nimi rozloučil.

 

Při zpáteční cestě koupili po výtisku od veškerých deníků. Adam je předtím nečetl, ale to se změnilo. Články o únosu byly na všech titulních stránkách. Doma je s mámou přečetli. Sledovali i zprávy v rozhlase a v televizi, kde probírali i ty nejhorší scénáře, a tak se jejich napětí nesnížilo, naopak. 

Adam z toho všeho měl v hlavě zmatek. Máma na tom byla podobně. V jednom kuse ho uklidňovala a on zase ji. Byli teď stále spolu. Lépe to tak snášeli. 

Za několik dní obdrželi informaci, že rukojmí za zajatce vymění, ale nevědělo se, zda všechny, a jak dlouho to bude trvat. 

 

V té době se Adamovi na zádech objevila vyrážka. Výsev různě velikých zarudlých skvrnek. 

„To nám tak scházelo,“ pobrukovala mamka. 

Na kožním dostal nějakou vodičku, která nezabírala. Červená místa se rychle šířila, až se osypal po celém těle. Doktorka ho poslala na alergologii, ale tam odtud putoval obratem zpátky. Svědilo ho to. Kolikrát se neudržel a některá místa si rozdrásal. Tvořila se bolavá místa. Zanedlouho se přidaly puchýřky, které praskaly a mokvaly. 

Když nezabírala vodička, předepsala mu doktorka jakousi zvláštní žlutohnědou mast s kafrem proti svědění. Zprvu docela příjemná vůně se svojí intenzitou brzy stala velmi nepříjemnou. Máma ho s ní natírala pravidelně ráno a večer. Často mu tak musela měnit potřísněná pyžama. 

Mezitím dostávali další zprávy z ministerstva. K výměně mělo konečně dojít, avšak žádný termín dosud nebyl stanoven. Tlak nepovoloval. Přidala se nejistota a obavy z nejhoršího, na které si zakazovali myslet. Ale marně. 

Trápení pokračovalo i s Adamem. Nemohl na tělocvik, a když to měl na krku a na obličeji, styděl se už tak, že odmítl do školy vůbec chodit. Přidala se nechuť k jídlu, a tak to pokračovalo neustále dokola. 

Nelepšilo se to ani s nemocí, ani s tátou. 

Adam vše statečně snášel. Často zamlklý a uzavřený do sebe. 

Na americké ambasádě také nic nevěděli. Monice se zdálo, že něco zatajují a zahalují do mlhy. Byla ráda, že má syna doma. Choval se teď navzdory nemoci jako dospělý chlap. Navzájem se podporovali a to bylo jediné, co mohli dělat. 

Jednou jí položil otázku: „Pročpak ty války musí být?“

„Je to jako oheň,“ vysvětlovala mu. „Někdo ho zapálí a druhý ho musí hasit. A další musí podat zprávu.“

„Váleční zpravodajové,“ došlo mu přirovnání. „Má to ale táta zapotřebí?“

„Není sám, je jich mnoho a též mají rodiny. Myslí si, že proti tomu musí něco udělat. Nejspíš si musí taky dokazovat, že jsou správní chlapi na správném místě.“

„Ale jeho správné místo je přece tady u nás,“ namítl Adam.

„To máš naprostou pravdu a jsem ráda, že si to myslíš i ty.“

„Tak proč mu to nepovíš?“

„Říkala jsem mu to mockrát. Je beran. Ve skutečnosti je to hrozně hodný muž, ale ta práce je jeho slabost. To bych se s ním musela nechat rozvést a to bys přeci nechtěl.“ 

„Ne, to ne,“ zašeptal Adam.

Svědilo ho celé tělo. Blížily se prázdniny a z toho začínal být zoufalý. Vždy po natření vypadal příšerně. 

Začal ho zlobit i žaludek a bývalo mu často na zvracení. 

„Nesmíš na to myslet,“ radila mu máma.

„To nejde,“ odpovídal jí potom.

Pořád to měl před očima jako zjevení. Ke všemu si umanul, že si bude pouštět válečné filmy, aby to prostředí sám poznal, i když ho nikdy předtím nijak moc nezajímaly. Máma mu je zakazovala, ale nedal se. Nic s ním nesvedla. Odpovídal jí, že se pokouší to prožít a zažít, aby tomu přišel na kloub. Nedokázala mu poručit, chápala ho. 

 

V sobotu večer ho zase natírala. Seděl smutně na židli pod lustrem a tvářil se přitom jako před popravou, vysvlečený jen do spodního prádla. Vypadal děsivě. Skvrn bylo tolik, že někde po natření začínaly splývat v ošklivé nahnědlé mapy. Tím pádem celá pokožka dostávala okrový nádech a spolu s čerstvými tmavšími skvrnami vytvářela zdání masky jakési neznámé divoké šelmy; náhle vrzly dveře. 

Otočili se. 

Stál tam táta.

Určitě to byl on. Vypadal starší. Přibyly šediny a vrásky. Nyní koukal užasle na syna neschopný pohybu. Ten vyskočil ze židle a napružený s upřeným pohledem rovněž ztuhnul. Stáli tam tak proti sobě bezmála jako dva soci. Budili dojem, že se měří, ale tak to nebylo; jenom nemohli uvěřit. 

Monika je tiše a s nepatrným úsměvem sledovala očima jediného svědka duálního dramatu.

„Adame…,“ ozval se překvapeně, „co je to s tebou?“

Jeho jindy tak výřečný syn ze sebe nemohl dostat slovo. Snažil se to strašlivé napětí, co měl v sobě za tu dobu nastřádané ovládnout, dlouho to však nevydržel. Nervy povolily a začal plakat. Sesunul se zpátky na židli, sklonil hlavu na ruce a nemohl se utišit. 

Leoš se otočil k Monice.

„Co se to s ním proboha stalo?“ 

„Počkej! Nech ho být,“ vzchopila se. „Přejde ho to samo, uvidíš. Bylo toho na něj moc. Ohřeju zatím něco k snědku.“

Adam si slzami mast na obličeji o to víc rozmazal. Když se konečně uklidnil, zvedl pomalu hlavu. 

„Ty tedy vypadáš,“ usmál se táta vlídně. „Jak jsi k tomu přišel, člověče?“ vytáhl kapesník a opatrně ho otíral. 

„Nevím,“ hlesl. 

Pohnul rameny a zavrtěl hlavou.

Máma mezi tím přinesla párky s hořčicí. Zavoněly tak, že se do nich s chutí pustili všichni tři. Kupodivu náramně zachutnaly i Adamovi. 

„Mluvil jsem s panem Stránským, Adame. Víš, co mi řekl?“

„Nevím, co?“

„Že jsi rozený diplomat.“

„Fakt? To já si ale taťko nemyslím, vždyť ani pořádně nevím, co to znamená.“

 

Leoš je pak vyzval, aby si naplánovali dovolenou: „Budu měsíc doma. Můžeme si vyjet pod stan nebo do chatky. Záleží na vás.“

„Copak můžu někam jet?“ ozval se hoch nešťastně.

„Musíš se z toho dostat.“

„Ale jak?“

„Půjdu s tebou na kožní,“ rozhodl zúčastněně a dodal mu tím alespoň kapku naděje. 

V pondělí tam vyrazili hned ráno, aby nemuseli dlouho čekat. Bylo to poprvé, co Leoš syna k lékaři doprovázel. Adam celý zahalený, byl rád, že ho má vedle sebe. Cítil se s ním silnější.

Po prohlídce ho doktorka poslala napřed do čekárny.

„Víte, něco vám řeknu, pane Veselý. My, dermatologové, máme problémy s pokožkou orientačně rozdělené do několika základních skupin, kam se dá každá z nich zařadit. Tu, co má váš syn, do žádné zařadit nedokážu. A to je divné. Zeptám se vás přímo, nešikanuje ho někdo ve škole? Nestěžoval si v poslední době na něco nebo na někoho?“

„To ne, nenechal by se,“ odvětil překvapeně jeho otec, aniž by zaváhal. „Adam by se jednoduše nedal. Znám ho, v tom je po mně. Radši by se nechal zabít, ale nebyl jsem teď doma...“

„Zdá se mi zkrátka, že příčina je někde jinde, zkuste to vypozorovat.“

„Dobře, pokusím se to zjistit,“ souhlasil s ní Leoš.

„Jestli se to do příští kontroly nezlepší, budu vás muset poslat na neurologii.“

To ho znepokojilo.

 

Vraceli se mlčky. Adam byl přesvědčený, že to k ničemu nevede. Rolák měl vyhrnutý až k bradě a kapuci těsně k očím. 

Tátovi ho bylo líto. Připomněl, co slyšel v ordinaci, a něco si uvědomil. Pocítil studený, nepříjemný pot. V tom okamžiku ho napadlo jediné možné řešení. Vůbec o něm nemusel přemýšlet. Byl si jistý. Ach, jak je to ve skutečnosti snadné. Pár set metrů před domem syna zastavil a chytil ho za ruku. Cítil v ní tepat svůj oheň.

„Přijdu později, Adame. Vyřiď mamce, že jsem zašel do redakce.“

„Já vím. Co taky jiného?“

Ironické poznámky si Leoš nevšiml. Soustředil se na své zásadní, momentálně nejdůležitější rozhodnutí. V redakci agentury oznámil, že se svou činností válečného zpravodaje končí. Mohl si to dovolit. Ta nevděčná práce je dobrovolná a u ostatních velmi vážená. Tenhle krok je proto výsostným právem každého z nich. A ostatní ho se samozřejmostí respektují.

„Chápu tě,“ přijal ho s pochopením šéfredaktor. „Máš rodinu samozřejmě a ta má přednost. I tak jsi vydržel déle než ostatní. S novinařinou doufám budeš pokračovat. Nerad bych o tebe přišel.“ 

 

Zpátky nespěchal. Znal se. Už ho nic nezvyklá. V duchu se na okamžik vrátil na místa, odkud byl na poslední chvíli vytržen. Poznal tam, co je opravdový strach a napětí. A musel si sám sobě přiznat i to, že ho s kolegy mnohdy sami vyhledávali, a také se nemohl zbavit dojmu, že je čím dál víc přitahovalo a pohlcovalo. Hrozila jim nepochybně závislost. Mohla za to nejspíš tak trochu jejich společná touha po dobrodružství. Leoš si neuvědomoval, že už to došlo tak daleko. Vzpomněl si, že když začínal, rovněž vystřídal kolegu, který končil. S Monikou se tehdy sotva znali. Kruh se tedy uzavřel. Nemuselo to tak dobře dopadnout. Všichni to štěstí neměli... 

Až teď si snad naplno uvědomil, jak moc jim doma dluží; zrychlil.

Před domem ucítil vůni bramboráku. 

Monika. Vždy trpělivá a obětavá. Jak to s ním mohla tak dlouho vydržet? Sama s malým klukem. Pamatoval si, že naposledy se spolu oblíbeným bramborákem loučili. Nezapomněla tedy. Pohladilo ho to u srdce. 

 

Přišel otevřít Adam. Se svým smutným úsměvem. U bramboráku mámě asistoval jako vždy a nezabránila tomu ani vyrážka. Hlásil, že pokud se z toho dostane, že by nejradši do Krkonoš. Rád by je celé prošel dlouhými tůrami. Náhle byl plný radosti. Navíc po obědě oznámil, že se mu zdá, že ho to přestává svědit. To byl důvod k ještě lepší náladě. 

Táta se přitom, jen tak mimochodem zmínil, že teď již bude pracovat pouze doma v Čechách. 

To Adam nečekal a zaskočilo ho to. 

Všichni mlčeli, než si to plně uvědomili. Máma potom beze slova vstala a k údivu obou objala Adama a dala mu pusu.

Ten ale znejistěl. Najednou ho to mrzelo. 

„Nevím, zda jsem to chtěl až takhle moc,“ řekl potom tátovi. „Nebudeš mi to mít za zlé?“ 

„Co tě to napadlo, proboha?“ odpověděl mu Leoš a rozpovídal se. „Jak bych mohl? Poslouchej. Není snadné to jen tak vysvětlit, abys pochopil. Velmi jednoduše do toho dění spadneš, ale cesta zpátky je mnohem těžší. Jako bys stál na zdi a nevěděl, na kterou stranu skočit. Chceš se otočit zpět, ale táhne tě to dopředu. Jsem ti naopak vděčný. Pomohl jsi mi vybrat správnou stranu. Chápeš?“

 

---

 

Jakmile se oteplilo, vycházel Adam na slunce. Hlavně dopoledne, když nebylo příliš ostré. Paprsky působily na pokožku velmi příznivě a navracely jí přirozenou barvu. S příjemným počasím a náladou se to začínalo lepšit. Nová vyrážka se již netvořila a pokožka ho přestala svědit. Otevřené ranky zasychaly a začínaly se hojit.  

 

Na poslední kontrolu šel dobře naladěn. Doktorce nemusel nic vysvětlovat. Poznala to hned z jeho očí, že se to otočilo k lepšímu. Sama byla ráda. Předepsala mu už jenom pudr, který rychle vysoušel zbylá mokvavá místa. 

S hlavou plnou snů si vykračoval vedle táty domů, a v duchu si maloval představy krásných dní.

„Podívej,“ vyrušil ho táta ze zadumání a ukázal do výlohy trafiky na staré noviny. 

Usmáli se na sebe a šli dál.