2008 - Vítězná próza srpen 2020

Holič Jarda*

Jardu jsem v jeho suterénním holičství navštěvoval tak jednou za měsíc. Jen co mě zmerčil, zákazníka nechal sedět a po celém holičství sháněl takové ty placaté kožené polštáře, co je holič mrňavým zákazníkům podkládá pod zadek, a jak jsem v čekacím koutě seděl, ty polštáře mi do klína poskládal, a já je oběma rukama přidržoval a pozoroval ho, jak kolem zákazníka tančí, jak ve svých štíhlých prstech nůžky drží a neustále s nimi cvaká, a při tom cosi vypráví, sípavě se směje, až se zajíká, a zákazník Jardovi naslouchá, v zrcadle se na něj celý šťastný usmívá, a Jarda si s ním může dělat, co si zamane. On třeba místo, aby křeslo obešel, zákazníka i s křeslem roztočí, až se ostříhané vlasy kolem rozletí, a kdo Jardu neznal, mohl by si myslet, že z toho cirkusu nemůže vyjít nic dobrého. Ale Jarda asi stříhal dobře, protože jeho čekací kout nikdy nezel prázdnotou. 

Když mě na těch svých kožených polštářích usadil, rukou mi hrábl do vlasů a velice se podivil, že mi za měsíc na hlavě vyrostl takový koš. A pak vytáhl ze zásuvky hřeben jako na koně, v umyvadle ho namočil a bez okolků mi s ním vjel do vlasů. Učesal mě, svou práci ohodnotil, a teprve pak se zeptal, jak že chci ostříhat, i když od rodičů dobře věděl, že nakrátko. Já mu řekl, že mě stříhat nemusí, a on jako rozzlobeně vyštěk, proč tam teda lezu, a já na to, že mě k němu nahnal táta. 

Celého mě přikryl zeleným prostěradlem, úplně stejně jako pacienta na operačním stole. Z prostěradla mi vykukovala jen hlava a on na ní prováděl tu svou operaci. Seděl jsem se skloněnou hlavou a pozoroval, jak mi v klíně přibývá ustřižených kadeří, a zle jsem se mračil, protože jsem chtěl mít vlasy jako ti kluci z Liverpoolu.

Aby mě přivedl na jiné myšlenky, řekl: “Jaká je tohle vod přírody spravedlnost, ty máš těch vlasů tolik, že bys je moh rozdávat, a já? Já zase žádný nemám, jenom tady,“ a ukázal si na místo těsně nad čelem, ”tady se mi drží celej chomáč. Trčí mi to od hlavy jako koňovi ocas od zadku.”  A pak mě musel napomenout, ať se nechechtám, protože při tom poskakuju a on by mi mohl ublížit. Ale smál se taky, ale ne moc, protože měl prsíčka uzoučká a vypouklá, jako nějaký pták. 

Jardovi se na zádech zvedal velký hrb.

Když jsem odcházel a přišlo na placení, vysypal jsem mu na pultíček u staromódní pokladny hromádku zpocených mincí, co jsem je po celou dobu svíral v dlani. Jarda si z nich vzal jenom korunu, otočil klikou, pokladna zazvonila a Jarda do ní hodil moji korunu a na půl huby řekl: “Tak už běž, ty všiváku!” a vytlačil mě ze dveří. Po cestě jsem navštívil cukrárnu a zbytek mincí tam nechal.

Jarda postavil ohromný model letadla a zrovna na té louce, co ležela po druhé straně naší ulice, ho večer po práci pouštěl. Pozoroval jsem z oken ložnice, jak ze svého Velorexu vykládá trup a křídla, jak to letadlo na chodníku skládá a odchází s ním na louku. Postavil ho do trávy a dlouho točil vrtulí, protože jeho pohon sestával z gumového pásu uvnitř trupu. A pak zvedl letadlo vysoko nad hlavu, rozběhl se po louce a po pár krocích ho před sebe vymrštil. Vrtule letadlo vytáhla do výše, a i když se brzy zastavila, plachtilo dál. Létalo v širokých kruzích, a Jarda ho vytřeštěnýma očima hypnotizoval, ať se ve vzduchu udrží jak nejdéle. Říkal mu Zlatý déšť, možná proto, že když prolétával kotoučem zapadajícího slunce, křídla i trup potažené pergamenovým papírem se rozzářily jako roztavené zlato. Při posledním kolečku se ho Jarda pokoušel ještě ve vzduchu zachytit, protože Zlatý déšť sice jako pták albatros majestátně plachtil povětřím, ale přistávat taky neuměl.

Jen co se jeho kolečka dotkla trávy, udělal kotrmelec a zastavil se s nosem zarytým do hlíny. Jarda to, co se z jeho letadla rozsypalo po trávě, mlčky posbíral do velké tašky, křídla oddělil od trupu, vše naložil do svého hadráku, a odjel. 

K Jardovi se chodil stříhat taky táta. On měl krásné černé vlasy a k Jardovi chodil nejradši asi proto, že Jarda mu je velice chválil. Jednou se od něj vrátil, sedl si v kuchyni ke stolu a nic nemluvil. Máma se zeptala, co je, a táta mě poslal pryč. Ale já tušil, že budou mluvit o mně, a celý jsem se roztřásl, protože jsem ty peníze, co mi Jarda nechával, utrácel a mamince nevracel. Za dveřmi jsem si dřepnul a poslouchal. “Tak si to představ, co mi Jarda řek,” řekl táta a já ztuhnul strachy. Tátu jsem dobře znal, táta když uprostřed povídání zmlknul, tak to bylo něco vážného. Nebo taky smutného. Ale máma naléhala, a táta jí řekl, že Jarda cosi chtěl, a já nechápal, co, já rozuměl slovům, ale jejich smysl mi unikal. A maminka řekla: “To snad nemyslel vážně?” A pak táta opakoval, co Jarda řekl, že u nás je tolik děcek, a oni že nemají ani jedno. V té chvíli mi začalo docházet, o čem je asi řeč. Zvedl jsem se z podlahy, otevřel dveře a škvírou velkou jen tak, abych se jí protáhl, jsem vklouzl dovnitř. Naši si mě nevšimli, tak tiše jsem vešel, a já se po špičkách připlížil k mamince. Maminka stála opřená o plotnu. Přitiskl jsem se k ní, a pak jsem se rozbrečel. “Neboj,” řekla maminka, “my tě nedáme.” A taky si mě k sobě přitiskla. “Kara boska!”, řekl táta o Jardově neštěstí, že je to jako trest Boží, protože táta byl vychovaný po katolicku. Naši - když jsem neměl rozumět - spolu mluvili polsky.

Řadu let později, když už jsem se oženil a žil s rodinou daleko od rodného města, jsem rodiče zase jednou navštívil. Večer jsme spolu seděli a povídali si. Přišla řeč na staré přátele a já se zeptal na Jardu, jak že se mu daří, a jestli vůbec ještě žije. Když jsem byl dítě, zdálo se mi, že každý dospělý je už stařec nad hrobem. “Žije, žije, a jak!” řekl táta.  ”A pořád pouští to svoje letadlo?” řekl jsem. Podíval se na hodinky. “Jistě. Vlastně by tam mohl teďka být.” Zvedl se a vešel do ložnice. Šel jsem za ním, a jen co poodhrnul záclonu, už jsem ho viděl. Seděl na skládací rybářské stoličce a díval se do nebe. Samozřejmě pozoroval své letadlo, ale kde bylo? Tam, kde kdysi létávalo, neletělo nic. A teprve po chvíli, když si oči zvykly na jasnou oblohu, jsem ho uviděl. Letělo hodně vysoko, daleko výše, než tehdá v mém dětství. A táta řekl: “Má motorek.” 

Na zemi pobíhal nějaký chlapec. “Syn,” řekl táta a usmál se. Úplně, jako kdyby tam běhalo jeho vlastní vnouče. “Si to představ, bylo jí čtyřiačtyřicet, když se narodil.” 

I na tu dálku jsem poznal, že se letadlu přestala točit vrtule. Ladně klouzalo povětřím a jen pomalu ztrácelo výšku. Opsalo poslední kruh a proletělo paprsky zapadajícího slunce. Zazářilo, a nám se zdálo, že hoří. Tušil jsem, co přijde. Model se snesl ještě níž, ještě pár centimetrů, a už se dotkl trávy. Zavřel jsem oči. 

“Klidně je zase otevři,” řekl táta, “Má lyže místo koleček. Na posečené trávě přistává celkem bezpečně.”

Jarda nesl letadlo, a synek, rovný jako proutek, tátovu skládací stoličku. Teprve u Velorexu táta letadlo rozložil a společně ho uložili.

A já jim potichu, za záclonou, zatleskal.