2012 - Vítězná próza prosinec 2020

Přítmí. Alice rozhrne závěsy, dotkne se nosem skla a dýchá. Za oknem sedí kočka a dívá se na kolečko, které se postupně zvětšuje.  Zamňouká, postaví se na zadní a tiskne tlapky na zdroj tepla. „Zalez do sena“, ťukne Alice rozmrzele do skla a kočka seskočí z parapetu.

Župan leží tam, kde ho včera nechala. Přehodí ho přes pyžamo. Dlouho hledá pásek. „Já tu ségru zabiju……To je ta její pitomá hra na pejska.“ Obmotá si vodítko kolem pasu a plyšák letí do kouta. Hned vedle leží mobil. Sakra. Co je vlastně za den? Úterý! Rychle zapnout počítač. Pomalý jako vždycky. Župan opět končí na podlaze. Vymění si jen vrchní díl pyžama a usedne k monitoru. Klepe prsty do desky stolu. Už. Jen nenápadně…. Ale to by nebyla třídní, aby si nevšimla.

„Aaa, Alice. Vyspala ses do růžova? Zapni si kameru, prosím.“

Hlavně, že třídní si kameru nezapíná. Už dva měsíce.

„Tak bude to?“

„Snažím se, paní učitelko, ale kamera mě zlobí. Dneska mám i problém s připojením, pořád to zkouším a ono to vypadává…“

„Pořád ta samá písnička, Alice. Nebudu se zdržovat. Nemáš kameru, tak budeš mít méně času na odpovědi. Tak začneme. Jistě víš, jak se řekne….“

O hodinu později je den stále stejně pochmurný. Alice se přesune z ložnice do kuchyně.  Bezmyšlenkovitě žvýká suchý rohlík a zapíjí jej studeným čajem. Čte si seznam na stole. No jo, vyzvednout ségru po obědě. Jako by to nevěděla. To aby vyrazila o půl dvanácté. Cesta lesem v tomhle blátě zabere dost času. A ještě horší bude cesta zpátky.

Ťukání na dveře ji vytrhne z myšlenek. S rohlíkem v ruce se přesunuje ke dveřím. Rychle stahuje z věšáku šátek a přidržuje si jej u úst.

„Babi?!“

„Ahoj holčičko, ty jsi ještě v pyžamu?“

„To mamka, viď?!“ dopálí se Alice.

„Nerozčiluj se,“ konejší ji babička.

„Už jsi snídala?…“ Alice si rychle schová rohlík za záda.

„Jsi nějaká chudá. Já ti přinesu něco k obědu.“

Babička už není taková, jakou si ji Alice z dřívějších let pamatuje. Méně se usmívá. Určitě. To se pozná podle očí.

„To nemusíš, babi. Já si uvařím.“

„A kdy si uvaříš? Půjdeš pro Terezku. A úkoly budeš psát. Já bych ti uvařila. Takhle to přece nejde dělat věčně.“

Alice si mne prsty v dlani a uhýbá očima. Babička při každém nádechu vcucne roušku, která se na okrajích napne přes vystouplé lícní kosti.

„Babi, já k tobě nemůžu.“

Babička potřese hlavou a otře si oči.

 „Zítra zas půjdu do obchodu, tak se stavím. Jsem ráda, když tě občas vidím. Sousedka už za mnou nechodí, venku není vidět ani slyšet živé duše.  Teda Péťa chodí každý den s tátou do lesa a vyhlíží, jestli jsem doma. Ten je zas hlučný až moc…“

„Jaký Péťa? Žádný Péťa u lesa přece nebydlí.“

Babička loví v kapse kapesník a na chvíli se odmlčí. Alice je ráda, že změnily téma. Babička se tak snadno dojme.

„ Chodí s tátou seshora od bytovek. Ty si ho už asi nepamatuješ. Už je z něj velký kluk. Stejně ale s sebou pořád tahá toho pejska plyšového.  A pořád dokola poslouchá tu samou písničku. Někdy ti o něm povím. Teď už ale půjdu, měli by k zastávce dovézt maso.“

O chvilku později už je slyšet chraplavý zvuk hlášení: „Místní prodejce bude hned po vyhlášení na zastávce prodávat maso uzené…“Babička se rychle otočí a vydá se k přechodu. Její krok je rázný.  Pojízdná masna jezdí jenom jednou týdně a dlouho nečeká.

Autobusová zastávka je hned naproti. Alice se na ni dřív často z kuchyně dívala a pozorovala, jak se na ní honily děti. Teď už moc autobusů nejezdí. Nemají koho vozit. Auta ale jezdí pořád, a to v obou směrech. Když máma větrá, není přes ten hluk zvenku slyšet. Večer, když celý dům ztichne a ztmavne, pozoruje záblesky světel přes žaluzie a počítá kamiony.

Alice zavře vchodové dveře. Celá se otřese chladem. Ani se babičky nestihla zeptat, jestli má dost dřeva na zátop. Musí se k ní odpoledne zajít podívat. Jen do dřevníku a k zadním dveřím. Dovnitř nepůjde, ale babička stejně bude stát v chodbě a bude ji zvát k sobě. Alice se přesune z kuchyně do svého pokoje. Zbytek dopoledne tráví tupým zíráním do monitoru a ještě tupějším zíráním do učebnic. V hlavě má úplné prázdno. Prý na co se poslední dobou těší. Už se neptá jen učitelka, která se ptát musí. Ptá se máma a dokonce i táta. Je těžké si pořád něco vymýšlet.

Neobědvá. Na cestu si do batohu přibere další dva rohlíky a kousek salámu. Nezapomene ani na gumové medvídky a na mobil. Čaj brát nebude, nechce se jí vláčet s termoskou.

Konečně je připravená. Jde od venkovních dveří k chodníku. Silnice mizí v mlze, vzduch je těžký a vlhký. Míjí ji auta, pravidelně a nevtíravě. Hluk projíždějících vozů je pro ni stejně přirozený jako tlukot srdce. Je přesvědčená, že jen díky této pravidelné večerní ukolébavce dobře usíná. Někdo počítá ovečky. Ona kamiony.

Míjí poštu. Počasí nikoho neláká ven, ani vesnické babky ne. A přece.

„Kam jdeš, holka, v tomhle psím počasí, snad ne do školky?“ Zrovna paní Konečná. Větší drbna tady snad ani nebydlí. Zase si bude nenápadně utahovat gumičku od respirátoru. Všude roztrubuje, že už TO určitě prodělala. Proč se teda pořád tak bojí? Alice odstoupí k silnici a pouští slova do vozovky.

Má ji vlastně docela ráda. Pamatuje si ji jen v šátku. Viděla ji jen jednou bez – a velmi ji překvapilo, že má krátké šedivé vlasy. Představovala si ji vždy s tenkým drdolem. Paní Konečná nosila v kapse zástěry vždycky nějaká kokyna pro děcka. Každého se vyptala, jestli už chodí do školy a kam jezdí mamka do práce. Nešlo jí odporovat.

„Tak Terezku pozdravuj. Ani vás, holky, teď nevidím chodit ven. To ste celý den zalezlé? Ven se může, ne? Děte na sluníčko… Je tu bez dětí nějak neveselo. Dědina je taková tichá. Teď to počasí morousovité…“.

Alice pokrčí rameny. Nikdy nevěděla, co má na to říkat. To umí jenom její mamka. Rozesmívat. Paní Konečná pokývá hlavou. Už ani Alice není to, co bývala.

 Na návěstidlu blikají světla. Auta stojící v řadě vypouští plyny ze svých útrob. Když se konečně rozjedou, rychle přejde koleje a zabočí do lesa. Boří ruce do kapes a bradu do šály. Bláto na lesní pěšině pokryla vrstva ledu, našlapuje opatrně. Zdá se jí, jako by slyšela podivné skřeky. Hýkavé, dávivé vytí, které nedokáže nikam zařadit. Váhá, jestli pokračovat dál. Po cestě se pomalu blíží přikrčená postava. Dál ze sebe vyráží skřeky. Její chůze je nesouvislá, napadá na jednu nohu. Alice rychle uhne z pěšiny a loví z kapsy mobil. Babi, vezmi to, prosím. Prosím. Babička je na příjmu.

„Babi, jsi doma?“ Babička hned pozná, že se něco děje.

„Copak? Jsi už na cestě?“

„Jsem kousek od tebe, u lesa. Někdo se ke mně blíží a chová se moc divně. Tak hlasitě křičí. A pajdá.“

„A kde jsi, holčičko?“

“Kousek od přejezdu. Už je blízko, ale asi si mě nevšiml. Teď zastavil. Asi brečí. Babi, co mám dělat?“

„Jak vypadá?“

„Moc na něj nevidím. Ale drží něco v ruce. Počkej – je to plyšová hračka s dlouhýma ušima. Něco jí šeptá do ucha a kýve se ze strany na stranu.“

„Péťa? Sám? Zůstaň na místě, jdu za vámi. Uklidňuj ho. Řekni mu, že babi Jana přijde a přinese mu něco na zub. Pujč mu zatím svůj mobil – má rád tu písničku…No, Shark se tam zpívá. Pouštěj mu to pořád dokola.” Než stihne Alice cokoliv říct, babička zavěsí.

Alice sebere odvahu a vyrazí za Péťou.  Dřepí na zemi, jednu nohu vypáčenou do strany. Dívá se na zem a na svého pejska. Když uslyší kroky, trhne s sebou a snaží se vztyčit. Bez pomoci to ale nezvládne.

„Ahoj Péťo, to je tvůj pejsek? Můžu si ho pohladit?”

Péťa váhá. “Ala”?

Začne s sebou opět zmítat. Píseň Baby Shark se konečně načetla a lesem proudí  vtíravá melodie dětského techna. Péťa ustrne. Alice  si ho konečně může prohlédnout. Okamžitě ho pozná. Jako malá si s ním hrála na oblázcích mezi bytovkami. Už tenkrát všechny děti objímal tak, že ho musela maminka odtrhovat. Neuměl mluvit, pouze hýkavě opakovat pár slov. Nebyl zlý. Děti se ho ale bály. Maminka jí vysvětlila, že má Péťa v hlavě jakousi trubičku, a že mu pomocí té trubičky odsávají nějakou tekutinu z mozku. To ji vyděsilo ještě víc. Dlouho ho nepotkala. Občas ho slyšela ze zahrady. Když měl radost, křičel tak, že v bytovce zavírali okna.

“Ala?” Myslí její jméno? Nebo jí chce něco říct? Jak se k němu má proboha chovat? Péťa jí bere z rukou mobil, a svíjí se v rytmu pro něj známé písničky. Je to děsivé. Nekřičí už, snaží se ji chytit za ruku tak, jak drží tátu.

“Kde je tatínek?” Péťa se rozvzlyká. Alice zesílí písničku a už se neptá.

Babička je u nich za chvilku. Má růžové tváře a nesměle se usmívá. “Nechci ho děsit rouškou,” říká omluvně.

“Tatínek bude v pořádku, Péťo. Musí za panem doktorem, odvezla ho sanitka.” Péťa se kýve ze strany na stranu. Babička ho chytne za ruku, políbí Alici do vlasů a udělá jí křížek na čelo.

Alice se ještě chvíli dívá za tou podivnou dvojicí, která mizí mezi stromy. Babička jde zpříma, ale pomalu. Vedle ní se klátí velký  kluk a drží si u ucha její mobil. Alice si  brouká Baby Shark, dokud nedojde ke školce.

Terezka ji vítá zamračeným pohledem. “Kde si? Já tu pořád a pořád čekám. Slíbila si po obídku.”

Alice ji beze slov obejme a polechtá pod bradou. Holčička se pořád trochu mračí, ale když rozpozná melodii, kterou sestra zpívá, začne vesele poskakovat.

„Budeme si zpívat?“

„To víš, že budeme. A dneska dokonce i s babičkou.“ Terezka spráskne ruce k sobě a piští:“ Hurá, k babičce!“ Žene se ke schodům a ven ze školky.

Alice sebere rukavice, které Terka nechala ležet na lavičce. Vytáhne z tašky gumové medvídky, strčí si dva do pusy a z okna šatny vykoukne ven. Terka se před školkou klouže na zamrzlé kaluži a stromy podél panelové cesty natahují namrzlé prsty k nesmělým slunečním paprskům.