Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Odpovědnost v čase pandemie

03. 04. 2020
2
0
263
Autor
Alain

Odpovědnost v čase pandemie

Lidský život morálně nelze brát jako pouhé jsoucno, bytí, které jednou skončí a všechno rázem ustane. Život je pojem, který nám označuje propletenec nejrůznějších pocitů, poznání, myšlenek a mnohých dalších slov, bez kterých nemůžeme existovat. Do života jsme byli vrženi, nevybrali jsme si, kde se narodíme, jak se narodíme, nevybíráme si rodiče, pohlaví, rasu - de facto vůbec nic. A životem musíme projít a je na nás jakým způsobem. I když ho značně ovlivňují všemožné subjekty kolem nás a především události... Jakmile nastanou, tak se naše žití, konkrétně žití jedince, který je danou událostí ovlivněn, stává ještě více individuální. Přesto je tu k dispozici věc, která sjednocuje více lidí zároveň. Díky interakci společnosti se její důležitost stupňuje. Obzvlášť pokud událost postihne více lidí zároveň nebo rovnou celý stát nebo dokonce celý svět. A právě poslední případ se pro nás vzhledem k aktuálnímu dění stává nejzásadnějším. Tato věc se nazývá odpovědnost.

Tento termín můžeme chápat jakkoli, ať už je to v oblasti mravní, etické nebo právní, ale nejdůležitějším se teď stává, abychom ho dokázali správně uchopit. Pandemie nyní vystupuje jako událost, jež zasáhla životy nás všech. Většina z nás nic podobného nezažila. Lidstvo se stává oponentem novému viru, který naše žití nejen různými způsoby deformuje, ale také ho ukončuje. Každý z nás má teď moc vzepřít se, což utváří již zmíněnou jednotu, která je obzvlášť pro vyhraný boj nezbytná. Jedná se o dovednost nás všech. I když lze odpovědnost považovat za jakýsi regulátor mravnosti, nyní je třeba poznamenat, že musíme být odpovědní vůči světu i vůči sobě samým více než kdy dříve. Pokud by lidstvo dosáhlo celistvé jednoty, nebo také stoprocentní odpovědnosti, byli bychom už téměř jistými vítězi. Problém nastává v tom, že každý člověk je individuum, které má svůj vlastní mozek a je nemožné ukočírovat každého jedince ve společnosti. V tomto momentu je potřeba podstoupit určitou mechanizaci lidstva. Civilizace nyní musí fungovat jako dobře seřízený stroj, jednotně, tak, jakoby každá lidská bytost kolem nás nám byla natolik vlastní, že bychom se k ní chovali stejně odpovědně jako k nám samým. Bohužel tento stav musíme považovat za zcela utopický, nemožný. Lidstvo k určité odpovědnosti vede strach. Za takové situace jsme zcela řízeni pudy, konkrétně pudem sebezáchovy. Dnes je třeba klást na tuto potřebu důraz, protože zde platí onen zákon jednoty. Další člověk, který je virem nakažen znamená další nebezpečí pro ostatní druhy a jeho následný růst. Bohužel ani na tento pud nelze spoléhat, protože sami víme, že ne každý z nás je zodpovědný nebo dokonce vděčný za dar života. Lze se toho ovšem držet. Strach však nesmí přerůst v paniku. Sami na sobě můžeme pozorovat, jak pandemie ovlivňuje naši psychiku, cítění a chování. S panikou přichází ruku v ruce stres, který znamená taktéž určitý postih pro naše zdraví. Navíc nás provází značný pocit nejistoty. Virus tedy disponuje celou řadou „zbraní“, které nás postihují pouze jako lidské bytosti a my je musíme právě naší odpovědností ovládnout a v konečném a nejlepším případě přemoci.

Zvláštní odpovědnost za své činy provází nejvýše postavené státní politiky. Mají morální moc stejnou jako běžní lidé, ale na rozdíl od nich jsou schopní ji použít ve prospěch ještě více lidí, čili v mnohem širším spektru. Dobrý politik si ji ovšem musí uvědomit. Poté co tito lidé s tak výjimečnou možností skutečně pochopí a uvědomí si, jak blahodárné mohou být jejich činy, které nenesou nejmenší známky egoismu, naopak byly vykonány v rámci čiré a uvědomělé odpovědnosti za sebe a za občany státu, jemuž politik ve jménu spravedlnosti slouží, je možné dosáhnout stanovených cílů. Zde hovoříme možná o té nejzásadnější odpovědné činnosti, která nás danou situací provází. Hluboko v kolektivním vědomí nás všech jsou skryty potřeby, které nás nutí v těžkých okamžicích upínat se k silným a charakterním

 

osobnostem. V první řadě je třeba někoho takového najít. Je třeba vyhledat charakter, který oplývá charismatem, dokáže občany svým projevem uklidnit, povzbudit a je odpovědný především obyvatelům státu, pro které koná. Pokud je jeho projev postaven na falešném základu, zahálce a slouží především vlastním potřebám, přičemž hraničí s populismem, je nutné naslouchat člověku jinému. Jak ho ovšem najít? Na tento prostý dotaz není jednoduchá odpověď, protože nyní se děj stává polem náhody. Ale sami v nitru cítíme, jak nás potřeba někoho takového, onen pociťovaný nedostatek, tíží. Odpovědnost ryzího charakteru, vůdčí osobnosti je právě ta, po které všichni (ať už vědomě či nevědomě) prahneme. A to je stanovisko natolik důležité, že dokáže v daný okamžik položit základ zmíněné jednoty, hlavního léku v pandemické situaci.

Slova ústředních postav na politické scéně (ale také mimo ni) mají obrovskou váhu a zásadní vliv na společnost. Proto za ně takové osoby musí být plně odpovědné, což se jeví jako jasné, ale když se hlouběji zamyslíme, tak nás realita z tohoto bdělého snění tvrdým způsobem vzbudí. Mnozí lidé se stávají manipulovatelnými, přičemž manipulátorem je jejich vlastní moc. Člověk, kterému společnost naslouchá je povinen konat kroky uvědomělé a odpovědné. Ty pak mají smysl a význam, který momentálně potřebujeme ještě mnohem více než za situace pro nás běžné. Tento muž či žena před nás musí vystoupit se svými vlastními slovy, která musí být upřímná. Pokud jsou pro osobu, jež stojí v čele státu, například napsaná někým jiným, nemůžeme si z nich vzít nic, i když jsou vyslovena z jejích vlastních úst. Tento jedinec za ně sice přebírá odpovědnost, protože lidem není prozrazeno, že to nejsou jeho slova, ale ta se nyní stává nepravou, nesprávnou, protože on sám si ji nepřizná. A zde se nám utváří další problém, který není jednoduché řešit.

Každý občan v zemi postižené pandemií je situací zasažen. Čistě individuální záležitost je to, jak se s tím vypořádá. Jeho psychická schránka je otřesena negativními zprávami, obavou, strachem, zděšením, nejistotou a celkovou změnou dosavadního života. A to hovoříme jen o globálních jevech. U mnohých se díky pandemii vyskytly další problémy, které jsou čistě individuální, a společnost tedy není schopna se jimi zabývat. Konkrétní cíl je jasný, najít cestu, která je vyvede z tohoto problému. Tato cesta však bude hledána občany individuálně, protože jediné východisko v globálním měřítku je porazit virus, který pandemii způsobil. A k tomu směřujeme malými kroky, řešením menších problémů, které se v řadách z pandemie namnožily. V těchto chvílích jedinec zjišťuje, že je vlastně subjektem na společnosti závislým. Znovu se ukazuje důležitost jednoty. Na základě toho se vyskytují úvahy, že člověk by se měl do jisté míry společnosti oprostit. Bohužel právě míra se zdá neodhadnutelná. To ovšem zkusme pominout. Některé názory v této problematice se dají z určitého pohledu považovat za radikální, protože zde je míra posunuta až za pomyslnou hranici. Jedná se o přirozený stav. Co to vlastně je? Se samotnou myšlenkou přirozeného stavu přišel Thomas Hobbes, který ho ovšem považoval za stav negativní. Lidé jsou v něm podle něho absolutně svobodní (až příliš), neřízení. Nefungují zde žádná pravidla, zákony, práva, lidé jsou si sami sobě nebezpeční („člověk člověku vlkem“) a je to situace čisté anarchie. My si tento „stav“ můžeme představit i v současném životě – i když dost těžko. Samozřejmě bychom nevycházeli z teorie negativní. Proto si můžeme zmínit Johna Locka, významného anglického filosofa, který z této teorie vyšel, ale změnil ji a doslova obrátil na ruby. Tento stav je pro něho harmonický, pozitivní. Navíc podotýká, že v něm fungují základní lidská práva a pravidla. Dalším filosofem rozvíjejícím tuto myšlenku, kterého je nutné jmenovat, je Francouz Jean Jacques Rousseau. Doba, v které se Rousseauovi honily hlavou takové myšlenky, byla pro Francii velmi složitá, neboť právě tehdy společností zmítaly revoluční a osvícenské nálady jako reakce na ekonomický kolaps země

 

a úporný absolutismus. I když to může znít směšně, v lecčem je naše současná situace podobná. Pochopitelně ne na bojišti politickém, ale společenská potíž to byla (a je) značná. Na co bychom tedy mohli z přirozeného stavu navázat? Především je důležité vědět, že v něm neexistovala společnost, proto je v očích kritiků dnes nemožné z něho vyjít. Ale Rousseau, který jej v 18. století ve Francii prosazoval, byl členem společnosti stejně, jako jsme dnes my. Abychom něco z této myšlenky do našeho pojednání přenesli, musíme diskutovat o kladech, kterých lze v naší situaci využít. A jeden z nich je evidentní. Ač společnost v dobách přirozeného stavu neexistovala, určitá jednota - pospolitost byla jednoznačná. A odpovědnost tak hrála roli v běžném životě mnohem významnější, především proto, že dnes je mnohem snazší ji obejít. Zde, při polemice o dnešní pandemické situaci, nacházíme další pomyslný kámen úrazu, a to v podobě vztahu odpovědnosti mezi lidmi. Dnes nás nesvazuje zdaleka tak pevné pouto jako naše předky, což lze logicky vysvětlit už jen na základě historického vývoje a samotné evoluce. Můžeme však počítat (především proto, že jsme toho stále schopní) s tím, že morální zásady a pouto k ostatním jsou v nás pořád zakotveny. I když v mnoha případech velmi hluboko. Proto se musíme vyzvat a sami sebe přimět k tomu, abychom se stali, alespoň v rámci aktuálního problému, pospolitějšími bytostmi se značnou schopností empatie.

Každý musí začít sám u sebe. Bylo by naivní myslet si, že každý jedinec se v této nepříznivé situaci vzdá a vzepře se otěžím svých vlastních pudů a bude přemýšlet, jakým způsobem se stane užitečným pro společnost a oddaným pro blaženost ostatních. Každý tedy musí nejprve vytvořit své vlastní štěstí (což se zdá být o poznání snazší a přirozenější) z čehož pak nezbytně vznikne štěstí celku. Bude-li každý člověk v oblasti svého povolání a konání natolik důsledný, přičinlivý a především poctivý, mělo by být postaráno také o blaho společnosti. Protože každý z nás jsme její součástí, buňkou a za její fungování, ať už správné nebo špatné, jsme plně odpovědní. A to je to první a hlavní, co si musíme všichni a jednotně uvědomit pro blahobyt a zdar nás všech. Odpovědnost je tedy pojem, jenž je podstatou, kterou právě nynější okolnosti přivádí k vyřčení finálního verdiktu. A my, lidé, jsme pověřeni svým vlastním osudem určit, jaký onen verdikt bude.

Odpovědnost je právě teď podstatou naší strategie. A také silná „zbraň“. Nejmocnější nástroj civilizace, tudíž celé společnosti, kporažení pandemie a kdosažení konečného, vysněného vítězství.

Disponujeme jí každý, stejně tak jak ona disponuje námi. Ale zdaleka ne každý ji využije, protože dosud nedosáhl uvědomění a tedy v boji proti viru nejsme jednotní. Pojďme ho dosáhnout. Pojďme zvítězit. Pojďme a staňme se odpovědnými. Každou chvílí v dnešních dnech se může člověk chopit dané příležitosti, kterou vědomí odpovědnosti nabízí. Pojem, jenž řada z nás nevědomky považovala za „pouhý“ mravní závazek nechápajíc jeho skutečnou hodnotu. Ta je dnes více než zřetelná a pro nás nanejvýš důležitá.

 

 


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru