A já?

Ležela jsem zase v posteli a litovala, že jsem neusnula před půlnocí. Je to magická hranice. Bud jdete spát brzy, například když usnete v jedenáct nebo i v půl dvanácté. Občas ale ležíme v posteli a koukáte na Netflix nebo jentak přemítáte o hloupostech a je 3:15 a nemůžete jít spát, protože ve 3:15... ale o tom teď mluvit nechci. Dneska jsem na YouTube nahrála další obyčejné video co bude mít do týdne mezi stem a třemi tisíci shlédnutí. Nic virálního ani součást nějakého promyšleného projektu, jen něco, co jsem stejně měla v plánu dělat, tak proč to nenatočit a nedát na YouTube. Stálo mě to desítky tisíc korun a nejspíš i hodin života si uvědomit, že Youtuberka jsem nikdy být nechtěla. Dost možná mě to stálo jednu, mojí jedinou, nejlepší kamarádku, abych se chytila kořene na stěně propasti a nepadala už hlouběji dolů. A teď se držím, oběma rukama, ale cítím, jak se mi začínají potit dlaně. Myslím, že je daleko snažší chvíli padat a pak se rozplácnout a už nic necítít. Zachytit se a snažit se vyškrábat zpátky dá práci. Občas vám někdo podá ruku a vytáhne vás nahoru. Někdy se za vámi dokonce spustí, řekne jen klid, obejme vás a vytáhne nahoru. Aspoň tak si to představuju. Někde vzadu v hlavě se mi ale jasně vykresluje mnohem reálnější scénář. Že se nahoru budu škrábat úplně sama. Budu si vybavovat, kudy jsem padala a doufat, že se cestou nahoru objeví další kořeny nebo bude zeď dobře vyhloubená. Stejně tak dobře vím, že až tam skoro budu, někdo mi může skopnout prsty z okraje propasti a já zase poletím dolů. Nebo že mi to samo podjede, nebudu mít dost síly se dostat zpátky nahoru a když se nějakým zázrakem zvládnu vyškrábu nahoru, co když už to nebudu já? Co když se v tom světě nahoře už nenajdu a budu si přát, abych se toho kořene tenkrát nechytila? Co když pak budu bloudit světem nešťastná, hledající další stinnou propast?

Nikdy nevíme co bude, víme jen co bylo a co je. Byla jsem sama sebou, pak chvíli ne a teď visím někde mezi. Mám spoustu zkreslených vzpomínek a myšlenek, které jsem si osvojila na svojí cestě k propasti i z ní. Buď mi vzpomínky pomůžou nahoru- nebo mě schodí na dno, kam jsem tak jako tak měla namířeno. 

Na YouTube můžete být cokoli. V životě nemusíte být pekařka a stejně můžete natočit video, kde to tak vypadá. Jako byste byla cukrářka pracující v profi kuchyni. Můžeme si hrát na hvězdáře a na hrdiny. YouTube není obrazem toho kdo jsme, ale toho, čím chceme být. To je to, co dělí dobrá videa od těch špatných. Ta dobrá, jsou obrazy našich snů. Toho, čím jsme se báli stát v pondělí, ale nevadí nám tím být ve virtuálním světě bez začátku, konce a odpovědnosti. Ve světě, kde je spousta videí je jen pro nás, private, jako povídky do šuplíku.

Ta špatná jsou obrazem toho, čím sice být nechceme, ale k čemu nás viruální svět nabádá aspirovat. Kdo by nechtěl být jako ta holka z reklamy co má svůj vlog?

Pravda je, že nikdo nechce být jako ona, nejspíš ani ona sama. Kde jsou naše dětské sny. Chtěla být letuškou. A já?