Potkal jsem člověka

    Potkal jsem člověka, který byl nade mnou.
    Seděl na větvi vysokého stromu.

    „Není snadné být tím kým jsem,“ sděloval mi z té výšky. „Zjistil jsem, že je pro mě nemožné, abych chodil po zemi s ostatními obyčejnými lidmi.“
    „Na stromech jsme ale snad už byli,“ řekl jsem pln naivity, vzhlížeje k němu vzhůru.
    Myslím, že mu dělalo radost, že k němu vzhlížím.  

    „Nemůžete pochopit nuance návratu ke kořenům.“
    „No já bych zvládl ještě snad návrat do jeskyně; ale na strom?“ prohlásil jsem z chodníku a cítil svoji přízemní hloupost, která se rozlévala kol kolem mne.

    „Jeskyně. To jsou myší díry,“ řekl mi člověk, co visel za jednu ruku na větvi.
    Jeho pohled byl cukřenka plná opovržení k tomu hmyzu, kterým jsem byl já.
    Naprosto jsem ho chápal.
    Zrovna včera jsem pochyboval, že jsem.
    S tím se ale dalo vystačit snad v dobách osvícenců.
    Ale nikoliv v časech Zářících krabiček.
   
    Zkrátka jsem se cítil menší a ještě menší, když jsem stál pod korunou stromu.
    Kde byl On.
    Konečně se našel člověk, který ví jak na to.
    Poslední byl Forrest Gump, který si obul tenisky a běhal od oceánu k oceánu.
   
    „Jděte pryč!“ zahalekal na mě ten člověk nade mnou. „Nemám proč s vámi ztrácet čas.“
    „Jdu,“ řekl jsem s uctivostí, protože jsem nechtěl, aby snad kvůli mně nedošlo k nějakému zdržení při vylepšování lidstva.
    To bych si na triko nevzal.
    Než jsem zašel za roh, tak jsem se otočil.
    Byl tam.
    Nezmizel.
    Ten člověk.
    Spokojeně jsem vykročil vstříc budoucnosti do západu slunce.
    S myšlenkou, že pokrok se nedá zadržet.