Na Písmáku publikuje 50 tisíc autorů, 438 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Novinky #2 (28. 9. 2019)
Novinky (1. 8. 2019)

+6 neviditelných
V horách 1/4
datum / id02.05.2020 / 506476Vytisknout |
autorrevírník
kategoriePróza na pokračováníDalší dílo autora
sbírkaDo hor,
zobrazeno146x
počet tipů12
v oblíbených0x
V horách 1/4

 

V horách

 

Na stěhování jsme vůbec nebyli sami. Z Krnova přijeli vypůjčenou prostornou dodávkou s vlekem Kája a Jarda, z Brna Pavel.

Balíky a rozebraný nábytek jsme už předtím s Janou vyrovnali dole v kočárkárně, ledničku, pračku a další snášeli kluci rovnou do auta. Ale ať skládali, jak skládali, brzy bylo jasné, že budou muset pro zbytek přijet znovu. Ani to nepomohlo, že jsme se s nějakými věcmi rozloučili a my dva s Pavlem je odvezli do sběrného dvora.

Kluci s náklaďákem odjeli. Obešli jsme sousedy v domě, abychom se rozloučili. Když jsem s nimi před dvaceti lety dům stavěl, byli jsme dobrá parta. Osmnáct let jsme tu společně bydleli. Tady dožila má první žena Jarunka, maminka Pavla a Helenky. Sem jsem před pěti lety přilákal svou Jaňulku z jejího milovaného Ježníka u Krnova.

Všechno bylo jak být má, ničeho jsem nelitoval. Své rozhodnutí odejít jsem ani na okamžik nezpochybnil. Konečně do hor! Pro zbytek života. Odcházel jsem tam, kam se tenkrát v začátcích nenaskytla příležitost. Anebo jsem k ní nenašel dost rozhodnosti.

Rozloučili jsme se, my dva zamířili do Petrovic, Pavel do Brna pro svou rodinku a s ní za námi.

V Petrovicích čekali další pomocníci, pan Kordas, nemocný Dan s horečkou a jeho švagr. Tolik oběti snad nebylo zapotřebí. Ale ta solidarita nás hřála.

Napadlo trochu sněhu. Kájovi se dobře nejelo. Přesto dorazili brzy po nás. Po kvapném vyložení nákladu se skoro bez osvěžení otočili a jeli znovu do Třebíče. Do té dálky! V noci, na kluzké vozovce.

Trochu jsme věci prozatímně urovnali, potom všichni odjeli domů a Pavel s Janinkou a dětmi ke Kájově rodině do Krnova. My jsme si ustlali na zemi.

Nepřestávali jsme myslet na naše dva půlnoční jezdce. Dlouho jsme nemohli usnout. Než jsme pak konečně únavou usnuli, šeptem jsme jim i sobě popřáli, aby je napadlo nechat dodávku s nábytkem někde v bezpečí v Krnově stát, jít se vyspat a přijet až ráno. Mobilní telefony tehdy nebyly tak běžné jako dnes. Ani my jsme ještě svůj neměli. Třeba to tak udělají, byla má poslední myšlenka a vtom mě z hlubokého spánku beze snů surově probudil domovní zvonek. Kluci se rozhodli mít to už z krku, třebaže se sotva drželi na nohou.

Vyhrabali jsme se a šli skládat. Něco jsme ani netahali dovnitř, nechali jsme to venku pod převisem střechy, jen aby už mohli domů a na kutě.

My už jsme toho moc nenaspali. V bytě přecpaném krámy se nedalo hnout. Musíme s tím něco dělat. Aspoň kuchyni trochu zpřístupnit.

V dřevníku bylo nějaké dřevo, uhlí se tam taky ještě hromádka černala, tak jsem napřed v kotli ústředního topení zatopil. Řídil jsem se přesně pokyny pana Kordase, a to se mi vyplatilo, kotel se brzy bez problému rozhučel. Topná tělesa, kterým jsem zprvu pro jejich ne docela předpisové umístění moc nevěřil, začala poslušně z domu vyhánět vlezlou syrovinu.

Ale to topení bylo tak všecko, s čím jsem si sám poradil. Na ostatní tady byla má milá Jaňulka. Ona v Třebíči balila, ona večer při skládání udělovala pokyny, kam dát které kusy nábytku a jen ona tedy věděla, z kterého konce zapletené klubko rozplétat. Na ni jsem se spoléhal. Sama mě v mém alibizmu nevědomky podporovala. Přestože se nevyspala, přesto, že by spíš měla oteklou nohu šetřit, působila svěže a byla plná elánu. Vypadalo to dokonce, jako by měla z toho, co nás čeká, radost. Nechápu, jak se kdo může radovat ze stěhování. Vždyť je to ještě horší, než když se maluje. Pro mě každé hýbání s natrvalo usazeným nábytkem je nezodpovědná vymyšlenost a schválnost. Už při první nevinné zmínce, že by k něčemu takovému mělo dojít, zmocní se mě panika. Malovat? Ani nápad! Jen přes mou mrtvolu! Potom k malování stejně dojde. Nesu to jako strašnou nespravedlnost.

I toto vykolejení ze zaběhnutého způsobu života byla pro mě pohroma. V tom kalném prosincovém ránu, prvním v novém domově – domovu se to ještě ani trochu nepodobalo – h­ned potom, co jsem zatopil, se ze mě veškerý duch vypařil. Bezcílně, bezradně jsem bloumal domkem. Kotel hučel, radiátory hřály a já jsem nějak nebral na vědomí, že to, co jsem udělal, není nic než začátek.

U vytržení jsem pozoroval Janu, jak se pustila do jakéhosi mně nepochopitelného přenášení a přesouvání předmětů. Sám jsem nebyl s to k něčemu se odhodlat. Bylo nad mé intelektuální síly vzít nějakou věc a někam ji přenést, když přece tam, kam by podle mé jednoduché úvahy snad patřila, překáží deset věcí jiných. S ničím jsem si nevěděl rady. A má činorodá Jaňulka mi to nijak neulehčovala. Myslela si asi, že se dovtípím, ale já jsem se nedovtípil. Z toho důvodu jsem se ještě ke všemu cítil úplně zbytečný.

Bylo jasné, že potřebuji vedení. Jsem ochoten pomáhat, ale jen jako pěšák, jako obyčejné ucho.

„Něco bych dělal, ale musí se mi říkat co a jak,“ vymáčkl jsem ze sebe.

Můj domácí admirál to tedy vzal do rukou. S omluvou, že sice ví, že mě to obtěžuje, ale že to musí být, začal mi udělovat pokyny a sám šel pilně příkladem.

Dělal jsem tedy, co se mi poručilo.

Musel však na mě být strašný pohled. Došlo to tak daleko, až se mě má milá účastně zeptala: „Jaroušku, nelituješ, že jsme se z té Třebíče odstěhovali?“

„To vůbec ne!“ vyhrkl jsem. Ale vzápětí jsem se bezmocně zhroutil na štokrle, složil ruce do klína a řekl schlíple tou svou zkomolenou mluvou, k jaké se uchyluji ve zvlášť emočně vypjatých okamžicích: „Taký su tu stratěný!“

„Ty můj chudáčku,“ řekla Jana a šla ke mně a dala mi pusinku na tvář. To jsem právě nejvíc potřeboval.

„Tak pro co mám jít?“ vstal jsem ze svého dřevěného útočiště a čekal na nový pokyn.

„Teď natáhneme v obýváku ten koberec.“

Pokyn byl sice jasný, ale nebylo mi jasné, kde vzít ten koberec. Mátožně jsem tápal a zmateně naslepo mezi vším tím harampádím hledal srolovaný koberec, který jsme si koupili v Třebíči a včera ho určitě přistěhovali. Docela jasně jsem si vybavoval, jak jsme tu těžkou roli strkali do vleku, ale jak se dostala z vleku už jsem si nepamatoval a nikde kolem nebyla.

„Tam ne, Jaroušku, pojď se mnou,“ řekla má milá vlídně a kulhala přede mnou do garáže. Šla rovnou ke koberci, nebyl žádnými krámy zarovnaný, jak jsem se obával, ale čekal jenom, až ho spolu vezmeme a odneseme do chaloupky. Oceňoval jsem, jak při skládání v tom večerním zmatku na všechno myslela. Nechápal jsem, jak je to možné, ale zdálo se mi, že má jasnou představu o všech krocích, které nás čekají, než se zabydlíme.

„Nebuď taký stratěný, Jaroušku. Když s tím pohneme, bude to brzo,“ těšila mě, když mě pak v obýváku nad kobercem viděla znovu bezradně stát.

Záchrana se naštěstí právě dostavila. Přijel Jarda s Taňulkou a vzápětí Pavel se svou rodinou.

Všecko hned podle admirálových pokynů lítalo, nejpilnější byla Taňulka a nejnápaditější Pavel. Ještě během dopoledne se začalo částečně rýsovat, jaké to tady možná jednou bude.

Když jsme večer osiřeli, bylo už kde spát a také kde uvařit. Dnes jsme se živili jen tím, co kdo přinesl.

Tato noc ve vlastních postelích byla hotové blaho. Konečně jsme se trochu vyspali.

 

 

 




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

05.05.2020 14:36:59dát kritice tipkvaj
redaktor prózy

Jasně, tomu rozumím. A jak se ukázalo zejména na druhé části, je to k prospěchu laických čtenářů, kteří ale oceňují tvé kouzelné vnímání lesa, kraji a přírody vůbec a tvé schopnosti je vylíčit.

05.05.2020 14:02:59dát kritice tiprevírník

Taky jste to měli, Jaroslave, pěkně napjaté s tím střídáním s novými majiteli.

Celou knihu Do hor jsem psal pro děcka a vnoučata, a ty lesařina moc nezajímá. To na vysvětlenou.

05.05.2020 09:38:13dát kritice tipkvaj
redaktor prózy

Ahoj Jardo. Tak jsem si to přečetl a vzpomněl si na svá stěhování. V mém dětství jsme se v Praze stěhovali třikrát v rychlém sledu, ale to jsem neorganizoval. Do Přerova jsem se přesunul jen s osobními věcmi. Tam jsme se stěhovali jednou, a to s dvěma úplně malinkými dětmi, ale naštěstí jen asi tři sta metrů daleko, takže se dala spousta věcí prostě odnosit nebo převézt na nějakém vozíku.  No ale pak, když jsme se po více než třiceti letech stěhovali do Neratovic, které jsou skoro tři sta kilometrů vzdálené, vypadalo to jako horror. Napřed jsme totiž museli prodat přerovský byt, koupit jiný v Neratovicích, ten začít rekonstruovat a vlastní stěhování přesně zkoordinovat tak, že jsme zabalili věci, dojednali v Neratovicích úložiště v sušárně domu, věci naskládali do menšího náklaďáku, jehož řidič to otočil ještě jednou, a pak ve tři ráno jsme odjeli nacpaným autem za druhou várkou nábytku, když se současně s vyklízením posledních věcí z bytu do něj stěhovali noví majitelé, protože oni museli hned ráno odevzadat svůj původní byt vyklizený. V Neratovicích jsme se na tři měsíce ubytovali u rodičů zetě, ale Vánoce už jsme slavili v novém bytě. Asi nejhorší bylo pobalit a přestěhovat našich skoro čtyři tisíce knížek.

Pokud jde o tvůj příběh. Ukazuje se, že nejtěžší je psát o takových těch v podstatě nezáživných technických věcech. Vyrovnal ses s tím poměrně dobře, ale přesto si myslím, že tvoje síla je především v líčeních přírody a zasazování dějů a konfliktů do přírodních scenérií. V tom jsi těžko překonatelný. 

02.05.2020 22:02:24dát kritice tiprevírník

Ani nevíš, jaks mě potěšila, milá Blackie, žes tady sama potvrdila, co všechno chlap nemůže pochopit. Tak vidíš.

02.05.2020 21:01:53dát kritice tipblacksabbath

Jasně...prostě to chce pořádně popsat, složit, zorganizovat...je to jako plán bitvy. Tuhle strategii vedoucí k úspěšnému cíli nemůže chlap pochopit.( tedy většinou). Co bys byl bez své Jaňulky, ty pěšáku hmmm? :-)))))))))))

Hele tohleto počteníčko je daleko lepší než dnešní program v TV....*/*****

02.05.2020 19:29:38dát kritice tiprevírník

Nerad se rouhám, ale skoro je to tak.

02.05.2020 19:25:05dát kritice tipDiana

Nadarmo se neříká "než se jednou stěhovat, radši dvakrát vyhořet"...:-))))

Napínavé!

02.05.2020 18:15:51dát kritice tiprevírník

Taky šikovná babička se vždycky hodí.

02.05.2020 17:05:19dát kritice tipKočkodan

To tedy máš. Občas\často se hodí, když domem poletuje babočka.

02.05.2020 16:01:08dát kritice tiprevírník

Ty taky, Gabi? To mám teda štěstí na Janu.

02.05.2020 15:17:54dát kritice tipgabi tá istá

teda Jaro, pri sťahovaní by som ťa doma nechcela :) neviem, čo by si počali dvaja stratení...kto by nás tam našiel

*

02.05.2020 15:08:41dát kritice tiprevírník

No tak tu tvou aktivitu při stěhování ti musím závidět, milý Honzo. I když - zas z mého hlediska není o co stát, protože trocha nešikovnosti někdy není úplně k zahození. Není nad to, když se občas o něco musí starat jiní.

02.05.2020 14:44:37dát kritice tipzeleda

Je mi jasné, Jardo, že píšeš trochu v nadsázce, ale já vnímám stěhování podobně. Přesto naše stěhování do Litoměřic bylo už mé jubilejní, desáté. A vždy jsem u toho musel být aktivní já. Napsal si to moc pěkně. Ostatně, jako vždy. 

02.05.2020 11:40:12dát kritice tiprevírník

Viď, že je lepší, Přemku, mít všechno pořád na svém místě. Jsem rád, že to tak taky máš.

02.05.2020 11:29:37dát kritice tiplastgasp

Jaroslave, tvoje vyprávění je jak vyšité. Když se u nás maluje, odjíždím k sestře a vracím se až po odchodu úklidové čety. Vše ostatní je na manželce. Když mně minule řekla - podej mi ručník! - nevěděl jsem kam pro něj sáhnout. Naštěstí nemá snahu nábytek přemisťovat, takže s jistotou chodím do knihovny.

02.05.2020 10:49:38dát kritice tiprevírník

To víš, že jo.

02.05.2020 10:32:53dát kritice tipbixley
redaktor prózy

Inu, každý začátek je těžký. Ale s dobrým admirálem se vše zvládne. :-)

02.05.2020 10:09:151 tipů dát kritice tiprevírník

Arwen, však já taky jak kdy, to je jasný.

Ireno, to měla, protože ona stěhování snad přímo miluje a užívá si jeho organizování. Ale teď snad už to poslední je doopravdy poslední.

02.05.2020 09:58:56dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Jardo, tvůj /mužský/ pohled mne velmi pobavil, Jana měla jistě vše dobře promyšlené...:-)

 

02.05.2020 09:52:06dát kritice tipArwen Leinas

Revírníku, jak kdy. Většinou vím co mám dělat, ale jsou dny, kdy je potřeba mě vodit skoro za ručičku :)

02.05.2020 09:44:39dát kritice tiprevírník

Ano, Viko, to se říká - rozhodně už žádný zvíře! A pak se rok s rokem sejde...

Arwen, ty taky? Jak jsou ty lidské osudy podobné!

02.05.2020 08:59:55dát kritice tipArwen Leinas

Stěhování i malování je záhul, ale když je to pak hotové, tak to za to určitě stojí.

Moc se mi líbí hláška „Taký su tu stratěný!“ Ten pocit také znám. Ještě že většinou mám někoho, kdo mi řekne, co mám dělat :)

02.05.2020 08:51:06dát kritice tipVika

S neřešitelnou představou stěhování nábytku před malováním se potýkám už několik let. Momentálně to zdůvodˇňuji tak, že dokud máme 16 ti letého kocoura, nemá cenu měnit nábytek a pak se to vezme "přijednom".  Pak to nejspíš rozkouše a počurá nějaké kotě, které už

"rozhodně mít nebudeme" :-)

02.05.2020 08:17:28dát kritice tiprevírník

Dvanáctkrát?! To musí být hrůza hrůzoucí.

02.05.2020 08:08:16dát kritice tipAndělka1

Stěhovala jsem se za žovot už 12x...velmi rozumím Tvé dvouvětě - "Tato noc ve vlastních postelích byla hotové blaho. Konečně jsme se trochu vyspali."



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.