Ranní běh

srpen 2016

Je tu takové ticho:

skoro slyším svoje myšlenky. 

Hlasy v hlavě 

umlčené a překřičené 

všedními dny. 

Trápím kolena, 

překonávám 

kameny a stoupám 

do kopce. 

Luční koníci dělají, 

co umí nejlíp 

a já bych chtěl taky:

přepych vlastní volby. 

 

Ticho a těžký dech 

a ostrůvky ranních 

smaragdů. 

Hlavní cesta se třepí 

a není zábavné 

ani krásné držet se jí.

Sám moc dobře vím, 

cíle ústí jen do dalších cest 

a malé cesty nemají sílu, 

ztrácí se v trávě 

a v kamení:

samy v sobě. 

Ztrácím se s nimi:

stesk 

a těžký dech 

se mísí se stezkou 

a kolena mě nesou 

mezi stromy 

a houbami 

a pavouky žijícími 

v komůrkách

v orosené zemi.

 

Je to tak snadné. 

 

Hlava je lehká, 

když kloužu po smaragdech

a rozbíjím si

už tak trápené 

koleno. 

Výkřik se ztratil 

v němě zírajícím 

zástupu jehličnanů, 

vetknul se 

do ostružiní, 

umlčel zvířenu.

 

Jsem schoulený, 

unavený a rozbolavělý

na zemi

v lese 

mezi kopci 

jsem odlehlý

a dutý sval mi tluče presto,

koleno zcela mimo rytmus

vysílá adagio čůrek 

spíš ze zvyku

než ze strachu.

 

Hlava je lehká

 

a už zase cvrkají

a cvrlikají

a funí, 

lezou 

a žijí

tvorové lesa. 

 

Cesta se vlní 

a ztrácí, 

stoupá, 

hurá 

dolů 

po spádnici

dál 

a dál. 

---