Píchání

Po úrazech obou kolen jsem trpěla asi rok i přes operaci značnými bolestmi. Magnetoterapie, ultrazvuky a plavání- nic z toho dlouhou dobu nějak nepomáhalo. Pak přišel můj tehdejší ortoped s nápadem, že mi do kolene vpíchne kolagen. Samozřejmě jsem si vybrala ten údajně lepší, koncentrovanější. Důvěřivě jsem lehla na lehátko a on jen prohodil: „Teď to trochu zabolí, nelekejte se. Musím se totiž trefit do kloubní štěrbiny, protože tyto silnější injekce by měly být vpraveny přesně, abyste náhodou nedostala alergickou reakci anebo otok.“

No, co budu komu povídat, zabolelo to víc než trochu. Zřejmě se trefil do nějakého nervu či chrupavky, o které jsem si nikdy nemyslela, že dokáže tak bolet. Takže zážitek nic moc, zasunul se mi v mozku na dlouho do škatulky: „Nepříjemné- pokud možno, vyhnout se tomu“.

Nicméně po dalším půlroce utrpení jsem vyměnila lékaře a nakonec došlo k tomu, že i on mě při poslední návštěvě objednal za měsíc na další injekce a ke všemu na obě kolena najednou. Noc předtím jsem toho moc nenaspala a druhý den v čekárně měla stejné pocity jako při čekání u zubaře. Bylo tam docela dost pacientů, tak jsem se dala do řeči s jednou paní, která tam byla poprvé, abych trochu zapomněla na budoucí útrapy. Za chvíli mě recepční vyzvala, že už mohu vstoupit k panu doktorovi.

Lékař byl mladý, sympatický a já se mu se svým strachem svěřila. Jen se usmál a než jsem se nadála, obě injekce vpíchl hladce tam, kam patří. Skoro vůbec to nebolelo! Ještě chvíli jsem v ordinaci pobyla a pak s blaženým výrazem, že to mám za sebou, a s radostnou euforií, která na mě byla určitě vidět, jsem vešla do čekárny. Starší žena, se kterou jsem se předtím bavila, na mě s úsměvem koukla a řekla: „Tak jakej je pan doktor, mladá paní? Koukám, že jdete s dobrou náladou.“

A mě samozřejmě nenapadlo jí odpovědět nic jiného než: „Je vážně dobrej a fakt dobře píchá.“

Že jsem zvolila trochu nevhodnou formulaci, mi došlo vzápětí, ale to už se recepční a zbytek osazenstva chichotalo. Starší pán, zřejmě vtipálek, k tomu nahlas dodal: „Tak škoda, že jsem jenom na ženský.“

A já stačila zablekotat, že mi opíchal jen kolena a vystřelila z čekárny rudá jak spařený rak. Kolena, nekolena, schody ze střediska jsem seběhla jako laň.