COSI JAKO EXPLIKACE ((14))

Zápisek za den 5. 6. 2020:

 

Celé dopoledne jsem proležel na zádech.

Prohlížeje si ovšem s tou co možná nejvíce soustředěnou pozorností, které jsem byl po celou dobu schopen, na monitoru noutbuku rozevřeného na břichu obrázky ve středu pořízené v badatelně tamtoho bezpečnostního archivu stojícího za pražským Národním divadlem.

Obrázky papír po papíru nafotografované zevnitř složky kádrové a služební dokumentace jednoho kapitána StB, bilanci malosti znechucující až k blití, jak lidsky malé životy tu žijeme.

Jak malicherné komukoli z nás jsou nám umožňovány – tehdy, před málem už padesáti lety, jak i dnes.

 

V tématu včerejšího počátečního záměru jsem touto obrázkovou exkurzí nepostoupil, poněvadž touto prospecí do mne s jistou novou posedlostí vstoupilo téma jiné. Třebaže se pořád neodchylující od oné základní původní tendence zprostředkovaně poznat kohosi, jenž mohl zcela vládnout mým příštím životem jako StB vyhlášené Nepřátelské osoby.

 

Z prohlížených obrázků tedy nejdříve vyplynulo, co už vím málem od samého počátku – že totiž kapitán StB měl sestru, která se jmenovala Alexandra, a tak na listech mnou obracených za Národním divadlem, nikoli na jevišti uvnitř něho, pouze přibylo, že se jí v prostředí kapitánovy rodiny říkávalo Sáša.

A tahle Sáša se vyvdala za nějakého Aloise Michňáka narozeného v roce 1928 v obci Ostravice, což s největší pravděpodobnosti je ves ani ne 50 kilometrů vzdálená od Českého Těšína, v němž mám už od léta roku 1953 stálou adresu. Jenomže původ mého příjmení je po několik století bytostně ostravický, dokonce v tamté vesnici mám na hřbitově nachystán i hrob.

Rozhodl jsem se tedy již hned včera, pohlížeje na obrazovku noťasu, že v pondělí, jen co absolvuji dopolední vyšetření na cétečku, po této nové zásadně jedinečné tunelové zkušenosti, kterou předpokládám, vyrazím do badatelny archivu frýdeckomísteckého nalézajícího se ve městě dole pod nemocnicí za nádražím a řekou, která se jmenuje Ostravice, řeka jak i vesnice.

Zde moje líčení jednoho konce příběhového lana přeruším a přeostřím svou pozornost na možný syžetový konec druhý, neztráceje však mezitím ani na chvíli ze zřetele ono příjmení Michňák, jehož nositel, jen tak mimochodem, působil na Hlavní politické správě ministerstva národní obrany.

Kádrový beton tedy jako hrom!

 

Potřebnou služební nenápadnost dotyčného kapitána StB poněkud rušilo ono jeho poněkud nečasté, a jak si byl jistě vědom i on sám, závadové, jak se tenkrát říkávalo, křestní jméno Leon, které určitě nepřispívalo ke klidu jeho povahy, jež mi z jistého způsobu mého nazírání může zcela důvodně připadat jako odkopnutě bolestínská. A tedy, například, dejme tomu, Leonida, víceméně neslučitelné s nesmiřitelným tónem znění jeho estébácké služební přísahy.

Svým způsobem tak máme před sebou cár, jehož nitro rvou několikeré protichůdné emoce.

Ženil se dvakrát.

Poprvé někdy v roce 67., podruhé o 10 roků později.

Možná, že se oženil i potřetí, od druhého rozvodu mu do smrti zbývalo skoro 30 let.

 

V každém z těchto dvou mi známých jeho manželství vydržel, i s neshodami, zhruba 5 let.

Služebně ovšem mezitím neochvějně postupoval, vyznamenán dokonce dvakrát.

První manželka, rozvedená, si do manželství přivedla dceru, kterou si kapitán StB Leon osvojil.

Spolu pak měli ještě dceru druhou, ani jedna z nich však nebyla údajně vedena v pobytové evidenci obyvatel města, tedy Havířova, v němž na Leninově ulici v domě v prostředním dvoupokojovém bytě v nejvyšším čvrtém patře všichni společně bydleli.

 

Po rozvodu potom Leonova první žena jménem Miroslava, abych ji nezapomněl představit co možná nejvíc se vším všudy, prý byla ještě dvakrát vdaná, a porodila svým pozdějším manželům ještě nějaké děti. Které ovšem pro můj příběh sám už nejsou nikterak zásadní.

 

Jak jsem již předeslal, kapitán StB Leon T. se potom v časech normalizace oženil podruhé.

Ne sice přímo ve stotisícovém Havířově, v němž on i ona jeho příští choť pracovali a bydleli.

Jejich svatební obřad proběhl tenkrát na úřadě v Havířovu bezprostředně sousední obci Těrlicko, známé zejméně rozhlehlou přehradou rozkládající se na více nežli třech čtvrtinách jejího rozhlehlého katastru.

V budově i na pláži jednoho z tamních hornických rekreačních středisek posléze proběhla pravá estébácká svatební benátská noc s několika odbouchnutými služebními raketami, před jejichž naprostou nepřípustností si tenkrát místní těrličtí esenbáci leda tak posunuli dolů konce štítků jejich služebních čepic.

Ovšem mi takové rozprskující se občasné záře nad zrcadlící noční hladinou stojí za zmínku jako příležitost pro pár divácky zajímavých filmových záběrů.

 

Nevěsta se jmenovala Ludmila, ve štíhlém bílém kostýmku vypadala i tentokrát jako Marylin Monroeová, a nepřeháním, neboť jsem ji předtím znával osobně.

Ludmila, stejně jako moje matka, i má starší sestra, obdobně jako ředitelka jisté havířovské mateřské školky, jinak taky matka známého havířovského gynekologa Ivana.

Kapitán StB Leon s takovouto slávou vyženil další dítě, jež mi samému připadalo jako obdařené mnoha talenty.

Nejdříve žili v manželčině původním bytě, který jsem rovněž znával, s oním dítětem, dcerou, jejíž každý talent pod bedlivým dohledem jejího nového otce pomalu přestával.

Později, avšak na tu dobu zanedlouho, namísto rodiny hornicky početnější, jím stále třem byl přidělen třípokojový byl na ulici co bylo tenkrát možné nejrevolučněji nazvané – neboť po památce oslav 40. výročí KSČ.

 

Rovněž novomanželka Ludmila si v jejím dosavadním zaměstnání o více nežli stupeň polepšila, poněvadž byla přijata do KSČ a stala se náměstskyní vedoucí kádrového oddělení, neboť jakýkoli vztah s kýmkoli činným v souvislosti s StB zajištoval takovým dopříště co nejskvělejší jejich budoucnost.

Manžel Leon T. za takovéhoto stavu rodinné spokojenosti zahájil placené tříleté denní studium pražské Vysoké škole SNB, aby mohl být po jejím absolvování povýšen z dosavadní hodnosti nadporučíka na jím jakže touženého kapitána.

Psal se prostředek osmdesátých let a já už byl StB veden jako Nepřátelská osoba.

 

Pod postupně přidělenými operačními jmény Spisovatel a Umělec.

Zatímco v tamtom panelákovém domě na havířovské ulici 40. výročí KSČ všem sousedům známý Leon Tikovský byl kromě jiného vybaven i služebním občanským průkazem. Druhým víceméně tímtéž exemplářem vypsaným ovšem na zcela jinou identitu pro mne doposud stále naprosto neznámou.

Maje dva, údaji tohoto prvotního bývával znám i jako poslanec havířovského Městského národního výboru, v jehož plénu potom několik let působil spolu s předsedou inženýrem Vystavělem ve prospěch vůbec těch nejlepších zájmů vás všech.

 

 

.

 

---