Na Písmáku publikuje 50 tisíc autorů, 439 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Novinky #2 (28. 9. 2019)
Novinky (1. 8. 2019)

+11 neviditelných
Warrenovi a jejich cesta k šílenství
datum / id08.06.2020 / 507776Vytisknout |
autorFJ
kategorieOstatní nezařaditelnéDalší dílo autora
zobrazeno27x
počet tipů0
v oblíbených0x
Warrenovi a jejich cesta k šílenství

Kapitola 1

Na zahradě padaly destičky sněhových vloček o velikosti malých fazolí. Mladý James, i když preferoval zimu přes teplo, nebyl zaskočen tím, že venku chumelilo jako když slečna Waltersová cukrovala vanilkovou bábovku. James zdědil po svém otci mnoho vlastností, jedna z těchto vlastností byla láska k knihám. Warrenovi byli badatelé, a na jejich cestách psali deníky, které si nyní James mohl přečíst. Právě do jednoho z nich byl zakousnutý, jakoby pro něj fyzikální rovina prostoru a času neexistovala. V tom do jeho pokoje vlítla May:

“Ahoj, chyběla jsem ti?”

“Velmi” odpověděl James s naštvaným výrazem na tváři.

“Ale notak, víš jak já jsem se těšila, že tě uvidím. Na té lodi byla děsná nuda.”

Mary se posadila na křeslo a pozorně sledovala Jamese, jak ukládá svou knihu na police vedle nespočet knih, které už přečetl.

“Co je?” zeptal se James.

“Jenom jsi mi chyběl bratříčku.”

“To ty mně taky.”

???

Na zahradě plné sněhu se Snoopy bavil jako nikdy. Mary mu házela klacky a on je poslušně nesl zpátky. Říkal jsem si co se mu asi honí hlavou když mu Mary počtvrté hodí klacek

“Přínes Snoopy!”

“Ale ne! Neboj se člověku, přinesu ho zpátky když ti upadl.”

Když ho přinese Mary je schopná ho pochválit k smrti.

            Mary přiběhla ke mně zeptala se o čem čtu: “O jednom vědci, vysvětluje jak emoce mohou upravit naše myšlení a že bychom se měli všichni naučit jak oddělit emoce od racionálního myšlení.” odpověděl jsem.

“Zajímavé, pojď si s náma hrát prosím.”

Neochotně jsem vstal a šel si hrát se sestrou a Snoopym.

 

Kapitola 2

“Mohu vám nějak pomoci?” otázal se vysoký muž.

“Co tady děláte?” snažil se James říct s klidným tónem jelikož věděl moc dobře proč tady jsou a toho rozčilovalo.

“Snažíme se navázat kontakt s kmenem Ubak” odpověděl muž.
“Klan Ubak je 100 mil jihozápadně od vašeho táboru. Co tady opravdu děláte?”

Vysoký muž povzdechl.

"Jsme lovci vyšší pravdy"

"Nevěřim vám."

"Posaď se na chvíli se mnou."

Vysoký muž se posadil a nesrozumitelně zašeptal. Ten zvuk, matko boží, ten zvuk!

"Jsme lovci hledající Yuggoth, rasu pokročilých neurochirurgů jménem Mi'go, ty je chceš také najít." Jeho oči se naplnily kovovou černou prázdnotou. "Ach, viděl jsem hrany realitní roviny. Metafyzické i metamorfní.“ James si nyní uvědomil, že ten muž již nemluvil anglicky ani nesrozumitelně, ale skrz podivné strachuplné vlny, které jeho uši nedokázali porozumět, jen to způsobovalo bolest, když je slyšel. "Mě nikdy nebudeš schopen porazit, protože jsem viděl, jak se hvězdy rodí a umírají." Ta věc se stala beztvarnou hrůzou. Ty oči bože ty oči. Otevřelo to ústa. James bez pocitu změny gravitace uklouzl a spadl do úst, křičel. Probudil se. Stále naživu na starém hřbitově. Z jeho úst vyšlo jediné slovo: “Bože!”

 

Kapitola 3

Na zdi byly dvě znamení, byl jsem v malé ulici ve které nebylo kam jít jednoduše slepá ulička. Znaky připomínaly dvě tečky se dvěma většími kruhy obklopující každý z nich. Vnitřní kruhy obsahovaly po jejich obvodu dvě tečky, zatímco vnější kruhy obsahovaly šest teček. Neměl jsem tušení, co by mohli naznačovat, ale cizinec na jeho líbánkách v Anglii mi řekl o tom, jak by mohli atomy vypadat, kdyby se nám podařilo přiblížit na jejich viditelnou velikost. Řekl mi o částicích zvaných elektrony obíhající jádro. Určitě mi řekl o vzduchu. Tvrdil, že se skládá převážně z dusíku a kyslíku. Poté mluvil o oběžné dráze elektronů, tam jsem byl trochu ztracen, protože on byl vědeckým mužem a já byl jsem pouhým průzkumníkem. Samozřejmě jsem také četl vědecké knihy, ale nikdy jsem o ně neměl tolik zájmu jako o deníky psané svými předky.

Posadil jsem se pár minut, abych té myšlence dal šanci. Došel jsem k závěru, že pokud Mi'go používá pro takové malé věci stejné modely, může to být nějaké varování. Jejich znalosti a dovednosti v neurochirurgii jsou do značné míry neslýchané, protože jsou čistou legendou a ti, kteří hledají pravdu, zřídka kdy najdou všechny důkazy potřebné i pro optimisty, aby věřili, že v minulosti existovaly.

Mohlo by to být varování, možná ne. Proč varování? Možná jednoduchá instrukce? To by mohlo sedět. Přistoupil jsem blíže ke zdi a podíval se na pokyny. Najednou se země začala třást. Jenže jen zdi se pohybovaly. Stěny se začali pohybovat směrem dolů a zastavili se, když byly vrcholky stěn u mých kolenou. Zaujat mechanismem, kterého jsem si nevšiml, se přede mnou vytvářely schody.

Když byl tento proces hotový, zjistil jsem, že se dívám dolů do jámy plné nicoty, skrz prostředek se hrnul malý dlažební most sestupující na barevnou šestihrannou plošinu, na které spočíval šedivý eldritový kruh. Začal jsem sestup.

Nikdy jsem neměl výšky v lásce ale kupodivu, teď když jsem ani neviděl dno nijak mě to netrápilo. Ten kruh vydával dostatek světla aby  osvicoval celou jeskyni. Kruh měnil barvy a motivy ale okraj byl vždy stálí, skládal se z černého pruhu, který obepínal celý obvod kruhu a na vnějším okraji byla bílá aura, která sílila víc jak jsem se přibližoval.

Platforma byla větší, než jak se zdálo z výšky. Uprostřed byla krychlová deska, která vypadala jako by ten kruh vyzařovala. Uvědomil jsem si, že to mohlo být jakési teleportační zařízení. Když jsem chodil okolo zařízení, portál se mi pohyboval kolmo ke mně skoro jakoby mě ten portal sledoval. Posadil jsem se a přemýšlel.

Teror z něj v mých stopách, to následování mě omámilo. Nebyl jsem schopen se soustředit, byl jsem na místě, kde jsem vždycky chtěl být, vždycky jsem chtěl objevit něco takového fenomenálního. Trochu radostného pocitu, který jsem ještě měl, nahradil strach a hrůza, když jsem ho viděl, jak objímal a lepil se po stranách kamenných desek, ze kterých jsem sestoupil.

 

Kapitola 4

"Vždycky jsem ráda běhala do lesa." řekla Marie. "Ale ten den v lese je navždy vyryt do mé paměti."

"Co se stalo?" zeptal se James, když ho její příběh zaujal. Navzájem sdíleli podivné a děsivé příběhy. Myslel si, že to byl vymyšlený příběh, jakákoli jiný, ale tentokrát na Marii bylo něco zvláštního. Normálně poslouchal, jak dál vyprávěla svůj příběh.

"Byla to jen bezbarevná zima se špetkou hnědých kmenů jako jakákoliv jiná zima. Tehdy jsem byla smutná...máma.“ Jejich matka si vzala svůj vlastní život, protože nedokázala zvládnout nepřítomnost jejího manžela. Byla osamělá matka bez rozptýlení a já osobně chápu problémy, kterými procházela, a volba, kterou provedla, byla nejelegantnějším způsobem, jak vyřešit své problémy. James byl teprve ve svých 6 letech, zatímco jeho sestra procházela prvními dny jako dáma. "Opravdu jsem chtěla utéct, a protože jsem vždy chodila s matkou do lesa, cítila jsem, že tam může být." Utřela si slzy do rukávu a pokračovala. "Běžela jsem tak dlouho, bylo těžké říci, jak dlouho, protože jsem tehdy nevlastnila hodinky. Zastavila jsem se, když jsem už nemohla běžet, a spadla jsem na kolena. Natáhla jsem se a spadla obličejem do sněhu... slyšela jsem křupnutí větví asi 8 metrů ode mě. Okamžitě jsem zvedla hlavu a rozhlédl se kolem, kde by mohlo být to místo kde jsem slyšela ten děsivý zvuk ale zbytečně. Žádný pohyb, žádný zvuk. Začal jsem rychle dýchat. Cítila jsem se absolutně oddělena od zbytku světa. Hledala jsem kolem sebe ve svém okolí a doufala, že naleznu vysvětlení, k tomu co se stalo. V tu chvíli jsem se podívala do stromů. Nejprve jsem si myslela, že mám halucinace, ale bylo to stejně skutečné jako já nebo ty, malý bratře.“

"Co jsi viděla?!" zeptal se neklidně James.

"Nejprve jsem viděla prsty, jak se svíraly kolem kmene stromu v dálce. Jak jsem řekla, myslela jsem, že jsem byla omámena strachem či klamem. Mohla bych si jen přát, aby to tak bylo. Zaměřila jsem se na prsty ale v ten moment se schovavali za strom. Pak se stalo něco děsivého, zvuk, který ta věc vydala, zlý skřený řev. Nikdy jsem nic takového neslyšela.“ Měla husí kůží a oči jí zalévaly. "V tu chvíli jsem chtěl být kdekoliv jinde než tam. Najednou jsem viděla pohyb mezi stromy. Viděla jsem tu mohutnou postavu chodit a stovky malých létajících hrůz.” Bože.

 

 

Kapitola 5

James Warren vyrostl do silného statného muže a uprostřed hřbitova stál spíš jako hrobník nežli badatel z Anglie. Na tuto expedici se vydal před půl rokem. Když jeho otec skonal, zanechal mu velké panství s tuctem sluhů, zahradníků a všelijakých kuchařů. Krom toho zanechal svou nádhernou pracovnu do které Warren nikdy nevstupoval, protože měl uvnitř pocit jako by ho někdo sledoval. Před finalními slovy Aidana Warrena, bylo synovi řečeno: “Synu...odpusť mi prosím. Celé tvé dětství jsem...strávil na expediční lodi, s marnými pokusy o výzkum,... metafyzických a fyzických jevů...Nikdy jsem nebyl ani kousek k vyšší pravdě ale v mojí knihovně najdeš vše. Prosím...dokonči to!”

            Warrenovi byli badatelé po mnoho generací ale James byl z Warrenů jediný, který odhalil legendu města Yuggoth. V němž údajně žijí prastarý Mi-go. O těchto tvorech nikdo v muzeu nevěděl. Ani knihovníci v největší knihovně v Londýně nevěděli o čem James mluvil. Nechali ho chvíli v zakázané sekci jelikož netušili, že Warren už se tam několikrát vplížil jako malý kluk. Nyní se však mohl pořádně prohrabat ve starých knihách. Bohužel beznadějně.

Warren procházel hřbitov už 3 hodiny a pořád nenašel kryptu, kterou hledal, tak se rozhodl utábořit.

Dlouhé hodiny už jsem chodil a pořád nic, všechno muselo být správně. Matematické výpočty jsem několikrát zkontroloval před vstupem do džungle. napsal James do svého deníku. Když už se začalo stmívat, založil jsem oheň a uvelebil se ve spacím pytli. V šumění listů jsem slyšel, řeči. Musím už šílet z tohohle místa, zpěv. To nejsem já ale někdo tu je. Vstal jsem a pokračoval k původu zvuků. Všiml si několik ohnišť a lidí. Bavili se. Je to vůbec možné další expedice ale tahle byla větší mnohem větší. Nesmí vědět, že jsem tady. Velký stan, nejspíš velitelský. Plížil jsem se kolem a vlezl do stanu. Tam on stál hubený, vysoký a šťastný…

 

 

Kapitola 6

Bylo to další krásné zářivé jitro, když jsem vyšla z ložnice a zamířila dolů do kuchyně. Procházela jsem kolem rámu, jehož obyvatel sledoval dubové dřevo malé skříně. Pokušení oživení vzpomínek s ním vzrostlo, ale rychle jsem zavrtěla hlavou. K snídani jsem měla svá oblíbená míchaná vejce a horký bylinkový čaj se špetkou citronu. Tato chuť odpovídá božské chuti, jakou jsem kdy zažila, sladkost, hořkost a kyselost v jednom hrnku.

Dokončila jsem svou snídani a ráno jsem se vydechl, z trávy stále ještě kapky ranní rosy vycházely ze scenérie nejvíce ze všech květů a keřů, částečně kvůli jemnému světelnému odrazu v kapičkách vody. Na chodbě najednou zazvonil telefon a přes kopuli se ozval opakující se vysoký zvuk, jako by obloha byla limitem. S ním jsem si vždy užívala okamžiky, kdy naše mysli putovali do hvězd a neomezeného vesmíru. Opakované zvonění telefonu mě probudilo z transu.

Vstala jsem a šla přes kuchyň do chodby. Skvělý portrét mého otce a jeho otce visícího nad krbem. Naše rodina má tento zvyk vzít si s námi citáty do hrobu, přesto jsem si jednu nevybral, ale můj dědeček měl jednu vyrytou do zlaté desky: „Jediná věc, která brání lidem v šílenství; nejistota."

Zvedla jsem telefon a položila telefon k uchu. Potom bylo neslyšitelné najednou slyšet, jasné bylo temné, skvělé bylo hrozné. Hromový bzučák kombinovaný s chraplavým nářkem. Měla jsem hrozný strach, který děti cítí, když jsou v temné místnosti. To byla jediná věc, kterou jsem cítila. Bála jsem se otočit, skoro jako by mě někdo sledoval.

"Haló?"

Zeptala jsem se, ale žádná odpověď: „Haló? Je tam někdo? Mám potíže s nasloucháním. “ a stále žádná odpověď. Při položení telefonu zasáhl blesk. Vykřikla jsem vystrašená z toho, co se děje.

Nebyl den, ale noc doprovázená bouří. Byla jsem zmatená a omámená strachem. Můj pohled byl přitahován ke schodišti. Všechno, co mi napovídalo, abych tam nešla, ale tam, kde žil. Dozvěděla bych se všechno o jeho minulosti. Bylo to tak abstraktní i fyzické. Chtěla jsem se ho dotknout, zatímco se to plazilo po schodech a sledovalo mě to nespočetným množstvím očí. Člověk by měl cítit milost, ale toto bylo nechutné stvoření. Otvor se objevil uprostřed hrudky hmoty, který se uspořádal do úsměvu, takový strašný úsměv, jako ďábel. Ten úsměv nikdy nebude zapomenut; tehdy to bylo vyryto do mé paměti, ale ne jako nová vzpomínka, ale jako podoba.

Zvonek zazvonil a všechno bylo zpět. Slunce prosvítalo okny a konečně jsem se cítila jako člověk. Co to bylo? Zeptala jsem se. Rozhlédla jsem se po schodišti a vše vypadalo dobře. To mě trochu uklidnilo, víc než by mělo.

U dveří čekala tmavá silueta. Udělal jsem krok vpřed, ale skleněné střepy se křupaly pod mou botou. Podívala jsem se dolů a viděla rozlomený obrazový rám. Zvedla jsem ho a zkontrolovala ho, jestli je v pořádku. Při pohledu na to, jsem měla pocit, že někdo mě sleduje ale i strach, že mě někdo sleduje. Zvláštní byl jeho úsměv. Byl to úsměv ďábla. Když jsem se podívala do jeho černých očí, slyšela jsem šeptání.

"Co říkají?" někdo řekl.

"Kdo to řekl?!" žádná odpověď.

Rychle jsem položila rám na skříň a vrhla se ke dveřím. Otevřela jsem dveře a viděl jeho, ten plazící se chaos.  Stál tam v celé své slávě a pak se čas zastavil. Ten úsměv, ten strašný, ďábelský úsměv. Moje tělo se začalo trmácet jako loď v bouřlivém moři. Udělala jsem pár kroků zpět ve strachu a znechucení. Klopýtla jsem a spadla. Prudká bolest mi probodla hrudník. Bože, on. Moje srdce se zastavilo… Jsem v temnotě. Je to tak.

 

 

Kapitola 7

Dobrý den slečno Warrenová, vzhledem k okolnostem vám nemohu sdělit tyto nešťastné noviny osobně. Váš otec, Aidan Warren, dnes ráno podlehl neznámé nemoci. Mary naprosto překvapila zpráva ohledně jejího otce, milovala ho i když s ní netrávil tolik času kolik měl. Pokračovala se čtením: Váš bratr, James Warren, je zde a organizuje událost, kterou nazývá “Poslední výprava”. Prosím neberte tento dopis jako žádost o to abyste se vrátila zpátky. Kdyby se cokoliv stalo pošlu další dopis. Opatrujte se.

S úctou

Váš komorník Alfred Mankov

 

Mary dočetla dopis a zahleděla do prázdna. Chvíli takhle seděla pak si utřela slzy a nahlas řekla: “Tohle není žádost? Tak to sotva. James tam byl když odešel. Táta mu řekl všechno co nedokončil ale James je příliš tvrdohlavý aby to nechal být. Bože, musím ho najít.” Mary vzdychla a pokračovala, “On se nikdy nezastaví dokud tomu neporozumí nebo” Mary se zasekla uprostřed věty když ji došlo co se děje: “Nebo ho to nezabije...” Mary okamžitě běžela do své ložnice si sbalit věci. Třiatřicet schodů, šlapala na každý druhý aby šla co nejrychleji.

            Prvních pár schodů se jí před očima zobrazila vzpomínka na mámu a na tátu spolu.

            V půlce viděla Jamese, jak si na zahradě hráli ve sněhu s jejich psem.

            Posledních pár schodů viděla tu stvůru. To nevysvětlitelné.

Poté co Mary vyšla schody a zahla do chodby něco ji zaskočilo. Mělo to mužskou figuru ale bylo to temné, jako by se dívala na nicotu kosmu, čistá černá, jako černá díra. Konstantně se to měnilo, plazilo se to, křičelo to, naříkalo, mluvilo to nesmysly. “Nikdy se k němu nedostaneš, nikdy mu nevysvětlíš to co ty chápeš, nikdy neporozumíš tomu co on viděl, nikdy nepoznáš jeho úmysly. “ to řeklo, anglicky to nemluvilo ale i přesto Mary rozuměla. Něco ji vtáhlo dovnitř, do té nicoty a již nebyla ve svém domě ale neexistovala vůbec, koncept času a prostoru byl irelevantní jelikož, již nebyla...

 

 

Kapitola 8

Temnota. Vlhkost. Slizová hmota. Ještě se nevzdala. Škubla a pohnula se. Sevřela ruku v pěst a cítila, jak jí v ruce bylo něco mokrého a zatuchlého. Nakonec se vykopala z hnědého vodnatého bahna. Vdechla studený vzduch a otřela si oči. Byla tma, ale Měsíc vrhal stíny na uliček, ve kterých se objevila. Rozhlédla se kolem, všechno bylo stále rozmazané, jako by spala na věky. Když se její oči přizpůsobily temnotě. Všimla si, že byla na velkém rovně, která byla celá vyrobena z čistého teplého bahna. Před ní se rozprostírala dlouhá nekonečná ulička, stejná ulička se rozprostírala po dalších 3 obecných směrech. Každé 2 metry stál blok tvrdého bahna. Samotný blok byl 2 metry vysoký a 1 metr široký a dlouhý. Když se rozhlížela kolem svého okolí, všimla si, že světlo, o kterém si původně myslela, že je vyzařováno Měsícem, pulzovalo. Věděla, že to měsíc nemohl udělat, a tak se pokusila dostat na jeden z bloků bláta. Několikrát selhala. Ale podařilo se podívat na vyzařovač. Bylo to diagonálně k uličkám, které viděla. Velká světelná koule se vznášela na vrcholu velké kamenné desky spočívající na vrcholu velké pyramidy. Najednou se země začala třást. Nevěděla, proč se to stalo, ale brzy poté, co se objevil obrovský řev. Mary spadla na zem vyděšená. Zemětřesení se zastavilo, zatímco křičení pokračovalo několik sekund, když se náhle zastavilo. Mary vstala z mokra a uvědomila si, že od chvíle, kdy se probudila, ji nebyla zima. Začala cestu k pyramidě.

Když šla, něco proběhlo v uličce kolmo k její uličce, ve které byla. Okamžitě se zastavila a natlačila se zády k jednomu z bloků. Zkontrolovala také za ní. Doufala, že její mysl navštívila pouhá iluze, ale to by bylo příliš mnoho. Rychle dýchala, protože věděla, že to souvisí s výkřikem, který slyšela před chvílí.

Počítala s tím, že prošla více než většinu své cesty k pyramidě a nyní ji mohla vidět, aniž by se musela lézt na jeden z bloků. Pulzovalo to ještě více než předtím, když na to poprvé upřela oči. Zbavila se svého strachu a vykročila kupředu. Neviděla to, ale za ní bylo něco neuvěřitelně rychlé. Zrychlila svou chůzi, to začalo běžet. Mary cítila jeho přítomnost, ale odmítla tomu uvěřit. Když se to přiblížilo, skočilo to. Mary se otočila doleva a ono to minulo Mary. Klouzalo se to po blátě, řvalo a křičelo. Byla téměř u základny pyramidy. Samotná konstrukce nebyla vyšší než 100 metrů. Mary došel dech, ale teď se nemohla vzdát. V sázce bylo pro ni příliš mnoho.

Dosáhla na dno základny, nyní jasně viděla světelnou kouli, která kolem sama sebe vyzařovala auru, kovově zelená, její barva byla. Vypadalo to, že se na ni dívá jako na obrovské oko.

"Pojď ... pojď dítě, on, ten, kterého jsi hledala a hledaš čeká, pojď, pojď." rezonovalo oblohou, nevěnovala pozornost pronásledovateli a lezla dál, dokud nedosáhla koule, zdálo se, že spočívá na kamenné desce, ale pak ji uviděla. Trochu radostného pocitu, který získala, nahradil strach a hrůza, když to viděla, jak to objímalo a lepilo se po stranách kamenných desek, po kterých Mary vystoupala.

 

 

 

 

Kapitola 9

Bylo brzy chladné ráno, když se James probudil ze své noční můry. Chvěl se a třásl se. Aby se uklidnil, otevřel notebook a potopil se do dopisů, kde našel dobrodružství a objevy jeho pradědečka Lucase Warrena III. Když četl o objevech v Argentině a Kolumbii, úplně ztratil stopu času a zůstal se takhle téměř 3 hodiny. Jedinou věcí nebo spíše pocitem, kterému se podařilo od tohoto zaměření vymanit, byl hlad. "Můj bože. Je již 8 hodin ráno. Raději si s něčím naplním žaludek a budu pokračovat v cestě. “ řekl James a začal hledat v batohu snídani. Sbalil se na třídenní cestu, po třech dnech se musel vrátit na loď, aby nehladověl. Toto byl začátek druhého dne.

Dokončil snídani a vylezl ze spacáku, ve kterém odpočíval. Noci v džunglích jsou docela zajímavý zážitek, vlhký vzduch ztěžuje dýchání a lidské tělo má potíže s regulací teploty pocením.

Otevřel mapu a rozhodl se, že zamíří k jednomu nejjižnějšímu konci hřbitova. Měl o rase Mi'go teorii. Měl podezření, že musí žít v podzemí, pravděpodobně v blízkosti vodního zdroje a chladných míst, jako jsou skály nebo jeskyně. Ve státě, v němž nyní James byl, se objevily hlášení desetiletí, ne-li staletí staré, které hlásí nekonečné tunelové systémy a sítě s nevysvětlitelnými účinky na lidskou mysl. Ti dost stateční, aby se do nich vydali, se obvykle nevrátili a ti, kteří se vrátili, byli místními obyvateli označeni jako „ovce“, nebo byli zasaženi vážným traumatem a úzkostí, které shledávají, že se vyskytují věci lehce připomínající lidská nebo zvířecí těla, přičemž jejich hlavy vždy chybí. Běžný člověk by se do těchto tunelů nikdy nepustil, ale James si byl toho moc dobře vědom a konkrétně hledal tyto jeskyně, protože věděl, že podobnost mezi Mi´go a věcmi žijícími v jeskyních je příliš zřejmá. Věřil, že v jeskyni na nejjižnější části hřbitova najde stopu.

???

James viděl vchod do tunelů, očekával něco skutečně energetického, ostré skály, nepřekonatelné výšky, ale byl to opravdu jednoduchý vchod. Stejně jako by to někdo vytesal ručně. James stál na malém kopci, ze kterého viděl na mohutné skály dosahující masivních výšek, vchod by u země. Skály byly šedavě černé, z břidlice, kolem vchodu byly stopy ohně a stanů. James se rozhodl na chvíli odpočinout, aby získal sílu a naplánoval sestup do jeskyně.

Získal staré mapy ze 17. století, které nastiňovaly základní tvar tunelů. Mířil do nejhlubších možných hloubek. Vytáhl tužku a začal kreslit cestu, kterou bude následovat. Také zkontroloval, zda je jeho lucerna plná oleje, nijak na tom nezáleželo, protože nejbližší lampový olej byl pár hodin chůze od něj.

James vše zkontroloval a rozhodl se, že není na co čekat, protože v jeskyních nezáleží na tom, zda je to den nebo noc. Sbalil všechno a při chůzi vstoupil do ohně. "Ne, sakra". Zuřivý James nevěnoval pozornost táborovému ohni, který byl nedávno zhasnut. Začal sestupovat do jeskyní.

 

 

Kapitola Poslední

James vstoupil do portálu a doufal, že ho plazící chaos nebude pronásledovat.

            Měl před očima celý svůj život, všechny jeho chyby, úspěchy, radosti, pýchy ale ze všeho nejvíc Mary. V tom si to uvědomil, že Mary není ta za kterou ji považoval. On, to byl on! Jedině on je toho schopen, bože. V tom se James objevil na vrcholku hory, viděl pod sebou město. Dokázal to! James to dokázal.

 

Mary vstoupila do portálu a doufala, že ji plazící chaos nebude pronásledovat.

            Měla před očima celý svůj život, všechny její chyby, úspěchy, radosti, pýchy ale ze všeho nejvíc Jamese. V tom si uvědomila, že James není ten za koho ho považovala. On, to byl on! Jedině on je toho schopen, pane bože. V tom se Mary objevila na vrcholku hory, viděla pod sebou město ale to ji nezajímalo. Její oči byly upoutány  k Jamesovi, věděla, že tohle je její skutečný bratr, nikoli ta slizká věc.

 

On se postavil a vykročil, sešel z oblohy. Objevil se mezi Mary a Jamesem, oba byli vyděšení a překvapení. Ukázal se v jedné z jeho tisíce forem, tato byla podobná vysoké bytosti vypadající jako obrovský humanoid, každá končetina byla jiné délky a celková postava byla téměř 3 metry vysoká. Kůže nesla rudou barvu. Ale jeho hlava byla nepopsatelná. Zasmál se a začal to mluvit anglicky. “Vítejte, Jamesi a Mary, vítám vás na planetě Yuggoth” řekl.

“Planetě?! To není možné…”

“Oh Jamesi, ty nemáš nejmenší představu o tom co je a co není možné. Mi-go jsou mý věřící, uctívají mě, ne jako vy lidi...” Zachichotal se. “Vy lidi si myslíte, že dokážete porozumět všemu, slepě vytváříte pravidla ve vědách jen abyste utěšili strach se všeho co se děje kolem vás. Vaši jedinci, kteří používají logiku nebo racionální řešení jsou v pouhé iluzi. Ty Marie si myslíš, že dokážeš porozumět tomu proč je James tak oddaný k tomu najít Yuggoth. A ty Jamesi sis vždycky myslel, že jsi jedinečný tím, že tak moc uvažuješ. Myslíš si, že dokážeš předčít svoje předky tím, že objevíš něco co nikdo ještě neobjevil. Jste tak naivní, vy lidé, že si myslíte, že dokážete porozumět kosmu a realitě, když ani nerozumíte jeden druhému. Kdybych cítil zármutek, bylo by mi vás...”

“Dost už!” zakřičel James.

On se postavil ze svého neviditelného trůnu a luskl. Scenérie kolem nich se začala měnit.  Cestovali časem, prostorem a hloubkou reality. Vletěli za horizont událostí, byli na dotek od singularity. Viděli rozpad hvězd, planet, bohů a nakonec světla samotného.

“Co si to dovoluješ? Já jsem Nyarlathotep, plazící se chaos, já jsem bůh tisíce forem, ovládám realitní roviny mimo vaši realitu, cestuji mezi vnějšími bohy a vaší zpropadenou realitou, jsem prvorozený syn nukleárního chaosu, taktéž znám jako Slepý Idiotský Bůh.” odmlčel se.

“Jamesi?” otázala se Mary. Nyní už byli zpátky na Yuggothu.

James se na ni otočil ale nic neřekl.

“Pojďme domů, zpátky do Anglie, pojďme, můžeš číst knihy, psát knihy, učit se, učit, můžeš dělat cokoliv.” Mary se na něj usmála. James otevřel ústa, připraven něco říct ale Nyarlathotep ho přerušil:”Ach Mary, tys vždy byla vědoma toho, do čeho by ses neměla vplétat a do čeho ano. Proto bych ti teď chtěl nabídnout povznesení, osvícení, porozumění. Nabízím ti místo mezi mými sourozenci, synovci a neteřema.”

Když tohle James slyšel, jeho srdce začalo bušit v jeho hrudním koši. Skoro nemohl dýchat. Mary už dávno byla rozhodnutá a to James věděl. Chvíli přemýšlel ale pak se rozběhl za Mary, když k ní doběhl tak ji objal. “Ty jsi opravdová, nejsi on, ten který mě i tebe vodil za nos celé naše životy.” James odstoupil od Mary aby se na ni podíval. “Ach Jamesi ty sis vážně myslel, že mě odhalíš?” řekl Nyarlathotep a Mary se začala pomalu rozpadat. “Co si s ní udělal?!” zakřičel James.

“Přemýšlej, ona se rozhodla, jen jsem tě chtěl viděl selhat.”

James nyní seděl tam kde se rozložila Mary, brečel. Nyarlathotep vstal a předtím než odešel řekl: “Selhals ale ona ne.” James se otočil ale už byl pryč. Nadechl se a podíval se dolů na město začalo se rozpadat taktéž jako James.

 

Mary viděla jak k ní James běží ale Nyarlathotep luskl a James se rozpadl na prach přímo před ní. Mary se podívala na boha, brečela. “To nebyl on, to jsi byl ty, celou tu dobu, pokaždé. Mám vůbec bratra? Zesnulého otce? Desítky předků?”

“Ano. Nyní jaké je tvoje rozhodnutí? James byl mé pobavení ale ty jsi moje pýcha Mary. Přidáš se ke mně?”

“Mám vůbec možnost říct ne?”

“Výtečně.”

Nyarlathotep tleskl a vše kolem nich se rozpadlo. 




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

K tomuto dílu není zatím žádný komentář.

Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.