Na Písmáku publikuje 50 tisíc autorů, 439 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Novinky #2 (28. 9. 2019)
Novinky (1. 8. 2019)

+8 neviditelných
SEKVENCE PRVNÍ
datum / id20.06.2020 / 508208Vytisknout |
autorludvik.toman
kategorieDramata, scénářeDalší dílo autora
zobrazeno57x
počet tipů0
v oblíbených0x
SEKVENCE PRVNÍ

 

PŘÍBĚH 160 OBRAZŮ

Z nichž každý by neměl být delší nežli 40 vteřin.

Neboť případný film složený z nich nemůže trvat nežli 2 hodiny.

 

SEKVENCE PRVNÍ

 

Zápisek ze dne 11. 6. 2020:

 

1.

Včera odpoledne ve vlaku motoráku z Frýdku-Místku jsem ten obraz viděl zcela zřetelně – ale nezapsal.

Dneska tedy tamto původní už jen rekonstruuji.

Nejdříve odrazy světel uvnitř interiéru dějící se na oblinách tří plexisklových štítů, které mají nasazeny před obličeji 3 osoby obsluhy přístroje počítačového tomografu, který ještě nevidíme.

Jedná se o cosi jako sudičky – ale tuhle souvislost si uvědomí jen málokterý z diváků.

Spíše jim tyhle tři ženy vzájemně výrazně rozlišných barev vlasů a tvary účesů seskládaných z nich budou připomínat astronautky.

 

Těleso přístroje cétečka, čili počítačového tomografu, tvoří asi dvoumetrová vysoká kružnice, tedy prstenec – cosi jako prsten z pohádky.

Hmota připomínající elektrárenský generátor, anebo bránu do jiného vesmíru, jak je známe z dějů scifi televizních seriálů.

Na lehátku mířícího do jejího středu leží na zádech pacient, kterým je samozřejmě Leo, muž asi sedmdesátiletý, za život prostálou únavou již zašlý.

Pod dohledem zaštítované tříčlené obsluhy skryté za sklem dispečerské místnosti, oddělené od prostoru vyšetřovny, lehátko opakovaně projede dvakrát či třikrát tam a nazpátek kruhovým otvorem svislého prstence.

Před prvním z těch pohybů směrem dovnitř je předmět zády na lehátku ještě ukázněn pokynem strojově zkresleného mužského hlasu: Nadechnout, a nedýchat!

 

2.

 

Jinému sedmdesátníkovi, tedy mně sedícímu s rouškou přes obličej ve zřetelně jiné ordinaci lékař MUDr. Cesnek oznamuje, že se mu nelíbí jakási půldruhamilimetrová tečka na rentgenovém snímku mých plic.

Ta zhruba dvoumilimetrová skvrna na levém laloku kdesi tady, naznačí dlaní, zatím nevzbuzuje obavy. Ale nebylo by dobré ji podcenit.

Rakovina?

Prozatím ji nemůžeme vyloučit. Ale s finálním výrokem bych prozatím ještě nespěchal. … Proto tady máte žádanky. Už jsem vám je vypsal. Na cétečko. To je tady u nás v přízemí. Stačí jenom podle datumu přijít. Jste objednán. … Tahle je na pneumologické vyšetření. Uděláme vám bronchoskopii.

To znám, před roky mi ji tenkrát dělali v narkóze.

Doktor Cesnek neurčitě mlaskne.

Důvod?

Akutní záchvat chronického astma. … Bych řek.

Když už vás tady máme, pro jistotu jsem vám napsal i holter. Budete ho na sobě nosit 24 hodin.

To znám. Mívala ho matka.

Jenom s sebou přineste 60 korun. … Na baterky.

S takovým přívalem informací jsem se pokusil o vtip: – Ještě štěstí, že závěť už mám napsanou skoro tři roky, pane doktore.

S takovou maličkostí bych ještě nějaký čas posečkal, pane magistře...

 

3.

 

Krátký záběr krajiny ubíhající za oknem vlaku zleva doprava.

 

Panoráma Hradčan.

Pohled na Národní divadlo zepředu.

Pohled na Národní divadlo odzadu.

Odkudsi společně od Vltavy, kde je v záběru vidět i budova činžáku Archivu bezpečnostních složek v ulici Na Struze.

Stojím sedmdesátiletý s rouškou na tváři před výdejním pultem jeho badatelny, za ním mi slečna Veronika rovněž zarouškovaná oznamuje: Tady máte složku toho kapitána Vikovského...

Ale není toho zas až tak moc, reaguji já.

Zbytek jsme vám nahráli tady na dívidíčko, můžete si doma prohlížet.

Sápu se rukou po nabízeném.

Ale dovolím si poprosit o šedesát korun.

Zatímco šátrám kvůli peněžence, slečna Veronika pronáší: – Můžete si sednou támhle, ukazuje rukou do interiéru za mými zády.

Fotit můžu?

Tak si teda přesedněte blíž k oknu.

 

Dva nebo tři záběry na téma, jak nad stolem uvnitř badatelny fotografuji listy dávných písemností.

 

Krátký záběr krajiny ubíhající za oknem vlaku opět zleva doprava.

Jako převíjený film.

Ovšem tentokrát již nazpátek, a ve změněné barevnosti, je tento záběr delší.

A do této plochy, která postupně mění barevnost, budiž velnut TITULEK S NÁZVEM FILMU.

 

Zápisek ze dne 12. 6. 2020:

 

4.

 

Svatba.

Leo jako ženich stojí před oddávajícím úředníkem s jistou Mirkou, nevěstou.

Píše se rok 1967, Iveta, dvouletá dcera Mirčina z předchozího manželství se matce motá u boku, dobově skromně vyfiknutá jako družička.

Ptám se vás, pane ženichu, berete si zde přítomnou paní Blahutovou za manželku dobrovolně?

Ano.

Ptám se vás i vás, paní nevěsto, zdali i vy si berete za manžela zde přítomného pana Vikovského dobrovolně.

Ano.

 

60. léta.

Svatební hosté tančí na hudbu z magnetofonu i na tu dobu velmi neohrabaně twist.

 

Úřednice v kanceláři národního papíru, převezme list, který jí předává novomanželka Mirka Vikovská .

Letmo se seznámi s obsahem písemnosti a sdělí komisně: – V pořádku.

Zapisuji tedy, paní Vikovská, že základě souhlasu vašeho manžela došlo k nezrušitelnému osvojení vaší dcery Ivety z předchozího manželství, která se tak bude dopříště jmenovat Vikovská.

Mirka se s ulehčením usměje.

Zatímco úřednice si uleví už zcela lidsky: – Ne každá z nás mívá takové štěstí. … Sama bych mohla povídat...

 

5.

 

Leo Vikovský už jako hlídkový policista spěchá ve služební uniformě směrem k budově, nad jejímiž vraty čteme velký nápis NEMOCNICE.

Ohlédne se, zastaví, a namíchnutě za sebe zavrčí: – No tak, Iveto, slyšíš mě, dělej! Přece snad chceš vidět svoji novou sestřičku.

Poněvadž dcera nerozhodně otálí, dostane se jí naštvaného napomenutí: – A pokud ne, nic se neděje. Odvedu tě jako včera do školky a vrátím se sem sám.

Po malé chviličce zaváhání dcera se rozeběhne směrem k diváky tušené mateřské školce.

 

6.

 

Rotný Vikovský. Dostavil jsem se na váš rozkaz, soudruhu majore!

Velitel městského oddělení VB přijme hlášení, ještě chvíli posečká, prohlížeje si Leův služební vzhled.

Pohov, soudruh Vikovský!, zavelí potom smířlivým tónem a vzápětí dodá víceméně přátelsky: – Sedni si semhle. Musím s tebou projednat tu tvou žádost o přeložení ke kriminálce.

Když se Leo posadí, náčelník major Hynek naváže, nahlížeje do papíru, který drží v ruce.

Co se mě týče, nemám výhrady. Sloužíš dobře. Úkoly si plníš. Stížnosti na tebe nejsou. Proti vstupu spřátelených armád jsi nebyl. V srpnu před čtyřmi roky ses při zákroku na té demonstraci taky snažil.

Zde se major VB Hynek na chvíli odmlčí, prohlížeje si podřízeného.

Ale než ti to podepíšu, prosím tě, udělej si doma pořádek, Leošu.

 

Zápisek ze dne 13. 6. 2020:

 

7.

 

Hned ten večer sedí Leon Vikovský u kuchyňského stolu, u něhož jeho dvě dcery vypracovávají domácí úkoly.

Občas se podívá na hodiny na zdi, občas zahlédne přes záclonu do podvečerního venkovního postoru sídliště, tu a tam vstane podívá se přes rameno na výsledky kterési z dcer píšících domácí úkol.

Pokaždé následuje pohlavek.

Nakonec se do této němohry ozve zarachocení klíče v zámku a po chvíli vstoupí do kuchyně jeho manželka Mirka.

Přes jeho nespouhlas dcery se zvednou ze židlí, běží k ní a žalují: – On nás zas bije!

Kdes byla?

V práci. ...Kde by.

Zase s tím zasraným Morcinem?

Ty mi tak máš co mluvit.

Ptal jsem se tě!

Tak mu to řekni, mami, zažadoní zblízka starší z dcer.

Že je Pepík fajn, doplní ji mladší, Taťana.

Slyšíš? Ty mě taky neser!, okřikne ji Leo.

Radši jim běž zavolat, ukáže manželka rukou směrem k předsíni. – Hned. Nebo sem zase budou zvonit celou noc. Že chtějí chlastat. Jako obvykle.

Koho máš, ty kurvo, na mysli?

Tamty vaše, Vojtkovou se Šlégrovou.

Táňu s Dášou radši nechej na pokoji. … Jsou to naše... Soudružky.

Leda tak na to tvoje píchání. … Ale to ti nepomůže. Stejně ho máš malého...

Cos to řekla?

A bez meškání ubalí manželce i před dcerami u kuchyňské linky facku.

 

8.

 

Barová kapela okresního formátu se pokouší o jakousi písničku Hany Zagorové,

Leo krapet už ojíněný se pokouší o utahaný cajdák s obdobně utahanou maloměstskou fiflenou.

S příležitostí se k němu na parketu přiblíží výrazně hezká Ida a vykřikne rozverně nahlas přes záda svého partnera: – Tě vidím, detektive Leone! … To tu pátráš po mně, Kliftone?

Která to je?, zeptá se jeho společnice.

Taková jedna.

Co s ní máš?

Buď klidná. Ta má zájem o jiné, nežli je obyčejný pěší hlídkař jak jsem já.

Odkuď to víš?

Mám ji rozpracovanou jako přestupek. Proti socialistickému soužití.

Co provedla?

Šmejdí po hospodách a doma nechává bez dozoru svou nezletilou dceru.

Prostě kurva.

Stejné by o tobě moh říct někdo taky.

Nebo o té tvojí Mirce.

Tak o té ne. … Ta prcá bez magneťáku v našem bytě, když mám noční dvanáctku.

Odkud víš tohle?

Telefonovala mi to onehdy ta jeho.

Leova otahaná partnerka se po pár krocích ozve: – Bez magneťáku? Fakt? To ti teda povím, že do toho rozvodu ses moc nezmoh.

 

Zápisek ze dne 14. 6. 2020:

 

9.

 

Mezi všemi esenbáckými stejnokroji s nejvyšší hodností major je přítomen i jeden vojenský podplukovník.

Který vestoje končí svůj posudek: – Jistě mě nebudete, soudruzi, posuzovat z nějakého nadržování... Když jsem kromě mé vysoké funkce na Hlavní politické správě i manželem nejstarší sestry tady kandidáta soudruha kandidáta. Přesto všechno, přes rodinné vazby, abych tak řekl, s plnou vážností doporučuji, aby kandidatura soudruha Vikovského byla vašim hlasováním změněna za jeho plné členství člena vaší základní organizace naší rodné Komunistické strany Československa.

V průběhu tohoto projevu si kamera obhlédla všechny účastníky zasedání, aby ozřejmila delším pohledem na nárameník Leovy uniformy, že mezitím hodnostně povýšil z rotného na podpraporčíka.

Po potlesku přítomných povstane uprostřed předsednického stolu kapitán kádrový náměstek a zádrhávajícím slavnostním hlasem pronese: – Děkuji tady soudruhovi podplukovníkovi za názor a vás se ptám: Kdo je proti... teda pro..., opraví se s mírným uleknutím, abychom přijali tady soudruha podpraporčíka Vikovského za člena KSČ?

Všichni zvednou pravice, včetně vojenského podplukovníka, který by tak činit neměl.

Je snad teda někdo proti?, zeptá se kádrovák blahosklonně, rozhlížeje se vítězně po auditoriu usmívajích se přítomných.

Tak tě teda, Leošu, mezi sebe přijímáme, a jako první tvůj stranický úkol ti dáváme, abys nastoupil ke studiu průmyslovky a úspěšně ji dokončil. … Kdo je pro?

Ještě nadšeněji všichni přítomní zvednou pravice.

 

10.

 

Sedí v těch jejich mundurech v kterémsi nočním podniku okresního města.

Podle interiéru však zřetelně jiném, nežli na jehož parketu tančil Leo prve.

Poněvadž všem přítomným na očích, nálada jejich okolí je tentokrát velmi zdrženlivá.

Dneska to tu není žádný kšeft, postěžuje si kdesi v zákulisí číšník kapelníkovi.

Já bych dal na zkoušku jednoho Elvise, navrhne kapelník s kývnutím hlavy k těm dvěma uniformám. – Ale předtím od tebe pět panáků grátis k tomu.

Máte ho schváleného?, ujišťuje s ustrašenou obezřetností vrchní.

Celým plénem ideologické komise ové káesčé, zahlaholí kapelník a zvysoka plácne stále zdrženlivého kolegu po zádech.

 

11.

 

Za zvuků ladění a potom prvních pár taktů písně Love mi tender v podání barového kvintetu shlížíme přes čelní sklo lokomotivy tmu ubíhající noční krajiny, kterou se postupně stále více blížíme k víc a víc hustěji se světly ohlašujícímu nádraží.

 

12.

 

Tatáž melodie pokračuje i v prostředí baru.

Za pomoc mi neděkuj, nic to nebylo. … To spíš já bych potřeboval, abys mi píchnul ty. … Ale s čímsi mnohem vážnějším, svěří se podplukovník nad baterií plných i prázdných skleniček.

Pokud budu moct, nabídne se Leo s přiopilou lehkovážností.

Říká se mi to těžko, ale jde nám oběma i se Sášou o kariéru.

Sáše? Segře? … Fakt?

Jo, šváro, jo, sdělí podplukovník odevzdaně.

Kdyby to prasklo, letěli bysme z armády oba. … Jako migy, dodá opilecky.

To je to fakt tak vážné?

Naprosto.

Po chvilce prodlení se Leo nabídne: – Co v tom mám udělat?

Zajet do Brna.

Kam?

Do Brna. … Vlakama … Mám tam takového bráchance.

Znám ho?

Asi ne. … Učil na univerzitě filozofii. … Neprošel v sedmdesátém prověrkami.

Vyhodili ho?, zeptá se Leo do stále znějící Elvisovy písně v podkresu.

Poněvadž jednotlivé životy každého z nás jakoby se děly v různých významových prostorech.

Jo. … Postavil se proti vstupu jak čurák.

Co teď dělá?

Jak jim říká náš kontráš, je z něj disident. … A jestli na to do pár týdnů přijde, nic mi nepomůže, že on je křtěněj Karel a já Alois.

Ale s náboženskou otázkou jsi snad vyrovnán?, zeptá se s upřímnou naivností Leon.

Neblbni...

Tak co po mně chceš?

Abys zajel do toho Brna. … A vyřídil mu můj vzkaz.

Dívají se chvíli po sobě.

Ale nesměl bys při tom chlastat, povzdechne si podplukovník ztěžkle a pozvedne svou skleničku k přípitku.

Sťuknou si.

 

Zápisek ze dne 15. 6. 2020:

 

XX.

 

Vrátím se poznovu na začátek tohoto příběhu – a to nikoli se záměrem, abych snad vatil.

Naopak.

Rozšířím. K významnosti.

A zejména: z čehosi doposud počesku bakalářového učiním film.

 

Ještě včera odpoledne jsem obraz s číslem 11. byl rozhodnut škrtnout.

Jako cosi nadbytečného, a vlastně v dosavadní struktuře těžko ospravednitelnou schválnost.

 

Jenomže dneska, zhruba ve 3 hodiny ráno, mi se vzbuzením poslední větou snu (– Hoď oba do biblického potoka!) naopak naskočil důvod jeho ponechání.

Jenž, jako záběry s ním související, předsazuji na sám začátek.

 

Všechno pro příběh příští tedy odteď začíná v tichu naprostého poklidu na kterémsi císařsky secesním nádraží.

Celá předchozí nálada se naráz změní, poněvadž do haly vchází část filmového štábu.

Na počátku bylo ticho.

Jaké bude ono teď první zaslechnuté slovo?

Vcházející skupinu vede kdosi řečný a gestikulující, který vypadá jako zombie, anebo ten lázeňský kouzelník z Felliniho filmu 8 a ½.

 

Jako na neviditelný režijní pokyn náhle začnou přibývat odevšad se hemžící se lidé, mezi nimiž zahlédneme na dlažbě poblíž pokladen stojící odložený kufr.

Elegantně oblečený muž k němu přijde, s praxí zkušeného zloděje na něj seshora nastrčí svůj o něco větší.

Až přehnananě mechanicistní švankmajerovsky důmyslný mechanismus dna se se skřípěním odklopí – a posléze za tělesem cizího kufru zase napevno zavře.

Elegentně oblečený muž pouze vytáhne z vnějších rohů dna svého kufru 4 kolečka, poté z víka zdvihne držadlo, a s příštím hrkáním zmizí z prostoru haly.

 

Zde si dovoluji jen tak mimochodem upozornit, že s kufrem se zkušenému divákovi spojí jisté významově symbolické hodnoty, začneme-li se zajímat o výklady obrazů kufr v lidových snářích – obdobně jako v příslušném díle, nebo dílu, klasika Sigmunda Freuda.

 

Průvodce možná s obdobným výkladem vede celou skupinu na perón, a na jeho konci potom chodbami různě se křížích podchodů na kterési prázdné nástupiště.

Na němž stojí zřetelně zcela prázdný vagón.

Tady si opět dovolí zmínku o výkladech obrazu vlaku ve snech a v postřezích Freudových.

A přidá ještě větičku upozorňující, že kterýsi fenomenolog spojuje jízdu vlakem přímo s bdělým sněním, což prý není v možnostech žádného jiného dopravního prostředku.

 

Skupina se zastaví před vagónem, který očividně byl již dávno vyřazen ze služby.

Zarezlém železu jeho stěn s vymlácenými okny vévodí oprýskaný lak.

Nejbližší vstupní dveře chybějí.

 

Přesto průvodce jej nazývá příštím ateliérem, a stojící již na schůdkách zve přítomné na obhlídku uvnitř vagónu.

 

Třebaže jeho vnitřek vypadá úplně stejně oprýskaně jako venek, průvodce je zcela samozřejmě vede chodbičkou s náznaky bylých sedadel ke dveřím rozdělujícím interiér celého vagónu na půlku.

Za nimi je pohled na prostor vagónu již snesitelnější, což ovšem průvodci, jenž si mele svoje, nestojí ani za zmínku.

Na rozdíl od skutečnosti, na niž jsme zvyklí, následují uvnitř vagónu další dělící dveře.

Průvodcova ruka bere za jejich kliku.

 

Tmavý prostor se nadvakrát rozsvěcí, jakoby kdosi otočil vypínačem stropního zářivkového tělesa.

Nebo ovládacím kolečkem reostatu.

Uvnitř místnosti stojí vztyčen onen objekt počítačového tomografu, jak bylo před pár dny na samém začátku tohoto příběhu již popsáno...

 

Film skládající se děním v nekonečně velikých velrybích útrobách hal ateliérů nalézajících se uvnitř jen zdánlivě konečného světa jednoho vyřazeného železničního vagónu.

 

Zápisek ze dne 16. 6. 2020:

 

13.

 

Kancelář oddělení VB.

Před úředním stolem sedí na židli filmově krásná Ida oblečena ve stylu, jenž tenkrát pro všední dny umožňovaly známosti a nabídka tuzemských textilních obchodů zhruba tak v roce sedmdesátém šestém.

Přesto oproti ní za stolem sedící podpraporčík Leo vypadá v civilním saku o dva stupně ubožeji.

Navíc se cítí před její sebevědomou vyzývavou autoritou poněkud nejistě.

Proto si jako podporu přidržuje prsty za rožek rozepsaný list papíru povytažený z válce psacího stroje: – Šetřením bylo zjištěno následující: Z hlášení občanského výboru v místě bydliště vyplývá, že jmenovaná Ida Rambochová navštěvuje často noční podniky...

To mám snad celé moje mládí jen cepenět v kanceláři?, vpadne zlostně protistrana.

Nepřerušujte mě, soudružko, ano? … Jsme tady proto, že v tomto případě se jedná o úřední úkon, jak určitě sama víte nejlíp. … Navíc mi tato vaše záležitost možného přestupku proti socialistickému soužití byla přidělena. Mým referátem jsou jinak rozkrádačky. S trestní sazbou do pěti let nepodmíněně.

Potom nechápu důvod.

Jedná se o vaši nezletilou dceru Michaelu. Necháváte ji celé noci doma samotnou. … Vypadá to na projednávání komisí sociálního odboru okresního národního výboru.

Na venkovní římsu za oknem, kde mají nasypáno, slétnou vrkat dva holubi.

Polepším se.

Pochopte to. Sám mám doma dvě stejně staré dcery. … A manželku po pěti letech za hranicí rozvratu.

Závidějí mi ty staré báby, že si občas koupím něco na sebe v tuzexu.

Odkud máte bony?, ihned, jak je zvyklý, se Leo pustí do výslechu.

Ty se dají dneska sehnat skoro na každém rohu.

Za kolik?

Ida na moment zvažuje nabídku.

Za šest?, ponouká vyslýchanou příslušník VB Leo Vikovský.

To kdykoliv.

Za pět?

Kdybyste měl, soudruhu ... kapitáne, zájem.

Prozatím jsem jenom nadpraporčík, ale když nastoupím dálkově na důstojnickou školu, může být. … Ale předtím musím dodělat dálkovou průmyslovku.

Taky bych chtěla něco studovat. … Ale když jsem na všecko tak strašně sama...

Stavte se odpoledne podepsat protokol. Cestou do družiny. Já to nějak sepíšu, sdělí Leo přes stůl Idě s, v jistém smyslu nadějnou, úřední odměřeností.

 

Zápisek ze dne 17. 6. 2020:

 

14.

 

Noc.

Noc kdesi na konci kolejiště nádraží.

Noc ještě o kus dál opodál oprýskaného vagónu, který známe ze začátku filmu.

Pohledem čelním sklem jedoucí lokomotivy seznáváme, že i tamten nedávno zmíněný vlak zpomaluje v prostoru stále hustěji po sobě následujících výhybek.

Nejedná se však o noční rychlík, nýbrž sledujeme soupravu vagónů dlouhého nákladního vlaku.

Který postupně zpomaluje, až kdesi na změti prostoru přednádražních kolejišť zastaví.

 

Vzápětí se k němu ze tmy směřují odkudsi se vynořivší stíny dvou chlapů oblečených v pracovních železničářských overalech s kovanými sochory tyčí páčidel pajcrů nesených v pouzdrech na zádech.

Spěchají podél vlaku sice obezřetně, ale najisto.

Z příslušných dveří by mohli snadno odtrhnout provázek plomby a po zvednutí kované zástrčky s heknutím společně odsunou těžké dveře.

Vagón je uvnitř vrchovatě naložen vyštosovanými papndeklovými krabicemi s jednotvárně týmiž nápisy TESLA, jak uvidí, když po dramatitující námaze, odrhnout pajcry několik prken.

Kurva, zas ty samé poruchové oravy!

Jeden z železničárů se zphne dovnitř, přičemž se bolestivě uhodí temenem hlavy o to svoje vlastní páčidlo.

Za ním po tomtéž kovovém zvuku úplně stejně hlesne vzápětí druhý.

Kterou?

Společnými silami rukama vypáčí s hekáním ze štosu jednu krabici.

 

Vyskočí z vagónu do kolejiště, kam vzápětí snášejí i tu krabici.

 

Když jsou nejvíce bezbranní, ve tmě se zvedne další postava.

Odhodí jako jakýsi superman z ramen černou pláštěnku, která ho doposud kryla.

V oděvu podobném tomu prve v kanceláři vyráží ke dvojici.

Jménem zákona, řve přitom služební formuli.

 

Kurva, policajti!!!, vydá ze sebe jeden ze zlodějů.

A na tento pokyn upustí krabici na násep.

Co blbneš, dyť je jenom jeden...

Ten, co utrousil předchozí větu, vytáhne z pouzda na zádech kovaný pajcr a s pevně rozkročenýma nohama se s ním jako nějakým buzdoganem připraví k boji.

Zatímco televizor z rukou i krabice vypadlý se pro příští chvíle stane tím nejdůležitějším hrdinou.

 

Poněvadž jen co padne, proti zákonům všech pravděpodobností se naráz sám od sebe zapne a na jeho obrazovce se objeví část nějakého obvyklého programu.

A pokaždé, když po něm kterékoli nohy zápasící trojice jakkoli předupou, program se sám přepne na jiný.

V krátkosti se nám tak zprostředkovávají celé dějiny – a to včetně přímého přenosu rvačky, která právě v jeho okolí probíhá.

 

Jedná se o souboj ve známém čínskojaponském mečovém stylu, v němž zde železné kované tyče páčidel v rukou dvojice železničářů zastupují meče a náhodně nadpraporčíkem Vikovským ze stěny vykrádaného vagónu vytržené rozpáčené poloshnilé prkno se jim mácháním v jeho rukou s patřičným hulákáním protiví.

 

Scéna jako ze snu nebo kteréhosi Tarantinova filmu – navíc však doprovázená uprostřed noci všemi možnými i nemožnými televizními programy.

 

Které občas zápolící trojici zaujmou natolik, že na patřičnou chvíli svůj souboj přeruší.

Třeba hned pohledem na záznam své vlastní pranice, která se tak pro ně stane komentovanou instruktáží.

Včetně použití elektronické tužky, jak bývává obvyklé v přestávkách hokejových přenosů.

 

V dějinách celé světové kinematografie cosi takového ještě doposud nebylo.

 

A nebude.

 

TMA.

 

BUDE SEKVENCE SEKVENCE DRUHÁ ?

 

 

.




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

K tomuto dílu není zatím žádný komentář.

Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.