On-line

Když se na to podívám teď po nějaké době taky, nesedí mi to úplně stejně takže asi ano.

sdílíme sympatie k bakelitu a k podobnému typu pointy, píšu to nemlich uplně stejně blbě , přesto se mi zdá, jakoby ta pointa (poslední řádek) trochu shodil celé dílko, ...ono to tam asi jakoby tak dobře zaplulo, že ? promiň, kdybys tam chtěl zkusit vymyslet něco jinýho, tak by mě to moc potěšilo

KAŽDÝ, CO SEM PŘIŠLI DŘÍV, MAJÍ NĚJAKOU URČITOU ČÁST PRAVDY, ale Ty nesmíš zatrpknout a piš dál. Spíš se jedná ustálit formu. Myšlenky tam jsou. /*

Není nic špatnýho na tom, že cítíš chlad. V textu ale vidím dost podivných obecností (jako „žijem ve světě rozličných identit“), věcí, které mi přijdou zbytečně dramatizující („rozežírají sny“) až moralizující (svět plný chladných tvorů, někteří jsou tak umělí, že podrazí nohy, ta bolest nás mění k nepoznání, horší než bodat jehlou)... Je to prostě na mě moc obecné, dramatické a moralizující, navíc je to napsané takovým humpoláckým jazykem, nebo prostě jazykem, kterému nerozumím. První sloku jsem nepochopil. Mate mě i čárka ve druhém verši. Druhé dva asi říkají, že lyrický vypravěč se cítí nesvůj a nemá kolem sebe ty pravé. Podobně nechápu (například) tohle: Co by nás potěšilo už na tomto světě skoro není zdá se, napíši jen krátce. Celkově nechápu ten jazyk, nechápu tu návaznost. Příklad: Tenhle svět je plný chladných tvorů, / rozežírají sny, / jako kabát ve skříni plný molů. Mně u toho vznikají otázky: Chladní tvorové rozežírají sny jako rozežírají kabát plný molů? Sny jsou jako kabát plný molů? Nebo chladní tvorové jsou moli a sny jsou kabát? Odkud se vzali chladní tvorové, kterých je „plný svět“, a jak vypravěč ví, že jich je plný svět, když najednou jsou ve skříni? A kde je ta skříň? A co je ta skříň? Je to člověk, jeho vnitřní svět? Nebo snad celý svět? ... A tak. Pro mě jsou všechny ty příměry (moli, skříň, kabát) nadbytečné. Ta pasáž mi říká něco ve smyslu, že hrdinovi je úzko a že má pocit, že vlivem někoho (nějakých lidí) nebo něčeho (stereotypu) přichází o sny. Pokud záměrem toho místa je podobné vyznění, nemyslíš si, že by se to dalo říct přesnějším a přirozeným jazykem? Ve kterém by bylo i něco jako sebereflexe? Protože takhle to vypadá, že všechna odpovědnost a aktivita je na jakýchsi chladných tvorech, vetřelcích, vnějším světě, který leze tomu člověku do skříně pro sny.

Podle mě by se celej text dal shrnout tak, že popisuje něčí pocit osamělosti, něčí úzkost. Úzkost je sice přemnožený druh, ale taky si zaslouží nějaký respekt, tím myslím, že když o ní píšeš, mohlo by to mít nějaké hlubší vrstvy než „obviňuju svět ze své úzkosti“. Já si myslím, že obviňování světa nemá smysl. Ale záleží na tobě.

Také pocity jsou normální, ale proč se jimi zatěžovat. Kráčím ke slunci a za pár let shořím. :-)