Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seVelmi povedený výlet
07. 05. 2002
5
0
1134
Autor
cYd
Ráno u vlaku jsme se sešli 2+ 1 Yendulkovo spolužák, toho času sloužící v armádě ČR, takže s náma nejel. Bylo necelých 10,00 a jelikož jsem ještě nesnídal, šel jsem si koupit bagetu a pití na cestu. Stál jsem ve frontě, opodál mne pozoroval Yendulka a vojenskej. Pokřikovali na mne, abych chvátal, kde se courám, atp. Sotva jsem zaplatil, došlo Yendulkovi, že má asi také hlad a mohl by si koupit bagetu. Stáli jsme s vojenským a pokřikovali na Yendulku, kde se courá, ať pohne, atp.
Yendulka mi nacpal bagetu do batůžku, protože do jeho se mu již nevešla, ačkoli ho má asi 2x většího, než-li já (batůžek). Začali se scházel lidé. Napadlo mne, že bychom mohli zkusit uplatnit tzv. \"hromadnou slevu\" a šel se k pokladně zeptat na bližší podmínky k jejímu udělení. Mladá paní, nebo stará slečna na můj dotaz odvětila, že pro hromadnou slevu musí být alespoň 6 lidí. Řekl jsem jí, že tedy chci pouze obyčejnou jízdenku. Zeptala se, proč, že sleva je dosti značná a vyzvídala, kolik nás tedy je. Bylo nás 7. Chtěl jsem tedy hromadnou slevu pro 7 lidí a jednoho psa. \"To je nestandartní situace, pes se počítá zvlášť\", řekla mladá paní/ stará slečna. \"Je nás už 8+ 1 pes\", řekl vedle mne stojící Yendulka. \"Takže hromadnou pro 8 lidí?\". \"Ano, a pro jednoho psa\". \"Pes se nepočítá, ten má vlastní jízdné\", odvětila dáma za přepážkou. \"Omlouvám se, máme už 2 psy a je nás 9\", dorazil jí Yendulka. Nakonec jsem koupil hromadnou pro 9 lidí a jízdenku pro jednoho psa, čert ví, co do těch baget dávají, že ano. Další psy si kupovali jejich šťastní majitelé osobně...
U vlaku jsme se rozloučili s vojenským, málem padla i nějaká ta hubička a naskládali jsme se do vlaku, bohužel jel tzv.\"hurvínek\". Při jízdě se Yendulka bavil tím, že se trefoval zmačkaným papírkem za výstřih Kouse, která seděla vedle mne. Nemohl se trefiti, proto mu to bezpodprsenková Kousa usnadnila tak, že si odtáhla tričko od těla. A jelikož jsem zvídavý a čumím vždycky tam, kam bych neměl, spatřil jsem něco, co jsem nikdy neměl v plánu vidět. Ale nebylo to věru zlé. Naneštěstí k nám do vagónu vlezla i parta asi 15 důchodců- alienů. Začali chlastat a jíst a to jsme ještě stáli na nádraží. Někteří psychicky slabší jedinci z naší tlupy se jimi nechali inspirovat a snědli svůj dení příděl jídla jěště ve vlaku a potom se po zbytek cesty živili lišejníkem. Důchodci dělali nepěkný brajgl, chlastali nejdříve z placatek, potom již nevydrželi a jeli rovnou z láhve. Když jsme v Holubově vylezli z vlaku, byli alieni již pěkně navátí a dokonce s námi hodlali dát družbu, jeden obzvláště přátelský se ponejvíce kamarádil s naším psím doprovodem. Poslali jsme je do prdele....decentně, jak jinak...
Dostal jsem výborný nápad, že bychom mohli nejdříve zajít do místní hospůdky a trochu posnídat svíčkovou s jedním malým pivem. Tato idea se setkala pouze s kladným ohlasem u Yendulky, jinak ostatní se tvářili značně divně. Nakonec někdo pravil, že v hospodě mají až od 12,00 a šlo se ke zřícenině. Jestli tam bylo opravdu zavříno, to jsme se nedozvěděli...
Cestou jsme potkávali různá zvířátka, ponejvíce přejeté žabky- kuňkalky. Docela mne zaujalo, že na jednom rybníčku u silnice plavaly děti v nafukovacích člunech. Chtěl jsem si s nima také hrát a hodit jim tam otevřený nožík, nebo alespoň pár kamenů, ale kamarádi mne přesvědčili, že by to asi nebyl dobrý nápad. Od vlaku jsme mohli ujít maximálně 500metrů, ale někteří jedinci šli již značně nejistě. Zvláště Budvárek. Kdybych nevěděl, že nepije, podezříval bych ho. Asi byl jenom zhulený. Za dalších několik desítek metrů bylo nutné překročit potok. Na radu Yendulky jedna polovina přešla přes lávku na lesní pěšinu, druhá zůstala na silnici. Po jehličí se šlo daleko lépe, než-li po tvrdém asfaltě. Ovšem jak komu. Kupříkladu Budvárek první 3 kroky pokaždé zakopl o kořen. Připomněl jsem mu, že by neměl tolik hulit. Asi o 50 metrů dále jsme se zase spojili. Zaslechl jsem v davu, že kousek před náma je další hospůdka. Ostatní nechtěli jít, ale my s Yendulkou jsme je nakonec přesvědčili. Vlezli jsme dovnitř, ale bylo nám slušně řečeno, že nám nalito nebude, že nemají nic k jídlu, pro veřejnost prý otevříno nemají, že se nebudou pouštět do žádných větších akcí a dalších 1000 \"ne\". Slušně a zklamaně jsme odešli. Buvárek další potok přecházel po lávce značně nejistě, to hulení mu opravdu nedělá dobře. Psi běhali, očůravali kdeco, někteří v poloze \"na velblouda\" dělali šíšu. U jednoho pejska se začala projevovat Yendulkovo krmná dávka bagety, kterou ho obšťastnil ve vlaku. Hrál si na velblouda častěji, než ostatní. Proto jsem vyndal svou pálivou bagetu a chtěl dát pejskovi také kousnout, ale majitelka zakázala a raději s ním utekla na hrot našeho štrůdlu. Budvárek uviděl, že vyndavám svačinu a pravil:\" Výborně, všichni si vyndejte svačiny, já Vám to ubalím.\"
Konečně na místě určení. Hnedle jsem vyšplhal na nějakou polorozbořenou zídku, Budvárka jsem měl v patách. Uviděl nás Yendulka a vylezl za náma. Teprve nahoře jsem si vzpomněl, že se bojím výšek. Přiznal jsem to Budvárkovi, ten pravil, že on se bojí také. Raději jsme na to přestali myslet a bavili se tím, že jsme přemýšleli, co všechno se dá vyhulit. Znalec Budvárek mne informoval, že není špatný froté ručník, ale musí být bílý. Dole někdo vyndal z batůšku lahvinku červeného, další se vytasila s bábovkou. Yendulka začal hulákat, že chce také. Zetko nám jí přinesl na zídku (lahvinku, po bábovce Yendulka ani nevzdechl). Análek požil a podával mi lahvinku. Já jakožto zapřísáhlý abstinent jsem se nenapil a s díky jsem odmítl. Teď mne napadá, že jsme se zapomněli zeptat Budvárka, zda se nechce napít. Po několika minutách jsme se s Budvárkem rozhodli, že spadneme ze zídky dolů. Mně se dolů podařilo slézt, zhulený Budvárek nejspíše dolu doplachtil. Zabalili jsme se a šli zpět.
Překvapením pro mne bylo, že jsem byl přehlasován, že zpět půjdeme pěšky, ovšem ne do Holubova, ale až do Boršova, což je asi 12km. Tentokráte mne Yendulka nepodržel, takže jsem podlehl většině a šel s davem. Nerad.
Budvárkovo komunikace se omezila zhruba na toto: šli-li jsme lesem, říkal:\"strom\", byla-li vedle řeka, pak \"voda\". Často nahlas přemýšlel, zda se dá vyhuli kámen a zeptal se mne, jestli jsem už hulil čápa za letu. Yendulka mi spiklenecky prozradil, že jsou po cestě hospůdky, takže mi nálada opět stoupla do závratných výšin. Jedna ze zmiňovaných byla ve vodáckém kempu. Objednali jsme si s Yendulkou automaticky pivo a klobásku. Teprve zde mi za smíchu ostatních došlo, že jsem prozrazen a těžko ještě budu simulovat abstinenta. Druhá, příliš agilní polovička tlupy byla nějak nervózní, proto jsme je poslali dopředu, že jenom dopijeme a doženeme je. Ani nevím koho to napadlo, ale zase se někdo zmínil o veselých kalíšcích a než bys řekl \"švec\", stála na stole parta zelených. Je slušností to otočit, proto se to točilo. Asi po půl hodině k nám dosupěl Zetko, celý udýchaný, zpocený, docela rozčílený. \"Kde jste!? Tam na Vás celou dobu čekáme!\" Budvárek se na něj kouknul a uplně klidně se ho zeptal:\" Ty jsi běžel?\"
Šli jsme dál, Zetko stále za námi, abychom se prý zase někde nezatoulali. Přes cestu přeběhla zmije. Budvárek jí chtěl vyhulit. Asi o 200m dále bylo stavení, hnedle u Vltavy. Venku byly 2 dospělí a 2 děti, které chytaly rybu. Dveře do stavení byly otevřeny. Yendulka k nim došel a chtěl vlézt do chaty. Ty lidi venku na něj nechápavě koukali, co to dělá, kam to leze. Také jsem nechápal, co tvoří a byl jsem neméně zvědavý. \"Za kolik tu máte paňáky?\" Todle jsem opravdu nečekal. Majitelé:\" Panáky? Tohle není hospoda, to je obyčejná chata!\" \"Aha, já myslel, že ten papír na dveřích je ceník.\"
Nebudu dále unavovat popisem dlouhé cesty, každopádně Budvárek se rozmluvil:\" Kámen, strom, voda.....to je les, to znám.\" Yendulka zase našel zábavu v podobě klacku, kterým mlátil do všeho okolo, jednou s ním natáhl i mne do boku. Ale již jsem mu odpustil, neboť v jeho totálně vysmátém obličeji bylo vidět cosi, co se, možná vzdáleně, ale přeci, podobalo tomu, že ho to mrzelo. Možná. Další zajímavostí, kterou jsme toho dne spatřili, byli nepochybně lidé, kteří mají evidentně nadpřirozené schopnosti! Dokáží přejít řeku suchou nohou! Aniž by se namočili! Chytali pstruhy....
Budvárek chtěl hulit už cokoliv, Yendulka zahodil klacek, já jsem šel čůrat s tím, že zkusím najít něco k hulení. Napadlo mne, že si zkusím udělat z Budvárka srandu, proto jsem po chvilce při čůrání na Budvárka zavolal:\" Pocém, mám tu v ruce ňáký hulení!\" Nepřilákal jsem ho.
Došli jsme až do Boršova. Místní \"malebná\" hospůdka s \"příjemnou\" obsluhou přímo lákala k navštívení. Dali jsme si pivánka a domáhali jsme se něčeho k jídlu. Mladá číšnice řekla, že nic nemají, že jim to lidi vyjedli. Někdo se zeptal na hranolky- \"nemáme\", další na utopence- \"nemáme\", já na svíčkovou- \"nemáme!\", Yendulka:\" A bublifuk máte?\" Číšnice:\"Ještě slovo a udělám bublifuk z tebe!\" Nebylo co jíst, začalo se pít. Pár velkých zelených, nějaké to pivo....
Yendulka dostal výtečný nápad, že bychom se mohli přesunout do další hospůdky na okraji Budějovic. V autobuse jsem se choval jako gentleman a pouštěl jsem sednout každého, dokonce jsem nutil i ostatní mladé lidi, aby se zvedli a pustili sednou starší ročníky. \"Paní, pojďte si sednout, Budvárku, vstaň, ať si paní může sednout!\" Lidé se na mne dívali značně divně. To mám za svou dobrotu. Začal jsem se chovat normálně, abych zapadl mezi ostatní. Možná se to i podařilo, protože se mi již nikdo nesmál. Totální výtlem celého autobusu zajistil Yendulka. Ale takovým způsobem, že se to bude tradovat ještě asi hodně dlouho. Abych řekl pravdu, nevěděl jsem, co chtěl vlastně původně udělat, musel jsem se ho na to až zeptat, ale bylo to naprosto.....šokující. Yendulka vyběhl z autobusu a chtěl přeskočit zábradlí, které stálo u chodníku. Odraz, zaškobrtnutí, \"uááááááááááá\", řach. Zhruba takto to vypadalo. No takovouhle dršku jsem tedy snad ještě neviděl. Já osobně dokážu divy, ale kam se hrabu na Yendulku. Po odrazu zakopl, rukama se stačil ještě zachytit zábradlí, ale jak byl rozeběhnutý, tak ho to vyneslo až do trávníku za zábradlím. Tam hned okamžitě vyskočil a dělal \"jakoby nic\". Přes slzy smíchu jsem neviděl reakci lidí v autobuse, ale kdo to viděl, ten se směje ještě asi teď, já dokonce u toho zase smíchy brečím...
Problémík byl s Budvárkem. Nějak ho zmohly ty veselé kalíšky, takže se už vůbec nesmál. Poslali jsme tedy ostatní dopředu, že tam Budvárka dotáhneme. To byla cesta. \"Klucííííí, pusťte mně, je mi blbě, klucíííííííí fáááákt. Klucííííííí, já budu blinkat!\" Pustili jsme tedy budvárka, aby se vyblinkal. Usnul na zemi. Vzali jsme ho tedy zase a šli. \"Klucíííííííííí, pusťte mně, klucííííííííí neblbnětéééé, nechte mně tu, já si odpočinu a doženu Vááááás! Klucííííí, fááááákt!\" \"Jo, ty tu zase usneš, viď.\" \"Neusnu, fááááákt.\" \"Ne, nenecháme Tě tady.\" \"Klucííííí netahejte mně, ja budu blinkáááát! Klucííííí, pusťte mně!\" \"Ty zase usneš, co!\" \"Neusnůůůů, fááááák, klucííííí!\". \"Tak ho necháme vyzvracet, ne.\" Pustili jsme tedy Budvárka. Co neudělal? \"Chrrrrrrrrrr....\" To byl pohled. Na jedné straně chodníku spal na trávě Budvárek, na druhé ležel Yendulka. A já jsem poskakoval mezi nima. Kolemjdoucí koukali velice nepřátelsky. Jenom jedna mladá slečna se zajímala, co se stalo. Řekl jsem jí, že to nic není, že má Budvárek chřipku a odpočívá. Snad to vypadalo důvěryhodně. Za stálého \"klucíííííííí fááááááákt\" jsme donesli Budvárka k hospodě, uložili ho do trávy a šli se napít. Sedli jsme si ven, abychom měli \"klucíííí fáááákt\" na očích a popíjeli. I ty panáčky zase. Z následujícího si toho moc nepamatuju, asi jsem také dostal chřipku, akorát vím, že Budvárka někdo odnesl domů a my s Yendulkou navštívili další 2 hospůdky...
Byl to velice povedený výlet, \"klucíííííí\" je v pořádku, nám s Yendulkou pivánko stále chutná, co víc si přát. Za týden jdeme na Kleť. To teprve bude něco.