Na Písmáku publikuje 50 tisíc autorů, 440 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Novinky #2 (28. 9. 2019)
Novinky (1. 8. 2019)

+14 neviditelných
Dědictví z Nerudovky
datum / id28.07.2020 / 509526Vytisknout |
autorlastgasp
kategoriePovídkyDalší dílo autora
témaHumorné
zobrazeno63x
počet tipů10
v oblíbených0x
Prolog

Z připravované knihy Obrázky z podloubí

Dědictví z Nerudovky

Dědictví z Nerudovky

        Začínající šero bylo přerušeno rozsvícením historických lamp Malostranského náměstí a celý prostor se tajemně rozzářil, spolu se světly výloh obchodů, restaurací, kaváren a kiosků. Do podloubí se prodloužily stíny, které pohlcovaly pestré barvy zářících neonů.

        Páteční večer byl opět ve znamení schůzky našich přátel tankové plzničky, kterou již čilý Zdeněk s Fandou pozorně roznášeli. Nějak se nevedlo panu Boudovi, který opět nemohl přijít a s vnukem ho manželka mezi ty pivaře, jak se pohrdlivě vyjádřila, nepustila. Nepřišel ani drogista Bouček, který byl sjednávat dodávky zboží v Polsku a inspektor Hanák měl doma příbuzenskou návštěvu.

        Pan Váša se pozdravil s inženýrem Doubkem trochu rozpačitě. Jeho tvář byla tentokrát bez jeho sympatického úsměvu.

        „Dobrý večer pane Vášo,“ zareagoval Doubek na změnu ve výrazu pana Váši, „vypadáte nějak ustaraně, copak se stalo?“

       „Nestojí to za řeč,“ mrzutě odpověděl Váša, „ale slušně řečeno, jsem dneska dost votrávenej. Řekl bych to jinak, ale nechci si kazit chuť k jídlu.“

        Přicházeli další přátelé a překvapeně se dívali na zarudlou tvář pana Váši a jeho energická gesta, když odpovídal inženýru Doubkovi. Lavice se kolem jejich stolu pod širokými parohy zaplnila a ohlasy vzájemných pozdravů ostatních zanikaly v ruchu, který plnil vedlejší místnosti hospůdky.

       „Co vás tak skříplo?“ ptali se zvědavě ostatní, „vypadáte jako byste chtěl střílet škodnou.“

       „Chtěl jsem Edovi přilepšit na ty jeho pokusy, a tak jsem se odhodlal prodat hodiny z té pozůstalosti po Květě. Vždycky vyprávěla, že je to její nejvzácnější věc. Pokud si vzpomínám, tak ty porcelánové hodiny dostala v deseti letech od svojí babičky z Vídně. Pánové, to bylo pomalu z doby, kdy umřel Alois Jirásek.“          „Jestli to bylo v roce 1930,“ horlivě se přidal recepční Čtvrtník, „tak umřela taky Ema Destinová.“

       „Já jsem tedy z té sbírky vzal podle Květy její nejcennější kousek, porcelánové sousoší. Nádherné hodiny, jak jsem řekl, které dostala od své babičky z Vídně. Byla baletkou Vídeňské státní opery a sošku prý dostala od svého obdivovatele. Květa byla velice hrdá na sousoší baletek s hodinami a s podglazurovou značkou známé porcelánky, ručně malované. Nejdříve to vypadalo na třicet tisíc, ale pak mi v Karlových Varech řekli, že je to napodobenina, padělek. Ani jsem se na cenu neptal. Ještě, že se toho Květa nedožila.“

       Co jste s těmi hodinami udělal?“ zeptal se pohotově Dolanský.

       „Co bych s nima dělal,“ rozmrzele odpověděl Váša, „postavil jsem je vedle kontejneru na Maltézským náměstí.“

       „To snad né,“ pohoršeně se ozval recepční Čtvrtník.

       „Jó,“ přisvědčil Váša, „druhej den byly pryč.“

        „Ani nevím, jak jste vlastně dopadl s tím dědictvím?“ zeptal se inženýr Doubek účastně.

       „Protože jsem byl jedinej pozůstalej a v závěti na mě pamatovala, tak jsem to dostal celý. K tomu ještě spousty knih, obrazy, vybavení a nábytek. Ještě teď to likviduju, protože domácí chce byt uvolnit. Sehnal jsem na inzerát kupce, tak to snad bude brzo hotový. Sbírku jsem si nechal. Stěhuju to s Edou ke mně.“

       „Pane Vášo, jak je velká sbírka vaší sestřenice,“ zeptal se redaktor Kolda, „má nějakou hodnotu?“

       „Pane redaktore, to byste nespočítal. Já jsem se jí často ptal, kde přišla k tolika krásným kouskům a jak jsou staré. Myslím, že to ani ona pořádně nevěděla, nebo mi to nechtěla říct.“

       „Mohla mít třeba nějakej seznam,“ podotkl praktický Knotek, „jako třeba v muzeu. Tam to bejvá i očíslovaný.“

        „Jó, to měla,“ odpověděl Váša váhavě, „psala vždycky něco do sešitu, ale jestli to měla i oceněný, to nevím.“

        „Pane Vášo, vy jste vlastně dneska bohatej kunčoft“ vložil se se zájmem do debaty taxikář Dolanský. „Za talíř z Míšně vás budu vozit po Praze celej den.“

       „Ještě, že to neodkázala v závěti Uměleckému průmyslovému muzeu jako mecenáška,“ přidal svou poznámku recepční z Muzea hudby pan Čtvrtník.

       „Bylo by to možný,“ připustil pan Váša možnost odkazu sbírky do muzea, „ale nikdy o tom nemluvila. Já si myslím, že doufala, že bych se té sbírky mohl ujmout já, protože viděla můj zájem. Dokázala o některých vázičkách a talířích vyprávět zajímavé historky.

       „To je ale úžasný,“ s obdivem prohlásil doktor Kárný, „pane Vášo, vy máte v ruce poklad. To by vám snad ani nemělo patřit. Takové historické cennosti by měly patřit všem, jako doklad národního odkazu umění našich předků.“

       „Co by z toho ale měl,“ odporoval Dolanský, „nejvejš by tam ve vitríně byla cedulka, že to věnoval pan Váša z Malé Strany. To by byla šlechetnost, ale marnotratná.“

        „Byl by ale slavnej,“ potvrzoval svůj návrh recepční Čtvrtník, „mohli bysme být hrdí, že máme mezi sebou takovýho vlasteneckýho donátora.“

        „To je pravda,“ souhlasil velký Zdeněk s recepčním, „mohli bychom některé talíře nebo mísy vystavit tady u nás na stěně za vámi.“

        „Nebo byste nám na nich moh‘ servírovat speciální dobroty paní Alžběty,“ ujal se návrhu nepraktický dietář, doktor Kárný.

       „Já bych vám mohl dnes nabídnout alžbětínské těstoviny vrchního kuchaře Rynholce jako předkrm, a kuřecí srdíčka s mrkví a hráškem podle paní Alžběty, nebo raději pikantní kuřecí nudličky marinované v jemné marinádě, co vy na to?“

       „Já bych přece jen ještě počkal,“ ozval se tradičně doktor Kárný.

        „Já vím,“ pohotově dodal Zdeněk, „pro vas dva utopence a ostatním popřeju dobrou chuť!“

       „Nemůžu si pomoc, ale já to vidím prakticky,“ vložil svoje obchodnické zájmy do debaty Knotek z Mostecké.

       „Než by pocta a zásluhy pana Váši pronikly mezi lidi a eventuálně mezi odborníky, tak by uběhla dlouhá doba. A ještě to není jistý, jestli by to byly skutečně cenné exempláře. Já bych panu Vášovi radil předávat to postupně do aukce ve starožitnictví. Mám tam svého známého v galerii v Rytířské.“

       „Také by to šlo možná v Dorotheu,“ navrhl redaktor Kolda, „tam jsem viděl opravdu krásné věci, a dost drahé.“

       „Nemyslím, že bychom měli panu Vášovi radit, jak si má počínat,“ uklidňoval rozhovor inženýr Doubek, „zatím ani neví, jestli jsou ty věci opravdu cenné. On si jistě poradí. Mimoto ani nevíme, jestli je o starý porcelán nějaký zájem. Přece jen to není zrovna praktická věc, která se sbírá.“

        „To byste se divil,“ řekl redaktor Kolda, „znám kolegu, který jezdí po všech aukcích, kde se nabízí také porcelán a nevěřili byste co dokáží sběratelé zaplatit za docela malé figurky, nebo talířky.“

       „Přece jen, ale pro běžnej život to praktický není,“ usoudil fotograf Chudoba, „kafe nebo čaj bych si v hrnku za tři tisíce korun určitě nevařil. Kdyby mně upadnul, dostal bych infarkt. Je to jen na podívání a utírání prachu.“

       „Vy nemáte to pravý historický cítění,“ protestoval doktor Kárný, „ta hodnota hrnku, jak říkáte, spočívá v něčem jiném než jen v užitné hodnotě. Musíte vzít v úvahu, v které době a za jakých podmínek, k jeho vzniku došlo. Na kterém území, místě byl vytvořen, co na něm je cenné je i dekór.“

        „Máte pravdu,“ připojil se Kolda, „příkladně na tom porcelánovém hrnečku může být zobrazen život lidí před sto lety, jak se oblékali, co jedli, čemu se věnovali, jak se milovali.“

       „Myslíte, jaké užívali polohy?“ všetečně se zeptal Dolanský.

        „To taky,“ přisvědčil Kolda, „přece, podívejte se pánové, tradice českého porcelánu, na tu můžeme být hrdí. To, co dokázali naši umělci s nejušlechtilejší keramickou hmotou, nás staví ve světě na přední místo.“

        „Já, když jsem byl po operaci žlučníku v Karlových Varech, tak jsem byl opravdu překvapen,“ pokračoval v debatě o porcelánu doktor Kárný, „hlavně ten růžový porcelán, to je opravdová nádhera. Jenže, když jsem si chtěl na památku koupit malou cukřenku, tak za ní chtěli devět set korun. To jsem si rozmyslel. Doma máme podobnou, ale z umělé hmoty.“

        „Tak máte zase výhodu, že když vám spadne ze stolu, tak se zní jen cukr vysype, ale cukřenka zůstane celá,“ dodal Dolanský.

       „A ve výprodeji vše za deset, je docela levná,“ přiložil si doktor Kárný.

        „Jak můžete srovnávat bakelitovou krabičku s ušlechtilým porcelánem a uměleckým dekórem,“ rozzlobeně zareagoval inženýr Doubek, „vemte si třeba figurální porcelán. Kdysi jsem sám toužil mít doma baletku s jemným krajkovým závojem. Jenže jsem dostal místo toho krásného jelena s mohutným parožím.“

       „To mi něco připomíná,“ přihlásil se pan Váša, „Květa měla ve své sbírce několik jelenů, dokonce mi jednoho chtěla věnovat, ale já to odmítl z pověrčivosti. Stejně mi to nic platný nebylo.“

       „Snad jste neměl,“ vetřel se do vyprávění Dolanský.

        „Měl,“ odhodlaně se přiznal Váša, „já snad byl šestnácterák. Prostě důvěřivej blbec.“

        „Já se přiznám,“ pokračoval Dolanský, že když vidím za výlohou takového jelena, tak si vždycky připomenu, co by mě mohlo potkat, nebo jestli mě to už dokonce nepotkalo. Člověk si nemůže bejt nikdy jistej.“

       „Jak měla vaše sestřenice ten porcelán vystaven,“ zeptal se Kolda, „ve skříňkách?“

        „Jó, ve skříňkách,“ odvětil Váša, „Květa měla celou jednu místnost samej porcelán. Talíře a některé mísy byla připevněny na zdi. Také když u ní dělalo OPBH nějakou opravu stoupaček, jeden talíř, prý velmi vzácný, spadl a roztříštil se na tisíc kousků. Vlastně od té doby Květa chřadla. Dusila to v sobě, ale bylo na ni znát, jak se trápí.“

        „Prosím vás,“ ozval se pochybovačně Čtvrtník, „když měla takovou sbírku, proč byla tak špatná, pro jeden talířek.“

       „To je to,“ vysvětlil Váša, „ten talíř byl pro ni výjimečný. Daroval jí ho v roce 1938 nějaký vrchní praporčík, když bydlela u tety na Smíchově. Byla do něho zamilovaná a on prý ji tehdy řekl v žertu, když odcházel pryč přes Polsko, že když zemře, tak ten talíř spadne a rozbije se. Po válce se už nesetkali a talíř jí zůstal jako památka na jejího prvního milence. Když ten talíř spadl ze zdi, vzpomněla si na svoji osudovou lásku a na jeho předpověď. Možná se to zdá neuvěřitelné, ale Květa tehdy řekla – tak už ho tedy nikdy neuvidím.“

       „Pane Vášo,“ ozval se Knotek, „to je ale smutný. Že vona si to tak brala.“

      „Asi ho musela mít moc ráda,“ pokračoval Váša, „protože se ani nikdy nevdala.“

      „Teda tomu říkám láska,“ ozval se Kárný, „to už se dneska nevidí. Samej rozvod, podvod a nevěra. Vás to asi muselo taky mrzet, když se začala tak trápit.“

       „Já jí pomoct nemohl,“ přisvědčil Váša, „nedala se přesvědčit a stále mluvila o tom, že půjde za ním. Zůstala úplně pasivní. Odmítala i synovce Edu, kterej jí doporučil svého známého psychiatra. Stále jen, že už chce odejít.“

       „Asi pro ni život ztratil smysl,“ prohodil s despektem Kolda.

       „Prosím vás,“ řekl moudře inženýr Doubek, „takhle utrápenému člověku nemůžete říct co je smyslem života. Leda ho můžete ujistit, že život smysl má, a že si ho uchovává stále, i v tom neštěstí a trápení.

       „Ona se dlouho netrápila,“ doplnil Váša své vyprávění. „Chřadla přímo před očima, někdy se mnou ani nechtěla mluvit.

       Všichni pokývali hlavou, jako by se zamysleli nad tím. co je skutečným smyslem života. Dnešní večerní posmutnělou náladu ukončil Zdeněk kasírováním a společnost se rozešla po náměstí, které se lesklo po deštíku, jako by také zaplakalo nad osudem zklamané Květy.




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

30.07.2020 21:32:10dát kritice tiplastgasp

Přátelé, děkuji za zastavení a tipy. Jsem rád, jestli povídka bavila, a vvo ttom ttto je!

30.07.2020 19:15:40dát kritice tipblacksabbath

to jsem si početla........parádní.......*/**********

28.07.2020 21:31:46dát kritice tipK3

Jeden hrníček i se zkříženými meči jsem si kdysi z Míšně dovezl. Otisknutý na tričku:). Dobré čtení.

28.07.2020 20:13:02dát kritice tipEvženie Brambůrková

Pohodové, ale propracované. :-)

28.07.2020 17:36:35dát kritice tipR. L.

/*

28.07.2020 16:03:59dát kritice tiplastgasp

Přátelé děkuji za vlídné hodnocení. Je možné, že tuto část do knihy zařadím, i když příliš humorná není. Díky za tipy. Vařím další večer, bude to o nepříliš dávno zesnulém bývalém ministru školství.

28.07.2020 13:39:461 tipů dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Také jsem znala někoho, kdo se rozhodl odejít, vlastně jich bylo víc... a nic se s tím nedá dělat, většinou...

Přemku, vyprávění tvých postaviček, které si umím představit i zfilmované, o hodnotách je pěkné a cenné.

28.07.2020 11:33:51dát kritice tiprevírník

Přemku, ty dovedeš svému vyprávění dodat takový poklidný, jakoby nezúčastněný tón! Přesto že se v něm odehrává drama, málem na pokraji tragedie. To zjistíme, když se tady vžijeme do osoby Květy, kterou jsme neviděli a vlastně ji ani neznáme, a to se vším všudy, tak jak to pan Váša podává.

28.07.2020 11:30:33dát kritice tipKočkodan

 

„…jeden talíř, prý velmi vzácný, spadl a roztříštil se na tisíc kousků. Vlastně od té doby Květa chřadla.“

 

 

 

Tenhle muj nemecký PC trochu zápasí s cestinou a chtel mi nakukat, ze Kveta kradla. Ale já vedel, ze taková ona nebyla.

 

28.07.2020 11:17:33dát kritice tipvesuvanka

Přemku, povídka, jako všechny Tvé předešlé, je velmi pěkně a poutavě napsaná, pobavila mě, jenom té Květy mně bylo nakonec také líto. TIP



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.