Krajina před bouří

Krajina před bouří

Za rozvláčného jarního dne, kdy obloha vyzařuje onu speciální a sobě vlastní pohodu, kdy vítr fouká a šeptá jemná slůvka do ucha a já sedím na lavičce a pokojně si čtu stranu sto dvacet čtyři, slyším volat špáčata na svou maminku: Máme hlad!, prádlo visí na sušáku a slunce ho paprsky hladí, se najednou obloha zšeří a vzduch nasákne dojmem dramatičnosti.                                                                                                                                                    Snad uslyším volat první kapku: Pozor, padám!, nebo mi to ruměnice pospolná zašeptá, ale najednou zvednu hlavu a zadívám se k nebesům. Na oblohu připluly mraky, ale zase z nenadání, ta dnešní generace ani nemá dost slušnosti pozdravit ahoj! Vítr se do toho najednou opřel a někde cestou přibral i chlad. Slunce mi přijde na té západní straně trochu nejisté a rozpačité, stáhlo se a jeho barva o odstín zbledla. Už vím, co se bude dít. Teď je třeba jednat rychle a schovat prádlo domů. Vítr odfoukl ručník do keřů, ale není času na zbyt. Celá zahrada potemněla a tulipány jako by chtěly honem ukrýt svá jasná poupata a úzkostlivě přečkat to, co z nebes nevyhnutelně číhá, se zavřely. Tak tak doběhnu domů.                                                                                      Krajina před bouří je na první pohled klidná, ale na druhý už nikoliv. Na druhý zjistíme, že se všechna stvoření a vůbec prostě to, co se nemůže ukrýt do příbytků, chystá na liják.                                                                                Poté se spustí symfonie. Nastoupí dirigent a všem se důstojně ukloní. Jelikož je jako vždy nanejvýš šarmantní, některé dámy zatají dech a málem se jim podlomí kolena, když na ně laškovně mrkne. V rukou třímá černou hůlku, která již není jen obyčejným předmětem, nýbrž se v zápalu lítého boje stává jeho součástí. Ach, málem bych zapomněla, voní po příslibu vzrušení.                                                                                                                     Vidíme nastupovat jednotlivá křídla. Levé, pravé, prostřední … Ááá, támhle máme blesk. Vzadu se již poslušně hlásí hrom, vystrkuje růžky za violoncellem, vedle kterého nacházíme slejvák. Jako neposedné dítě se postrkuje se sprškou a vytrvalým deštěm, ten už má v zásobě spoustu vypasených kapek …                                                           Krajina před bouří mi připadá jako rozčeřená hladina. Jako větrem ošlehaná stará známá, která s lehkostí začátečnice už po sto padesáté šesté volá: Na zteč!