Na Písmáku publikuje 51 tisíc autorů, 444 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Noc na zámku
datum / id19.09.2020 / 511324Vytisknout |
autorProsek
kategoriePovídkyDalší dílo autora
zobrazeno123x
počet tipů1
v oblíbených0x
Noc na zámku

Naše rodina, sestávající z mé maličkosti, manželky Olgy a fenky Daisy, se rozhodla vyrazit na třídenní cestu po naší Jižní Moravě. Letos jsme z pracovních důvodů nejeli na žádnou dovolenou, tak to bude taková malá náhrada. 
Pečlivě jsem prozkoumal internet, průvodce a mapy, aby naše cesta měla pestrý průběh. Náhle jsem dostal nápad. Což takhle strávit první noc někde na zámku. Nějaká nabídka přece musí existovat.
Inzerát sliboval krásné ubytování přímo na zámku za celkem přijatelnou cenu. Hned jsem tam zatelefonoval. Ozval se hlas mladé ženy. Můj první dotaz se týkal Daisy. 
„Ale jistě, přijeďte i s pejskem, bude to za příplatek sto korun, pokoj vám rezervuji, na místě můžete zaplatit buď hotově nebo kartou,“ dostalo se mi kulometné odpovědi. Byl jsem spokojen sám se sebou. Vida, jak to umím všechno zařídit. Měl jsem si uvědomit, že pohlazení vlastního ega, může být po zásluze potrestáno.

V určený den jsme nasedli do auta a vyrazili na naši malou výpravu. Z důvodů, které teprve objasním, nebudu místo činu jmenovat.
Už při vjezdu do zámku se nedala přehlédnout obrovská cedule nabízející ubytování, a to po celých čtyřiadvacet hodin, sedm dní v týdnu. Jinak řečeno, mohli jste přijet kdykoliv, třeba o půlnoci. 
Trochu mě zarazilo, že  vstupní brána nepřipomínala zrovna pohádkový zámek, ale spíše hrad hraběte Draculy.  Také vlastní zámek, který se před námi po chvíli vynořil, budil značně ponurý dojem. Oprýskané zdi a opadaná omítka zrovna nesvědčily o péči vzorných hospodářů.

Telefonicky jsme měli domluvenou hodinu příjezdu. Správce zámku na nás již čekal.
"Vítám vás na našem krásném zámku," pravil zcela vážně beze stopy ironie. Chtěl jsem něco poznamenat, ale raději jsem zůstal zticha.
"Máte štěstí," pokračoval muž ze zámku. "V tomto křídle je ještě jeden pokoj, ale dnes tady zůstanete sami. Vlastně budete sami v celém zámku," dodal zamyšleně.
Provedli jsme nezbytné administrativní úkony, a poté nás správce uvedl do naší komnaty. Vysoké stropy a velká oblouková okna poněkud rušil sektorový nábytek. Na stěně visel obraz zpodobňující zámek v mnohem lepší kondici než v jaké se ocitnul nyní. Toalety a koupelna se nacházely až na druhé straně chodby, ale jak se říká, nic není dokonalé.
"Vy tady nepřespáváte?" zeptal jsem se jen tak aby řeč nestála.
"Kdepak!" odpověděl rázně.
"Jak to myslíte?"
Usmál se, ale tak nějak divně. Trochu mě připomněl kočího, který ve filmu Dracula dovezl Walpurgise Nighta na hrad nešťastného hraběte. 
"Bydlím v podzámčí," řekl, "pět minut odsud. Když někdo přijede v noci, zazvoní na mě a já ho ubytuji. Je o tom informace na tabuli při vjezdu."

Správce odjel, vytahali jsme u auta těch pár věcí, které jsme si přivezli a začali se zabydlovat v našem velmi dočasném apartmá. Přistoupil jsem k oknu. Výhled do rozsáhlé zahrady byl skvostný.  Ta vypadala, na rozdíl od feudální stavby, že je o ní pečováno mnohem lépe. 
Začali jsme rozebírat plán cesty na další den a ani si nevšimli, že venku se už setmělo. 
Daisy se najednou posadila na posteli, štěkla a zadivala se na protější stěnu. Po několika dlouhých minutách to začalo být hodně divné. Daisy pořád zírala na prázdnou stěnu, a zdálo se, že se začíná trochu chvět.
"Zavři, prosímtě, okno," obrátil jsem se na Olgu, "Daisy je asi zima."
"Potřebuju na toaletu," oznámila po chvíli Olga a rázně dodala "Doprovodíte mě tam".
Vydali jsme se na cestu. Jako průvod. Já v čele, za mnou Olga a za ní ťapkala Daisy.
"Co když potkáme chlápka v brnění a s hlavou pod paží," snažil jsem se uvolnit tísnivou atmosféru.
Olga se zastavila. "Nemohl bys svoji fantazii zaměřit poněkud méně deprimujícím směrem?"
"Promiň, jen žert," omluvil jsem se.

Jak se dalo očekávat, pak se už nic zvláštního nestalo. Chvíli jsme si četli, Daisy už přestala stěna (díkybohu) zajímat a nakonec jsme se ponořili do říše snů. (Jo, uznávám, je to klišé.)

Vzbudil mě rachot. Olga už seděla na posteli a poslouchala. Na chodbě se ozývaly dětské hlasy, přesněji řečeno řev, pobíhání sem tam a v další místnosti jako by někdo stěhoval nábytek. Vztekle jsem otevřel dveře. Kolem mě zrovna proběhl asi pětiletý kluk pronásledován o něco starším souputníkem. Jejich  rodiče, podle zvuků, které vycházely z odlehlé místnosti, právě přebudovávali interiér pokoje. Podíval jsem se na hodiny. Teď je půl jedné. Asi přijeli někdy v noci. Trochu zvláštní čas na přesun postelí a dětské závody na chodbě.
Zařval jsem: "Tady bude absolutní ticho!"
Kluci se na mě ani nepodívali, jen se otočili a úprkem běželi opačným směrem. Ale hlomoz v jejich pokoji ustal. Rodiče, které jsem zatím neviděl, už zřejmě měli hotovo.
Vrátil jsem se do pokoje a důležitě pravil: „Jen kluci, trochu jsem je srovnal."
"Slyšela jsem, hotový Herodes," poznamenala Olga. Daisy neřekla nic, jen dlouze zívla.
Jenomže pak se všechno ještě jednou zopakovalo. Běh chodbou, přesun nábytku.
A pak ještě jednou.
"Zítra si to s nima vyřídím," slíbil jsem. "Slovo krále Heroda."
Usnuli jsme.

Brzy ráno jsem vyrazil s Daisy do zámeckého parku. V duchu jsem si dával dohromady, co řeknu správci až se uráčí přijít. A hlavně si promluvím s nočními hosty. Těm tedy budu mít co říct. Daisy se najednou zastavila, sedla si  a zadívala se na oprýskanou zeď zámku. Zase je to tady! Tentokrát ale venku. A opět uběhlo mnoho minut, kdy cosi na zdi upřeně pozorovala. Najednou jako by se probrala z hypnotického spánku odběhla očichat nejbližší strom.
Vrátili jsme se na pokoj. Než přijde správce, musím si promluvit s těmi lidmi.
"Není trochu moc brzo, zeptala se starostlivě Olga. 
To tak, pomyslel jsem si. Oni v noci nebrali žádné ohledy. Není brzo, je naopak nejvyšší čas.
Přistoupil jsem k jejich pokoji a rázně zaklepal. No dobrá, nebylo to zaklepání. Někdo by to mohl nazvat zabušením.
Nic, žádná odezva. Zopakoval jsem své "zaťukání" ještě s větším úsilím. Tentýž výsledek. Vzal jsem za kliku. Zamčeno! Už odjeli aniž si vyslechli mé mínění. Škoda. Tak to schytá správce. To je jedno, že za to nemůže. Bude po ruce.
Vrátil jsem do naší komnaty.
"Podívej, co jsem našla," řekla zamyšleně Olga. "Bylo to zasunuto pod dveřmi. Víš, co to je?"
Poznal jsem to hned. Držela v rukou tarotovou kartu Kolo štěstí. Kde se tady vzala? Včera tu určitě nebyla. Zajímavé. Karta Kolo štěstí je totiž spojována s magickou energií. 
„Asi jsme si ji před tím nevšimli a průvan ji vytáhl odněkud ven,“ snažil jsem se uklidnit Olgu. 

Ale to jsem už slyšel správce, jak odemyká svojí kancelář. 
"Počkejte tady na mě, půjdu si s panem správcem promluvit a pak vyrazíme dál."
Správce mě uvítal jako rodného bratra. 
"Vyspali jste se na našem zámku do růžova?"
"Ani ne, ta rodina, co jste tady v noci ubytoval, dělala pěknou rutyku. Děcka pobíhala po chodbě, rodiče stěhovali nábytek, prostě fakt paráda."
Zíral se na mě překvapeně.
"Nikoho jsem neubytovával. Byli jste tady celou noc sami."
"Tak to ne! Pojďte se sám přesvědčit do jejich pokoje."
"Jak chcete,“ pravil důstojně správce, „ale ujišťuji vás, že se vám asi něco zdálo."
Odemčel pokoj a já uviděl...  netknuté postele, čistě povlečené, poskládané ručníky čekaly na nové hosty, a nábytek, jak se zdálo, byl také na svém místě.
"Vidíte, říkal jsem vám, že tady nikdo nebyl."

Já vím, chcete po mě vysvětlení. Jenomže žádné nemám, jen indicie. Psi, jak známo, dokáží vnímat jevy z jiného světa. Nedokážeme to racionálně zdůvodnit, ale je to tak. 
Ten upřený pohled Daisy, nejprve na stěnu pokoje, potom na zeď budovy!
Něco tam viděla. A tarotová karta Kolo štěstí? Možná omluva neznámé entity...za noční rozruch. Kdo ví.

Vrátil jsem na pokoj.
"Tak co ta rodinka?" chtěla vědět Olga.
"Ále, už odjeli. Brzo ráno."
Jsou některá břemena, která člověk musí nést sám.
Zvláště, když dnešní noc máme strávit v odlehlém starém mlýně, od kterého mi kolega půjčil klíče.

 

 

 

 

 




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

28.09.2020 13:15:13dát kritice tipMajaks

Nápodobně. Netušil jsem, že se tě tak dotknu.

28.09.2020 08:39:24dát kritice tipProsek

pro Majkse: OK, nechme to být. Ať se ti daří.

26.09.2020 14:23:36dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Popravdě, Proseku, jindy mě tvé povídky bavily víc.  Zde je vše příliš čitelné předem... nejvíc zábavná mi přišla poslední věta, jinak něco mezi snahou o horror nebo mystérium, ale nevýrazně vylíčené, takže by se krom onoho psíka nikdo hrůzou nejspíš netřásl.

Celkem dost gramatických drobných nedostatků, i to by chtělo korekturu.

Těším se na další dílko, ty psát umíš.

 

26.09.2020 12:01:421 tipů dát kritice tipMajaks

Trochu nepřiměřená reakce.

26.09.2020 11:50:54dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Jestli mohu doporučit, nech si Proseka, už jsi tu pod tímto nickem slušně zavedený - rýpaly, kteří se zřejmě nudí a už neví, co by, ignoruj.

 

26.09.2020 11:34:40dát kritice tipProsek

Pokouším se o změnu mé přezdívky. Snad už bude klid.

21.09.2020 10:21:57dát kritice tipProsek

Nevěděl jsem, že je tady autor jménem Prosecký. Jinak bych pochopitelně zvolil jiné jméno. Stále s tím má někdo problém, řeší to a v jednom případě (viz výše) byl i neobyčejně vtipný. Snad by bylo lepší věnovat se tvorbě... Pokusím se jméno změnit, ale asi to nepůjde.

21.09.2020 09:23:35dát kritice tipProsek

Vysvětlení je jako vždy velmi prosté. Bez jakýchkoliv komplikací, nevím cos tím chtěl říct. Jde o náhodnou podobu. Můj děda bydlel na Proseku v Praze, já v Brně. Když jsem za ním jako kluk jezdil s rodiči, vyprávěl mi různé příběhy, vodil po docela tajemných místech starého Proseka atd. Právě on mě přivedl k tomu, že se také pokouším vyprávět příběhy. Jméno je na jeho počest a počest místa, které jsem měl tak rád.Docela bych měl zapotřebí něco poznamenal k Tvému "naznačování," ale byla by to slova na literátním webu nevhodná.

20.09.2020 15:40:20dát kritice tipMajaks

Kucí, jak to vy dva mezi sebou máte? Prosecký je Prosekův syn, nebo je to komplikovanější?

20.09.2020 14:06:47dát kritice tipProsecký

?



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.