Dívka ze souhvězdí Delfína

Kapitola 2

 

 

 

Druhý den ráno jsem volal Alexovi a posteskl si, že nemohl být se mnou při pozorování Perseidů. Zmínil jsem se také o podivném meteoru, který směřoval k moři. Okamžitě se zajímal, odkud mohl letět. Řekl jsem, že ze souhvězdí Delfína, ale není to jisté. Možná, že to je ze souhvězdí Orla. Alex zajásal, protože souhvězdí Delfína měl spojené s objevitelem hvězdokup Williamem Herschelem.

 

NGC 6905, NGC 7006, NGC 6934.

 

Znal je naprosto přesně.

 

Crr! Crrr!

 

Náš rozhovor přerušil zvonek na dveřích našeho domu. S Alexem jsem se rozloučil a vyrazil je dveřím.

„Dobrý den, pane Pedersone. Jak vám mohu pomoci?“ zeptal jsem se.

„Je doma tvůj otec?“ zabrblal.

Skoro jsem mu nerozuměl.

„Zavolám ho,“ řekl jsem a otočil se zády panu Pedersonovi, který se tvářil dost nervózně.

Co se stalo?

„Tati, je tu…“

„…jsem tady,“ přerušil mě otcův hlas, který se ozval z venčí.

Vykoukl zpoza rohu našeho domu. Pozvedl ruku a mávl na pana Pedersona, který byl otcem Alveho Pedersona. Alve byl stejného věku jako já. Chodili jsme spolu do školy.

 

Dobře, nechám vás, prolétlo mi hlavou a vrátil jsem se dovnitř.

 

 

* * *

 

Zavřel jsem dveře a vyrazil do kuchyně. Ráno jsem vstal poněkud později. Otec už byl vzhůru a zřejmě šel pokračovat v opravě našeho vozu. Postavil jsem se k umyvadlu a napustil do rychlovarné konvice vodu. V tom jsem se zasekl a hlavou mi prolétla myšlenka.

„Pan Pederson byl dost nervózní. Co mu asi chtěl?“

Probudila se ve mně zvědavost, kterou jsem mohl ukojit jenom tak, že se půjdu podívat do garáže.

„Když tady zůstanu, nezjistím to,“ šeptl jsem a vyrazil po garáže.

Ještě než jsem vstoupil dovnitř, pootevřenými vraty jsem zaslechl šeptající hlas pana Pedersona, který mluvil o nějakém zničeném člunu.

„Možná ho zničil někdo z města,“ promluvil otec.

„Kdo by to mohl udělat?“ divil se pan Pederson.

„Měli bychom se tam zajít podívat,“ navrhl otec.

„Proto jsem přišel za tebou.“

„Tvůj bratr není doma?“

„Ne, je u své přítelkyně v Halmstadu.“

„Kdo o tom ještě ví?“

„Nikdo. Včera se popíjelo v hostinci u Britty a většina z místních ještě spí.“

„Půjdeme se tam podívat!“ rozhodl otec a odložil klíč na stůl.

Poznal jsem to podle cinknutí. Kov na kov.

„Tati, mohu jít s vámi?“ zeptal jsem se, když jsem vstoupil dovnitř.

„Poslouchal jsi nás?“

„Bylo to slyšet až ven,“ zalhal jsem.

„Co myslíš?“ pohlédl otec na pana Pedersona.

 

Ten jen pokrčil rameny. Zřejmě mu to bylo jedno. Výhoda pro mě. Mohl jsem jít s nimi.

„Jen doufám, že si to necháš pro sebe,“ dodal otec.

        V tu chvíli jsem se skoro urazil. Jsem snad nějaká drbna?

„A co se vůbec stalo, že to je tak tajné?“ zeptal jsem se.

„Někdo panu Pedersonovi zničil člun,“ odvětil a ukázal směrem ven.

„A proč nezavolal policii?“

„Až to uvidíš, pochopíš,“ odsekl Pederson.

Kývl jsem, že rozumím a prstem jsem ukázal na rty, jako že jsou zamčené.

 

* * *

 

Vyrazili jsme na místo určení.

„Tak, kde ji máš?“ podivil se otec.

„Přikryl jsem zbytek plachtou,“ odvětil pan Pederson.

Všichni jsme hořeli nedočkavostí.

„Tohle byla moje Ariana,“ řekl a strhnul plachtu ze svého člunu.

„Sakra!“ vyhrkl otec a rozhodně nečekal, že uvidí loď v takovém stavu.

„Uf,“ lehce jsem vydechl, poté co jsem nakoukl.

Z velké lodě zbyla spálená kocábka. Kapitánský můstek byl zcela zničený. Začínal jsem mít pocit, že to má souvislost se včerejším meteorem, ale kdybych řekl, že to udělal meteor, pan Pederson by mi nevěřil, protože loď by byla zničená celá.

A v tom měl pravdu, prolétlo mi hlavou.

„Tak mi řekni, kdo tohle mohl udělat? A hlavně jak?!“ podivil se Alveho otec.

„Bylo to něco hořlavého, ale ta fialová barva, tady je divná,“ ukázal můj otec na místo, kde byly skvrny střední velikosti.

Jaká chemická látka zanechá po výbuchu fialové skvrny?

„Nikdy jsem se s tímhle nesetkal,“ ozval se pan Pederson.

„Draslík,“ promluvil jsem.

Oba se na mě podívali.

„Jak to víš?“ zeptal se otec.

„Chodím přece na vysokou,“ odvětil jsem pohotově.

Aha!

Prolétlo kolem.

„Jak vysvětlíš tu korozi na těch šroubech?“ zeptal se pro změnu pan Pederson.

„Jestli to není dlouhodobá rez, tak došlo k oxidaci. Což je u draslíku, který má vysokou elektronovou afinitu pravděpodobné,“ odvětil jsem.

„Co-co že?“

Evidentně mi nerozuměli.

„Draslík explozivně reaguje s kyslíkem, proto se v přírodě vyskytuje pouze v jednom oxidačním stavu nebo ve formě sloučenin. Měl jste nějakou nádobu s draslíkem na lodi?“ zeptal jsem vzápětí.

„Vůbec nevím, co to tady povídáš,“ rozesmál se Pederson směrem k mému otci. „Máš chytrého kluka.“

„Co tím chceš říct?“

„Jestli pan Pederson měl na lodi draslík v nějaké nádobě, která se poškodila, mohlo to tu vybouchnout.“

„Vážně?“

„Ovšem,“ kývl jsem a pokračoval. „Reakce draslíku s vodou je natolik exotermní, že unikající vodík reakčním teplem samovolně explozivně vzplane.“

„Samo od sebe?“

„Ano.“

„Ale když já jsem něco takového tady neměl.“

„V tom případě je to velká záhada.“

„Je možné, že jsi tady měl nějaký dusičnan draselný nebo hydroxid draselný?“

„Vůbec nic,“ kroutil hlavou Pederson. „Proč bych měl na lodi nějaké čistidlo nebo hnojivo?“

 

V tom měl pravdu, proč by to tady měl. Ovšem ta fialová barva je opravdu záhadou, pomyslel jsem si.

 

„Možná bys to měl nahlásit na policii,“ navrhl otec.

„Nezaplatil jsem letos pojistku,“ šeptl Pederson.

„Chápu, ale lidi se to stejně dozvědí.“

„Nezjistí to. Odtáhnu ji do stodoly, pomůžeš mi?“

„Jistě.“

„Dobře, dojdu pro auto,“ řekl a odešel.

„Zvláštní, že to nikdo neviděl,“ dodal otec a posadil se na molo.

„Možná, kdyby nebyla včerejší oslava na druhé straně, někdo by si toho všiml,“ poznamenal jsem.

„Možná, že máš pravdu,“ přikývl otec a pousmál se. „Už tu s námi nemusíš být, Magnusi.“

„Dobře. Měl jsem v plánu odejít.“

 

Otec znovu jen kývl.

 

 

* * *

 

Rozloučil jsem se s ním a vyrazil na své oblíbený místo, kterým byl malý ostrov spojený s pevninou dřevěným mostem. To místo jsem kdysi nazval ostrov Ticha.

 

 

---