srpen 2020

Začalo to v srpnu roku 2020. Byla jsem pořád jen doma, kvůli karanténě, takže jsem spoustu času trávila s matky přítelem. Jednoho dne za mnou přišel s tím, jestli mu nenamasíruju záda, souhladila jsem, sundal si tričko a já začala. Po chvíli jsem cítila, jak se mě dotýká na místech, kde mi to bylo nepříjemné, konkrétně mezi nohama, vstala jsem a začala jsem na něj křičet. Také vstal, přitiskl mě ke zdi, zakryl mi ústa rukou a řekl mi, že se bránit nebudu. Začal mne svlékat, trhat věci a osahávat mě ještě intenzivněji. Kousla jsem ho do ruky, kterou mi držel ústa, jakmile mě pustil, začala jsem křičet a mlátit ho, v naději, že mě nechá být, ale bylo to ještě horší. Uhodil mě, nadával mi, tvrdě ho do mě vrazil se slovy, že je to trest, že ho má máma odmítla uspokojit. Když to skončilo a on mě nechal napokoji, s brekem jsem doběhla do koupelny a začala se sprchovat. Měla jsem špatný pocit, baylo mi ze sebe zle, nevěděla jsem, co dělat, byla jsem velmi zmatená a znechucená. Chtěla jsem to ze sebe smýt. Ulevit si. Když jsem vylezla ze sprchy, všimla jsem si, že tam stojí a honí si nade mnou, bylo mi to velice nepříjemné. Po chvíli řekl, že ho to nebaví a přikázal mi, at mu vyhoním já. Na to jsem řekla, že to dělat nebudu, že ejsem jeho kurwa. Nabízel mi i peněžníodměnu. Hádala jsem se s ním, že to dělat nebudu ani za peníze, že nejsem nějaká jeho šlapka. Znovu mi vrazil facku, tak velkou, že to se mnou švihlo o vanu. Brečela jsem, přes slzy jsem ani neviděla. Jen jsem cítila, jak bere mou ruku a honí si s ní. Až když skončil, začala jsem řešit svou rozraženou hlavu. Chvíli na to přišla matka a já nevěděla, jestli ji to mám říct. Stačil jediný pohled od něj a já věděla, že ji to říkat nebudu. Měla jsem strach a nechtěla jsem mamce ublížit. Takhle se to opakovalo do října, dokud mi neslíbil, že se to opakovat už nebude. Ale v listopadu se to stalo znova. A to několikrát, už jsem dál nemohla a tak jsem kontaktovala svou kurátoeku, nemohla jsem ji zavolat, tak jsem ji napsala. Druhý den si to přečetla a já řekla své mámě, co se stalo, ta mi řekla, že si za to můžu sama, že si o to říkám a chovám se jak děvka, že jsem ji život už zničíla dost a už ji ho ničit nemám. Kurátorka navrhla, abychom si promluvili, vše jsem ji řekla, i to, že doma už být nechci a ani nemůžu. Pochopila mě. Jely jsme na kriminálku, kde jsem sedm hodin vypovídala a celou tu dobu jsem velmi brečela. Pak mne odvezli do ZDVOPu, což je středisko pro okamžitou pomoc, do paprsku v Harcově, kde jsem strávila tři dny a nakonec jsem skončila v diagnostickém ustavě v Praze - Hodkovičkách..a o tom povyprávím příště..