On-line

Trochu jiné odpoledne

V Boha jsem nikdy nevěřil, přesto jsem ho tenkrát ve vesmíru cítil. Bylo to zvláštní. Byl jsem vyslán na poslední výpravu. Stalo se to před dvaceti lety. Selhala nám technika a já viděl před sebou smrt. Myslel jsem, že právě tady v nekonečném hvězdném prachu vydechne naše posádka naposledy. Naštěstí mechanik David nás v poslední vteřině zachránil a my se mohli bezpečně vrátit na zem.

Od té doby mám špatné spaní. Probouzím se ve zpoceném pyžamu a lapám po dechu. Stále se mi zdá, že jsem ve vesmíru a že se dusím. Vybavuji si ty hrozné okamžiky, které jsme na palubě prožívali.

„Problémy neexistují, jsou jen v tvé hlavě.“ Opakoval mi David pořád dokola.

Byli jsme uzamčeni v soudní síni. Nejde o to, že by jsme něco provedli, ale žiji na Floridě a dnes nás navštívil ze severu mohutný orkán. Podle předpovědi měl nastat až večer. Nestačil jsem odjet za rodinou. Zaskočil nás s Davidem ve městě. Tato síň je nejbezpečnější místo v téhle čtvrti. Musíme tu přečkat. Mám orosené čelo, těžce se mi dýchá. Cítím stejné nebezpečí jako na vesmírné lodi.

Z okna vidíme jak si příroda krutě zahrává. Po ulici létají kusy plechových střech starých garáží. Odpadkové koše s odpadky doslova vyskakují vysoko do vzduchu. Chlápka v modrým svetru napadlo zatáhnout žaluzie. Propadli jsme se do tmy. Proud pochopitelně vypadl. Tak tu sedím vedle nejlepšího kamaráda Davida s dalšími asi dvěstě vyděšenými lidmi. Společně se chvějeme úzkostí a mlčíme. Jsem si jist, že tedˇ většina z nich myslí na Boha. Nejde o nás, ale o naše rodiny. Nejistota, že nevíme jestli jsou v bezpečí. Vidím to na celou noc. Moderní dveře jsou na elektrický proud, nemáme šanci se z místnosti dostat ani na WC. Jsou nezničitelné. Pomalu zavírám oči. Problémy neexistují opakuji si v duchu a poprvé v životě se začínám modlit.