Na Písmáku publikuje 51 tisíc autorů, 455 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Básněmi účty nezaplatíš
datum / id02.01.2021 / 515375Vytisknout |
autorZajíc Březňák
kategorieVolné veršeDalší dílo autora
témaKaždodenní
zobrazeno631x
počet tipů7
v oblíbených0x
Prolog

Konec roku 2020.

Básněmi účty nezaplatíš

mrtvý básník na nás řve,

honí si u toho,

ale už mu to nejde,

 

bičuje nás přívalem oplzlostí,

my, jak jsme zvyklí,

nasloucháme pohádkám,

 

už nemáme,

co bychom odpověděli

jako stará garda Napoleona

Angličanům v bitvě u Waterloo,

 

zvyk, to je barvitý hnis, který vytéká,

když se v noci hrabeš sám v sobě

a pláčeš do polštáře...

 

 

...každý po svém

na křídlech každodennosti

sníme svůj sen

tam, kde se těžko dýchá,

 

až budeme padat

s pocitem výjimečnosti okamžiku,

spadneme do louže,

nejspíš to byla jen poluce

a přece

 

budeme

zdolávat štíty velehor,

 

spatříme červy, jak u vytržení

hodují ve vnitřnostech neznámého vojína,

ten hrdina chtěl žít,

dereme se k vrcholům neznáma,

 

poháněni touhou

překonáváme mariánské příkopy,

je to v nás,

 

žhneme jako cigareta,

tabák, který nezchladne,

 

básník překročil všechny hranice,

roznítil veliké orgie,

pronikal hluboko do morku bytí,

do božské vagíny...

 

 

...my přesto oslepeni modrým pohledem slunce,

které visí jako Ježíš na kříži každý den,

jsme jako strašák do zelí popáleni

popáleninami třetího stupně,

protože jen takové tě ženou

stále dál,

 

nikdy se nevyhojí a budou bolet

až do konce,

nevěříme na smíření,

 

takové rány stojí za to,

aby je člověk žil, aby si je nosil

jako dříví do lesa,

 

až přijde kněz

s posledním pomazáním,

můžeš se klidně třást strachem,

bez bázně se obrátit ke zdi,

 

s velikým gestem romantického básníka

naposledy pohoníš, protože básněmi

si zadek vytřeš, ale dluhy nezaplatíš




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

04.01.2021 16:14:021 tipů dát kritice tipNorsko 1

Jo, řekl bych Přeneste Máchu do 21. století a bude psát takto. Jako Zajíc Březňák

04.01.2021 15:56:48dát kritice tipZajíc Březňák

I tobě, Silene, děkuji za čtení.

04.01.2021 15:55:24dát kritice tipZajíc Březňák

Děkuji za návštěvu, Egile.

04.01.2021 15:15:39dát kritice tipSilene

Oči v zásuvce s krytím IP 44. To je aspoň elektromateriál pro mou mentální vizualizaci.

Autorova tvorba asi za to přímo nemůže, ale mně se docela rychle očetla, nikdy si ji nezvládnu nějak správně vychutnat -- ovšem tu z příslušných motivů ani není divu:), ech.

Popravdě jsem tu hlavně kvůli komentáři P.ž.n., jeho proud je zajímavé sledovat.

Abych autoru něco pochválila, tak předmětné šestiřádčí o strašáku do zelí s popáleninami třetího stupně je dobrým motivem pro sveřepou farmářskou lyriku, té bych se nevzdávala; jen je asi potřebuji někde jinde. Tak já si vystřihnu! 

Ačkoli... nad pleonasmem (nebo co to je, možná spíš závada na vyjádření?), tedy "popáleni popáleninami" se při dnešku určitě vofrňuju. Jedná-li se o záměrnou absurditu, minula se u mého otupělého čtenáře efektem.

04.01.2021 12:12:38dát kritice tipegil

Z.B., Mnohem víc než samotná báseň (a nebudu se rozepisovat proč; mám důvodný pocit, že o to nestojíš) mě zaujala tvoje reakce pa Požadovaný záznam. A hned mě napadlo - to myslí autor vážně?

Jen stručně...

S trochou nadsázky, ale zcela k věci: když tedy dokážeš několika větami jednoduše říct "o čem tvůj text je", proč ses obtěžoval s psaním básně a neřekl to rovnou pěkně natvrdo? Básnický text je v první řadě o sobě - o tom, JAK formálně realizuje nějaká osobní či neosobní témata. A vůbec - šestý pád je v souvislosti s básněmi ten nejvíc zapeklitý. Stejně jako třetí. Zajímavý je třeba druhý (s předložkou "bez"). Co ti Požadovaný z. nenalezen poskytl, je důkladný záznam osobní reflexe četby a nabídl ti celkem důkladné zrcadlo. Že je subjektivní? Jistěže. Nejsme objektivy. Jsme oči v zásuvce vědomí.

 

 

04.01.2021 08:21:19dát kritice tipZajíc Březňák

I tak ale díky za názor a za návštěvu.

04.01.2021 08:17:55dát kritice tipZajíc Březňák

Je to moje, a proto pokud se Ti to nelíbí, nemusel ses zdržovat tak podrobným rozborem. Je to samozřejmě celé o lásce resp. o nemožnosti jí dosáhnout (protože básněmi účty nezaplatíš) a proto žádná slova nejsou a nemohou být dost silná.

Odehrává se to v přítomnosti, i když to místo s knězem samozřejmě připomíní smrt Máchy, takže se dá říci, že se to částečně odehrává i v romantismu. 

04.01.2021 03:58:362 tipů dát kritice tippožadovaný záznam nenalezen

Je to takové tvoje, trochu kazatelství, trochu vzdor, trochu útok... Vrcholy, červi, velehory, příkopy, božská vagína, slunce Ježíš na kříži... Pro mě je to hodně velkolepé, ale zajímá mě si tím procházet, hledat si adekvátní rychlost nebo si ji měnit. Přemýšlím nad návazností některých obrazů, leckde se mi zdá, že se ty obrazy spíš jen chtějí ukázat... (Například si hledám důvod, proč je zvyk barvitý hnis... zdá se, že proto, aby vyvolával „silný pocit“... a vlastně mi takovej obraz přijde docela extrémní a nepodloženej... a podobně to plyne dál)

„jsme jako strašák do zelí popáleni / popáleninami třetího stupně, / protože jen takové tě ženou / stále dál“ – není to protimluv, když jsou (jako) strašák do zelí, takže se nehýbou, a přitom jsou hnaní stále dál? Co je strašákovi do popálenin, co je mu do pohybu dál?

Popáleniny třetího stupně... blbej dotaz, ale ty jsi je měl, když o nich píšeš?

Já ne. Nedokázal bych (nechtěl bych) ta slova použít v textu, týkají se něčeho, kam nevidím. Přitom ta báseň se tváří, jako by taková slova byla přirozená. A možná pro tebe skutečně jsou, ale těžko se mi věří, že tu stojí na reálných základech.

„nikdy se nevyhojí a budou bolet / až do konce, / nevěříme na smíření, / takové rány stojí za to, / aby je člověk žil“

Jestli se nepletu, popáleniny třetího stupně nebolí, kůže v těch místech odumřela. (A když jsou hodně malé, můžou se zahojit, resp. kůže kolem se stáhne, trošku větší už potřebují kožní náhradu). Jestli chce text vyjádřit bolest, povrchové popáleniny druhého stupně by jí odpovídaly víc (jestli tam musí být zrovna popáleniny). A rány, které stojí za to, aby je člověk žil... Myslím si, že člověku se lépe žije bez ran než s nimi. Rány mají potenciál leda k zanesení infekce. Udržovat si rány... je strach, že bez nich by člověku nic nezůstalo, strach z prázdnoty, unikání od reality. Je to tragikomické. Nevím, jestli s tou tragikomikou text pracuje, když říká „jen takové tě ženou stále dál“. Možná má na mysli podobný únik, jaký tam vidím, nebo má na mysli cestu dál plnou hrdosti a cesty samotné, nejen sebe. Popravdě nerozumím, když někdo vlastní cítění přirovnává k nepoznaným popáleninám nebo k podobně velkým obrazům, ve kterých vidím spíš masky... ukazují mi výrazné pocity, ale nedají možnost dojít k tomu, co je pod nimi, co je v základech. Jako by každý obraz obsahoval především touhu, která hledá tvar, a tak se vtěluje do červů vojína, zdolávaných velehor, snů, kde se těžko dýchá... Vnímám v tom totéž zaujetí i tutéž nekonkrétnost-neoporu v něčem fyzicky odžitém. Možná to všechno má působit jako sen, neuchopitelnost, „nedožitelnost“, protože to všechno začíná a končí mrtvolou. Je to zvláštní, včetně toho rozostření, kdo že to mluví, o kom to mluví, v jakém vztahu k němu. To „my“, „ty“, „básník“, „člověk“, všechno působí, že je něčím (někým) za textem současně i kritizováno, ironizováno i ztotožněno... nebo že jsou to jen figurky ve hře... možná je to všechno chladnější, než to vypadá.

Stejně mě na tom nejvíc vrací ta část s ranami, co ženou dál, bolí až do konce, nevěří(me) na smíření... Podle mě silná fyzická bolest člověka nikam nežene, spíš otupuje. Když jsem ji cítil, na nic jsem nemyslel, šel jsem jako porouchanej stroj, cizí lidi mi volali záchranku. Bylo mi jako ve snu nebo jako ve fikci. Vnímání bolesti je o její škále, každý její stupeň vytahuje z člověka něco jiného. Dokud není bolest zničující, může mě učit, abych v sobě rozpustil agresivitu v smíření. V bolesti je snazší být agresivní, utlumuje citlivost k druhému, zvýrazňuje citlivost k sobě. Když jí projdu v tichosti, odevzdaně, něco jsem se naučil, možná. Ale mnohdy i pocit, že jsem se něco naučil, je jen iluze. A je to sobectví. Protože to vnímám jednostranně. Nechci lidem způsobovat bolest, bez bolesti se jim žije lépe. A stejně se tomu nevyhnu. Lidé, kteří žijí bez bolesti, skoro neexistují. V tom má text pro mě pravdu, když mluví o nošení ran jako dříví do lesa. Je v tom místě kus soucitu i kus sebeironie, nebo to špatně čtu. O kom ale mluví, kdo nevěří na smíření a smíření s čím? Se smrtí, se životem... Nebo nevěří na smíření samo o sobě... takže nevěří na vývoj. (Když se vracím k prvnímu verši, mrtvý básník, který řve, může připomínat novorozeně)

A je tu ještě kněz.  Vlastně po celou dobu mimoděk uvažuju, kdy se to odehrává... na sklonku roku 2020, v romantismu, v bezčasí... Jazyk i některé motivy na mě působí spíš nesoučasně, ale přitom tematika jakýhosi vnitřního „rozbouření“ může být kdykoli. Ale k té pasáži s knězem: Vždycky jsi moc daleko. Možná jsi viděl, jak se někdo před smrtí třásl strachem, nebo jak byl (zdánlivě) klidný, nebo se změnil z klidu v naprostou ztrátu sebekontroly, nebo cokoli jiného... ale myslím si, že o tom nejde psát takhle, jak je v textu, takhle zběžně. Působí to jako shazování. Jako bys říkal, že si člověk může vybrat. Nemůže.

Některé verše na mě působí jako poslepované. Někdo umírá... a jako, naposledy pohoní těsně před smrtí? A jak na to text přišel? Možná je to hlavně kvůli návratu k začátku... nebo kvůli shození předchozích velkých snů, jakési uzemnění... a stejně mi to nedává smysl, ani ten závěr s básněmi a dluhy. Proč by někdo nemohl vnímat tvorbu jako způsob splácení dluhů? Dluhů za život, třeba. Báseň asi myslí jiné dluhy, třeba dluh za spálení těla a všelijaké jiné dluhy, ale stejně... znovu mi připadá, že to drží pohromadě hlavně nějakými pocity (vzteku, nicotnosti) a že chybí něco pevnějšího.

Samozřejmě to všechno můžou být jen metafory, symboly... Ale vždycky potřebuju i nějakou logickou vazbu. Takže, když použiješ například popáleniny třetího stupně, vidím popáleniny třetího stupně, což mi může říkat hrůzu, deformaci vzhledu, znecitlivění, ohrožení života (podle rozsahu)... nebo třeba pocit nepatřičnosti, méněcennosti, protože popálenej „vypadá jinak“, nebo pocit hrdosti, protože „to zvládl“... a kdovíco všechno. Báseň by měla ten obraz nějak usměrnit, aby nepůsobil jako extrém pro extrém. Ona ho usměrňuje ale zvláštně, protože říká, že takové věci ženou lidi dál (je to nějaká konstrukce), a že budou bolet až do konce (což je prostě nepravda). Ve výsledku obraz, který má být pro báseň zřejmě silný, je pro mě matoucí nebo nepřesný. Taky můžu vnímat ten obraz chladně, prostě nekróza, ke které došlo z nějakých příčin a která nebývá běžně k vidění. Proč ji text obsahuje... asi má důvod. Jenže ten obraz působí spíš jako cílený vytváření silných pocitů a závažných stavů, čímž se oslabuje. A podobné je to i s jinými vyhrocenými obrazy.

V souvislosti s tvými texty někdy přemýšlím, proč mám radši, když někdo básněmi spíš svoje city ochlazuje, zpomaluje, ztišuje, než když se snaží rozdmýchávat emoce. Asi proto, že poezie má pro mě mimo jiné i potenciál jakéhosi léčení, ztišení, otevření receptorů vůči nevtíravým tónům, odstínům, světlům, stínům... Tuhle báseň vidím jako vybuchující vzteklé mžitky na sítnici, toužící i ironizující „já“ (přeměněné v my, ty, on), nebo jako hladinu, kde prudké a přitom neurčité odrazy narážejí o sebe.

Nechal bych tomu čas. Která místa ti přijdou po nějaké době životaschopná, ta dokončit. Nebo se na to podívat úplně jinak.

03.01.2021 10:31:10dát kritice tipelína m.

Romane,

navrhovala bych, abys nad těmi mými "nedospělými nesmysly" občas i trochu zapřemýšlel, než zareaguješ a abys na ně zareagoval rozumně a dospěle. Dusíš se totiž svými předsudky. Někam sis mě zařadil, už víš, kdo jsem a pouze si na mě vybíjíš svou agresi. Ta agrese má ale jen mírně kultivovanější podobu, než měla v minulosti, kdys tady častoval Ašurballita pojmy jako ty jeden slovenský ču... a vůbec jsi volil mnoho slov nevhodných pro gentlemana. Tvůj slovník se poněkud pročistil, to je třeba ti přiznat, ale podstata tvých sdělení zůstává stále stejná: nepochopení, závist a nenávist.   

02.01.2021 23:41:04dát kritice tipR. L.

Elíno nějak nechápu, proč pořád píšeš takovéhle nedospělé nesmysly? 

02.01.2021 20:06:49dát kritice tipZajíc Březňák

Děkuji všem.

02.01.2021 19:48:12dát kritice tipAbakus

Mŕtvy básnik sa  chová slušne, nevykráda iných a  nenúti študentov, aby sa učili dátum jeho narodenia.

02.01.2021 14:24:38dát kritice tipelína m.

Mrtví básníci neřvou a chovají se slušně, protože mrtví básníci jsou jednoduše zapomenutí.

Živí básníci se ale často slušně nechovají. Od toho je ovšem snadná pomoc: nečíst takové básníky... V tomhle kousku je i na mne až moc pathosu a to pathos miluju. I když bych od tebe četla v příštím roce něco slušnějšího a méně emotivního, dávám tip jako investici do nového začátku. 

02.01.2021 12:03:371 tipů dát kritice tipLuzz

nevim. přijde mi to místy dost na sílu - ty poluce, vagíny (nemyslels třeba vakcíny?), do toho ježíš, neznámý vojín... prostě jedno přes druhé... do toho to množné číslo... za mě - proškrtat. nechat uležet. a pak zase proškrtat.

02.01.2021 11:54:211 tipů dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Některá místa se mi dost zamlouvají, Zajíci. Nej pro mne od:

..my přesto oslepeni modrým pohledem slunce,

které visí jako Ježíš na kříži každý den,

02.01.2021 11:19:23dát kritice tipR. L.

druhého - nechtěný překlep - pardon...

02.01.2021 10:21:34dát kritice tipAndělka1

Ale můžeš díky nim utíkat ze SYSTÉMU...a to je léčivé.

02.01.2021 08:11:45dát kritice tipPusík-léčitel

 

možná proto ne, protože to nejsou básně

sorry, reaguju jen na nadpis, mě to stačilo

 

02.01.2021 07:57:41dát kritice tipR. L.

Jako bych zkřížil Ferlinghettiho s Bukowskim, nebo jednoho narouboval na drugého, tak se mi to četlo. /*



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Pismak.cz 1997 – 2021, provozuje Dobrý spolek, pravidla Školy v přírodě Letní dětský tábor