Na Písmáku publikuje 51 tisíc autorů, 448 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Gitanes Blues
datum / id29.01.2021 / 516483Vytisknout |
autorIncognit
kategoriePovídkyDalší dílo autora
zobrazeno176x
počet tipů3
v oblíbených0x
Prolog

Povídka je na zdejší poměry poměrně dlouhá, takže ji nejspíše málokdi dočte,ale budu moc rád, když se k tomu odhodláte.

Gitanes Blues

GITANES BLUES (Eros a Thanatos na Břevnovské střeše)

Gitanes Blues

(Eros a Thanatos na Břevnovské střeše)

Láska a smrt, Eros a Thanatos se vždy potloukali v lidských osudech vedle sebe- jsou to bratránci, čas od času se rádi vidí, oba pijí černé kafe s cukrem a kouří cigarety Gitanes, oba mají hlavy plné podivuhodných příběhů, které není komu vypravovat.  V dobách, kdy jsem ještě bydlel na kolejích na Břevnově, pil černé kafe a kouřil cigarety Gitanes, vyjevili mi jeden podivný příběh, jehož aktéry jsem znal.

Vilém byl student medicíny s poněkud širším rozhledem, než jaký studenti medicíny obvykle mívají. Jako všichni kluci pocházející z vesnic i on byl na svůj věk trochu konzervativní, trochu příliš klidný a trochu introvertnější, než většina jeho spolužáků. Je možné, že zmíněné handicapy byly dány jeho romantickou povahou a též skutečností, že navzdory svým dvaadvaceti letům ještě doopravdy nepoznal dívku. Jistě, líbání, chození do kin a jeden nezdařilý a jeden zdařilý, ale pouze jednodílný pokus o milování už za sebou měl, ale opravdové soužití s někým, s kým by si mohl představit svou budoucnost, nebo alespoň pár blízkých zítřků, ho zatím nepotkalo. Zdálo se, že ho to nijak zvlášť netrápí, měl představu o tom, co chce a v jeho věku, ještě nenacházel žádný důvod, proč by z dané představy měl slevovat.  Erós milující metodu  „učení se na pokusech“  zvanou „pokus- omyl, sem tam trefa“, nemá takové lidi moc rád. Šetři mu sice munici, ale jako náruživému střelci, nedávají mu moc šancí pobavit se- možná právě proto jim čas od času hází klacky pod nohy, nebo alespoň komplikuje jinak ideálně vypadající vztahy nepravděpodobnými peripetiemi.  Právě proto nechal spoustu Vilémových lásek zaniknout u líbání do ztracena, a první pokusy jít o krok dál nechal ztroskotat na psychosomatických útesech a logisticko- komunikačních nedorozuměních. 

Onoho podzimu, už ovšem i on dospěl k názoru, že je na čase udělat dobrý skutek a dopřát svému problematickému klientovi to, co od rané puberty hledal.  Erós, byť občas hraje slepého, má svou tisíciletou zkušenost. Naprosto přesně věděl, kde naleznout správný objekt kompatibilní s Vilémovými touhami a sny- ostatně i každý smrtelník, který není slepý, by na to přišel, kdyby viděl, jak se Vilém dívá na Lenku- studentku druhého ročníku germanistiky, pokaždé když ji potká v menze, na tramvajové zastávce, či v hospodě zvané „Prasečák“, která sloužila studentům Břevnovských kolejí jako kulturně-restaurační zařízení pro všechny myslitelné akce.  Právě tam ji Vilém viděl poprvé. Moc dobře si pamatoval každý detail toho květnového odpoledne. Měla tenkrát na sobě bílé tričko a světlou džínovou bundičku, kratší, blond vlasy na levé straně sepnuté bleděmodrou sponkou, pila točenou kofolu, a když se usmála, dělali se ji ve tvářích dolíčky. Naštěstí Vilém znal dva z jejich spolustolovníků (kdyby je neznal, byl by to Erós zařídil jistě nějak jinak). Okolí studentských kolejí má totiž tu kouzelnou vlastnost, že z libovolně vybraného vzorku desíti lidí se tři navzájem znají, další tři mají pocit, že se „odněkud“ znají a poslední trojici tvoří kamarádi a známí těch, co patří do předešlých dvou skupin- zbývající jeden je buď asociál, nebo zbloudilý jedinec náležící k populaci okolních starousedlíků, která s univerzitním prostředím nijak nesouvisí.  Pro Viléma nebylo tedy žádným problémem přisednout si ke dvěma svým „známým“ a stát se automaticky známým krásné Lenky.

Konec osmdesátých a začátek devadesátých let se svými politickými a společenskými zvraty, sebou přinesl na vysoké školy zvláštní, nesourodou, přesto kompatibilní směs studentů s nepřeberným množstvím témat, takže rozhovor vlastně neměl šanci uváznout. Jednak trval déle, protože nealkoholická kofola stála jen polovinu toho co pivo a do stavu ve kterém je už naprosto jedno o čem se debata vede se lidé dostávali mnohem později (dnes je poměr obrácený), jednak nebyla k dispozici jiná kratochvíle, neboť televize pořád měla pouze dva programy, internet neexistoval a sociální sítě bývaly z masa a kostí a za pojmem přítel, či kamarád, se neukrývala jen měnící se profilová fotka, ale skutečná třírozměrná tvář, přirostlá ke skutečnému tělu, které, chtělo-li se připojit, muselo zvednout zadek ze židle a zaklepat na dveře souseda, či dojít do nejbližší kavárny, hospody, restaurace, parku,…a nakonec to byla nová doba- tak nová a kouzelná, že málokdo dohlédl, či odhadl kam jednou dospěje. Vše staré bylo v troskách, odváté, ale pořád v živé paměti současníků a vše budoucí, co se nám dnes zdá být běžným a samozřejmým, se pouze rodilo v oparu nejistot a zázraků. Každého všechno zajímalo a nejen povrchně, ale do nejhlubší hloubky, protože nikdo netušil, co je pro budoucnost opravdu důležité a co je jen jednoduše nové, či krásné. Ke všemu se musel zaujmout názor, a to názor podepřený argumenty, které obstojí i po pátém pivu…   Nevím, kam se ti lidé poděli později, a netuším, kde jsou dnes, kdy zrovna řešení takových témat je zapotřebí.

Erós neváhal, protože bůh lásky nikdy neváhá, a skočil se podívat do její duše. „A sakra,“ řekl si hned, jak se rozpomenul, že mu není neznámá. Před dvěma lety, v dobách kdy mívala ještě dlouhé vlasy a maturovala na jednom Ústeckém gymnáziu, „linknul ji“ na frajera s bazarovým bavorákem, za kterým  každý  víkend, k nevoli svých rodičů, jezdívala do Prahy, hlavně proto, aby si  „vyzkoušela“, že láska není peříčko.  Frajer byl už v té době půl roku vyhozen ze stavební fakulty, ale „načerno“ pořád bydlel na kolejích (jelikož na jiné ubytování, přesto, že vlastnil stěží pojízdný vůz, neměl) a pokoušel se v Praze rozjíždět vlastní podnikání, což v oné době znamenalo, že prodával turistům ruské armádní čepice, vojenské odznaky a matrjošky, ve stánku v Celetné ulici. (Možná stojí za to poznamenat, že hlavní postavy toho příběhu žijí v roce 1993 …Erós a Thanatos žijí mimo čas a lidskými letopočty se moc nezabývají.)

Dva roky před tím než příběh začal (budeme tomu tak říkat, přesto, že příběhy ve skutečnosti nemívají jednoznačné začátky a ani o koncích se to mnohdy říct nedá), Lenka ve své ještě teenegerské zamilovanosti, každičký pátek odpoledne spěchala na tenkrát dosti ošumělé Ústecké vlakové nádraží, omítnuté standardní vybledlou béžovou omítkou s vrstvou prachu vpitou do vlysů umělých štuk, zamořené všudypřítomným zápachem veřejných záchodků, které bývaly jeho součástí, aby se druhou třídou rychlíku „Vindobona“, co míval ve vagonech sedačky, potažené umělou koženkou, do níž byl neodstranitelně vlisován mnohaletý nános špíny, zvýrazňující její rádoby koženou strukturu a vsáknutý pot mnoha bývalých cestujících posouvající odstín tmavě zelené barvy blíže ke žluté, se dopravila na podobně zapáchající Hlavní Nádraží v Praze. Málokdo dnes tuší, že onen charakteristický zápach způsobovaly hojně rozšířené „čůrací zdi“, tedy okachlíkované stěny pro vykonávání „kolektivní malé potřeby“ s odtokovým kanálkem, nahrazující v dobách reálného socialismu a těsně po něm pánské pisoáry. Netušila to ani Lenka, jelikož zmíněná vymoženost se nacházela výhradně na toaletách určených mužské části soudobé populace a netušili to ani pánové, co je hojně užívali, protože se jim v oné době dané sanitární zařízení zdálo být naprosto přirozeným a samozřejmým. Píši o tom jen proto, aby bylo zřejmé, s jakou vůní mívala krásná a mladá dívka spojenou cestu za svou první velkou láskou a s jakou obětavostí tuto, a mnohé další nesnáze, ráda a ochotně překonávala. Erós to ovšem věděl a nesmírně se tím bavil- potvrzovalo mu to jeho vlastní moc a důležitost. Dokud lidé kvůli lásce překonávají absurdní nesnáze, jako třeba zápach čůracích zdí, je svět ještě jakž takž v pořádku a jeho místo v tomto vesmíru zůstává neotřesitelné…    

Když byl jejich vztah v počátcích, chodíval ji její milovaný „čepičář“ v osmnáct dvacet čekat na perón a po vřelém shledání ji dokonce brával na večeři do bistra na rohu Opletalovy ulice. Časem však pochopil, že její zamilovanost je dostatečně silná na to, aby ji pomohla překonat cestu potemnělým nádražním parkem, v němž se pomalu zabydlovali první, v té době ještě nezkušení bezdomovci, k nejbližší zastávce městské hromadné dopravy a rád ji nechal absolvovat hodinovou jízdu tramvají s přestupem na Národní třídě, kde mohla navíc koupit čínu do polystyrénových misek, nebo pizzu do krabice, když už to stejně měla při cestě. Bez větší námahy tak pátek, co pátek dostával důkaz její lásky, večeři i ji samotnou přímo do postele.  

Obvykle z ní stáhl džíny spolu s kalhotkami a jednou ponožkou ještě dříve, než položila na kolejní stolek s pracovní deskou propálenou od cigaret igelitku s přineseným jídlem. Druhou ponožku si obvykle sundávala sama až před půlnocí, když její milý milý usnul, unaven intenzivním milováním, které se ji líbilo, jednak proto, že s nikým jiným se do té doby ještě nemilovala a netušila, že ten samý elektrizující záchvěv, co procházel jejím tělem ve vlnách od pánve ke konečkům prstů, doprovází v jejím věku většinu milování a také proto, že něžné a pokorné dívky přitahují živočišní, nic neřešící nespoutaní minotauři. Teprve pak, když vedle něj osaměla, měla možnost jít si konečně umýt ruce, na nichž v její mysli ještě pořád ulpíval lepkavý pot z hliníkových klik vagonů druhé třídy a plastovou folií potažených madel starých tramvají.

Naslouchajíc u pootevřených dveří pokoje čekávala na okamžik, kdy všechny zvuky páteční koleje ztichnou, kdy se všichni kuřáci shlukující se u schodiště dosmějí, kdy papundeklové dveře přestanou vrzat a šustění přibližujících se a pak zas vzdalujících se korkových šlapek zanikne v šumu běžné noci a kdy na dlouhé kolejní chodbě konečně nikdo nebude.  Pak s ručníkem přes rameno a bílou plastovou lahví mýdla FA v ruce, tiše proklouzla do společné koupelny a smyla ze sebe všechnu špínu pokrývající její čistou první velkou láskou naplněné tělo. 

Tehdejší koleje už byli koedukované, bydleli na nich jak kluci, tak i děvčata společně, ale nepsaný zákon určoval, že dívky obsazují lichá a kluci sudá patra a koupelny a toalety na patřičných patrech byly považovány za dámské a pánské. Přes školní rok to více méně fungovalo, takže dívka, co byla na návštěvě u svého milého, logicky bydlícího na chlapeckém patře, seběhla o poschodí níž, nebo výš a mohla vykonat svou očistu v klidu (nevadilo-li jí, že se ve společných sprchách bude tu a tam sprchovat vedle jiné obvykle neznámé osoby téhož pohlaví).  Jenže v červenci, se řád kolejí překlopil do letního režimu, ve kterém byly koleje nabízeny též jako dočasné ubytovny pro sezónní dělníky a nenáročné turisty, či zájezdy organizované dohasínajícími pokračovateli kdysi revolučních posléze již pouze odborových hnutí.

Po maturitě se také první láska krásné Lenky přehoupla do nového stádia. Mladá dívka nabrala trochu víc sebevědomí, neboť byla přijata na univerzitu a čekala ji vytoužená samostatnost ve vysněném hlavním městě. Také se stala mnohem kritičtější ke svému partnerovi, protože kolem sebe začala vídat páry fungující úplně jinak, než ten, k němuž náležela ona a pohled do zrcadla, pohledy cizích mužů v tramvaji a galantnost kluků, co ji náhodně potkali, ji přes její vrozenou skromnost napovídaly, že je dostatečně hezká a dostatečně žádoucí na to, aby si mohla vydobýt mnohé z toho, o čem snila a vybrat si s kým by ten sen mohla žít…. Přesto, trochu ze zvyku, a taky kvůli závislosti na oněch slastných záchvěvech mezi pánví a konečky prstů, co ji mezi pátkem a nedělí pokaždé několik krát zaplavovaly, nechávala svůj podivný vztah plynout beze změny…   Naštěstí se ji Erósovi trochu zželelo. Ne, že by jako bůh lásky měl nějaké svědomí- na to už viděl zblízka příliš mnoho osudů, ale i on, jako všichni staří bohové, čas od času podlehl pokušení vykonat dobrý skutek, možná jen proto, aby si ověřil, že ještě pořád tuší, co to dobro vlastně je. Ovšem, je-li dobro cílem, neznamená to nutně, že cesta k němu bude příjemná a jako Erós, co rád léčí šokem, opravdu nehledal ten nejšetrnější způsob jak Lenku od onoho nepatřičného vztahu odpoutat. Skočil hned po první příležitosti, co se mu naskytla, nehledě na to, jestli si zrovna takový moment zlomu křehká a milá dívka zaslouží.

Zrovna začínalo léto, a jak už bylo zmíněno, spoustu studentů na kolejích nahradili nenároční turisté, sezonní dělníci a účastníci levných skupinových zájezdů, které nocleh za čtyřicet korun naplňoval pocitem, že si můžou dopřát více cetek z pouličních stánků na Staromáku, nebo více levných piv v kterékoli Pražské hospodě. Zaběhlý řád kolejí se rozpadl a upadl do dočasného zapomnění, včetně nepsaných pravidel týkajících se dívčích a chlapeckých pater a k nim náležících koupelen.

Každý bystrý čtenář tuší, kam tím mířím a co se asi stane, ale jako vypravěč nemohu vynechat vyprávění o tom, jak se to stalo, protože právě v detailech konkrétností tkví opravdový význam vcelku banálních událostí. Právě ty detaily v nás zůstávají, dávají barvu, chuť a vůni, či pach našim dnům a motivují naše budoucí rozhodnutí.

Onoho horkého, letního, pátečního večera to na nádražích páchlo zvláště výrazně a plastová madla tramvají byla zvláště upocená a čepičář obzvláště nedočkavý, ale přesto bylo ono milování krásné, dlouhé a plné okamžiků, v nichž zapomněla na všechna lepkavá madla a vtíravé pachy. Po půlnoci, když se k ní vrátila její soudnost, zahleděla se na své růžové ponožky se zelenými proužky na lemu, které na ní tentokráte jako jediná část oděvu zůstaly na nohou obě, neboť žádná z nich se nevysvlékla spolu s džínami, protože byl dusný červenec a ona přijela v starorůžových šatičkách, co se svlékaly přes hlavu. Od ponožek ji její pohled sklouzl na podlahu, kde ležely prázdné krabice od pizzy a její boty a kalhotky a roztržené aluminiové obaly od kondomů vedle krabice s odznaky sovětských výsadkářů.  Vzpomněla si na své špinavé ruce, v nehybném rozpáleném vzduchu jakoby ucítila pach všech nádraží, kterými kdy prošla a najednou se jí to všechno kolem zdálo absurdní, nepatřičné a cizí, zatím, co ona sama si z ničeho nic začala připadat svou. „Co tady dělám?“, našeptávalo ji její nově objevené já (a taky Erós, co neviděn seděl na nočním stolku vedle omlácené bakelitové kolejní lampy).

„Seber si své růžové, ponožky a šatičky a botičky a zmiz!“ šeptal Erós dál.

Ale mladinké, nezkušené dívky dávají přednost slovům před činy a tak její vnitřní sluch přeložil onu jasnou zprávu jako: „Ráno si s ním o tom promluvím!“

„Ach jo! Dělám to nerad, ale jinak to asi nepůjde!“ pomyslel si Erós “Jdi se hezky vysprchovat,“ našeptával tuše, že tomuto pokynu její podvědomí vzdorovat nebude. A nemýlil se.

Lenka se zvedla z postele, tiše a opatrně, protože si o „tom“ nechtěla povídat ještě dnes v noci. Nazula si své korkové sandály, které si přinesla v zeleném baťůžku, vzala si do ruličky sbalený ručník a tekuté mýdlo Fa v plastové lahvičce a zaposlouchala se, jestli nejsou na chodbě slyšet cizí hlasy, nebo kroky. Ale všude bylo nehybné ticho. Vyklouzla ven, neslyšně zavřela za sebou dveře pokoje a seběhla po schodišti o patro níže do dívčích sprch.

Sprchy byly ve velké, strohé, zelenými kachličkami obložené místnosti bez jakýchkoli přepážek, či sprchových závěsů. Na jedné straně bylo pět umyvadel na té druhé tři sprchy, pod každou z nich mřížka odtokového kanálku, který se tu a tam ucpával, v koutě jedna plastová židle a věšák na ručníky- tím veškeré vybavení hygienického zařízení končilo. V parném dnu, jakým byl onen pátek, ovšem i toto, jinak nevlídné místo skýtalo vytouženou rajskou úlevu upocenému unavenému tělu a v pozdních nočních hodinách dokonce i jistou míru soukromí. Lenka si svlékla dlouhé „spací triko“, pověsila ho spolu s ručníkem na věšák, co byl mimo dosahu cákající vody, zula své korkové šlapky a pustila na sebe proud vlažné vody. Dnes nedbala na to, že si smáčí vlasy, nevadilo ji ani, že se tu a tam proud vody zesiluje a zeslabuje v závislosti na tom, jestli se nesprchuje někdo v jiném patře, či v jiném kolejním bloku. Zavřela oči a bylo ji příjemně, na chvíli zapomněla na to, že chce ráno otevřít diskusi na téma budoucnosti svého vztahu, i na únavu a nesnesitelné horko, jakoby proud vody odplavil vše, co ji dnes sužovalo na těle i na duši. Několik minut tam stála a možná na chvíli ve stoje i usnula ukonejšená tím příjemným blahem. Až po hodně dlouhé chvíli ji najednou přepadl pocit, že něco není v pořádku, že je něco jinak, že zvuk padající vody zní zvláštně, že horký vzduch co se dnes celý den ani nehnul, se nějak změnil v podivný průvan, který k ní přinášel v nepravidelných poryvech něco, co znělo trochu jako smích a trochu jako šepot a nakonec jako zakašlání.  Otevřela oči.  Jen pár metrů od ní stáli čtyři postarší chlapi ve špinavých, propocených, vytahaných trikách. Měli na sobě rozedřené džíny, které přes den sloužily jistě jako montérky, vytřeštěné oči a na tvářích přihlouplé úsměvy. Unaveni značným množstvím piv se trochu kolébali někteří ze strany na stranu a někteří vpřed a vzad. Fakt, že otevřela oči na jejich postojích, ani na jejich úsměvech nic nezměnil, jen tomu, který k ní byl nejblíže, poklesla brada a smějící se ústa, v nichž chyběly dva přední zuby, se víc pootevřela.

Lenka se nadechla, ale na výkřik se nezmohla, jen srazila nohy prudce k sobě, rukama si instinktivně zakryla prsa, nebo alespoň jejich část, jelikož její, ještě trochu dětské ruce přece jen nebyly dost veliké na pokrytí všeho, co pokryto být mělo.

Pár vteřin ji trvalo, než se k nim konečně otočila zády, ale výsledkem bylo pouze obdivné písknutí, některého z nich nasledované hlubokým dýcháním všech… Hodnou chvíli zůstala obrácená zády, doufajíc, že odejdou, nebo ustoupí ode dveří, nebo se něco stane,… ale když pootočila hlavu, její periferní pohled ji sdělil, že se nestalo vůbec nic- stáli tam, funěli a komíhali se ze strany na stranu, udržujíc stabilitu nahlodanou páteční dávkou alkoholu… jen voda tekla dál. Tekla a tekla docela dlouho, až dokud nesebrala odvahu!  Nevěděla, kde se v ní vzala ta odvaha, nevěděla, ani jak ji napadlo to, co učinila, přesto, že to bylo to nejprostší řešení, které se, kromě hysterického křiku nabízelo.    Otočila kohoutkem. Nastalo ticho, ve kterém bylo hluboké dýchání zkoprnělých opilců ještě mnohem výraznější. S předstíraným klidem vklouzla mokrými nohami do svých šlapek, prošla křížem celou dlouhou místností k věšáku, na kterém viselo její triko, natáhla si ho na mokré tělo, neuvědomujíc si, že efekt mokrého trička se záhy projeví, sebrala ručník, mýdlo a docela elegantně se propletla mezi oněmi solnými sloupy, co za ní beze slova otáčely své hlavy. Kdyby v té chvíli neměla před očima černou mlhu protkanou žlutými mžitky, možná by si všimla, že uprostřed hloučku se usmívá spokojený Erós… Zmizela na chodbě, zanechávajíc za sebou mokrou stopu. Na chodbě slyšela ještě vzdálené krknutí a větu:  „Si neměl kašlat, vole…“

„Ne zítra, už dnes!“ proběhlo ji hlavou dříve, než otevřela dveře do čepičářova kolejního pokoje: „Mluvit už není o čem! Nechci tu být!“

„Tak!“ pousmál se Erós, který už v tu chvíli seděl na okenním parapetu a sledoval, jak Lenka tiše, ale energicky balí do svého zeleného baťůžku mokré korkové šlapky, spací triko, ručník a mýdlo Fa v plastové lahvičce, jak si znovu natahuje růžové ponožky se zeleným lemem, nazouvá tenisky, přes hlavu natahuje růžové letní šaty s jemným kvítečkovaným vzorem, jak hledá papír a tužku, aby napsala nějaký vzkaz i jak nakonec žádný vzkaz nepíše a tiše za sebou zavírá dveře…

 

To vše bylo před dvěma léty, téměř na všechno co se tenkrát odehrálo, už dávno zapomněla, ale do její hlavy se nastěhovalo několik základních rozhodnutí, přes které ve věcech jejich budoucích lásek nejel vlak. Jednou z nich bylo: „Už nikdy se nebudu sprchovat ve sprše, kterou nelze zamknout“ další zněla „Už nikdy se nebudu milovat na koleji!“ Mladá děvčata časem porušují spousty svých zásad, ani Lenka nebyla jiná, ale ke dvěma výše zmíněným se chovala jako k zákonu.  

 

Vilém přijel do Prahy o rok dříve, než Lenka. V době jejího nočního rozhodnutí už byl naturalizován a dokonce bydlel na stejné koleji, ač v úplně jiné budově.  Nechtěně se octnul trochu mimo svých spolužáků, jednak díky své tiché, přemýšlivé povaze, která upřednostňovala zájem o literaturu před zájmem o pivo a taky kvůli tomu, že na něj v prvním ročníku nezbylo volné místo na kolejích mediků a musel chtě-nechtě trávit svůj volný čas ve společnosti studentů filosofické fakulty, používat k cestě do školy jiné tramvaje, navštěvovat jiné studentské hospody a vést u toho úplně jiné hovory, což mu ovšem nikterak nepřekáželo. Studium mu šlo poměrně hladce, takže mu zbývalo dost času i na brigády.  Po večerech, o víkendech a letních prázdninách si přivydělával u místní nově vzniklé firmičky, starající se o údržbu několika okolních parků. Křovinořezem, který byl tenkrát nevídanou novinkou, ořezával živé ploty a strunovou sekačkou sekal trávu kolem chodníků. Manuální práce nebyla na začátku devadesátých let považována za nepatřičnou, tahle mu navíc skýtala spoustu výhod: práci si organizoval sám a kromě sekačky, křovinořezu, kolečka, lopaty a několika pil mohl víceméně volně disponovat postarším Wartburgem kombi. Ke všemu mu tato činnost zprostředkovala i setkání s kouzelnou babičkou, jenž v jeho budoucím životě bude hrát dost významnou roli.

Zrovna, když jednu uklízel nářadí do bílého Wartburgu, přistavila se u něj starší dáma v klobouku se širokou střechou, opírající se o hůlku z leštěného kovu, přespříliš elegantní, než aby to byla hůlka pouze na podpírání.

„Že jsem tak smělá mladíku, mohla bych míti jednu otázku?“ přimluvila se mírně archaickým jazykem se špetkou německého akcentu. Vilém neměl nikdy problém s komunikací s náhodnými bližními, vlastně pro něj byla snazší, než komunikace s bližními, kteří náhodní nebyli.

„Jistě madam“ odpověděl s pokusem o úklonu, která n ovšem v oranžových montérkách mohla vypadat komicky.

„Neměl byste zájem si po práci, přivydělat?“

Pro Viléma bylo dost těžké odhadnout, co by se za touto větou, bez bližší specifikace vlastně mohlo skrývat, ale intuitivně usoudil, že ho nemůže pranic ohrozit, v případě, že řekne „Ano“ a tak to „Ano“ řekl a s napětím čekal, co bude následovat. Začátek následující věty:„ Víte, já už jsem starší dáma, můj manžel umřel už před lety…“ ho trochu znepokojil, přesto, že představa, jak hbitě utíká, před kulhající babičkou ho téměř rozesmála. „…a  v restituci mi vrátili vilku se zahradou kousek odsud.“ Bysrému Vilémovi spadl kámen ze srdce, protože mu došlo, kam její mluva míří.

„ Pokud si pamatuji, vždy to byla spíše anglická, než česká zahrada, ale teď je to už opravdu Schweinerei- džungle.

Potřebovala bych někoho, kdo by to tam dal trochu do pořádku. Nebojte se, zaplatím vám, jen vás musím varovat, že to nebude práce jen na několik dnů. Myslím, že od doby co to před čtyřiceti lety převzali komunisti, na ten porost nikdo nesáhl. Mívali jsme zahradníka, František Kalvoda se jmenoval, ale ten už byl v osmačtyřicátém před důchodem, tak počítám, že už mi s tím nepomůže.“ Pronesla dáma svou knižní a trochu staromódně znějící češtinou, až neuvěřitelně souvislý monolog: „Měl byste zájem a čas, mladý muži?“

Ne, že by se Vilémovi chtělo zahradničit na plný úvazek, ale její mluva, styl, a evidentně i příběh, co se ukrýval za jejím životem, ho natolik zaujmul, že podruhé řekl „Ano,“ a dodal“ Mohu to zkusit.“… a zkusil a učinil dobře.

Z dámy se vyklubala bývalá zaměstnankyně kantonální banky, co sídlila na slavné  Bahnhofstrasse v Curychu, která ovšem měla za sebou klasické gymnázium, co se v její mládí psalo se „s“ uprostřed, studium filologie a francouzštiny, které se v té době říkalo „frantština“ na Karlově Univerzitě, manželství s švýcarským konzulem, dvojí  emigraci, dvojí repatriaci a restituci. A tak se stalo, že se Vilém celý zbytek prázdnin a posléze celý další rok, vedle péče o část Břevnovského parku staral také o zahradu paní Klaudie, jak se stará dáma jmenovala, která koncem září vypadala konečně trochu jako zahrada, byť anglická, plná přerostlých okrasných stromů a rozložitých keřů.

Vždy večer po práci, mu domácí paní udělala silnou černou kávu (sobě, kvůli tlaku a žaludku dělávala pouze čekankovou náhražku), a když byl bez vozu, přidala do ní i vaječný likér a vypravovala mu nechronologicky smíchané útržky ze svého života.  Občas se snažila obdarovat ho (v jejich dobách jistě praktickými) věcmi, co v domě zbyly z časů jejího mládí) o nichž usoudila, že je už v životě neupotřebí, zatím co mladému muži by se mohly hodit. Z mnoha z nich ovšem doba učinila spíše muzeální exponáty a kuriozity, než použitelné propriety. Kupříkladu cylindr vyrobený v roce 1929 firmou Christys' Hats se nedal na konci dvacátého století nosit ani v kombinaci s hůlkou s rukojetí ve tvaru kachní hlavy a ani návleky na lyže z tulení kůže, díky kterým se dalo na lyžích stoupat i do kopce, co nebohý manžel paní Klaudie pořídil v zimě šestatřicátého, ač jistě zůstávaly funkční, nebylo lehké v soudobých lyžařských střediscích nijak zvlášť uplatnit. O to cennější a nesmírně praktická byla nabídka, kterou mu učinila koncem onoho září, když už na zahradě bylo vidět, že Vilém není flákač a z rozhovorů u večerní kávy bylo možno vypozorovat, že jde nejen o pracovitého, ale i o zodpovědného, poctivého a upřímného mladíka: „Mladý muži, nevěděl byste o někom, kdo by nepohrdl pronájmem toho pokoje v podkroví mého domu?“ Jako všichni lidé, ze starých dobrých, ne úplně asertivních dob, ani tato dáma nekladla otázku přímočaře, aby se oslovený necítil svázán a atakován, ale aby pochopil, že nabídka cílí na něj.  Paní Klaudie si uvědomovala, že ač byla celý život soběstačná a i v dobách, kdy byla vdaná, dokázala být solitérem, teď ,když století s nímž se narodila vstoupilo do deváté dekády přestával být na stárnoucí tělo spoleh.  Navenek nedávala nic znát, ale stálo ji to každé ráno spoustu úsilí. Po probuzení musela dlouho čekat, než se ji srovná kolísavý tlak, Než se posléze „rozchodila“, každý krok býval utrpením a pomalu se ve svém věku začínala bát tří nemocí, se kterými měla osobní zkušenost: rakoviny čehokoli, na kterou umřela její matka, infarktu myokardu co způsobil úmrtí jejího strýce, co se po válce stal jediným jejím žijícím příbuzným a mrtvice, která postihla před deseti lety jejího manžela- té se bála nejvíce, protože díky pozdní reakci byl manžel pár měsíců téměř úplně ochrnutý a ona viděla na vlastní oči něco, čeho by se nechtěla dožít. Blízkost někoho, kdo může v potřebné chvíli rychle pomoct, jako pojistky, pro každý případ, by ji alespoň trochu uklidnila.

Thanatos se  nějakou dobu kolem ní motal. Už přes dvacet let postupně odnášel její známé v Curychu, kde dlouhá léta žila a fakt, že ze všech její blízkých, co ji celá desetiletí obklopovali, nezbyl v jejím okolí už nikdo, kdo zažil stejnou dobu a kdo by si na zahradě pobrukoval stejné šlágry jako ona, ji přivedl ke spásné myšlence vrátit se na místo spjaté s jejím mládím, doufajíc, že něco z oněch dob tam pořád přebývá a že to do ní opět vstoupí a naplní ji stejným  elánem a vitalitou jakými oplývala v čase, kdy do kin nesměle vstupovaly zvukové filmy a kdy z rádia s nazelenalým magickým okem zaznívaly swingové melodie. Tenkrát ještě netušila, že když na starém cestovním psacím stroji značky Olivetti psala žádost „o navrácení vlastnického práva k nemovitosti“ stál za jejími zády onen starý bůh s černými křídly, co před tím, než splní svou povinnost, dává vyvoleným čas dotáhnout do konce úkoly, k nímž byly zrozeni. Svítil ji tenkrát svou dohasínající pochodní na nažloutlý průklepový papír a šeptal „Tohle ještě stihneš, protože tak má být!“ a vléval ji do žil sílu, která ji poháněla víc, než černá káva, magnézium a prášky na úpravu srdečního rytmu.

 Vilka v zanedbané anglické zahradě za kamennou zídkou se od těch dob hodně změnila, přesto v ní (kromě dvou dřevěných kufrů s klobouky, návleky z tuleních kůží a jinými nepotřebnostmi, zapomenutých na půdě) pořád zůstávaly záchytné body, z nichž v mysli stárnoucí dámy vyrůstaly vzpomínky, co celá desetiletí spaly. Jako kouzelná mozaika se v ní skládaly v barevné obrazy dávno zmizelého světa a každý znovuobjevený detail, je probouzel k životu a navracel té, co je kdysi prožila, sílu k dalšímu dni. Teď, když znala budoucnost oněch vzpomínek, co se už mezitím také stala minulostí, ji všechno dávalo smysl a současně smíření s tím, že i při sebevětší snaze, nic z toho minulého už nezmění. Jediné, co ji ještě zbývá, je uzavřít onen kruh, nechat vzbuzené vzpomínky spočinout v pokoji, na místech kde se kdysi zrodily a v klidu tam spočinout spolu s nimi. A tak je jednu po druhé pomalu prožívala znovu a potvrzovala jejich místo v oné barevné skládačce. To vše pochopila, už když prvně po pětačtyřiceti letech stanula u oprýskané, ale pořád zelené branky, vsazené do kamenných sloupků porostlých nažloutlým mechem. V rukou držela úplně jiné klíče, než jaké si v souvislosti s onou brankou spojovala, neboť zámky už za tu dobu byly několik krát vyměněny, ale téměř vše, co se těmi novými klíči (s visačkou na níž byla černou fixou napsána neznámá zkratka OPBH), dalo odemknout, ukrývalo stovky odkazů na dávno zapomenuté události. U téhle branky se na jaře devět a dvacátého roku prvně líbala se svým tenkrát ještě budoucím manželem, zaměstnancem švýcarského konzulátu, co ji sem pěšky doprovodil z koncertu v Obecním domě. K té samé brance o deset let později přistavil onen manžel svůj Mercedes Benz typ 170 a podával ji nový pas se slovy: „Dívčí jméno jsem nechal vymazat, jinak by mi tam Švýcaři nedali vízum. Bereme jen dva kufry, tatínkovi už nevolej, přijede za námi za měsíc, jestli to ještě půjde!“

„Jak to myslíš, jestli to půjde?“ zeptala se tenkrát a manžel ji neodpověděl, protože ani on sám si nedovedl na jaře třicátého devátého domyslet, co všechno se může stát o pár měsíců… pak tu branku neviděla celých šest let a svého otce už vlastně nikdy.

Naposled ji zavírala koncem března čtyřicátého osmého. Její vždy dobře informovaný a velice opatrný manžel se švýcarským pasem pro ni tentokráte nepřijel před dům, aby nevzbuzoval pozornost. Přesně dle jeho pokynů, v neděli dopoledne, jen s vycházkovou kabelkou, v béžovém kabátku, prošla zahradou, ve které už začínalo být cítit jaro, přesto, že v jejím temném koutě ležely zbytky špinavého sněhu, tiše zmáčkla mosaznou kliku, překročila práh zapuštěný do asfaltu mezi dlažbou chodníku a ulicí, nezamykala, neohlížela se, jen vycházkovým krokem pomalu odkráčela směrem k zastávce tramvaje, svezla se pouze dvě zastávky a budíce dojem, že se jde pouze projít parkem u vozovny ve Střešovicích, nenápadně zahnula k budově velvyslanectví švýcarské konfederace, na rohu Pevnostní a Dělostřelecké. Všechny věci, které si chtěla vzít sebou, už tam dávno byly. Manžel je postupně odnášel sebou v malých balíčcích a pracovních aktovkách celé tři týdny, pokaždé když šel do práce….

Paní Klaudii udivovalo do jakých detailů, je její paměť odhodlána zacházet. Zrovna ty drobné detaily, na kterých visely útržky pocitů a nálad ji na jejím rozpomínání bavily nejvíce.  

Její snaha dostat zahradu do stavu podobnému z roku devatenáct set třicet osm nebyla ničím jiným, než tvorbou detailů, na nichž by mohly spočinout ony vzpomínky, co v ní zatím ještě žily. Měla pocit, že jim něco dluží a taky, že to dluží sobě a všem blízkým, co už přebývají pouze v její paměti. To proto oslovila Viléma, aby ji pomohl a teď, kdy cítila, že se její čas nachýlil, pochopila, že nestačí vytvořit vzpomínkám, jejich pelíšky v reálném soudobém světě, že je nutné je odvyprávět někomu, v kom by mohly žít dál.

Její nabídka privátu v podkroví byla motivována nejen potřebou někoho, kdo by fyzicky udržoval dům a zahradu, kdo by sledoval její zdravotní stav a pomohl v čase nouze, ale i touhou, mít někoho, komu by mohla odvyprávět spoustu těch drobností, co se jí na tomto znovuobjevovaném místě vynořovaly v paměti. Byla to vlastně součást jejího osobního boje s časem ve světě, který se tolik změnil a ve kterém tolik myšlenek a činů zapadlo prachem, součást jejího plánu, dát celé té osobní minulosti smysl, uzavřít ji do jednoho celku se začátkem, koncem a snad i přesahem…

Vilém v té chvíli žil především budoucností, která vypadala docela zářně, přesto ho tato nabídka nesmírně potěšila, vlastně si ji v duchu docela přál. Pochopil, že byla učiněna jemu a bez většího váhání ji přijal. Do měsíce se nastěhoval. Podkrovní pokoj, architektem zamýšlený jako pokoj pro služku, či příležitostného hosta, nebyl sice moc velký, ale s miniaturními  pokoji na kolejích se jeho velikost nedala srovnávat. Měl „téměř“ vlastní vchod, z verandy za vstupními dveřmi, se do něj dalo vyjít po úzkých kamenných schůdcích, aniž by příchozí rušil kohokoli ve vilce a navíc měl vlastní malinkatou koupelnu, s minivanou a průtokovým ohřívačem vody, zprovozněným někdy v dobách budování reálného socializmu, kdy vilka sloužila jako provizorní jesle a podkrovní místnost bývala zázemím zaměstnanců onoho ústavu. Nevadilo mu, že se bude muset tu a tam postarat o starou paní, ostatně Klaudie byla přes svůj věk docela samostatná a tolerantní, nechávala ho žít jeho vlastním životem, do kterého ji přirozeně a nenásilně začlenil. Domluvili se na tom, že nebude mívat hlučnější návštěvy, že bude denně vynášet odpadky a že se bude po bytě pohybovat pouze v pantoflích. Časem si zvykl na drobné příběhy a útržky událostí, které mu paní Klaudie mnohdy i několik krát vypravovala, spojujíce je pokaždé s konkrétními věcmi, či místy v onom domě, co se po letech navracel ke své dávné minulosti. Časem ho obrazy zmizelého světa, barvitě líčené starou, ale chytrou dámou, co vládla češtinou z dob Vančurových, pohltily. Občas se přistihl při tom, že se mu při pohledu z okna zdálo, že o kamennou zídku se opírá o padesát, či šedesát let mladší paní Klaudie, v midi-sukýnce, s mikádem a zaobleným kloboučkem, jen od doby co se v „Prasečáku“ potkal prvně s Lenkou, začala tvář a postava jeho představy nabývat její rysy.

Z původního vybavení v domě po více než čtyřiceti letech téměř nic nezůstalo. Paní Klaudie však chodívala po antikvariátech a starožitnictvích a pomalu shromažďovala předměty, co nahrazovaly ony dávno ztracené. Naštěstí v té době nebyly pro její švýcarský důchod starožitnosti z dvacátých a třicátých let nikterak drahé a ještě pořád byly k mání v docela dobrém stavu a tak se vilka začala pomalu plnit komodami, konferenčními, psacími, jídelními i nočními stolky a stolečky, svícny, vázami, a spoustou malých zbytečností, které Vilém postupně mořil, natíral a ze kterých stará paní otírala prach a jak čas pomalu plynul, ulpíval na nich nános starých vzpomínek, jako když starému kanárkovi vyměníte klec a on i v ní zůstává pořád tímtéž kanárkem, zpívajícím za svítání tytéž písně.

Jednoho dne se na dubové komodě v jídelně, co měla výhled do zahrady, vedle mramorového těžítka se žlábkem na odkládání plnicího pera a skleněného popelníku, ve tvaru kry s ledním medvědem, objevily i secesní stolní hodiny na klíček, jejichž ciferník podepíraly dvě postavy atických bůžků -Erós a Thanatos, bůh lásky s kudrnatými vlasy zasněně sedící na podstavci, s nohou přehozenou přes koleno a bůh smrti se svěšenými orlími křídly hladící mosazný rám. Mezi nimi od toho dne ubíhal čas v probouzející se vile. Čas ostatně vždy plyne mezi těmito dvěma anděly zrodu a skonu. Thanatos vždy pohladil svou podobiznu, když se přišel podívat na paní Klaudii (a na začátku září onoho roku tak činil téměř denně) a zanedlouho se měl na svůj obraz podívat konečně i Erós, který zrovna v restauraci zvané „Prasečák“ sundával obranný krunýř ze srdce krásné Lenky a obracel její pohled směrem k Vilémovi, který zrovna dokončil práce na zahradě paní Klaudie.  Vilém byl toho dne výjimečně spokojený a v hovoru se svými známými duchaplný a taky plný radosti, protože jeho zahrada vypadala konečně tak, jak si ji představoval a nejspíše i tak, jak si ji představovala jeho paní domácí, co celé dopoledne přeseděla na dřevěné lavičce mezi keři psích růží, jejichž plody se zrovna začaly červenat.

Lenka si ho v ten den nemohla nepovšimnout, jednak z něj vyzařoval klid i energie současně, jak tomu bývá u lidí, co zrovna dokončí dobré dílo, jednak mluvil moudře, uváženě a kultivovaně, což se mu od dob, kdy vedl denní konverzaci s paní Klaudii, dařilo stále více, a taky proto, že Erós dělal, co jen mohl.  Kromě toho všeho ovšem jeho pohled na svět, jeho způsob myšlení, i jeho jazyk přesně zapadal do toho, co si kdy přála Lenka slyšet od někoho, komu by byla ochotna otevřít své srdce. Vilém měl vše, co „čepičáři“ chybělo a to v té chvíli bylo pro Lenku tím zásadním srovnávacím kritériem. Inu své lásky budoucí vždy porovnáváme s těmi minulými, takže naše další zamilování buď směřuje k naprostému protipólu toho předešlého, nebo, a to se stává taky, k někomu, kdo je jeho přemrštěnou hyperbolizací. Věděl to i Erós- holt tisíciletá zkušenost se nezapře.

Vilém nemluvil sprostě dokonce ani na místech jakými byl „Prasečák“, díky občasným dárkům paní Kláry, používal dezodorant, což v té době bývalo u mužů naprostou raritou, neboť pro chlapa v postsocialistickém Československu veškerou kosmetiku představovala voda po holení značky Pitralon, Denim, nebo Fabulon, zelený šampón de Miclén a krém na ruce Indulona, v lepším případě Nivea… kosmetika dnes běžných značek v té době jen pozvolna nacházela cestu do místních drogerií. Kromě toho byl zdvořilý a galantní, neboť pomoc dívce, či dámě do kabátu, přidržet ji otevřené dveře, přisunout židli, či pousmát se na ni, když se jejich pohledy setkají, nebyla v té době ještě ani zdaleka považována za náznak sexuálního obtěžování.

No a navíc tady byla ta témata k hovoru a naslouchání v průběhu konverzace. Vilém dokázal mluvit o věcech, které ji zajímaly, od historie, přes umění, až k medicíně a kosmu, aniž by měla pocit, že ji poučuje. To vše ji imponovalo natolik, že hned v onen první den jejich vzájemného setkání s ním zůstala sedět na židli s kovovým rámem, řetězem přivázané ke stolu na terase oné nepříliš vábné samoobslužné restaurace čtvrté cenové kategorie, ještě dlouho poté, co se výdejové okénko výčepu zavřelo. Tak nějak to bývá v popisováno v telenovelách a knížkách z červené knihovny, když se v nich mluví o lásce na první pohled, což je důkazem, že ani tato tvorba není založena pouze na nepravděpodobných lžích. Ale měsíce pěstovaná obezřetnost v ní přece jen trochu katalyzovala náhlé vzplanutí. Připustila doprovození před kolej, no nezavdala nejmenší náznak důvodu k doteku rukou, či dokonce k líbání. Bylo ji sice při usínání hezky, protože zas po dlouhé době měla představu o někom, koho si může vpustit do snů, ale zkušenost ji radila nic neuspěchat. Tato její opatrnost a tendence k prověřováním nechala po rozchodu s „čepičářem“ zahynout už několik pokusů netrpělivých kandidátů na partnera, neboť u mnoha mužů, zvláště v mladém věku, zamilování, není-li živeno alespoň příslibem možného úspěchu brzo vyprchá, nebo u těch méně zkušených, přeroste v křečovitou snahu, nepřirozenou a nepříjemnou oběma stranám.

Na jejím postoji se toho moc nezměnilo ani poté, co ji na druhý den Vilém po čtyřhodinovém hlídání vchodu do koleje předal jednu z posledních ještě neodkvetlých pozdních růží ze zahrady paní Klaudie.

Přijala sice pozvání do filmového klubu na promítání Wendersova Nebe nad Berlínem, ale k Erósovu vzteku, když v přítmí kina ucítila na hřbetu své ruky konečky Vilémových prstů, nechala svou paži netečně, bez jakékoli reakce ležet na polstrovaném opěradle. Neodtáhla ji, jen nijak nedala najevo, že se ji to vlastně líbí. Přála si sice aby ona něžnost pokračovala dál, ale současně nevěděla, jak by zareagovala, kdyby toto přání bylo naplněno, nejspíše by neprotestovala, možná by se nechala svést k opětování doteků, možná by nechala ty prsty vniknout do své dlaně, proplést se s jejími prsty, možná by tu ruku, která se ji dotýkala sevřela, uvědomujíc si její teplo a její něžnost, ale nedostala šanci prověřit si svou reakci, či naopak sílu své vůle odolávat a oddalovat projevy jakékoli náklonnosti, protože trochu zmatený a přirozeně nesmělý Vilém, ze strachu aby nic nepokazil, pokaždé intuitivně couvl.  Nevěda na čem je, se pak ani při loučení nepokusil o polibek, přesto, že při posledním obejmutí na schodech koleje pocítil i přes džínovou bundu teplo jejího těla a zdálo se mu, že i měkkost jejich prsou. Zrovna v tu chvíli si na oplátku Lenka, značně povzbuzovaná Erósem říkala, že jestli ta situace nastane, bude jeho polibek opětovat, nebo mu dovolí pokračovat, alespoň tak daleko aby se dotknul jazykem jejich pootevřených rtů, natřených narůžovělým leskem na bázi jeleního loje. Nejspíše by si ho přitiskla víc na tělo, zajela svými prsty do jeho vlasů, vklouzla by druhou rukou pod jeho košili…ale těsně před hranicí, která by to vše nezastavitelně spustila, Vilém ze slušnosti a ze strachu, aby nepřekročil domnělé meze její tolerance, opět ustoupil

V duchu podobného diplomatického tance se táhly celé dva následující týdny, ve kterých Vilém navrhoval pozvání na procházky do přírody, návštěvy galérií, kin a divadel a ona je s radostí a touhou přijímala. Shlédli teda společně desítky filmů, stovky obrazů, tisíce muzeálních exponátů, dvě opery, balet, Čechovova Racka a Shakespearova Hamleta, ale nevyměnili si žádný opravdový polibek. Naštěstí se ani jeden z nich nevzdával, protože jim spolu bylo příjemně a pořád si měli o čem povídat, ale Erós mohl ze zoufalství vyskočit z kůže: „Bože, s těmi mladými je ale práce“, ale ani on, ač se o něm tvrdí, že je přelétavý, nepolevil, neboť se držel hesla, že snaha lásky nikdy nemá být marná, pokud to okolnosti jen trochu dovolují. A zde okolnosti na nic nenarážely, jen čas plynul a jediný, kdo byl v celé této hře netrpělivým, byl právě bůh lásky, přece jen zvyklý na rychlejší vítězství.

 

Mezitím paní Klaudie, za vydatné pomoci  Viléma, završila své dílo a do vily se zahradou se vrátily tisíce drobných vzpomínek, které unavené časem mohly znovu ulpět na místech, na kterých se kdysi zrodily. Některé posedávaly na oblém kameni mezi tisem a třešní, na kterém rád sedával její tatínek v dobách, kdy býval sekčním radou obchodní banky, jiné na krmítku pro ptáčky pověšeném na jabloni tak, aby na něj bylo vidět z okna kuchyně, ke kterému se v prosinci jistě začnou slétat sýkorky a vrabci, další zalezly do uzamykatelného šuplíku biedermayerovského kosmetického stolku, do kterého paní Klaudie zas uložila staré dopisy psané plnicím perem na ručním papíře… 

Jednoho říjnového dne, zrovna když vrcholilo několikatýdenní napínavé „chození“ Viléma s Lenkou, přišla stará paní udýchaná, ale zvláštně šťastná domů. Dlouhou dobu seděla na židli v předsíni, než sesbírala sílu k tomu, aby si zula ortopedické, ale pořád elegantní boty a sundala černý vlněný kabátek. V ruce měla malý, hranatý balíček převázaný bavlněným provázkem. Než ho rozbalila, zavolala do haly Viléma, který se zrovna vrátil z praktických cvičení z farmakologie a nemohl se dočkat šesté hodiny, na kterou si stanovili s Lenkou schůzku u vchodu do blízkých kolejí.

„Už to mám všechno!“ řekla radostně paní Klaudie. Z balicího papíru vyndala vyřezávanou dřevěnou kazetu na cigarety z leštěného mahagonu s intarzií Egyptských pyramid na odklápěcím víku.  „ A podívej se sem!“ dodala, když krabičku otevřela. Na vnitřní straně víka byly ozdobným písmem Behrens Schrift vyryté iniciály „LS“.  

„Nalezla jsem to v antikvariátu ve Štefánikově ulici! Můj tatínek měl iniciály „LS“ řekla úplně nadšená stará paní. Netušila, že byť svět miluje neuvěřitelné náhody, mnohdy až na hranici zázraků, ne vždy jsou tak kouzelné, jak by se na první pohled mohlo zdát. Zrovna v tomto případě nemohla vědět, že výrobce těch kazet se shodou okolností jmenoval Leopold Skala (psáno s krátkým „a“) a že všechny kazety, které na začátku dvacátého století jeho manufaktura vyrobila, měly na víku vyrytá i počáteční písmena jeho jména. Klaudiina máma, v dobách kdy byla ještě mladou paní jen využila této shody jmen a k pátému výročí svatby podarovala svému manželovi jednu z oněch krásných vyřezávaných a lakovaných krabiček, nesoucích na vnitřní straně víka zdánlivě jeho monogram. Ale co na tom po sto letech záleží. Věci přece mají takovou hodnotu, jakou jim dávají lidé, co je užívají, pro každého může mít tatáž věc nejen jinou cenu, ale i úplně jiný význam a všechny ty významy, byť by jich byly tisíce, budou správné, dobré a pravdivé… a tatínek z oné kazety vždy vybíral cigarety s láskou a se vzpomínkou na tu, co mu ji darovala, i dlouhá léta po tom, co už neobšťastňovala svým smíchem a hrou na pianě tento dům. Dokonce i ve své poslední hodině, ve chvíli kdy umíral, vzpomněl si na vůni kávy, co mu nosívala do pracovny a na mahagonovou kazetu s monogramem „LS“. Kromě Thanata, co tušil všechno,nikdo z těch, co v tomto vyprávění vystupují,  netušil, že tu „pravou“ kazetu si na podzim jednačtyřicátého odnesl arizační úředník Ludwig Siegler, spolu s několika kousky bižutérie, tajně, schovanou pod flaušovým  kabátem, kterému náhodná shoda iniciál také přišla vhod.

„Je to na a bývala tady!“ položila paní Klaudie docela zachovalý kousek nábytku na komodu, pod stolní hodiny tiše odpočítávající čas svým neúprosným mosazným kyvadélkem. „ Vždy, když jsme dojedli a když se na stole objevily šálky s kávou od Julia Meinla, tatínek vstal od stolu, otevřel víko a vyndal jednu cigaretu…Egypt a Stambul už asi nevyrábějí, ale Gitanes ještě jsou! Viléme Kup mi dva,…ne, čtyři balíčky, až půjdeš ze školy! Bílé, bez filtru, ať je vše, jak má být! …Pak si dáme společně kávu!“

„Ale vždyť vy kávu nepijete, Klaudie, kvůli tlaku a kvůli žaludku a…“

„Teď už to neplatí! Teď už můžu. Černou, tureckou, se špetkou cukru!“

Thanatos, co se zrovna v té chvíli opíral o příborník, chtěl něco namítnout, protože měl paní Klaudii už dlouho rád a navíc se mu od doby, kdy se na komodě objevily stolní hodiny s jeho podobiznou, líbily návštěvy v tomto domě, co byl dlouho mrtvý a pro něj tedy nezajímavý, než se před jeho očima probudil k životu, ale nakonec se rozhodl nechat věcem jejich přirozený průběh, jak to už bůh smrti mívá ve zvyku.

To Erós byl z jiného těsta. Hry lásky ho sice i po tisíciletích pořád bavily, ale trpělivosti moc nepobral a přešlapování ve vztahu, který přece tak krásně naplánoval, ho začínalo unavovat. Kdyby láska bývala jen o hormonech, pudech a přítomnosti, bylo by to všechno jednodušší, ale lidé do ní, nejspíše právem, pletou rozum, vůli a minulost, či budoucnost a tím to všechno vždy tak zašmodrchají, že někdy ani on, ač je regulérním bohem, neví jak to rozmotat. Jeho obvyklým řešením bývá uzly rozsekávat, byť ne vždy se mu to daří jedním šmahem, jenže zrovna v tomto případě si chtěl dokázat, že si umí hrát s nitkami osudu a že i když koná pouze intuitivně, ví za kterou kdy potáhnout.

Našeptávání v případě Viléma a Lenky nestačilo, protože v jejich duších bylo jejich vlastních šepotů víc než dost. Oba chtěli, oba věděli, oba byli rozhodnutí, dokonce se oba tu a tam odvažovali k činům, jen se to všechno nějak ne a ne potkat, jako když skládáte skládačku a jakmile najdete místo pro jeden dílek, přijdete na to, že jiný už dávno uložený, jaksi není na svém místě. Všechny krásné, slibné a příjemné schůzky, vždy nějak skončili na schodech kolejí.  Po pár dnech už se sice Lenka nechávala držet za ruku, obejmout kolem ramen a dokonce pohladit po vlasech, ale trvalo to nekonečné dva týdny, než se rituál jejich loučení konečně obohatil alespoň o polibek, což ani tenkrát nebývalo u v podstatě dospělých jedinců normální- nicméně od té doby už si alespoň oba, každý zvlášť a dokonce i vzájemně mezi sebou přiznali, že spolu „chodí“. Erósovi po tom trochu odlehlo, ale pořád měl pocit, že jeho dílo je příliš křehké- a kdo jiný, než zrovna on, by to mohl vědět lépe. „Tenhle koláč se musí pořádně dopéct, když už jsem si s tím dal tolik práce,“ říkával si a netrpělivě čekal na vhodnou příležitost.

Možná čekal a možná ji šel v jiném paralelním příběhu vstříc, to není tak docela jasné, ale které z Erósových kroků bývají úplně zjevné? Ať tak, či tak, příležitost se naskytla před posledním říjnovým víkendem. Byl čtvrtek a náš bůžek nahlížející do duší obou potenciálních milenců  naznal, že uvnitř už je vše připraveno, že pochybnosti Lenky se scvrkly na velikost malilinkatého hrášku a zalezly někam do kouta nejzazší srdeční komory a odvaha Viléma naopak narostla natolik, že zaplnila obě jeho srdeční síně. I loučení v ten den bylo konečně vřelejší, delší a bouřlivější než obvykle, Vilém při líbání vnořil svou ruku pod její bundu, posléze i pod bavlněnou blůzku a díky, ne příliš vypasované podprsence se dokonce dotknul jejího ňadra, přičemž si málem vykloubil loket, neboť nechtěl přerušit líbání, ani povolit objetí, ani přerušit pouť konečků svých prstů, což v pozici v jaké se zrovna oba vůči sobě nacházeli, bylo téměř neslučitelné s anatomickými danostmi lidského těla… ale vyplatilo se! Lenka se tomu nebránila, naopak, šla jakoby šla vstříc jeho rtům i jeho rukám, mnohem pevněji si ho přitiskla k tělu, což zas  na druhou stranu způsobilo, že postup Vilémových doteků se více méně zmrazil, nicméně nikdo z nich si toho nevšiml, protože na tom jak daleko dojdou už v té chvíli nezáleželo. To důležité se odehrálo uvnitř jejich myslí, které se rozhodly oddat se jeden druhému. Lenku opustily všechny pochybnosti, Vilém získal v tu samou chvíli pocit jistoty a Erós vmáčklý mezi jejich těla si konečně vydechl. Teď už se celá hra mohla odehrávat bez jeho asistence. Obě srdce vyslaly nával krve do cév, ty ho dotlačily až do kapilár ke konečkům prstů a kořínkům vlasů, a v jejich hlavách se na chvíli zastavilo uvažování o tom, co udělají v příští minutě, protože veškeré příští minuty ustoupily té zrovna probíhající přítomnosti. Nevěděli, jak dlouho ta přítomnost trvala, oni dva nevnímali a Erós si to zas zapomněl změřit, tušíce, že žádný rekord to nebude, ale ať byl ten stav jakkoli dlouhý, či krátký, znamenal jediné: konečně padly všechny zábrany a překážky.

„Tak a teď si v hlavě vyřešte, kdo kam koho pozve a mohu jít na panáka!“ řekl si Erós, naplněn optimizmem a euforií, kterou ho vždy dovršení dobrého díla obdaří.

Hlavy mladých lidí bývají horké, zvláště když jsou zamilované, ale jsou-li příliš moudré, nemyslí tak přímočaře, jak by si bohové lásky přáli. Nemohli se přestat objímat, možná i proto, že kdesi v jejich mozku visela otázka, kterou nechtěli řešit. Otázka, co po tom až se pustí. Oba věděli, že mezi nimi je teď už vše jiné, než před pár minutami, oba tušili, že by se to mělo projevit i v tom, co v příštích chvílích učiní, ale nestalo se. Možná ani jeden z nich nechtěl být tím prvním, kdo prolomí stereotypní rituál jejich loučení, možná oba byli trochu vyvedeni z míry tím, co se zrovna odehrálo, ale navzdory tomu, co si  přáli, navzdory vší krvi a jejím hormonům, snad jen trochu méně rozhodně než den předtím, se od sebe odtáhli, ještě jednou se políbili a odešli, každý svou cestou. Lenka směrem ke hliníkové klice kolejních dveří, Vilém směrem k ulici, co vedla k vilce paní Klaudie. Jen Erós zůstal nešťastně sedět na chladném zábradlí betonového schodiště, na kterém se ještě před chvílí vše odehrávalo tak slibně. Ona se sice ještě na chvíli zastavila a přes skleněnou okenní tabuli zamávala Vilémovi, co se intuitivně zrovna v tom okamžiku také otočil, aby se díval jak odchází dlouhou chodbou a posléze mizí na jejím konci.

Erósovi došla trpělivost. A když bohu lásky dojde trpělivost, začne hekticky jednat! Je to moc dobrý šachista a simultánní hry mu jdou výborně, protože ví, že nemusí vyhrát každou z nich hned. Probral všechny možnosti a zatím co Lenka v mezaninu, mezi prvním a druhým kolejním patrem ještě pořád uvažovala nad tím, že se rozeběhne ven a doběhne vzdalujícího se Viléma, protože srdce ji bušilo a v konečcích prstů cítila mravenčení, nalezl správné řešení. Láska má vždy plán „B“, kdyby tomu tak nebylo, spousta vztahů by končívalo sebevraždou.

Erós si naštěstí vzpomněl, že Lenka bydlí s kamarádkou Míšou, se kterou v úplně jiném příběhu, měl rozehranou úplně jinou partii. Nedalo mu moc práce využít ji…a tak se stalo, že když naše hlavní hrdinka konečně loudavou chůzí došla ke svému pokoji, vytáhla klíčky s růžovou visačkou „21 B“ a pokoušela se nimi odemknout patřičné dveře, zjistila, že ji to nejde, protože, klíč její spolubydlící byl zevnitř. Zkusila zmáčknout několik krát kliku, ale než zaklepala,  dveře se pootevřely, ne úplně jen natolik, aby nimi mohla proklouznout štíhlá dívka v evidentně narychlo nataženém bílém triku, co je za sebou hned zabouchla a zády se o ně opřela, jakoby je chtěla bránit vlastním tělem: „Leni, promiň, já myslela, že se vrátíš později,…  měla bych k tobě takovou prosbu…“  Lence bylo okamžitě všechno jasné. Miša za dveřmi ukrývala někoho, s kým chtěla ještě pár minut, či raději hodin zůstat sama. Nezlobila se, naopak, považovala to za znamení.

„Mám jít ještě na chvíli někam?“ pousmála se.

„ Nee! Neblbni, kam bys chodila v deset večer!“ zastavila ji Míša, pak pootevřela dveře a křikla směrem dovnitř „ Hele, hoď sebou!“ 

 „On hned vypadne, ale chtěla jsem se zeptat, jestli bys zítra nemohla…“

„Mohla!“ odpověděla Lenka z patra a bez váhání, až to samotnou Míšu překvapilo. Ona ta rychlá odpověď překvapila i Lenku samotnou, jen Erós za jejími zády si konečně radostně lusknul prsty.

„Ty jseš zlatá! Markéta ze třetího patra jde zítra k rodičům, tak tam bude volné místo. Už jsem mluvila s její spolubydlící…“

„Možná nebude zapotřebí…“ prohodila s tiše, ale  jiskrou v oku Lenka.

„…povlečení samozřejmě převléknu a….“pokračovala ve své kulometní mluvě Míša, než se zasekla, protože ji konečně došlo, co Lenka právě nenápadně sdělila: „Ale nekecej! Fakt?...Vilém? Konečně?!...“ Lenka pokrčila rameny, což v její interpretaci znamenalo „asi ano“ s důrazem na to „asi“, ale Míša si to vyložila po svém: „Tak to musíme oslavit… až se Martin Obleče!- Už jšeš?- Máme tam láhev bílého. On ji původně přinesl na zítřek, ale dnes je taky důvod!  Zítra koupíš novou láhev Martine, jo?“ a vtáhla Lenku dovnitř, kde už mladý muž stihl nejen dopnout poslední knoflík na košili, ale i ustlat.

 

Vilém ještě netušil, že zítra ráno, ještě než odejde na přednášky, bude mít telefon od té, o které se mu celou noc bude zdát. Netušil ani to, že tentokráte páteční přednášky dokonce vynechá. Paní Klaudie už spala, ale on měl ještě práci. Skalpelem přineseným z fakulty, pečlivě uřezával cigaretám Gitanes filtry a pak je vkládal zpátky do krabiček s emblémem tančící cikánky. Bez filtru je nikde neměli a on chtěl paní Klaudii udělat radost, protože sám  dnes večer radostí překypoval… Pár krát ho sice napadlo, že neměl od kolejí tak rychle odcházet, dokonce se několik krát vrátil a na ulici vykouřil jednu z těch cigaret, co měl v aktovce, přesto, že nebyl zrovna zdatným kuřákem, ale ani fakt, že před kolejemi už nikdo nebyl, ani chlad pozdního říjnového večera, dokonce ani drobný déšť co začal padat z nebe, ho nezbavil onoho krásného pocitu a přesvědčení, že všechno je konečně tak jak má být a ještě ke všemu i tak, jak si přál.

 

„ A kdo volá?“ slyšel na druhý den ráno zezdola hlas paní Klaudie, když vycházel ze svého podkrovního pokoje.

„ Viléme, volá ti nějaká milá slečna. Dovede se pozdravit, má hezký hlas a umí se moc krásně omlouvat za to, že volá tak brzo,“ zakřičela z předsíně paní Klaudie „A to ani netuší, že pro mne už dávno v půl sedmé není „brzo“… dodala si sama pro sebe.

Lenka, na druhém konci telefonní linky, která i přesto, že stará paní zakryla mikrofon sluchátka rukou  slyšela vše ,co bylo řečeno, se pousmála a Vilém seběhl po schodech tak rychle, jak jen to šlo.

„Jen žádný spěch! Tahle vypadá, že by chvilinku i počkala“ řekla paní Klaudie a tiše odešla do jídelny, přičemž dbala na to, aby Vilém zaregistroval, že za sebou zavírá těžké dubové dveře.

„Ahoj,“ ozvalo se ve sluchátku, když ho zvedl. Vilémovi by v tom okamžiku stačilo slyšet jen ten hlas, bez ohledu na to, co říkal. Tak, jako tak věděl, že na všechno bude odpovídat jen slůvkem „Ano“. Lenka se hodně nesměle a ne úplně přímo dostala až k návrhu, jestli by dnes nemohla strávit večer u něj, odůvodnila to samozřejmě situací vytvořenou Míšou, ale jelikož nebyla pokrytcem, a jelikož většina ledů v jejím srdci roztála, dodala i kouzelnou větu: „…a taky proto, že tě chci vidět… teda především proto.“

Když Vilém položil sluchátko, měl pocit, že se změnil celý svět. Pořád nebylo pro něj lehké, tomu všemu uvěřit, protože celou noc, v přestávkách mezi spaním uvažoval o tom, jak a kdy Lence konečně řekne o všem, co k ni cítí a jak ji přes všechna možná rizika pozve k sobě, nebo někam jinam,  kamkoli, kde by mohli být sami a měli na sebe tolik času, kolik jen budou chtít )a taky jak tentokráte nezůstane jen u slov) a najednou se to všechno událo samo, tak jednoduše a přirozeně. „Jo samo!“ řekl by si Erós, kdyby tuto úvahu chtěl komentovat, ale jako moudrý a zkušený bůh věděl, že nic komentovat nemusí, že teď už stačí, aby byl divákem, co se těší na finále.

Hektické úvahy o tom, jestli se oholí už teď nebo až večer, jestli koupí červené, nebo bílé víno, jestli zajdou předtím na večeři, nebo něco přinese sem, aby neztráceli čas, nechal na později, protože za nejpodstatnější otázku považoval tu, co ho napadla, jakmile dotelefonoval: jestli to řekne, nebo neřekne paní Klaudii. Věděl, že stará dáma má svůj přesně daný program, který nikdy nenarušuje. Věděl, že po večerních televizních zprávách, co začínají v sedm, usne a věděl také, že ho nikdy nekontroluje a nenaslouchá za dveřmi, věděl, že jeho podkroví není nad ložnicí a že její sluch už není tak dobrý, aby zaregistroval mluvu, či jakékoli doprovodné zvuky, v jiné části domu,… ale věděl také, že paní Klaudie má dar intuice, že náhoda je velice silným hráčem v našich životech a že by se cítil provinile, kdyby někomu, kdo je vůči němu tak upřímný, cokoli zamlčoval. Vzal tedy čtyři krabičky cigaret Gitanes, zbavených filtrů, rozhodnut nějak to všechno vyřešit, vstoupil do jídelny, kde stará paní, v zelených vlněných šatech, k nímž příliš neladily hnědé flaušové pantofle, seděla u starého stolu, rovnou naproti dveřím.

„Uvařila jsem kafe Viléme, dáš si? Ne to mé „čekankové“- normální , čerstvě mleté, turecké!“

Na nic jiného se neptala. Ne, že by ji obsah telefonátu, který Vilém zrovna absolvoval a po němž se ještě pořád někde uvnitř usmíval, což vnímavé dámě nemohlo uniknout, jen jako dcera sekčního šéfa banky a manželka konzulárního zaměstnance a později diplomata, byla zvyklá neptat se. Byla zkušenou ženou co ví, že neptat se,  je ta nejsnazší cesta, jak se od muže něco dovědět.

„ Něco pro vás mám,“ položil na stůl bílomodré balíčky cigaret. Přesto, že paní Klaudie se mu už před několika měsíci rozhodla tykat, Vilém zachovával pořád uctivé vykání, ono krásné specifikum českého jazyka, které v té době bývalo mnohem přirozenější, než dnes.

„Gitanky!“ téměř vykřikla, stará paní, která ovšem nezapomněla na telefonát: „Krabička je sice jiná, ale tančící cikánka na ni je pořád!“

„ Musel jsem jim uřezat filtry“ přiznal se Vilém.

Klaudie pohladila úhledně seřazené válečky tabáku, zabalené v jemném cigaretovém papíru a začala je opatrně a pečlivě skládat do mahagonové kazety. Znala ten rituál z dávných dob, kdy trafika bývala ještě na rohu u koloniálu. U trafikanta se tenkrát musely Gitanky objednávat týden předem. Jejímu tatínkovi vždy jednou měsíčně přinesl balíček v hnědém balícím papíru, převázaný tenkým provázkem s pečetí na uzlu. Několik krabiček pak zůstávalo nerozbalených, aby si je pan sekční šéf, mohl brát do aktovky sebou a plnit nimi kovovou tabatěrku a ostatní se naskládaly do několika řad, vždy po dvaceti v jedné, právě do oné kazety s monogramem.

„Jo, takhle to bývalo“  pokochala se paní Klaudie pohledem na úhledně seřazené cigarety. Když kazetu odložila ne své místo, nalila do dvou šálků černé kafe a tiše si sedla ke stolu. „Děkuji! Moc děkuji! Teď už je vše jak má být! “ řekla s úlevou: „Jsem ráda, že se to stihlo!“  dodala tiše sama pro sebe, protože tušila, že času už není nazbyt. I dnes ráno se ji totiž zdálo, že za oknem, mezi poryvy větru, zas zaslechla šustění černých křídel Thanata, které už znala z dob, kdy každý den pomalu odcházel její milovaný manžel.     

 „ Mohla bych teď něco udělat já pro tebe, Viléme?“ vyšla mu chápavě svou otázkou vstříc a aby ho nepřiváděla do rozpaků, ležérně se dívala na spirálu vytvořenou lžičkou na hladině kávy, při jejím míchání.

Viléma už po druhé toto ráno překvapilo, jak mu okolnosti jdou vstříc.  

„ No vlastně mohla,“ navázal trochu váhavě: „ Víte, ten telefonát před chvílí…“

„To byla ta dívka, o které si mi nic nechtěl říkat, přesto, že o ni mluvíš už několik týdnů?“

„ Ano, to byla ona… a dne večer by potřebovala někde přespat,“ klidně a na rovinu vyklopil ze sebe Vilém: „ Ale, kdyby vám to vadilo,tak…“

„ Vadilo? Proč by mi to mělo vadit- si dospělý a já už stejně po večerních zprávách nevím o světě.“

Viléma opět překvapilo, jak jednoduché mohou věci být. Netušil, že Erós s tímto rozhovorem počítal a jen před chvílí, spolu s vůní kávy, připomněl Klaudii úplně jiný podzim, kdysi dávno, v úplně jiném světě. V té vzpomínce jistý mladý zaměstnanec švýcarského konzulátu, jednoho říjnového večera tři hodiny čekal na rohu ulice na chvíli, než jistý sekční šéf obchodní banky konečně nenasedne do taxíku, co ho měl odvést na nádraží, aby pak proklouzl přes železnou branku do potemnělé zahrady a zaklepal na dveře do předsíně, co už stejně byly pootevřené. Za těmi dveřmi tenkrát voněla čerstvě zalitá horká černá káva se špetkou cukru.

 

O půl hodiny na to, se Vilém, jako každý pátek, vybral, na fakultu, ale tentokráte nemyslel celou cestou na tramvaj na nic jiného, než na to, co mělo přijít večer. Není divu. Prvně v životě se mu všechny okolnosti, které jinak tak rády stojí lidem v cestě, seběhly tak jak se seběhly, a on měl pocit, že zrovna překročil práh úplně nového života, krásného a nekonečného, takového, o kterém, každý mladý muž sní dlouho předtím, než se stane mladým mužem. Než došel na zastávku, bylo mu jasné, že žádné přednášky si dnes nevyslechne. V samoobsluze naproti koupil lahev šampaňského, slané tyčinky, velkou mléčnou čokoládu, … a krabičku kondomů, kterou hned po zaplacení pečlivě ukryl v kapse bundy. Pak se vrátil domů, pečlivě uklidil, dokonce vytřel podlahu a umyl vanu, vyměnil povlečení, ovšem pro každý případ připravil i náhradní deku, kdyby bylo zapotřebí, aby jeden z nich přespal na pohovce. I tuto variantu zvážil a byl s ní zcela smířen, nebo si to v té chvíli, alespoň myslel.  Odpoledne si ještě chvíli povídal s paní Klaudií.  Snědli společně oběd, co uvařila, na starém gramorádiu Liberta s nazelenalým magickým okem si pustili desku se swingovými  melodiemi Les Browna a Bena Homera (hitmakerů, co už ani v devadesátých letech minulého století nikdo neznal, přesto, že předválečná generace si na mnoha tanečních parketech po celém světě, mohla při jejich hudbě nohy ušoupat),  vypili kafe u kterého k Vilémovu překvapení stará paní vykouřila jednu z přinesených cigaret, nonšalantně vloženou do jedné z mála původních věci, co ji z dávných dob jejího mládí ještě zbyly, do dlouhé jantarové cigaretové špičky. Zdálo se mu, jakoby omládla, najednou byla plna života a hýřila humorem, trochu si ho dobírala,trochu špásovala i na svůj účet. Do jejich slov už tolik nevstupovaly postavy z minulosti a nesnažila se mu odvyprávět žádný zapomenutý příběh. Těšila se z příjemného dne a toho, že dýchá, že se směje, že cítí vůni kávy, přesto že za okny tiše mžilo, a nebe bylo zatažené ocelově-sivými oblaky. Minulost pro ni dnes už mohla zůstat minulostí a dnešek byl konečně jen a pouze přítomným dneškem. Vilém byl rád, že ji dokázal vnímat, přesto, že nezapomněl na to, co ho večer čeká- naopak, měl pocit, že toto odpoledne doplňuje onen den, v němž měl začít jeho nový život.

„Tak a teď už jdi!“ řekla, když hodiny s Erótem a Thanatem u ciferníku odbyli půl páté a za okny se začínalo šeřit.

„Neměl bych vás seznámit?“ Zeptal se.

„Dnes ještě ne. Víš, že k večeru bývám unavená a… a dnes to je tvůj večer přece,… Teda váš." oprtavila se a významně na něj mrkla levým okem:  "V neděli ji pozveme na oběd, ne?“

Za těch pár měsíců, co se znaly, se mezi Vilémem a paní Klaudií vyvinul vztah ne nepodobný vztahu matky a syna, ovšem mnohem otevřenější, protože paní Klaudie nebyla Vilémovou matkou a tak před ním neukrývala to, co matky obvykle ukrývají před syny a Vilém nebyl synem paní Klaudie a tak se ji nestyděl říct to, co synové svým matkám neříkají. V obou případech se výše uvedené týkalo osobních vztahů, což všechny matky a synové jistě chápou.

„já si tu chvíli  ještě posedím se svými stíny, pak se podívám na televizní zprávy a půjdu spát, “ dodala Klaudie, která se dnes cítila tak lehce, jakoby ji ani nebylo sedmaosmdesát let.

Od rána měl Vilém pocit, že se dnes věci dějí tak, jak se dít mají a dokonce v pravý čas, protože jen chvíli předtím, než stará dáma uzavřela jejich rozhovor, ho napadlo, že by se měl rozloučit a jít se oholit, aby byl připraven na chvíli, kdy Lenka zavolá, že zrovna vyráží z kolejí.

„ Viléme,“ zastavila ho Klaudie, kedyž bral za mosaznou kliku: „Dnes už tě nebudu potřebovat! Běž!“ a spiklenecky, toho dne už podruhé, na něj mrkla, tak jak na něj mrkala pokaždé, když se jim společně něco podařilo.

 

Lenka dnes také nešla na přednášky. Na rozdíl od Viléma sice nastoupila do tramvaje číslo osmnáct a odvezla se jí na náměstí před Filosofickou Fakultou, ale pak usoudila, že dnes není den vhodný k naslouchání mouder a rozhodla se loudat po městě. Cítila se „nově“, ale pořád si tak docela nechtěla přiznat, že je zamilovaná. Její rozum si to už připouštěl, ale pořád čekal na to, až mu tento stav potvrdí i její duše a hlavně její tělo. Přála si, aby tomu tak bylo a vše tomu nasvědčovalo, ale na ten moment, kdy vydechne ze sebe vše staré, zhluboka se nadechne vlhkého podzimního vzduchu a něco uvnitř ji řekne: „Jo, patřím k tomuto muži a budu s ním až do konce svých dnů,“ ještě čekala.  Dlouho uvažovala nad tím, jestli má na večer vzít sebou pizzu, jak to dělávala v dobách, kdy jezdívala za svým milým „čepičářem“, ale nakonec došla k závěru, že nechce, aby ji dnes onen vztah cokoli připomínalo a rozhodla se, že nakoupí sušenky  a sýry  a taky, že uvaří ještě na koleji puding. „Vše bude jinak, než kdykoli předtím,“ říkala si a poddávala se krásným iluzím o tom, že i milování, dojde-li na ně, bude úplně jiné, vášnivé, ale něžné, vroucí, ale jemné, krásné a dlouhé, zakončené společným usínáním a následně společným probouzením se, do úplně nového rána. Někde v jejím mozku, ji sice pořád něco říkalo, že se nemá předčasně těšit, taky měla pocit, že to, čemu dívky v těch dobách říkali „chemie“ se po tom prvním líbání s Vilémem nějak nedostavilo, ale přičítala to právě okolnostem onoho „poprvé“. Všechny podobné myšlenky zahnala a doufala, že je následující večer zahrabe hluboko pod zem, ale myšlenky a pocity nejsou mince, co když se jednou ztratí, zůstanou už ztracené, spíše se ponáší na  brambory- většina z toho, co zahrabete, časem vyklíčí a vyroste, nebo shnije a zapáchá.

Ovšem toho odpoledne se ji povedlo na všechny nejistoty zapomenout. Sbalila si do

svého zeleného baťůžku mokré korkové šlapky, spací triko, ručník a tekuté mýdlo Fa v plastové lahvičce, do sportovní tašky naskládala sušenky, sýr, mléčnou čokoládu a čtyři sklenice od zavařenin, do kterých udělala báječný karamelový puding s kousky meruňkového kompotu. Přibalila i vonnou svíčku a několik kazet s hudbou, co se ji zdála být romantická. Pak si sedla na okraj postele, na stůl před sebe si položila sklápěcí zrcátko. Nalíčila se tak, jak se v těch dobách líčilo, vlasy si vzadu sepnula sponou z lakovaného ořechového dřeva a dlouhou chvíli hleděla na sebe v zrcadle, zkoušejíc si různé úsměvy a sumarizujíc si slova a kousíčky vět, které by chtěla svému milému o první společně strávené noci říct. Byla ještě moc mladá na to, aby se předem spolehla na improvizaci, ačkoli v reálné situaci ji obvykle nezbylo nic jiného, než improvizovat, ale tak už to v životě chodí. Na dnešním večeru ji záleželo víc, než na čemkoli jiném, v jejím dosavadním životě. V hlavě si několik krát předem přehrála jak to všechno bude vypadat. Samotnou ji překvapovalo, s jakým  klidem čekala na to, až nastane smluvená hodina.  Netušila, že Erós, který věděl, že slabším článkem tohoto vztahu je ona, se kolem ní točil už od poledne. Trpělivě se dívala na ciferník plastového budíku. Věděla, že chvíli předtím, než jeho ručičky ukážou půl ozvou se dva údery zvonu z nedalekého Břevnovského kláštera.

Před opuštěním koleje, zavolala ze žlutého nástěnného telefonu Vilémovi, který tou dobou už oholený netrpělivě čekal na druhém konci linky. Když korunová mince padala do útrob přístroje, cítila, jak ji buší srdce a následně ve sluchátku vedle vyzvánějícího tónu slyšela svůj vlastní, trochu rozechvělý dech. Řekla jen: „Už jdu!“ a šla.

Zrovna se smrákalo, vzduch byl vlhký a chladný, mírný, ale mrazivý větřík ve vlnách zvedal z chodníků spadlé listí, a přerušoval svým hvízdáním ticho bezvýznamného říjnového pátku. Vilém, už na ni čekal u otevřené branky. Vše bylo přesně tak, jak si to vysnila. Políbil ji, pak dlouze a pevně obejmul, ač všude kolem byl podzim, v zahradě ji ovanula vůně borovic. Vstupní předsíň vily, kterou nikdy předtím neviděla, vypadala přesně jako ta z její představ – jen pantofle které ji nabídnul, byly žluté a ne hnědé.

Podkrovní místnost byla poměrně velká a zařízená stroze, ale vkusně.  Na stole stála lahev šampaňského, slané tyčinky, velká mléčná čokoláda s oříšky ve fialovém obalu, proutěný košík s nakrájeným chlebem a talíř s plátky sýra a šunky. K tomu všemu ona přidala plněné oplatky, a čtyři lahvičky s pudingem.

Sedli si naproti sobě, přes stůl si podali ruce, které pevně sevřeli a dlouho se na sebe dívali, jakoby nechtěli věřit tomu, že oni, i to co je kolem nich, je opravdovou skutečností. Veškeré napětí a očekávání z nich pak najednou spadlo. Netrvalo dlouho a Vilém se přesunul z náprotivní strany stolu  na židli, co byla k Lence blíž a než se dostali k pudingu, octla se Lenka na jeho kolenou. Oba se smáli a povídali si tak uvolněně, přirozeně a lehce, jak si za celou dobu jejich krátkého vztahu nepovídali ještě nikdy. Teď už nešlo o žádnou hru, vše po čem toužili, bylo tu, nebo v blízké budoucnosti před nimi.  Přesto, že vše bulo nové, zdálo se jim, že se znají odjakživa, stud a nesmělost zmizely a něha a souznění zůstalo. Erós konečně neměl co dělat a posedávajíc na parapetu u hřejících plynových kamen, se pouze kochal hrdý na svou práci. Po studentské večeři Vilém Lence ukázal své podkrovní království, včetně malé příruční koupelny s miniaturní sedací vanou a průtokovou karmou. Pak se dlouze opření jeden o druhého z okna dívali na potemnělou zahradu, za jejímiž stromy se v dálce črtala světla večerní páteční Prahy, ve které probíhal onen kouzelný, každodenní život.

Oba tak trochu oddalovali chvíli, kdy se jejich večer stane úplně intimním, přesto, že se na ni těšili, protože už věděli, že k ni nemůže nedojít.

„Mohla bych se u tebe vykoupat?“ pronesla Lenka prosbu, která ji napadla hned jak viděla příruční koupelnu. Kdoví proč ji u toho vytanula na mysli vzpomínka na poloveřejné, společné kolejní sprchy a kdesi v druhém plánu její mysli ji probleskla i potupná příhoda s čumily z jednoho vzdáleného léta. „Bože, jak je to všechno krásně jiné,“ říkala si, když ji Vilém, kromě ručníku a voňavého mýdla, kterým ho paní Klaudie zásobovala, přidal i pěnu do koupele v krásné karafě. Přes všechno souznění se při svlékání cudně obrátila zády a pronesla: „…a mohla bych sama?“ Vilém nic nenamítal,  přesto, že se jako každý normální mladý muž, toužil dívat na to, jak se krásná dívka, kterou miluje svléká, a ve skrytu duše si přál i asistovat ji při koupeli. Tušil, že koupat se spolu s ní v miniaturní vaně, by nebyl zrovna nejlepší nápad.  

„Promiň, vím, že je to divné…. ale… když tak tě potom zavolám, jen se nějak ještě trochu stydím.“

„ Jasně, já se stejně ještě půjdu podívat dolu na paní Klaudii, musím ji připomenout, že si má před televizními zprávami, u kterých určitě usne vzít léky.“  Ty si zatím udělej pohodlí. Jsem moc rád, že si tady,“ řekl, když ji odcházejíc políbil na plavé vlasy vonící po pomerančích  a v duchu děkoval osudu, za vše co ho dnes potkalo.

 

Paní Klaudie, po krásném odpoledni stráveném s Vilémem usedla do vysokého čalouněného křesla. Několik krát po sobě si přehrála píseň „Sentimental Journey“ od Les Browna. Deska byla sice nová, ale starý gramofon, hlas Doris Day a zešeřelá místnost ji dodával nádech oněch časů, kdy ji těsně po válce slyšela poprvé.

„Gonna take a sentimental journey

Gonna set my heart at ease

Gonna make a sentimental journey

To renew old memories,“ znělo ze starého rezonujícího reproduktoru, magické oko starého přístroje nazelenale blikalo a stíny stromů za okny se ve světle pouličních lamp houpaly v jejím pomalém rytmu. Paní Klaudii, která si zapálila další cigaretu ke dnes už druhé černé kávě, se dokonce zdálo, že stará podlaha z dubových prken začala vrzat stejně, jako vrzávala v dobách, kdy na ní spolu se svým manželem na stejnou melodii tančívali o sobotních večerech a že namodralý dým stoupající z cigarety se rozvířil vánkem ladně se pohupujících stínů. 

„Got my bags, got my reservations,

 Spent each dime I could afford.

 Like a child in wild anticipation,

 I Long to hear that, "All aboard!"

Bůh smrti ve chvílích, kdy přijde jeho čas, vídá vše, co se odehrává před očima těch, které má doprovodit na jejich poslední cestě. Jako už mnohokrát předtím, ani dnes nemohl odtrhnout oči od pohledu na pár, tančící v dýmu jeho oblíbených cigaret, v domě, který si v posledních měsících tolik oblíbil. Nespěchal. Rád dopřával čas, když ho okolnosti nenutily jednat. Zdálo se mu, že zrovna v takových chvílích, rozumí všem těm lidem, jejich životům, jejich skonům, celému člověčímu světu, dokonce i svému poslání, které uzavírá jejich cesty a dává jim jejich konečný smysl, zapadající do spleti tisíců jiných příběhů. Miloval ty chvíle od dob, co lidské příběhy začaly psát dějiny. Vždy si přál, aby nikdy neskončily, ale nikdy neodmítl splnit svou povinnost, když udeřila jeho hodina, protože kromě těch chvil, miloval i řád, tohoto světa, starší a mocnější, než řád, nímž se řídí lidské duše a jejich cesty.

 „Seven...that's the time we leave at seven.

 I'll be waitin' up at heaven,

 Countin' every mile of railroad

 track, that takes me back,“

znělo už poněkolikáté v uších paní Kláry a její mysl se zaplnila posledními střípky vzpomínek, co chyběly v mozaice jejího života. Najednou se ji zdálo, že vše, co v něm prožila, je v jedné a té samé chvíli přítomno spolu s ní v tomto pokoji, že je s tím vším smířena a že to všechno konečně chápe. Na několik málo vteřin se její svět zaplnil současně zvuky neslyšně padajícího listí, šustěním křídel sýkorek u krmítka, tikotem secesních hodin, vrzáním vysušené podlahy, šepoty všech těch svých milých blízkých, co kdy sedávali, obědvali, milovali se, kouřili či tančili v tomto pokoji. K  vůni kávy a cigaret Gitanes, se přimíchala vůně pudingu, co o nedělních odpoledních servírovala její maminka i vůně něčeho, co neznala, něčeho neznámého, starého, úctyhodného a k oné neznámé vůni se přidal zvuk rozevírajících se černých perutí a důstojný  hlas, co říkal: “Je čas vydat se na cestu.“  

Pak už vše utichlo, jen Doris Day dospívala svou píseň:

 „Never thought my heart could be so yearny.

 Why did I decide to roam?

 Gotta take that Sentimental Journey,

 Sentimental Journey to home.“

 

Do malé, dosti hluboké vany se stupínkem na sezení, protože ležet se v ní opravdu nedalo, tekla průzračným proudem příjemně horká voda a dopadajíc na hladinu vytvářela pěnu s vůní oliv. Lenka si koupel opravdu užívala. Vše, co se dnešního večera odehrálo, předčilo její představy a naplňovalo ji klidem i vzrušením a očekáváním současně. Zdálo se ji, že spolu se šuměním větru, za malým okýnkem a syčením plynu v malé, trochu oprýskané karmě, s namodralým plamínkem, vlnícím se za mřížkou v jejich útrobách, se k ní přes vodovodní trubky nesl i zvuk příjemné sentimentální melodie. Dokonce si tu melodii v obláčcích stoupající páry tichounce pobrukovala. Přesto, že dveře koupelný nebyly zamčené, cítila se bezpečně a spokojeně. Jako pro každou dívku, i pro ni byl pocit mnohem důležitější, než realita, ale v tomto případě a zrovna v tomto okamžiku nebyl onen pocit v žádném rozporu s tím, co skutečně prožívala. „Vše je v pořádku. Takto to má být a je!“ říkala si, když se nechala omývat vlnkami zpěněné vody a poslouchala tichounké praskání mýdlových bublin na její hladině. V tu chvíli si přála, aby dovnitř tiše vstoupil Vilém, aby si sedl na malou koupelnovou židličku vedle vany, aby ji pohladil po vlasech znovu sepnutých do drdolu, aby ji chytnul za ruku, aby ji zabalil do osušky, když se dokoupe, ale ne všechna přání se v ten večer měla naplnit. „ Nevadí, třeba jen respektuje to, že jsem chtěla být sama. Žádné zklamání, naopak, měla bych to ocenit… ačkoli odvahu bych ocenila možná ještě víc…“běželo ji hlavou. 

Vilém, by jistě učinil přesně to, po čem zrovna toužila, kdyby jen několik minut předtím opatrně nevstoupil do jídelny o patro níž.   Věděl jak neslyšně otevřít špaletové dveře jídelny, která byla osvětlená jen slabounkým  světlem lampy, stojící v rohu místnosti a nazelenalým magickým okem starého radiogramofonu, z jehož reproduktorů, ukrytých za síťovanou látkou nataženou na bakelitové mřížce, se ozývalo pravidelné praskání pokaždé, když jehla narazila na konec drážky, stále se točící desky.   Gramofon neměl automatické vypínání a paní Klaudie ho občas zapomněla vypnout. Jako mnohokrát předtím, zamířil směrem k přístroji, ale míjejíc velké polstrované křeslo, si povšiml, že stará dáma není jako obvykle ve své ložnici, ze které nezněly hlasy komentátorů večerních televizních zpráv, ale že sedí přikrytá zeleným vlněným plédem v onom velikém ušáku. Jeho oči si už zvykly na přítmí a tak viděl, jak se ve spánku usmívá. Chvíli váhal, jestli ji má vzbudit, protože vypadala velice spokojeně, jakoby naplněná klidem, uvolněná, dokonce se mu zdálo, že nějak omládla. Až teprve, když ji chtěl více přikrýt dekou, co ji nejspíše sklouzla z ramen a dotknul se přitom její ruky, poznal, že to, co ji vykouzlilo na tváři úsměv a zbavilo tíhy věku, není spánek.

Byl sice jen ve třetím ročníku medicíny, ale pochopil, že stará paní už není při životě dosti dlouhou chvíli a že jakékoli pokusy o její oživování, by byly marné.  Tělo už ztuhlo v pozici připomínající spokojené dřímání a kůže byla citelně chladná, neboť Thanatos se vším, co tvořilo její podstatu, odešel krokem poněkud připomínajícím slefox, už před třemi hodinami.

Vilém nepropadl panice, jen vše co dnes zažil, se mu najednou smíchalo v nepředstavitelné klubko prožitků, slov, představ, snů a podivných okolností, jak už se to někdy v ne úplně standardních situacích stává. Nevěděl, jestli něco udělal jinak, než měl udělat, nevěděl, jestli by byl mohl změnit, něco, co už teď změnit nešlo a především nevěděl, co má učinit teď. Kdyby odpoledne nestrávil s paní Klaudií, možná by nedošla k závěru, že vše, co má být dokonáno, už dokonáno jest, a prala by se se smrtí o svůj život ještě pár dnů. Kdyby zůstal se starou paní o půl hodiny déle, možná by své rozhodnutí Thanatos odložil na zítřek. Kdyby on sám neodolal nutkání, zůstat poblíž krásné Lenky při její koupeli a nesešel dolů, nevěděl by, co se stalo a jeho svět by zůstal krásným a příjemným alespoň do rána, ale vesmír zná alternativy jen v přítomnosti. To co se stalo minulostí, už je součástí zkamenělého světa, v němž už nejde hnout ani stéblem slámy. Lze se na to rozpomenout, lze to v mysli oživit, ale na skutečnosti se nic nezmění. Zato přítomnost před nás klade alternativy neustále. I Vilém se najednou musel rychle rozhodnout, neboť nahoře na něj čekal kousíček budoucnosti, po jaké tolik toužil a na kterou celý svůj dosavadní život tak trpělivě čekal, a zde, v prostorné jídelně, bylo to jediné, co mu v této chvíli mohlo zabránit svou vysněnou představu učinit skutečností již dnes, nebo ji alespoň odsunout do neurčitého neznáma.  Věděl, že by měl zavolat záchrannou službu s doktorem, který by určitě pouze konstatoval smrt, ale také věděl, že pokud tak učiní, ukončí tím večer, co měl být začátkem nového života a současně spojí v Lenčiných očích jejich vztah s okolností, která by byla velikým soustem i pro mnohem pevnější lásky. Nicméně při pohledu na usmívající se tvář paní Klaudie si vzpomněl na její lišácké mrknutí a na poslední větu, kterou od ní slyšel: „Dnes už tě nebudu potřebovat! Běž!“ a jelikož bylo pořád ještě „dnes“, rozhodl se stejně jako předtím, vzít za mosaznou kliku a tiše zavřít za sebou dveře do jídelny.

Stará paní, nebo alespoň její tělo, zůstalo za zavřenými dveřmi, ale myšlenky se za prvorepublikové dveře, jakkoli jsou solidní, zavřít nedají. Kdesi v hlavě už mu přes všechny jeho dnešní touhy, zůstal ukrytý obraz té, co už není, té, kterou bude muset ráno znovu naleznout, tušíce, že úsměv na její rtech už možná nebude vypadat jako úsměv a klid, který z ní po smrti vyzařoval, už nejspíše také dozáří. Přesto vystoupal po dřevěných schodech do podkroví a zhluboka vydechl, než vstoupil do pokoje, ve kterém už na pohovce, zabalená do veliké bílé osušky, netrpělivě a trochu nepřiměřeně dlouho, čekala ta nejkrásnější dívka, kterou znal.

Když se ji dotkl, aby z ní stáhl onen kus bílé froté látky, nebránila se, přesto měla pocit, že jeho ruka už není tak jemná a hřejivá, jako před několika minutami a ani jeho pohled není tak upřímný a jasný… a měla pravdu, nebyl. Ukrýval se v něm kus tajemství, které si chtěl alespoň do rána nechat pro sebe. Jenže myšlenky zůstávají myšlenkami, ať jsou vysloveny nahlas, nebo ne. Darmo je ukrýváme v závitech mozku, naše srdce, oči, ruce o nich vědí.   Krásná dívka v něm vzbuzovala vše, co ty pravé dívky v těch pravých mužích vzbuzovat mají, lásku, smyslnost i něžnost, ale nad tím vším se vznášelo ono povědomí mrtvé paní domácí, pořád sedící ve hlubokém zeleném křesle v obývacím pokoji o patro níž, kterému ani poctivý prvorepublikový strop nezabránil zhmotňovat se v mysli mladého muže. Lenka cítila, že vše je jen krůček od oné dokonalosti, kousíček od splynutí, po němž tolik toužila, ale ony zrovna poslední krůčky před cílem, nejvíce zvýrazňují skutečnost, že cíl ještě není dosažen. Dlouho, předlouho čekala na ten elektrizující záchvěv, co by projel jejím tělem ve vlnách od pánve ke konečkům prstů. Čekala trpělivě a ono čekání zdálo se ji opravdu nekonečným, neboť doba před očekávanými okamžiky a před rozbalením vánočních dárků, se nám vždy jeví jako delší, než ve skutečnosti je. Vše bylo krásné, vše vypadalo zvnějšku tak, jak to má být, ale uvnitř oba tušili, že něco není tak docela v pořádku. Oba věděli, co by mělo přijít a oba cítili, že to nepřichází, jeden z nich znal i důvod proč tomu tak je.

A tak oba chtěli a oba do toho dali všechno, co v momentální chvíli mohli, ale problém byl právě v té jedinečné chvíli, která, jak všichni víme, se nikdy neopakuje, což je fakt, s nímž ani Eros ani Thanatos nehnou.

„Děje se něco?“ ptala se nejdřív sama sebe, a když od sebe nedostávala odpověď, zeptala se nahlas i Viléma.

Vilém ustal ve všech svých snahách, zapomenout na nebohou paní Klaudii i ve snahách nedat to na sobě znát před příliš živou, hebkou a něžnou Lenkou, sálající živočišným teplem v  přetopeném podkroví a dlouho mlčel. Nedovedl se rozhodnout, jestli bude lepší vše vypovědět a zrušit tím definitivně možnost dopřát oběma kouzelný první večer, nebo dál držet poněkud morbidní tajemství v sobě a nechat onen večer plynout v napětí a bez kouzla. Jedinou cestou jak se toho zbavit by bylo bývalo přiznat pravdu, protože upřímnost vždy osvobozuje, ale Vilém bohužel pochopil, že na to, už bylo příliš pozdě. 

Ono dlouhé mlčení před odpovědí: „Ne, nic se neděje…,“ Lenku ještě více znejistělo a pomalu, záludně se její nejistota začala měnit přesvědčení, že holt tento vztah opět není pravý. Přičítala to oné „chemii“, nebo jednoduše faktu, že se zas unáhlila a nechala se unést představami, kterým tolik chtěla věřit. Nebyla to pravda, ale co zmohou všechny pravdy světa vůči našim pocitům? Erós, jako zkušený bůh už tuto situaci znal. Věděl, že i on je vůči ní bezbranný. Věděl, že nikdo z těch dvou už nikdy ve svém životě nenarazí na nikoho „pravějšího“ a přesto nedokázal tento stav zvrátit. Moiry, přadleny osudu, spřádající nitě našich životů, jsou vysoko nad bohy i nad vesmírem, city ani rozum se jich nijak netýkají, tkají svou látku dle svého vzoru, nehledě na detaily vlákna co jim projde mezi prsty.

 

A tak se zas jednou bůh lásky Erós a bůh smrti Thanatos sešli za komínem jednoho Břevnovského prvorepublikového domku. Svítalo, oba měli po šichtě, oba odvedli kus pořádné práce a jako správní bratranci, si sedíce na studených oranžových taškách společně vypili kafe z přinesené termosky, vypravovali si své dnešní příběhy a hlasitě se smáli, jelikož jako bohové, měli nad záležitostmi lidí nadhled a to co se nám jeví jako smutné, jim se jeví úplně jinak. Nebyl to zlý smích, netýkal se ani našich nešťastných milenců, ani zesnulé staré dámy, pouze si jeho prostřednictvím ulevovali od jim už známého, znovu potvrzeného poznání podivných cest, kterými se den co den všehomír ubírá. Jejich smích byl tak hlasitý, že ho bylo slyšet i ve světě smrtelníků a lidi pospíchající přilehlou ulicí na tramvaj, či venčící své psí miláčky v Břevnovském parku, se za ním ohlíželi a říkali si, že se někde mrouskají kočky, nebo že někde v komíně kvílí listopadová Meluzína. Pak společně vykouřili první ranní cigaretu... Chutnala jim.

„Máš rád Swing, bratránku?“ zeptal se Thanatos, pobrukujíc si Sentimental Journey se svou oblíbenou Gitankou v ruce.

„No míval jsem, ale lidi, kolem kterých se dnes motám, už mu nějak neholdují. Vždyť uvidíš, až si je budeš za padesát let přebírat!“ pousmál se bůh lásky.

Když se rozešli, Erós ještě chvíli létal nad krásnou Lenkou vracející se chladnou ulicí na blízkou kolej. Ve skrytu duše věřil, že si to ještě rozmyslí, dokonce ji hodil pod nohy pár suchých větviček a přivál do cesty hrst podzimního listí, co toho roku spadlo o něco dřív, doufajíc, že se na chvíli zastaví, nebo že se dokonce obrátí, a jak tomu bývá v romantických filmech s happyendem, rozeběhne se zpátky k staré vilce, ve které Vilém zrovna vytáčel číslo záchranné služby…  Lenku uschlé listí navlhlé podzimním ránem, hnané neposlušným větrem přímo pod její ještě letní boty překvapilo, ale nezaváhala, přidala do kroku, aby už byla doma, v teple svého pokoje, za dveřmi chodby, po které pořád někdo courá…

Thanatos si dal ještě jednu cigaretu a počkal na střeše na příjezd sanitky a posléze i na příjezd pohřebního vozu. Pak slétl dolů, přes doktorovu ruku se díval na podpis na úmrtním listě a s pokrčenými rameny šťouchl na bratrance Eróse, co už tou dobou stál za Vilémovými zády.

„Půjdem bratránku, tady už je dokonáno, “ prohodil Thanatos.

„Jo, zkusím si napravit reputaci na nějakém náhodném páru, co se o chvíli potká v tramvaji…. A dík za cígo, Gitanky mám nejraději.“

„Tak zas někdy příště!.. Jo a to kafe máš báječné! Sladké a černé, tak jak ho mám rád!“ dodal Thanatos a odletěl  směrem k Motolskému krematoriu. 

  

KONEC




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

21.02.2021 12:49:50dát kritice tipIncognit

Trivius- díky za pročtení i za upozornění na přechodníky (čestina není mým mateřským jazykem a ovládám ji jen intuitivně -maturoval jsem jen ze slovenštiny a němčiny- teda kromě matematiky a fyziky), takže přechodníky mi občas přeskočí. Časem pověsím další a budu se těšit na návštěvu.

21.02.2021 12:13:07dát kritice tipTrivius

Dočetl jsem to. První půlku očima, druhou mi četl tts asistent na telefonu. Je to košaté a naplněné obrazy a myšlenkami. Pokud i ten proces psaní byl takhle v kuse, byla by škoda do toho znovu tesat. Jen rozdělit na kapitoly. Jo a opravit ženské přechodníky u mužských rodů. Jinak jsem si příběh užil. Místo děje i dobové souvislosti pro mě byly vítaným návratem do vlastní paměti. A oscilace mezi dějem a myšlenkami na hranici filozofování to podle mého pocitu činí velmi silným. Těším se na další kousky. Jen tak dál.

03.02.2021 21:05:561 tipů dát kritice tipIncognit

Ale jistě, udělám to. Nebude to už mít sice to kouzlo "nekoncepčního" psaní, kdy člověk neví, kam ho příběh zavede a baví se těmi otevřenými možnostmi, ale asi se k tromu dokopu. Samozřejmě vím, jak se to dělá, kdysi jsem se psaním živil, jen jsdem pohodlný a hodně líný...Moc děkuji za povzbuzení.

03.02.2021 20:36:54dát kritice tipblacksabbath

Vydalo by to na skoro na román.....asi bych to rozdělila na více částí....mě osobně takhle dlouhý text skoro vždycky odradí.....tentokrát jsem ráda, že jsem se vrátila.....bavil mě Erós jako průvodce a pokušitel....jjj a i když tě to nebaví po sobě číst....udělej to a třeba zjistíš, že by to šlo leckde zeštíhlit.....:-))

30.01.2021 08:40:49dát kritice tipStvN

Taky mi přišlo, že jsi to po sobě nečetl. Příště to udělej. To k psaní patří. 

30.01.2021 00:01:14dát kritice tipIncognit

StvN-Díky, já zapomněl smazat první odstavec. Ten tam nepatří. Ten napíši na začátku, abych se rozepsal a jelikož napsané po sobě téměř nikdy nečtu, tak jsem ho zapomněl smazat. Díky za upozornění- už je to pryč.

29.01.2021 22:27:13dát kritice tipStvN

První věta mě zaujala, ale když jsem se dozvěděl, že budu číst trochu delší tenkrát poprvé, jak bývalo v bravíčku, tak jsem se vyděsil. Ale upřímně. Nemyslím to zle. To přece nemůže být pro člověka cílem a pro autora téma. Ještě je šance, že je úvod jenom trochu ustřelený a jinak je to fajn povídka. 

29.01.2021 16:56:58dát kritice tipIncognit

Kelvin- To jsem moc rád, že jsem vás nezklamal. Zítra přidám další povídku. Bohužel, mívám je trochu delší.

29.01.2021 14:55:34dát kritice tipKelvin

Nejprve jsem se tak dlouheho textu bal, ale nelituji, ze jsem ho precetl.



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.